Paradox

Tvé oči blýskají občas jak ostrá dýka,
hledíváš do dálky s čelem tak zachmuřeným.
V těch chvílích srdce mé div se až nezalyká.
Do pláče – do vzteku, to pak už stejně nevím.

Na pozdrav odpovíš, jako bys rozkazoval,
a tvoji přátelé se jenom usmívají.
Znají tě líp než já, prý tahle tvoje zloba
přejde tě za chvíli. A já své stesky tajím.

A přes to přes všechno dál tajně miluji tě,
kozácký zbojníku, široké Něvy synu.
Neznalá světáctví jsem romantiky dítě,
vím, že když lásku mám, tak nikdy nezahynu.

Hodnocení:
4 (5 hlasů)