Jako každé ráno předtím, hned po časné snídani skládající se hlavně z guláše odvčerejška a kůrky chleba, Hromtlem poslal děvečku zamést práh. Ani ho nepřekvapilo, že se hned přiřítila zpátky. Bezpochyby zpozorovala v dálce nějaké hosty. To byla věc, se kterou majitel... ne, správce hostince musel prostě počítat. A pokud to byl správce Taverny u Kalichu, tak s tím nemusel jen počítat, mohl si rovnou vsadit.
Hromtlem si vyslechl, co měla děvečka na srdci a pak ji poslal do kuchyně. Podle toho, co mu vyprávěla, přijížděli zámožní hosté a ti musí dostat pořádnou porci teplého guláše. A vína. A čisté pokoje. Tedy alespoň tak čisté, jak to jen jde. Navíc, toho nezameteného prahu si stejnak nikdo nevšimne. Nikdy si ho nikdo nevšiml.
„Je to prý pěkná malá hospůdka,“ řekl první muž, sedící v sedle obrněného válečného oře.
„Pokud je tak malá, tak se tam celkem těžko nacpeš, Galli,“ poznamenal druhý jezdec. „Říkal jsem ti, že ses měl části tý železárny zbavit už dávno.“
Brnění, které na sobě první jezdec nesl by se opravdu dalo naložit na dvoukolák, který by poté sotva utáhlo i šest mul. Obrovské nárameníky působily dojmem dvou věží a naprosto zatlačovali hlavu, která v porovnání s nimi vypadala věru miniaturně. A právě kromě hlavy nebylo na rytířovi vidět ani o centimetr kůže navíc.
„To nepochopíš, Melli, já ho nesmím sundávat, neboť Kodex nám toto nedovoluje.“
Muž, kterého rytíř nazval Mellim, se na něj úkosem podíval. „Říkal jsem ti, abys mě tak neoslovoval, Gallande. Nemyslím, že se k úctyhodnému starci hodí přezdívka z dětství.“
Galland na něj překvapeně pohlédl: “Ale ty nemáš dětství, Mellire. Ty sám jsi mi to povídal. Říkal jsi, že si nepamatuješ ani tu nejmenší drobnost, dokonce ani výjevy z minulosti nemáš. A když máš, tak to určitě nemá s dětstvím nic spole-„
„Já vím, co jsem říkal,“ přerušil jej Mellir ostře. „A ty sebou trochu hni, ta tvoje kobyla začíná omdlívat.“ Byla to pravda- kůň, tedy vlastně kobyla, která byla zpola zakrytá dalším brněním a spoustou těžké barevné látky včetně rudého přehozu, se již sotva vlekla. Nic na tom nezměnil ani fakt, že byla z nejčistšího plemene Caballijských stříbrňáků. Naproti tomu Mellirův hnědák nevykazoval žádné známky únavy. Galland zabručelněco v to smyslu, že naprosto nechápe, proč se ten kůň tak rychle unaví, ale na rychlosti přeci jen trochu přidal.
Když dojeli k prvním stavením, sesedli a k hospodě došli již pěšmo. Koně ustájili sami, přičemž Mellir donutil svého společníka sundat stříbrňákovi alespoň tu nejtěžší část brnění. Pak se ve výčepu posadili k jednomu stolu, který vypadal o trochu čistší než ty ostatní a objednali si u místního vypaseného hostinského –říkal si Hromtlem- každý po džbánku vína a porci guláše.
Pojedli, vypili džbánky až do dna a objednali si další. S druhou várkou vína si k nim s dovolením přisednul i Hromtlem. Z těhle zákazníků by se dalo ještě něco vytřískat, přemýšlel, když říkal: „Pánové, samozřejmě jsem si nemohl nevšimnout, že jste zkušení bojovníci.“
Mellir se při těch slovech ušklíbl. Galland sice možná vypadal jako paladin nebo jako šílenec- každopádně bojovník-, ale o něm se totéž rozhodně říci nedalo. Mellir měl celkem dlouhé bílé vlasy a vousy a tvář zbrázděnou mnoha vráskami, takže nebýt toho, že mu na ní neustále naskakoval onen uštěpačný a kyselý výraz, mohli byste ho klidně považovat za kouzelného dědečka.
Galland, který byl opravu nedávno čerstvě pasován na paladina Světla jednoduše obecným představám o hrdinech odpovídal. Nosil nádhernou lesklou (a těžkou) zbroj z nejtvrdší oceli, kterou každý večer dvě hodiny leštil. Nesnesl na ní jedinou skvrnu, což vedlo i k tomu, že se velice nerad bil (brnění by se mohlo poškrábat, nebo by na něj mohla nedejbože dokonce vystříknout krev!) a pokud se ocel nesetkala s hadříkem namočeným v oleji alespoň jednou za osm hodin, dostával strašné deprese a trpěl migrénou. Na první pohled však opravdu vypadal jako tvrdý válečník. Osmáhlá tvář, světlé vlasy, modré oči, ostře řezané rysy a bojovný nos mluvily sami za sebe. Nebo spíše křičely.
„Co potřebuješ, dobrý muži?“ optal se Galland.
„Ve skutečnosti nepotřebuji vaše služby já, můj pane,“ hostinský podlézavě sklonil hlavu. „Ale naší ubohou vesničku postihla nedávno strašná katastrofa.„
„Povídej,“ vybídl ho Mellir a opřel se lokty o stůl ve spikleneckém gestu a kýchl. Tohle se mu stávalo často, když ucítil ve vzduchu vůni peněz.
Galland se na svého přítele zamračil, ale pak také přikývl.
„Začalo to,“ začal Hromtlem, “když přijel ten cizinec.“
Klasika, pomyslel si Mellir a přemýšlel, čím to je, že problémy vždycky začínají právě s příjezdem cizinců... a musí je řešit zase jiní cizinci.
„Měl černý plášť a kápi a nebylo mu vidět do obličeje...“
Jak jinak...
„Vyzařovala z něj aura temnot a ďábelské nečistoty...“
To se samozřejmě hned pozná...
„A když promluvil, i obloha se zachmuřila a strach se usídlil v našich srdcích!“
Mellir už poslouchal jen na půl ucha. Pohodlně se opřel do opěrátka své rozvrzané židle.
„Ten den se ztratil jeden z našich měšťanů. Byl to takový dobrý člověk, nikdá křivého slova o nikom neřekl a rodinu měl... děti baculaté a ženu laskavou. Nyní se ztratil. Velmi smutné. Ano, velmi smutné...“
„Takže jestli to chápu dobře, vy po nás chcete, abychom ho našli?“
„Přesně!“ rozzářil se Hromtlem.
„Jaká je odměna?“ Mellir otevřel oči.
„Samozřejmě nevezmeme žádné odměny,“ předběhl hostinského paladin.
„Pokud si to pán přeje...“
„Ty jsi zešílel, Gallande! Potřebujem pokrýt náklady!“
„Žádné nemáme.“
„Mluv za sebe,“ odsekl stařec a vrhl postraní pohled na krčmáře. Ten při křivém úsměvu odhalil několik zažloutlých zubů. „Dvacet zlatých,“ zabodl Mellir prst do stolu.
Úsměv zamrzl. „Pane, nemyslím, že tolik bude nutné-„
„Bude,“ ujistil ho Mellir.
„Tak patnáct,“ změnil hostinský taktiku.
„Ovšem vyplacených předem.“
„Pět teď a deset později.“
„Pět teď a patnáct později!“
Ozvala se rána. „Promiňte,“ omlouval se Galland a provázen rachocením zbroje pustil se do sbírání keramických střepů. Když Hromtlem zavolal děvečku, aby to uklidila a paladin se konečně znovu zvedl ze země, domluvili se s Mellirem na pěti hotově a třináct potom, přičemž budou mít nocleh, jídlo i pití zdarma.
A pak se k nim hostinský znovu naklonil. „Ehm, víte, pane, já jsem vám neřekl tak docela pravdu.“ Jeho výraz nevinnosti by mohli kreslit na reklamní svitky.
Mellir si toho však byl vědom. Zhluboka si loknul vína. „Počítal jsi, že odmítneme, co? Copak by jsi z toho měl?“
„Eh, já mám takovou sázku, tady s chlapama... no a to je o tom, kolik jich dokážu příběhem či později, když přijde na placení... vyhnat.“
„Není to prodělečné?“
„Ani, ne, zatím jsem ještě neprohrál a oni mi za každého musí dát dvacet zlaťáků,“ usmál se hospodský smířlivě.
„Aha. Tak a teď mi ještě prozraď, proč zrovna mi?“
„Pane, já jsem hostinským už něco let! Většinou dokážu rozeznat potencionální hosty, ještě když jsou pouhými tečkami na obzoru! Mám dobrý odhad. Celý ten vtip spočíval v tom, že jsem ani nemusel dlouho sledovat vašeho přítele, abych poznal, že mečem sice vládne obstojně, svému srdci a strachu však nikoliv. Pokud se týká vás... inu, spoléhal jsem na pokročilou senilitu.“
Mellir si něco rozčileně zahučel pod vousy, pak ale řekl: „Jsi upřímný, dobrý muži. Pověz, jaký je tedy ten úkol, jež nám tvá chorá hlava uchystala?“
Hospodský se zašklebil. „Kočka, pane. Přesněji řečeno- kotě.“
„Kotě... a co s ním je? Je z něj vampýrek? Kočkodláček? Je nemocné?“
„Problém je v tom, pane, že mi odrazuje zákazníky.“
„Kotě?“
„Kotě.“
„A odrazuje ti zákazníky.“
„Přesně tak.“
„Abych pravdu řekl,“ Mellir se zatahal za vousy, „tak se cítím poněkud přepracován. Navíc přestávám věřit svým uším! Hostinský, proč jsi nás vůbec krmil tou tvojí historkou o tajemném cizinci, když jsi se evidentně zbláznil?“
„No dovolte,“ ohradil se Hromtlem dotčeně a olízl si rty. „Co se týká tajemného cizince-„ pokrčil rameny „-jde to na odbyt. Lidi prostě něco takového vždycky čekají.
Kdybyste mě předtím nechal, pane, domluvit-“
„já nechal.“
„-tak byste se dozvěděl, jak to s tou kočkou doopravdy je! Že měří tři metry v kohoutku a každý týden si dá nějakou tu ovci či poutníkova psa k svačině! Víte, jak to lidi vyděsí?“
Mellir mu věnoval útrpný výraz. „Asi jsi se opravdu zbláznil. Tygři Královští tak daleko na východě nežijí!“
„Není to tygr. Je to kočka. Říkáme jí Lednička.“
„Lednička?“
„Jo. Přesně tak. Někdo v kronice vyhrabal, že je z druhu ledovejch koček ze severu a to –nička tam už naskočilo samo. Je to ale pěkné jmé-„
„Ledová kočka? Ledová... není to třeba Lední kočka?“
Hostinský zajásal. „Ano, pane, přesně tak! Lední kočka. Potvora jedna, přicházím o kšeft, o sázce ani nemluvě.“
„Hm...“ Mellir se podrbal na bradě.
„Nepotřebujete něco proti vším, pane? Mám tady vynikají-„
„Ne, díky,“ odsekl stařec a pro jistotu se drbat přestal. „Přijmeme tu práci,... H-h-h Hrobleme...“
„Hromtleme.“
„...ale budu požadovat vyšší honorář. Dvacet zlatých. Jako v té sázce. Deset předem, deset potom.“
Hostinský polknul, ale přikývl. „Jestli se jí ale nezbavíte, pošlu za vámi naše chlapy. Oni si zisk ujít nedají.“
„Platí.“
Právě v tu chvíli se ve dveřích objevil Galland. Vypadal i voněl na to, že právě spadl do místní jímky, což zase nebylo tak daleko od pravdy.
„A budeme potřebovat dva pokoje. A večeři. A dámskou společnost, tedy jen pro mne,“ Mellir si ucpal nos. „A taky koupel. Vypadá to, že náš paladin neměl právě šťastný den!“
♦ ♦ ♦
Na druhý den vyrazili hned po východu slunce. Hromtlem jim vyplatil deset zlatých a ještě jednou jim sdělil, že pokud se nevrátí do večera, pošle za nimi místní elitu. Ta buď okrade jejich mrtvoly, nebo je zabije a pak okrade jejich mrtvoly. Nakonec jim ukázal směr, popsal trasu a popřál mnoho štěstí.
Když se plahočili lesem k místu, kde podle instrukcí měla kočka doupě, paladin se zeptal: „Pověz mi, příteli. Jak jsi vlastně chtěl vystopovat toho zmizelého měšťana? Myslím, když jsme nevěděli že je to lest.“
„To máš tak: vlastně jsem ho ani vystopovat nechtěl.“
„Nechtěl?“ Galland se zarazil.
„Ne. Vzít zálohu a přinutit tě pláchnout se mi jevilo jako mnohem jednodušší.“
„Ale co tvá čest! Slíbil jsi jej zachránit-„
„Slíbil jsem udělat, co bude v mých silách. Ale nevím, co se v tom pořád hrabeš, Galli. Přece jdeme na kočku, tak se seber.“
Galland se už jen zbytek cesty nesouhlasně mračil.
Kočičino doupě nebylo příliš daleko od hlavní cesty, po které sem včera Mellir s Gallandem přijeli. Tvořil jej menší pahorek s hájkem stromů, kde úplně dole vězel široký otvor, který byl sto pojmout osm statných mužů, kdyby se postavili vedle sebe i na sebe. Vycházel z něj odporný puch a zvuk, který rozechvíval vzduch.
Galland vytáhl meč.
„Klid, chlapče,“ poradil mu Mellir a začal se hrabat v šatech. „Pokud vše půjde dobře, nebude meče vůbec potřeba.“
„Použiješ kouzla?“
„Pokud to bude nezbytně nutné, tak ano. Pojď sem. Tak, podívej se na tohle.“
Mellir vytáhl odněkud ze zákoutí svého hábitu stočené kolo silného lana.
„To je provaz,“ poznamenal Galland bystře.
„A ty s ním tu potvoru zkrotíš!“
„Proč?“
„Co proč? Neptej se. Pak ti to povím. A teď: umíš zacházet s lasem?“
„Děláš si srandu? Ve škole jsem byl nejlepší! Pokud rytíř ctnostný nevinnou pannu zachrániti se vydá, vždy nauka užívání lasa užitečnou práci zastane...“
„Jinými slovy: ano. Tak si to vem a vylez nahoru. Až zapískám, kočka vyběhne ven a ty jí chytíš lasem kolem krku. Shora jí skočíš na hřbet a budeš na ní jezdit tak dlouho, až se unaví! Normální rodeo. A pak už bude naše! Mám tady pak ještě řatěz, tím jí spoutáme nohy. Nu, co si myslíš o mém plánu?“
„Že je to dobré dva metry.“
„Cože?“
„Podívej, pokud skočím ze dvou metrů na tvrdá záda nějaké příšery, můžu si být jist, že už se v životě nepodívám na ženu a v kostele budu zpívat soprán!“
„Ale ty se na žádnou ženu stejně nepodíváš. Jsi paladin a složil jsi slib celibátu.“
„Každopádně tohle mi za to nestojí.“
Mellir odněkud vytáhl polštářek s červeným potahem. „Na, nacpi si to do kalhot.“ Padával jej rytíři.
„Kdes to vzal?“
„To je jedno, hlavně si to tam dej a padej nahoru!“
„Takové polštářky měli v tom hostinci na pokojích! Mellire, ty jsi ho-„
„-půjčil, samozřejmě. Vrátíme ho. A už jdi!“
Náhle je oba zakryl stín a zalil smrdutý dech. Současně s tím se ozvalo zvědavé zavrčení. Zdálo se, že jejich výměna názorů, která časem postupně nabyla na hlasitosti a poněkud nemile překvapila ono kotě, které si zrovna dávalo šlovíka po obědě, které tvořil jeden urostlý osel s několika pěkně vypasenými prasaty.
Také nutno podotknout, že ono kotě mělo v kohoutku alespoň metry čtyři a ne tři, jak jim vykládal hostinský, a o zubech dlouhých a ostrých jako šavle se také nikdo ani náznakem nezmínil.
„Laso! Rychle! Buď statečný!“ křičel Mellir a v urychleně couval do relativního bezpečí blízkého ostružiní.
Galland hodil lasem právě ve chvíli, když kočka, plná hravosti, skočila. Z tohoto důvodu se mu podařilo chytit pouze její dlouhý mourovatý ocas. Pak se začaly dít velice zajímavé věci. Lednička totiž zpanikařila a vyrazila obrovskou rychlostí pryč. Za ní vlál jako plechovka za svatebním kočárem chudák paladin a snažil se udržet provaz za každou cenu.
Brzy zmizeli oba Mellirovi z dohledu.
Když se k večeru ve dveřích hostince objevila zablácená postava v brnění svírající v třesoucí se ruce provaz, Mellir se v duchu zaradoval.
Později se dozvěděl, že kočka běhala v kruhu kolem vesničky asi po pět hodin, než jí došly síly. Zničenému paladinovi se pak jakžtakž podařilo donutit ji přišourat se až sem. Zároveň vyjádřil lítost nad tím, jak Lednička naložila s Hromtlemovími slepicemi (což se jim okamžitě strhnulo z platu).
Kočku ustájili o dvacet metrů dále od hospody na menší lesní mýtince a Galland se pustil do nové kádě horké vody. Dosyta se najedli i napili a zase šli spát.
Jelikož Hromtlemova radost až nechutně znala svých mezí, dostali přesně tolik, kolik si předem domluvili (samozřejmě po odečtení škod). A přestože tu chtěl Mellir ještě den zůstat („vždyť to všechno máme zadarmo!!!“), na druhý den těsně po poledni vyrazili na další cestu. Tentokrát ale Mellir nejel na svém koni, nýbrž na Gallandově stříbrňákovi. Kočka si paladina bůhvíproč velice oblíbila a nedovolila nikomu jinému, aby toho člověka vezl. Bývalého Mellirova hnědáka využili jako soumara.
Když jim Taverna u Kalicha mizela za zády, řekl Galland: „teď už mi můžeš říct, proč jsme tu kočku měli zkrotit a ne zabít?“
Stařec se usmál. „To je přeci jednoduché. Pamatuješ si na Lolku, toho obra?“
Přikývnutí.
„Tak abys věděl, někdy tenhle týden má narozeniny a já pro něj neměl ani jeden dárek!“
„Ale ta kočka ke mně zcela evidentně přilnula!“
„To se dá jednoduše napravit. K jeho jeskyni přijedeme až za dva dny. Dost času na odvykací kůru.“
„Když myslíš...“
„Vím.“
Když jezdci konečně zmizeli z dohledu, Hromtlem si otřel rukávem nos. „Tak pánové, platit! Kolik že to bylo? Ó, ano! Sto zlatých, pokud tu potvoru nezabijí!“
Štamgasti otráveně a se spoustou reptání obrátili své kapsy naruby.
„Ale jak jsi to mohl vědět?“ „Ano, jak?“ „Určitě jsi podváděl!!“ „Řekni nám to!“ překřikovali se, když hostinský shrnul kopu zlata do své zástěry.
„Inu, jak jsem řekl: já mám na lidi odhad,“ mrknul na ně a se spokojeným chechotem poslal děvečku zamést práh.
