IV
Do kobky vešel ohavný malý skřet z bičem v jedné a z loučí v druhé ruce. Jeho tvář byla plná jizev a některé obnažovali skřetovu lebku. Zkoumavým a zlověstným pohledem pohlédl na Petra i Kerna. Pak jeho zrak ulpěl na Petrovi.
„Vstávej!“ Zapištěl skřet „Pán tě chce vidět a promluvit s tebou“
Petr byl ze skřeta úplně vedle a tak jen seděl a zíral s otevřenou pusou.
„Neslyšel si ty kryso!“ Zaječel skřet a ozvalo se prásknutí bičem.
Petr ucítil palčivou bolest na tváři. Vstal a setřel si krev která mu začala jemnými pramínky ztékat po obličeji.
Skřet do něho ještě dloubnul a Petr vyšel z cely kde stáli dvě osoby v dlouhých pláštích. Měli přes hlavy přehozené kapuce, takže jim nebylo vůbec vidět do tváře.
„Neremo říkal ať mu nezkřivíme ani vlásek, ty skřetí prase!“ ozval se jeden z nich „Tentokrát si zašel daleko a pánova pomsta tě nemine“
V tom se obrátili oba na Petra, který si ještě stále stíral krev z tváře a ohmatával si ránu způsobenou bičem.
„Následuj nás Petře“
Vydal se tedy beze slova za oběma záhadnými postavami. Oba šli lehce, tak lehce jakoby se ani nedotýkali podlahy. Procházeli dlouhou chodbou plnou dveří a z každých šlo slyšet úpění.
Na konci byla velká hala, ve které bylo plno stolů. U velkého krbu sedělo na dvacet skřetů, kteří si zrovna něco opíkali na ohni a zuřivě na sebe křičeli. Petr se podivoval nad touhle scenérii a jednu chvíli se mu zdálo že tam snad opíkají lidskou nohu.
Petr dál následoval obě postavy, které ho teď vedly po točitých schodech na horu. Prošli ještě jakousi, sluncem osvětlenou místností, která vedla na nádvoří. Petr se rozhlížel a byl plný dojmů. Viděl sedm obrovských věží tyčící se do výšky mrakodrapů. Byly propojené navzájem různými obloukovitými mosty. Na všech sedm věží pak byla napojena kruhovitá budova. Vedly do ní nejmíň sedmi metrové vyřezávané vrata.
Po chvilce se Petr ohlídnul aby viděl odkud vlastně vyšel. Uviděl však jen malé dveře které byly vtesány do hory. Celé tohle prostranství a věže obklopovalo mohutné opevnění. Toto opevnění však nebylo stavěné z kamenů či cihel ale bylo celé vytesané ze skalisek.
„Tady muselo otročit hodně lidí“ řekl si Petr pro sebe, ale neuvědomil si že to řekl zároveň nahlas.
„Desítky tisíc skřetů a lidí tesalo tyto mohutné zdi třicet let a také u toho skoro všichni zemřeli“ promluvil jeden ze zahalených.
Teď pokračovali dál beze slova k věžím až po chvíli dorazili k obrovským vratům. Náhle se začaly samy za velkého hluku otevírat. Zprvu Petr viděl ve vnitř jen tmu avšak když vešli dovnitř byl udiven ještě víc než když vyšel z kobky. Vstoupili do velké haly, která svou krásou s přehledem porážela všechno co dosavad Petr ve svém životě viděl. Celá podlaha byla z mramoru a byly do ní vloženy mozaikové obrazy. Nad ní se klenula kopulová střecha, na které byly namalovány různé obrazy bojů mezi skřety a trpaslíky. Nejvíc ale jeho pozornost upoutala alabastrová socha muže s korunou v nadživotní velikosti.
„Počkej zde“ řekl jeden ze dvou záhadných postav a jeho už tak zvláštní hlas se rozlehl po celé hale. Petrovi naskočila husí kůže. Dosud si dvou nevšímal, ale teď se na jednoho z nich podíval pořádně. Zmocnila se ho úzkost a zmatek. Jeho tvář nešla vidět měl li nějakou.
V tom se ale obě postavy otočily a svou lehkou chůzí odkráčely velkou branou ven. Brána se s velkým rámusem zase sama zavřela a Petr se uklidnil.
„Nemusíš se bát Petře. Jsi tady v bezpečí a nikdo ti neublíží“ ozval se záhadný hlas, který vycházel snad ze všech stran ale Petr nikoho neviděl.
„Jsem Neremo a můžeš se pokládat za mého hosta. Vejdi do těchto dveří“ po těchto slovech se náhle se otevřeli dveře na konci haly. Petra polil chladný pot. Ač mu hlas říkal že se nemá čeho bát a že je zde hostem, jeho rozum mu říkal opak. Vždyť ho tu věznili, unesli ho sem. Ještě chvíli se rozhodoval ale pak nabral odvahu a vstoupil do dveří. Za dveřmi byla chodba osvětlená loučemi. Na konci chodby našel velké schody na kterých ležel purpurový, stříbrně lemovaný koberec. Viděl že nahoře jsou další velké nádherné dveře. Když k nim nakonec došel, otevřely se dokořán.
V místnosti seděl za velkým dubovým stolem muž podobný soše, kterou viděl v hale.
Muž s ostrými rysy ve tváři a s orlím nosem. Ovšem byly zde jeho modré pronikavé oči a rýsující se plnovous který na soše vidět nebyl. Na vlasy prořídlé hlavě tkvěla muži zlatá koruna z velkým diamantem uprostřed.