Dvě básně

Veronice

Lásko má já nemocen byl
smutek temný mě pohltil
však myšlenka na harmonii naší
mě svítila v propasti nejtemnější
já toužil a celý svět se spojil
do tajů života mě zasvětil
své nitro jsem objevil a zvolal:
„Děkuji ti Veroniko!“ že jsem odolal
to temnotě zrádně vznešené
a na lyru /dveře byly pootevřené/
jsem začal ze smutku a lásky hrát
a hudbou jako modlitbou děkovat
Bohu a Bohyni múze nejkrásnější
světu a tobě Veroniko má nejmilejší
dívko z obrázku nekonečna stvořená
hvězdami a světlem měsíčním utkaná
já milovat mě ti chci možnost dát
budu tě ochraňovat a navěky milovat
tak jako teď když píšu tyto řádky a myslím na tebe
slunce mi svítí mezi stromy probleskuje nebe
já toužím a ne vlastně jsem naplněn
proč se bát vždyť svět je láskou stvořen

Apokryf

S plamenným mečem v pařátech
oznámil anděl hlásných trub
letící nad městem v plamenech
konec světů „Konec času!“
doprovázen letem bílých holubic
s růží rudou v zobácích
a lidé plakali oči nevidomé
důlky prázdné díky černým havranům
a lidé se smáli vlnám vzedmutým
ruce k přístavu uvázané okovy ze zlata
a lidé umírali po tisících
rváni vlky a hlavně sami sebou
a poslední lidé se objímali
se svatozáří slunečního boha
a lidé ji neměli...