Vydal se ji hledat. Říkali mu: „Je krásná a něžná. Když tě objímají mrazivými doteky její černá křídla, vše zapomeneš v jejím objetí. Staneš se čistý světlem.“ Řekli mu, že její štíhlá a ladná postava je ten největší skvost, jaký kdy kdo stvořil. Chtěl se s ní velmi dlouze milovat. Tak dlouze, protože po vyvrcholení tohoto posledního milování, už nemá nikdy nic přijít.
Jednou ráno odešel proto do džungle a nic si s sebou nevzal. Všechny své vzpomínky nechal v dáli za sebou, u lidí. I jedinou opravdu pěknou vzpomínku, tu na něžnou dívku s plavými vlasy, odevzdal zapomnění.
Neozbrojen se prodíral mezi stromy. Slyšel zpěv ptáků a řev divokých šelem. Nahé tělo mu rozdíraly kameny a větve ostnatých keřů. Brodil se v potocích s mrazivou vodou, v jejichž vodě odtékaly poslední části jeho starého já, stále dál. Tam na západ, kde tušil, že ji nalezne. Nebál se a své myšlenky věnoval nádheře panensky čisté přírody.
Několik dní a nocí hledal Smrt a nalezl ji ve spárech mohutného tygra. Bojovali spolu dlouho, protože jeho myšlenky znamenaly ve světě lidí zákon. Zde v džungli to bylo jiné. Bojovali spolu tak dlouho, až mu život unikal nesčetnými ranami. Jeho krev třísnila bílé květy, malinké v zeleném chaosu. Nakonec ho tygr shodil z útesu, na jehož pokraji bojovali.
Padal dlouho dolů. Útes byl vysoký jako nejvyšší z věží Města králů, hlavním městě veliké a mocné říše. V této říši se narodil. Kdysi byl velmi hrdý na svůj dovedný národ, ale lid Asgarotu mu nakonec dal jen zklamání a smutek.
Padal spolu s vlnami, které se s ohlušujícím řevem, podobným hromu, vrhaly dolů, do studánky, ze které chodila pít hrdá zvířata. Kořist těch několika lvů a tygrů, kteří zde žili. Bolest a nezměrná únava z probdělých nocí ho přemáhala, ale chtěl si to vychutnat až do konce a proto zůstal při vědomí. Ponořil se do vody a páteř si zlomil o ostré kameny na dně vodního zrcadla. Jeho krev zbarvila do ruda a do modra průzračnou vodu. Jeho štíhlé ruce se zlomily jako křídla orlů a oči se pomalu zavíraly.
Když je naposledy na chvíli otevřel, uviděl před sebou přicházet plavovlasou dívku, kterou kdysi tak moc miloval. Jedna jediná slza stekla po jeho kdysi krásné a hrdé tváři. Objala ho a potom jej pohltilo věčné ticho a zapomnění.
