Já
Sama se v sobě nevyznám,natož aby se ve mě vyznal někdo jiný.
Já byla vždy vzorná,spořádaná holčička-tak,jak to ode mne každý každý chtěl.
Ale něco ve mně se chtělo vzepřít.Chtěla jsem křičet,chtěla jsem být sama sebou,ne ta,kterou každý očekávalže budu.Sžíralo mě to,ale zároveň vyzívalo.Něco ve mně šeptalo:Dělej to,co chceš,žij tak,jak chceš.Jenže tu pořád byla ta zarážka,to,co mě nutilo neposlechnout sebe,ale ostatní-chytřejší?Možná . . . . .
Musela jsem poslechnout ty,co mě splodili,ty,co mi dávali znalosti.Přitom jak oni mohli vědět,že dělají správně!
Říkala jsem si:Vždyť oni dali tolik ran tobě,bež a vraž jim nějakou taky!Děláš to jen pro sebe!
Ale nešlo to.
Vážky se neustále nakláněly,ať už na tu dobrou nebo špatnou stranu. . . . . . . . . . Ba ne!Tyto strany se nedají rozdělit na doubrou a špatnou.Vždyť jsem to pouze já.Jedno mé já je hodné,poslušné a plaché stvoření,ale nenechte se mást-vždyt´ ona je falešná!Zatímco ta druhá-druhé já-je bláznivé,vášnivé,toužící,nespoutané-žije!
Tak proč ho každý potlačuje:To se k tobě nehodí,to bys neudělala,to nejsi ty!
Ale zase odněkud slyším ten hlásek,šepot který mi říká,abych to nevzdávala,abych ještě bojovala . . . . . . . .
