|
|
Cesta orlů
Po třídenní cestě téměř bez zastávky, bez jídla a odpočinku, Gelt dorazil do Svážného údolí, k břehům řeky Irny. Mezi kopce, svírající mezi sebou úzké svažité břehy řeky, přijel k večeru. Jeho kůň klopýtal a supěl, pohyboval se trhaně a zdálo se, že se mu každou chvíli podlomí nohy. I v chladném počasí z něj lil pot a od huby stříkaly chuchvalce pěny.
Gelt ho nechal dojít až k řece, odstrojil ho a dosucha vytřel víchem ze suché trávy. Uvědomoval si, že svého oře málem uštval, ale kupředu ho hnala zběsilá touha najít Vivianu a také pocit viny. Věděl, že až předá Douneeho zprávu, bude pro něj existovat jen jediná touha: pomstít smrt kováře a jeho rodiny.
Nejen kvůli své zášti a křivdě, kterou cítil. Byly tu prastaré zákony jeho lidu. A i když Gelt představoval gaverlu odtrženého od domova, pocerthynijštěného, jak jen to šlo, v žilách mu kolovalo dědictví ernackých plání, jeho srdce tlouklo v rytmu poryvů východního větru.
Při pomyšlení na pomstu jeho už tak dost bledá tvář ještě více zbledla. Naklonil se nad břehem, napil se a opláchl si obličej. Chladná voda ho vzpružila, ale stejně se cítil, jakoby ho někdo zmlátil cepem. Prázdný klas.
Rozhlédl se po údolí. Oba břehy řeky byly holé až na pár keříků, na kopcích se černaly husté lesy. Tato část země neměla mnoho obyvatel. Ne nadarmo se východní části Certhynie říkalo divoká. Geltovi to vyhovovalo. Stále se blížil k Ernaku. A jeho gaverlská krev to věděla, i kdyby to snad nevěděla jeho mysl.
Zamračil se a pohlédl na proměnlivé nebe. Ano, jakýsi starý rodový závazek, uzavřený mezi samotnou zemí a gaverly, ho táhl do Ernaku. Zároveň mu však říkal, že v jeho vlasti už není bezpečno. Dávno nepředstavovala místo klidu a míru.
Gelt cítil krev, kouř, bolest a smrt.
Způsobil to Freklan, jako už mnohokrát v minulosti, podíl měli však také certhynijští muži, odpadlíci a zrádci. Gelt dobře věděl, kdo v Ernaku zabíjel. A kdo to bral velice důkladně.
Jistěže jsem to věděl. Už dávno. Tu zprávu mi nemusel přinášet vítr z východu. Vyprávěli mi to. Daner a ostatní…
Ale přesto – teď to vše nabíralo na opravdovosti.
Když přimhouřil oči, mohl skutečně vidět hořící gaverlské vozy, umírající ženy, umírající děti, umírající vlky… umírající zem.
Nasbíral dříví na oheň, aby zahnal temnotu, která padala nejen na kraj kolem.
Jeho kůň, kostnatý hubený hnědák, byl tak unavený, že se opodál složil na všechny čtyři, hlavu položil do trávy, zavřel oči a usnul, spíš podobný přerostlému psu, než ohnivému hřebci, kterým byl ještě při odjezdu ze vsi blízko Nomituru, kde jej Gelt zabavil.
Ve světle plamenů gaverla vytáhl ze záňadří složenou listinu od Douneeho a rozložil ji před sebou. Pročítal ji každý večer, jakoby v ní hledal skrytý význam. Pročítal jí a přitom nemyslel na její obsah, ale na Douneeho poslední slova, na hrozný obraz, jehož byl svědkem a na pomstu.
Musel svůj vztek živit, ten jediný ho hnal dál i za hranicí vyčerpání. A stačilo k tomu málo. Jen pár vzpomínek.
Vyřiď, prosím, královně pozdravy od mé ženy a od Merase. Že na ni vzpomínají s láskou a doufají, že se brzy vrátí a zase se chopí vlády.
Světla pochodní, freklanské vojenské uniformy, krev smrt a bolest. Znovu. Jak v Nomituru, tak v Ernaku.
Teď musím dohonit královnu. A předat jí zprávu i se vzkazem. Jenže… kde ji najdu? Zdá se, že cestovali rychleji, než jsem čekal.
Na místech, kterými měla Viviana projíždět, Gelt nacházel své spojky, své lidi, kteří mu měli říci, kdy a jak… jenže neřekli.
Zdálo se, že Andrejova skupina vůbec nedojela do Valahu, nebo prostě jela jinudy. To bylo proti dohodě. A Gelt tušil, že nešlo o vůli nikoho z jeho přátel. Něco se stalo. Něco se stalo a všechno je jinak.
Povzdechl si. Znovu pohlédl na nebe. Zdálo se mu mírně narudlé, snad to bylo světlem Hertonu, který jediný ze všech čtyř měsíců vyhlížel z mraků a podsvěcoval je svými paprsky.
Herton. Měsíc lovců. Vojáků. A bojovníků.
Moc dlouho už žiju pod tvým světlem, pod tvým patronátem, Hertone. Až příliš dlouho.
Války, povstání. Obětoval jsem jim mládí. Obětoval jsem jim svůj život. I životy svých přátel.
Tak by to nemělo být. Měls mi pomáhat při lovu, tam, na stepích. Jistě. I tam už to došlo, tvá odvrácená stránka, Hertone. Krev, bolest, kouř a smrt.
Samozřejmě je zbytečné ptát se proč. Zvlášť ptát se měsíce. Ta světla na nebi… měsíce… nemáte mysl, nemáte jazyk, kterým byste mohly odpovědět a přesto vrazi vraždí s vaším jménem na rtech.
Možná, že to je způsob, jakým k nám hovoříš, Hertone. Rukama těch, kteří bojují nebo vraždí. Kteří loví.
Ale já… já už ti nechci patřit.
Konečně, po třech dnech hladovění, si nyní Gelt udělal chvíli a opekl si maso a nakrájel chléb. Jedl však bez myšlenek na to, co jí. Převaloval sousta v ústech bez chuti, krmil jen své tělo.
Přesto, co mu táhlo hlavou, stále byl především voják. A nyní navíc voják uprostřed válečného konfliktu. V tomhle klidném údolí, vzdáleném od všech lidských usedlostí, by se dalo lehko zapomenout na boje a většina pocestných se tu také dala ukolébat.
Ne Gelt. Gaverlu mučilo nejen rudé Hertonovo světlo, ale také hlasy mrtvých. Jeho mrtvých.
Pozoroval, jak se jeho kůň ztěžka zvedá a pomalu přechází sem a tam, aby v měsíčním světle spásl alespoň trochu trávy. Geltovy oči pozorovaly koně, stejně jak jeho jezdec zmořeného cestou, ale myšlenky se toulaly jinde.
Nedohoním ji. Nenajdu ji. Stejně dobře bych se mohl pokoušet vzlétnout. Jak jí ale předat zprávu?
Prstem pravice načrtl do písku na břehu siluetu letícího ptáka. To mohla být odpověď. Zeptal se vlastního podvědomí a to mu dalo radu.
Cesta orlů.
Ale dokážu to? Nejsem už příliš dlouho mimo Ernak, odtržený od vlastních lidí? Nezradil jsem snad tradice a zvyky svého rodu? Mohu se na ně nyní dovolávat?
Sklonil hlavu a kresbu v písku vymazal.
Odešel jsem příliš brzy. Nebude to k ničemu.
Ale jak to můžu vědět? Zkusil jsem to? U Ial, jsem snad takový zbabělec, že abych předešel zklamání, ani tuhle cesty nevyzkouším?
Napřímil se. V očích se mu odráželo světlo plamenů spolu s Hertonovou září. Gelt pokýval hlavou, jakoby odpovídal na nevyslovenou otázku.
„Musím ale počkat na ráno,“ zamumlal.
Jeho hlas zněl v téhle pustině nepatřičně, něco cizorodého. V řece to zašplouchalo, jak sebou mrskla nějaká ryba, hnědák pohodil hlavou a zaržál.
Klid, vyslal Gelt ke koni myšlenku. Nedělal to často, ale špatné svědomí ho náhle nutilo vracet se ke starým gaverlským zvykům. Nacházel v nich klid a uspokojení, pocit, že někam patří, a víc – že patří do té dobré části světa. Půjdeme spát.
Tímhle chci spravit těch třicet let, kdy jsem si na rodové záležitosti ani nevzpomněl, pomyslel si s trpkým, neosobním pobavením, to jsem tedy zvědav, jestli to bude něco platné. Rozhodně bych si to nezasloužil…
Vzbudil ho vlhký dotek na tváři. Trhl sebou a převalil se na bok. Aniž by o tom přemýšlel, vytrhl od pasu dýku a všechny svaly se napjaly. Připravený k obraně nebo útoku.
Očima ještě zamlženýma sněním se rozhlédl. Zjistil, že břeh je stále opuštěný, až na hnědáka, který se k němu přiblížil a dloubal do něj čumákem.
Gelt se posadil, vrátil dýku do pouzdra a protřel si oči. Na chvíli se cítil zvláštním způsobem šťastný. Nikdo ho neohrožoval na životě a on nemusel nikomu ublížit. Jen jeho kůň si na něj vzpomněl a probudil ho docela něžným způsobem. Všechno jakoby náhle bylo v nejlepším pořádku, všechno špatné odplynulo se zlými sny této noci…
Vzápětí se otřásl zimou. Slunce už vyšlo a pomalu rozehřívalo krajinu zchladlou po dlouhé noci, ale nad řekou ještě ležela mlha a deka, kterou se Gelt přikryl, byla celá navlhlá.
Jakobych nevěděl, že je hloupost tábořit tak blízko vody, zamračil se.
Vstal a znovu rozdělal oheň. Nasnídal se. Stál a házel kamínky do vody. Hřebelcoval koně, čistil postroj a leštil svůj meč a svou dýku. Dělal vše proto, aby oddálil to, pro co se včera rozhodl.
Nakonec už mu nezbývalo nic, co by mohl udělat.
Zase jsem se zachoval jako hlupák. Podobné věci se nedají odkládat věčně. Na což jsem se snažil ze všech sil zapomenout.
Hnědák ho sledoval svýma velikýma očima a potřásal hlavou, jakoby chtěl vyjádřit svůj souhlas.
Tak do toho…
Ale… já to nedokážu, vím to. Prostě to nepůjde.
Gelt zaváhal. Pak se mu vybavil Douneeho hlas. Připamatoval se, jak kovář také nejprve odmítal, čím ho gaverla pověřil. A pak přijal. Přijal, i když to znamenalo riskovat smrt, která ho záhy také stihla.
A moje riziku je tak nepatrné, pomyslel si Gelt. Nejhorší, co se může stát, bude neúspěch. Můžu zjistit, že jsem skutečně zapomněl, kdo jsem. Můžu zjistit, že už nikam nepatřím. A to je všechno. Nic víc.
Zatvářil se zarputile. Nemohl být zbabělcem, když mu v hlavě zněly hlasy Douneeho a jeho rodiny. Jeho mrtví mu nedovolovali žádnou slabost.
Gaverla si pomalu vyzul vysoké boty, stanul bos v mokré trávě. Na chodidla se mu lepila zrnka písečné půdy. Sehnul se a utrhl dlouhé stéblo. Zvedl ho před obličej a začal s ním komíhat. Pomalu zavřel oči, ponořil se do tmy pod víčky.
Snažil se vnímat řeč země, nechat proudit její vědomí do své mysli, spojit se s ní. Už dávno mu přeslala být zima na bosé nohy, své tělo skoro necítil.
Dovolával se svazků, které uzavřeli jeho předci. Stéblo v jeho prstech se komíhalo a měnilo vzduch, jakoby se stalo kouzelnou hůlkou. Skutečnost se kolem Gelta křivila, jeho postava ztrácela jasné obrysy. Teď připomínal stín všech gaverlů, kteří se kdy dotkli půdy Ory. Jejich podstatu, jejich víru.
Svým vnitřním zrakem viděl stezku, nitku, pramen… bílé světlo, procházející staletími. Pokoušel se ho chytit, ale vždy, když po něm sáhl, skončil v prázdnotě.
Ocitl se na okraji propasti, dech beroucí hlubiny. Tma. Předěl mezi světy.
Tak daleko ne. Musím se vrátit. Tak daleko… nechtěl jsem chodit tak daleko…
Věděl, že v téhle době, v čase, kdy se tolik věcí mění a kdy jsou jistoty vratké a svazky věrnosti často utopeny v krvi, není vhodné provádět gaverlské obřady. I toho se obával, nejen neúspěchu.
Ale musel pokračovat. Nedalo se jen tak skončit. Pokud se chtěl vrátit, pokud nechtěl zabloudit sám v sobě, musel pokračovat a dovést věc do konce, ať už měl být jakýkoli.
Jen o krok zpět. Vrátit se k vědomí země.
Do klidu. Války na jejím povrchu se země samotné dotýkaly jen málo. Přijala krev svých věrných, stejně jako lhostejných či nepřátel. A teď poslouchala Geltovo volání.
Něco se pohnulo, něco se změnilo a Gelt ucítil možnost.
Rozpřáhl ruce, své skutečné ruce, i ruce tam hluboko v mysli. Stéblo trávy se vzneslo k nebi, v náručí větru, který se zvedl. Někde opodál gaverlův hnědák neklidně přešlapoval a frkal. Gelt ho cítil, stejně jako ho cítila země, ale nesoustředil se na něj.
Letěl se stéblem vysoko do vzduchu. A pod nebem se ozvala píseň beze slov, zpěv, který volal, vábil a lákal. Gelt si vybíral. Mezi mnoha ptáky, které zastihl jeho zpěv, našel jednoho z Ialiných synů, orla s peřím černým a hnědým, s očima jako jantar. Přivolal ho k sobě.
To celé byla jen polovina všeho, co potřeboval udělat. Cítil se dost unavený, i když ho potěšilo, že všechno vychází celkem hladce. Aniž by otevřel oči, posadil se do trávy. Pořád ještě mírně mimo sebe, stále přetrvávalo spojení s vědomím země, které jen pomalu sláblo.
Čekal. A opakoval své volání, dokud vzduch nerozvířil tlukot obrovských křídel a před Geltem nepřistál jeho vyvolený, černohlavý orel.
Byl z něj cítit prachový a trochu mastný pach peří, stejně jako chladný závan z výšin. A dravost, vůle, síla. Z jeho zakřiveného, ostrého zobáku šel strach.
Gelt otevřel oči a natáhl k orlovi ruku, beze strachu a bez zaváhání. Orlova hlava vystřelila kupředu, vteřinu to vypadalo, že si gaverla své pravačky už dlouho užívat nebude, pak ale orel na poslední chvíli zarazil, věnoval Geltovi mírně frustrovaný pohled a zakřičel.
Neublížím ti.
Orel zaklonil hlavu a čekal. Když se Geltovy prsty dotkly jeho hrudi, jen rozpřáhl křídla. Měla rozpětí skoro tři kroky.
Pomůžeš mi. Uděláš, co řeknu.
A pak už to nebyla slova. Gelt s orlem hovořil po gaverlském způsobu, ale řečí obrazů a dojmů. Předal mu podobu královny Stellaty, i to, jakou vůni z ní naposledy cítil a jakým způsobem se pohybovala. Nakonec i tu nevyslovitelnou věc, podle které dokázali najít cíl gaverlští vlci, když to potřebovali. To představovalo nejtěžší oříšek, protože Gelt sám nevěděl, čím je to způsobeno… ale věděla to země a mohl pro to sáhnout do rodové paměti svého lidu.
Stopa, vinoucí se tmou, zlatý odlesk, barevné vůně…
Nakonec Gelt vzal svůj váček na peníze, vyprázdnil ho a vložil do něj složený list od Douneeho. Zadrhl šňůrku a přivázal váček k orlí noze. Ohromný pták to snesl bez odporu, jen se na gaverlu trochu kose zadíval.
Teď leť, řekl mu Gelt. Podpořil to tím správným obrazem. Orlí křídla se pohnula, udeřila do vzduchu. Pak se dravec vznesl, skoro tiše, nepočítaje tlukot křídel. Zakroužil nad řekou.
Gelt se za ním díval, dokud se orel neproměnil v černou tečku vysoko na nebi a nezmizel za hřebenem hory. Letěl na sever. Ne na západ, nebo na východ, jak gaverla čekal. Na sever.
Znamenalo to, že se buď něco pokazilo na stopě, kterou Gelt do orlí mysli vložil, nebo…
„Nebo už jsou na hranici,“ dodal gaverla nahlas. „Ial je ochraňuj.“
A mě taky. Protože já jsem se zbavil tohoto závazku a musím jít. Za pomstou.
***
Ten neznámý nestál ve dveřích dlouho. Andrej z něj – nebo spíš z ní, jak se vzápětí opravil – viděl jen bosé nohy až do půlky lýtek a okraj bílých šatů. Pak se ty nohy rozhýbaly, rozběhly se k Alunovi.
V síni už panoval naprostý zmatek. Na první pohled by se mohlo zdát, že každý bojuje s každým, ale to jen alunovci, jakoby proti své vůli, zaútočili na hlídače. K Alunovi, obklopenému zelenkavou září, se nikdo netroufal přiblížit. Lindor vkládal všechnu svou sílu i sílu obou žen vedle sebe do toho, aby se udržel na nohou a mohl používat aspoň část své moci. Proti Alunovi si ji však v tu chvíli vrhnout netroufal.
Andreje to všechno nijak zvlášť nezajímalo. Problém byl Alun, který se k němu stále přibližoval. Problém byl v tom, že řada stolů končila a Andrej už se neměl kam schovat.
S matnou nadějí se pokusil najít pohledem ty bosé nohy. Nenašel je. Předpokládal, že jejich majitelce někdo zabránil jím mu na pomoc. Nejspíš někdo rozumný. Zaútočit teď na Aluna nepředstavovalo zrovna nejlepší nápad. Pro Andreje to však znamenalo, že je v tom sám, aspoň pro tuhle chvíli.
Zamračil se. Ocitl se na kraji posledního stolu v řadě a Alun se zastavil přímo u něj. Moc možností tahle situace nenabízela.
Andrej se vykulil z pod stolu, využil energie, kterou do něj vlil Lönir, vymrštil se na nohy a uskočil stranou. V místě, kde před okamžikem stanul, hmátla Alunova ruka do prázdna.
Zeleně se zablesklo. Jakoby někdo Andrejovi položil ruku na hruď a odstrčil ho. Chlapec narazil na zeď. Slyšel Lindorův rozzlobený výkřik ve valažštině. Zelené světlo vystřídalo na okamžik bílé. Alun se zapotácel, otočil se ke kouzelníkovi a vycenil zuby. Zavrčel.
Andrejovi ta krátká epizoda poskytla prostor, aby se vzpamatoval. Hbitě kolem Aluna proklouzl na volné prostranství. Minul plavovlásku, celou zpocenou a udýchanou, která zrovna s krutým úšklebkem bodala dýkou do hrdla jednomu z garvotů. Hnal se dál. Nechtěl se ohlížet, věděl, že jestli se za ním Alun pustí, brzy se to dozví, už proto, že Alun v tuhle chvíli není jen Alun, ale něco víc. Něco špatného víc.
Nakonec mu to nedalo a ohlédl se. Uviděl Lindora, ležícího bezvládně na stole a obě ženy, zhroucené na svých židlích. A pak Aluna, natahujícího po něm ruku.
Vyrazil znovu kupředu, ke dveřím, pryč!
Padl přímo do náruče ženě v bílé košili a málem ji povalil na zem. Krátce k ní vzhlédl.
Jistěže spatřil Vivianinu tvář. Ale zajíkl se, když uviděl výraz, který měla. Šílenství, které spatřil naposled, ustoupilo do pozadí. Bylo přemoženo něčím mnohem hlubším. Ta tvář vypadala klidná, ale současně pohled do ní mrazil. Všechno, co ji kdy dělalo lidskou, buď zemřelo, nebo se skrylo. Drobné slabůstky, city, odrážející se v pohybech mimických svalů… to všechno vystřídal chlad a tvrdost kamene. Ta tvář by klidně mohla patřit samotné Smrti.
Královna třímala v pravici lovecký tesák, který ještě nedávno svírala ruka santargejce Chryse. Lehkou bílou košili jednoduchého střihu na několika místech poskvrnila krev. Za Vivianou ležela dvě těla –garvot s ukázkově rozpáraným břichem a pak něco, co ještě před okamžikem bývalo mastičkářem Alnarem.
Pach krve vnikl Andrejovi do nosu a odtud přímo do mozku. Jeho smysly, zostřené mocí Löniru, činily ten železitý zápach nesnesitelným.
Stál ve Vivianině objetí sotva několik vteřin, přesto se mu to zdálo dlouho. Její oči na něm krátce spočinuly a zhodnotily ho jako něco nezajímavého. Odstrčila ho stranou. Nijak jemně. Stejným způsobem by odstranila z cesty panáka ze slámy.
Andrej si všiml zlámaných a okousaných nehtů na jejích rukou a také toho, že se jí v kaštanových vlasech objevily tři pruhy, bílé jako čerstvě napadlý sníh. Zalapal po dechu, málem zapomněl, co se vlastně děje. Pak ale jeho pohled sklouzl znovu na Aluna. To mu stačilo, aby si ujasnil priority. Andrej zacouval ke dveřím.
Možná zbytečně, protože Alun už ho nepronásledoval. Stál proti Vivianě, stejně strnulý jako ona.
Někde na druhém konci síně tiše sténal zraněný garvot a nedaleko odtud na podlahu s tichým tlik tlik kapala krev z něčí rány. Jinak bylo ticho. Po boji a přesto před bojem. Alunovci byli vyřízení, mrtví, až na onoho garvota, pomalu dodělávajícího. Alun sám však žil a stále ještě nebyl sám sebou. Kouzelníci, kteří by mohli zasáhnout, leželi v bezvědomí. Hlídači se stáhli do kruhu kolem královny a posedlého, ale všichni věděli, že pokud ten, kdo Aluna ovládá, nebude sám chtít, oni proti němu nic nezmůžou. Mohli se jen dívat.
„Máš u sebe kámen?“ ozvalo se náhle šeptem vedle Andrejova ucha a chlapec sebou trhl.
Obrátil se a uviděl Selierin. Dívala se naléhavě. Andrej přikývl.
Alun mezitím vykročil, obcházel Vivianu jako šelma, hledající, z kterého místa je nejvýhodnější zaútočit. Obracela se za ním, v mírně zdvižené pravici tesák, obličej bezvýrazný, jen v očích jí hořela nenávist tak silná, že ten pohled téměř fyzicky pálil.
„Jenom to světlo ho může zahnat,“ šeptala víla. „Použij ho. Jestli můžeš.“
„Ale… všichni… oslepnou…“
„Na Rybrika Lesier známe lék proti svaté slepotě, věř mi.“
„Co když… co když mě přinutí ho rozbít?“
Víla pokrčila rameny. Na další přemlouvání bylo pozdě. Alun natáhl ruku proti Vivianě a z konečků prstů mu vyšlehlo světlo.
Královna se shýbla tak rychle, že to bylo téměř nepostřehnutelné lidským okem. Paprsky světla jí pročísly a rozcuchaly vlasy. To už udělala výpad tesákem proti Alunově břichu. Muž však uskočil, ohebný jako stéblo trávy ve větru. Začal souboj, který spíš než to, čím skutečně byl, vypadal jako složitý a vznešený tanec. Vzduch prořezávaly paprsky zelenkavého světla, po nich zas ostří tesáku. Oba soupeři uskakovali, uhýbali a útočili, Vivianiny vlasy šlehaly kolem její tváře se stejnou zuřivostí jako čepel zbraně, Alunův plášť se nadouval a kroutil, jakoby byl živou bytostí.
Přesto, že se Alun pohyboval opravdu rychle, se Vivianě podařilo tnout ho do boku. Na kamenné podlaze zasyčely kapky krve, skutečně horké. Alun se krátce zapotácel. Místo aby ho zranění oslabilo, rozdráždilo ho až do nepříčetna. Skočil dopředu, nehledě na blyštící se čepel, která se mu stavěla do cesty.
Ostří se zaťalo do jeho pravého ramene. Skříplo o kost a zaseklo se v ní. To už Alunova pěst zasáhla Vivianinu bradu a odhodila královnu dozadu.
Ještě ve vzduchu se přetočila na bok a dopadla měkce. Nestačila však už vstát. Alun, s tesákem stále zaťatým v rameni, na ni nalehl a chytil ji za zápěstí. Přitlačil jí ruce k podlaze. Vypadalo to, že vůbec nevnímá bolest v pravém rameni, přestože by správně neměl dokázat pravicí ani pohnout.
Viviana zavrčela jako zvíře, vzepjala se a vyrazila kolenem proti Alunově břichu. Pak jí ale pažemi projela zlá síla toho, kdo byl právě pánem Alunova těla. Celá se zkroutila v bolestné křeči, pak ochabla a zůstala ležet. V přimhouřených očích stále nenávist, ale už jen bezmocnou nenávist.
Nikdo z přihlížejících Hlídačů jí nemohl pomoci. Všichni měli na paměti sílu, která do Aluna vstoupila. Mohli jen stát a dívat se.
A Viviana to věděla.
„Tak mě zabij,“ zašeptala do Alunova obličeje, zkřiveného zlovolným potěšením. „Dokonči, co jsi začal.“
Pohnula hlavou, jen tolik, aby jí tři prameny vlasů sklouzly z čela. Tři bílé prameny.
„Jeden za Geodora, jeden za naše dítě. Třetí je za mne. Tak to dokonči.“
Ale Alun zavrtěl hlavou. Zvedl levou ruku. Viviana zůstávala ochromná a jenom se dívala, jak jí přikládá dlaň na čelo. Pak vykřikla hlasem tak žalostným, že by mohl oznamovat konec světa.
Zůstala ležet se zavřenýma očima, na čele žhnoucí Tevolanansovo znamení.
Alun vstal a rozhlédl se. Oči mu spočinuly na Andrejovi, strnule stojícím vedle Selierin. Jeho rty se zkřivily v hněvném úšklebku, když uviděl, že je chlapec soustředěný na cosi ve svých dlaních. Ten, kdo se díval Alunovýma očima, dobře věděl, co Andrej drží.
Alunova ruka vystřelila kupředu, hmátla po Andrejově krku. Do cesty se jí však připletla víla, respektive její paže a zarazila ji. Andrej se zatím se zoufalým výrazem ve tváři vrhl ke dveřím a nalehl na ně.
V první chvíli zapomněl na kličku, která je drží zavřené a po dobu dvou rychlých úderů svého vyděšeného srdce měl pocit, že je všechno ztraceno. Pak neobratnými prsty stiskl kličku, otevřel dveře, a víceméně vypadl do tmavé šatní místnosti, Aluna v zádech.
Že udělal chybu, když chlapce následoval, si Alun uvědomil teprve když za ním dveře zaklaply a nechaly ho s Andrejem v šeru šatníku.
To příšeří okamžitě rozsvítily zelené záblesky a pokojný spánek molů a kožiších na stěnách přerušil vzteklý a výhružný řev, který se Alunovi vydral z hrdla.
„NEPOKOUŠEJ SE! NEPOKOUŠEJ SE MĚ PORAZIT NA MÉM ÚZEMÍ, DESLÖNILE!“
Tohle není tvé území, pomyslel si a neřekl Andrej. Tohle je hranice, ty kreténe. Pleteš si pojmy.
Na to, aby Alunovi vmetl tyto impertinence do tváře, však jaksi neměl čas. Musel se uhýbat zelenkavým zábleskům. Stejně se jim podařilo olíznout mu levou tvář. A donutit tak Andreje k bolestnému zaúpění.
Smýkl sebou do kouta, mezi kožešiny a pláště. Třesoucíma se rukama uvolnil šňůrku, zadrhující sáček s Lönirem. Jeho myšlenky teď patřily jen nechuti znovu podstoupit nepříjemné následky po osvobození Löniru, na žádnou vtipnou urážku toho před sebou se nezmohl.
Nenávidím to, nenávidím všechny tyhle zasraný krámy!
Zvedl ruku a nechal Lönir zazářit.
|
