|
|
Podoby bolesti
Krajinu od obzoru k obzoru protínaly potůčky a říčky. Dalo se dohlédnout skutečně daleko, protože se jednalo o takřka dokonalou rovinu. Mírné vlnky, čeřící pláň jako skutečné moře, nijak neovlivňovaly její celkový ráz. Kdesi na východě se nejasně modraly kopce, ale tak daleko a tak nezřetelně, že se daly lehko splést s nízko plujícími mračny.
Jediné, čeho se Viktor mohl zachytit pohledem, jediné, co ho dělilo od naprosté paniky a agorafobie, byly pokroucené a nízké vrbičky, provázející stružky proudící vody na jejich cestě odnikud nikam.
Vesnici Smirnou nechali daleko za sebou. Proměnila se, spolu s úbočím hor, pod nímž ležela, v nerozpoznatelný modravý stín na západním obzoru.
Nebe a země, jedno pod nohama druhé nad hlavou. Obojí volné, čisté. Viktor zažíval pocit svobody, jako snad nikdy dřív… svobody a současně téměř posvátné bázně. Prázdné pláně se vymykaly lidským zákonům. A pocit, který se Viktora zmocňoval, se vymykal jeho pochopení.
Trochu nervózně se ohlédl na dívku, kráčející po jeho boku. Od chvíle, kdy nechali Smirnou za svými zády utápět se v mlhách, opustili ji jako nějaké biblické město předurčené ke zkáze, spolu nepromluvili. Mlha se dávno vytratila, Smirná se stala minulostí, ale ticho trvalo.
Jen kroky, zanikající v nesmírnosti prostoru kolem.
Sanvis už stačila svou přítomností tělo bývalé churavé dcerky z chudinské chatrče změnit. Na první pohled jen dívenka asi desetiletá, dlouhé tmavé vlasy a tmavohnědé oči… ale bylo tu ještě zvláštní jiskření, chvění vzduchu kolem. A moc pohledu těch něžných očí. Způsob, jakým se děvče pohybovalo – taneční, lehký krok, svědčící o tom, že její tělo je buď o mnoho lehčí než vypadá, nebo že pro jeho majitelku neznamená zemská přitažlivost žádný zásadní problém.
A samozřejmě, nikde nezbyla pouhá připomínka na rakovinu, která mladé tělo téměř rozežrala.
Přesto, a to se Viktorovi vůbec nelíbilo, se Sanvis chvilkami chvěla – mohlo to být zimou, ale Viktor nějakým způsobem cítil, že je to bolestí.
Konečně se odhodlal a obrátil se k ní.
„Paní…“ začal potichu, „co… co je vám? Je to ještě ta nemoc? Nebo něco jiného?“
„Vraždy, bolest, krev,“ řekla Sanvis, aniž by se na něj podívala. Výraz jejího obličeje se také nezměnil. Působila dojmem soustředěného klidu. „Tevolanans sílí.“
„No, pokud vím, tak je válka, že jo… a jestli toho bastarda posiluje utrpení a tak, potom… hmmm… a vás to spíš oslabuje, co?“ téhle myšlenky se téměř zalekl, připadala mu nestvůrně rozumná. Až příliš... vyvážená. „Vás to bolí?“
Teď se na něj podívala a Viktor Jelínek měl pocit, že nahlíží jejíma očima na samou podstatu vesmíru. Odvěké soupeření protikladů, světlo a tma a samozřejmě ty veliké váhy, na jejichž miskách se chvějí duše všeho živého. Váhy, které je třeba udržovat v rovnováze…
„Tahle válka zasahuje mnohem hlouběji, než si dovedeš představit. Nejde o vládu nad Certhynií. Nejde o vládu nad celou Orou. Jde o další světy. Tisíce a miliardy světů.“
„Ale… chceš říct, že tohle je nějaký… základní kámen vesmíru?“
„Ne,“ usmála se, „představ si spíš řetěz, na kterém všechno visí. Když narušíš jediný článek, co se stane?“
„Celej řetěz bude k ničemu.“
Sanvis neřekla ano ani ne, šla dál mlčky a Viktor vedle ní. Překračovali potůčky a každým krokem ukrajovali ze zdánlivě nekonečné rozlehlosti nížin další kousek, který je přibližoval ke kopcům na obzoru. Už se nezdály tak rozmazané a podobné mrakům. Vzduch se pročistil, v blížící se polední výhni se kopce rýsovaly čím dál tím jasněji.
„Co v tom všem ale znamenáme my?“ zeptal se Viktor o několik potoků dál. „Chci říct – nikdy jsem se moc nezabejval takovejma věcma jako jakej je smysl žití a podobně, ale teď… musí to mít nějaký smysl, ne?“
„Tento svět, tvůj svět – znamenají totéž jako zrnka písku uprostřed pouště.“
„Tak málo?“
„Tak mnoho.“
„Kurnik, já věděl, proč o tomhle nechci přemejšlet…“ hlavou mu probleskla krátká vzpomínka na poslední okamžiky klidu – užíval si zasloužené důchodové nudy před televizí, sledoval nějakou bezduchou akčňárnu a pak bum, najednou je tady, s převtělenou vílí královnou a řeší tak esoterické otázky, že z toho dostává kopřivku.
Sanvis se na něj usmívala tím nepřítomným úsměvem, který naznačuje klidnou shovívavost. Na jejím dětském obličeji se to vyjímalo skoro strašidelně.
„A nad tím vším vládne kdo? Ten tvůj… Otec? Bůh?“
„Každé vědomí si vytváří mírně odlišné teď a tady. Uvěř něčemu, a v určité části vesmíru se to stane skutečností. Můj otec je jedním z vyšších Tvůrců. Ale i on je jen součástí něčeho nesčetněkrát většího. Jsou světy, v kterých stačí utrhnout stéblo trávy a zničíš miliardu Zemí. Tím, že teď dýcháš, ovlivňuješ bezpočet dalších jsoucen. A ta ovlivňují jiná… všechno souvisí se vším.“
„A to, co se tu děje?“
„Můj bratr pochopil některé věci po svém. Chce získat takovou moc, která by mu umožnila nebýt ovlivňován, ale pouze ovlivňovat. Stát se nezranitelným. Temnota ho zničila a pak znovuzrodila, proto se k ní teď obrací. Pokud se mu podaří uskutečnit jeho plán, svou vůlí uchvátí i jiné světy. Nákaza se bude šířit…“
Sanvis sklonila hlavu a na chvíli zastavila. Pak vzhlédla, ale dívala se někam skrz Viktora. V tu chvíli ho děsila víc, než všechny jeho představy o zlu a temnotě.
„Je docela dobře možné, že i on je pouze nástrojem, Viktore. Nástrojem někoho většího. To, že si tuhle možnost nikdy nepřipustí, ho dělá ještě nebezpečnějším.“
„Jo, a my bysme ho měli zastavit.“
„My ne. Tvůj vnuk.“
„Jo, Andrej… jasně… ale proč právě on?“
„Každá událost má své kořeny v minulosti. I k tomu, co teď Andrej je, vedla cesta s množstvím křižovatech a odboček. Na každé z nich se mohl rozhodnout jinak. Neudělal to, ne v naší přítomnosti. Vybral si sám.“
Ale já za to taky můžu, pomyslel si Viktor. Zatvářil se asi dost zkroušeně, protože Sanvis k němu natáhla ruku a povzbudivě mu stiskla rameno. Ucítil znovu příliv zvláštní síly, která z ní proudila. Udělalo se mu trochu lépe.
„No, řekl bych, že pro dnešek už bylo věcí k přemejšlení dost,“ řekl, „docela bych si dal krátkou přestávku. Bude poledne a urazili jsme kus cesty. Navíc mám docela hlad… já vím, nemáme nic k jídlu, ale aspoň si teda odpočineme, ne? Sanvis?“
Drobné prstíky, svírající jeho rameno, se teď do něj zatínaly silou orlích pařátů. Sanvis široce rozevírala oči a hleděla do prázdna. Po celém těle se třásla jako v zimnici.
Viktorovi to připomnělo epileptický záchvat. Opatrně vypáčil Sanvisiny prsty ze svého ramene a stejně opatrně dívku položil do zažloutlé trávy. Trochu se uvolnila, zavřela oči, ale stále se třásla a pod víčky jí panenky běhaly sem a tam. Viktor k ní přiklekl. Bezradný, bezmocný. Neměl ponětí, co se s vílí královnou děje, jen nejasně tušil, že zase přišla jedna z jejích slabých chvilek. Musel prostě jen čekat, co se stane.
Kdybych se jí místo toho šíleného rozhovoru o miliardách světů zeptal, co se s ní vlastně děje, byl bych na tom teď líp… jenže jsem se nezeptal. Jsem prostě starej blbec.
Trhl sebou a málem se svalil na záda. Vzduch mu vyrazil z plic s hlasitým zasípěním. Sanvis totiž náhle rozhodila ruce a začala hovořit cizím hlasem, chladným a vzdáleným jako severní moře.
„Vy všichni jste mrtví,“ řekla a znělo to posměšně a znělo to krutě.
Viktor věděl, že ten hlas jí nepatří. Nedovedl si ale představit, komu by patřit mohl. Lépe řečeno, nechtěl si to představit.
„I ty jsi mrtvý, Světlonoši,“ pokračovala Sanvis tím samým hlasem.
Viktorovi naskočila husí kůže. Mluvila… ona mluvila o Andrejovi?! Zmateně se k ní naklonil, to už ale ochabla a ležela teď klidně a tiše, jako spící dítě. Až po chvilce se zasmála hrubým smíchem, znějícím jako kameny převalující se v neskutečně silných proudech na mořském dně. Viktor se od ní odtáhl. Právě včas. Její pravice vystřelila kupředu s vystrčeným ukazovákem a kdyby Viktor neuhnul, asi by přišel o oko.
„Chci Deslönila! Kdo ho bude bránit, toho zabijeme!“ vykřikla hlasem temnoty.
A pak se zase rozechvěla. Trhala sebou, jakoby ji bodaly neviditelné čepele, tiše sténala. Zpod víček se jí draly slzy a Viktor se málem rozplakal s ní. Na celé té scéně bylo něco nesmírně smutného. Přestože byl napjatý, jakoby se pokoušel sledovat detektivní thriller v televizi, jíž nejde obraz, nepřál si jen vědět, jak to dopadne. Chtěl, aby to už skončilo.
„Máš u sebe ten kámen,“ ozvala se náhle Sanvis zcela jiným hlasem, něžným a zpěvným, přesto naléhavým. „Jenom to světlo ho může zahnat. Použij ho. Jestli můžeš.“
A hned si sama odpověděla a hlas, který použila, Viktor okamžitě poznal. Patřil Andrejovi.
„Ale… všichni… oslepnou,“ řekla tím hlasem.
Další větu řekla zase oním něžným a ženským, ale Viktor ji nebyl schopen poslouchat. Andrej, ona mluvila jako Andrej… co to všechno znamená?
Další větu, která ze Sanvisiných úst vyšla Andrejovým hlasem, Viktor sice slyšel, ale nevnímal její obsah. Připadal si jako omámený nějakým hodně silným dryjákem. Sanvis v těle malé mrtvé holčičky pronáší slova hlasy úplně jiných lidí. To už bylo příliš fantasmagorické, než aby to Viktor jen tak strávil.
Klečel, díval se s hrůzou na drobné dívčí tělo před sebou a jen mlčky vrtěl hlavou. V hlavě měl ohromný zmatek. Slyšel, jak Sanvis říká něco dalšího, tentokrát dokonce hlasem královny Viviany, ale nedokázal se na to soustředit.
Tohle už není pravda. Už je toho moc. Dobře, skousl jsem, že vstala z mrtvých. A všechny ty věci kolem. Dokážu si s ní popovídat o záležitostech vesmíru a tak… ale tohle… tohle…
Vykřikl a tentokrát se skutečně převážil dozadu. Sanvis se před ním napjala a otevřela oči, které náhle planuly nesnesitelným, špinavě zeleným světlem.
„NEPOKOUŠEJ SE! NEPOKOUŠEJ SE MĚ PORAZIT NA MÉM ÚZEMÍ, DESLÖNILE!“ zařval jejími ústy někdo úplně jiný.
A pak byl ten někdo jiný pryč, všechno bylo pryč a Sanvis ležela na suché podzimní trávě bezvládná a vyčerpaná, hned vedle Viktora, který se snažil co nejrychleji vyhrabat na nohy.
Nad hlavami jim sálalo polední slunce, trochu neduživé, s pokročilým podzimem ztrácející sílu.
Viktor se konečně vztyčil aspoň na kolenou a obrátil se k Sanvis. Ve tváři se mu zračily protichůdné pocity, zmítající jeho nitrem. Chtěl na ni začít křičet a vymoci si odpověď hned, současně by ji však chtěl nechat odpočívat, nabírat síly, ochránit ji. Připomínala mu dětství jeho dcery. Jeho Karin, kterou vlastně ztratil v důsledku všech těhle událostí. Důsledky a příčiny…
Urovnal jí vlasy, rozcuchané a spletené se suchými stébly trávy. Bezvládné ruce, podivně lehké, ne jako u obyčejného spícího dítěte, kterým ostatně nebyla, jí složil podél těla. Díval se na její obličej, náhle tak klidný a čekal.
Konečně otevřela oči. Dívala se unaveně a smutně.
„Znovu nechal Lönir zářit,“ řekla. „Zachránil se tím. Ale už je na Hranici. Příště mu to světlo nemusí stačit. A když to dělá, ztratí vědomí. Pokaždé. Je to příliš silné.“
„Ty jsi… Vy jste viděla Andreje? Kde je?“
„Jsou na Hranici Stínu v jedné z pevností. A Tevolanans se znovu pokoušel je zničit.“
„Jestli tomu dobře rozumím, tak až překročej hranici, bude na ně moct, že jo…“
Sanvis jen přimhouřila oči. Stačilo to jako odpověď.
„Přijde mi to, že nemaj moc šanci,“ pokračoval Viktor. „Jakmile přejdou tu hranici, bude po nich. Možná o chvíli později… ale nedojdou daleko. Vždyť tam na ně může čekat. Když ví, kde jsou.“
„Ne, můj bratr neopustí svoje sídlo. Ne ve své fyzické podobě. Ale máš pravdu, že nebezpečí se znásobí. Přesto věřím, že se to může povést.“
„Já zase nevím, jak… mě to připadá, že v týhle šachový hře už naše strana obětovala až moc figurek.“
„Možná. Teď se musíme postarat o to, abychom neztratili ty své, Viktore Jelínku. Máme za sebou pronásledovatele.“
„Cože?“ Viktor vyvalil oči. Tohle prohlášení přišlo tak nečekaně a bylo tak děsivé, že ho jeho mysl napřed odmítala přijmout.
Sanvis se posadila a pak se vrávoravě zvedla.
„V noci zavraždili Isinu matku. Nad ránem konečně zabili Aliku. A Uliwu z Valahu, jejího muže a několik dalších. Nevím, kolik se toho dozvěděli, ale cítím, že vyrazili v našich stopách.“
„Zabili… kdo… a proč… aahh, Aliku? Proč konečně?“
„Věř mi, nechceš to vědět,“ sykla Sanvis. „A teď pojď. Možná stačíme dojít do kopců, než se k nám přiblíží. Raději bych měla kolem sebe stromy. Oni s sebou mají freklanského kouzelníka a dva salgwerien i s jejich jezdci.“
„Co to?“
„Později. Teď pojď!“
Vykročila kupředu překvapivě svižným tempem na někoho, kdo ještě před chvilkou ležel téměř v bezvědomí. Viktor si pomyslel, že jestli dopoledne hovořili příliš málo, nyní je to naopak. V hlavě mu hučelo, jak se snažil pochopit vše, co mu doposavad vílí královna sdělila. A přitom musel jít, jít do nejrychleji, i když ho nohy bolely a v boku píchalo. Pocit děsu po Sanvisiných slovech o pronásledovatelích však alespoň umlčel hlas prázdného žaludku, ozývajícího se stále naléhavěji. Žízeň se zatím dala tišit snadno, stačilo se sehnout nad libovolným potůčkem.
Teprve když se slunce sklánělo k zemi za jejich zády, kdesi nad vesnicí Smirná, došel Viktor se Sanvis na konec planin. Přechod z jednoho terénu do druhého byl velmi nenápadný. Drobné vlnky v krajině se stávaly většími, až se z nich staly drobné kopečky, mezi vrby se zamíchaly štíhlé břízy, se zažloutlým listím třepotajícím se v mírném větru. Pak přišla první strmější stráň a vysoká tráva a dubina a kamení…
Viktor se svalil na první z oblých balvanů a Sanvis před ním stanula, její tmavé vlasy rozcuchané větrem jakoby žily vlastním životem.
„Musíme jít dál,“ prohlásila.
„Kam,“ vydechl ztěžka Viktor. „Jak dlouho ještě budeme utíkat? A hlavně kde najdeme… no, bezpečí?!“
„Podívej se,“ nezvykle širokým gestem ukázala na planiny, které právě přešli. Oči jí hořely zvláštním svitem, bojovným. Tohle byla zcela jiná bytost, než jakou Viktor viděl v Lörinelé Fanil těsně před jeho zkázou. Tehdy byla smířená se svým zánikem i se zánikem všeho ostatního. Nyní tu stála, odhodlaná chránit vše, co považuje za dobré.
Podíval se směrem, kterým ukazovala. To co viděl, tak trochu očekával, přesto ho to přimělo vstát. Stále nevěděl, kam mohou utéci, ale to, co měli v patách, ho nutilo jednat pudově.
Po pláních se hnali dva černí koně, nebo spíš tvorové, kteří koně připomínali, koně, v jejichž rodové linii se cosi ošklivě zvrtlo. Jejich jezdci se tyčili v sedlech jako oživlé obléhací věže, ohromní proti bledému nebi. Blížili se rychle, až příliš rychle, než aby to mohli být obyčejní lidé a obyčejní koně. Teprve hodně daleko za nimi se rýsovaly drobné postavičky dalších jezdců, tak vzdálené a zdánlivě nedůležité…
„Kam,“ opakoval Viktor a tiše supěl, jak zdolával svah. Sanvis běžela – ne, tančila – před ním.
„Mezi stromy,“ zašeptala, aniž by se k němu otočila.
Rozuměl jí však to správné slovo. Stromy. Srovnal se s tím, pokusil se v sobě najít důvěru k jejím schopnostem a podařilo se mu to. Konečně stanuli v chladivém příšeří mezi prvními vyššími stromy. Smíšený les, pokrývající kopce, byl hodně tmavý a hustý, ale Viktorovi připadal jako bezpečné útočiště. Svalil se do mechu a ztěžka oddechoval. Měl pocit, že má v hrudi místo plic hroudu rozžhaveného železa. Bolest a únava ho tak zaujaly, že se ani nedíval, co dělají jejich pronásledovatelé. Jen matně si všímal, že se Sanvis staví čelem k planinám, mezi první stromy lesa, rozložité duby a dotýká se obou kmenů dlaněmi.
„Co chcete dělat,“ vyhrkl, když bolest v hrudi trochu povolila a on se přestal bát, že s prvním výdechem vyplivne vnitřnosti.
„Vést válku po svém,“ vykřikla.
Její hlas teď zněl jako křik divokých lovců z půlnoční vichřice. Její vlasy šlehaly vzduch a z celého těla vycházelo jemné nazlátlé světlo. Viktor měl nejasný pocit, že vidí, jak se bosé dětské nohy mění v kořeny a prorůstají půdou, jak se Sanvisiny dlaně spojují s drsnou kůrou dubů – jak se královna víl stává součástí lesa.
Raději odvrátil hlavu. Zadíval se dolů ze stráně. Na jednom z mírných, ještě nezalesněných pahorků stáli dva černí koně i se svými jezdci. Nyní připomínali sochy, naprosto nehybní. Ani vítr, který se zvedl, jakoby ho probudilo tiché šepotání Sanvisiných rtů, nepohnul s žíněmi v koňských hřívách a ocasech, ani s plášti obou mužů.
Stáli a nehýbali se a Sanvis zatím zaklínala hlasem větru.
Nakonec Viktor pochopil, proč ti dva nic nedělají. Čekali, až je dohoní zbytek jejich malé družiny.
Konečně se objevil kůň, vystrojený jako do bitvy a na něm muž se svraštělou šedou pletí a s podivnýma očima – Viktor si nechtěl připustit, že jsou kamenné. Jaké stvoření by mohlo mít kamenné oči, proboha?
I na dálku byl vidět zelenkavý svit, vycházející z šedivcových očních důlků. Nemohl mít obyčejné oči, nemohl… Viktora začínala bolest hlava. Zaměřil se na zbytek skupiny – ale žádný z těch jezdců už nebyl ničím zajímavý. Za jejich zády zapadalo slunce, mraky nad obzorem připomínaly šmouhy krve v temné vodě.
Pak ten s podivnýma očima zvedl ruku, vysoko nad hlavu. Jezdci hromotluci pobídli své strašidelné oře a pustili se do svahu, s lačností vyhladovělých vlků, kteří ucítili zraněného srnce.
Jak se pekelní vraníci blížili, v záři zmírajícího slunce bylo možno rozeznat ostré tesáky v jejich pootevřených tlamách a narudlý svit jejich očí. Mohl to být jen odraz slunečních paprsků, ale Viktor si to rozhodně nemyslel. Aniž by o tom přemýšlel, couval dozadu, hloub do lesa. Téměř cítil, jak se země chvěje pod údery kopyt a Sanvis stála a nic nedělala, jen zpívala s větrem.
Nic nedělala?
Ne, před Viktorovýma užaslýma očima se větve obou dubů začaly pohybovat, kroutit. Stromy ožily.
Některé z jejich větví šlehaly vstříc vraníkům, jiné se proti nim naježily jako nepřátelská kopí. Ty ve výškách, uprostřed rozložitých korun, se ohýbaly. Tenčí větvičky samy sebe splétaly do tětiv, napínaly se.
Sanvis zaklonila hlavu a vykřikla.
Určité větve odumíraly, ale ještě než z nich vyprchala všechna míza, zformovaly se jejich konce do ostrých špic.
Tak tohle je fakt úlet, pomyslel si Viktor.
Vraníci už byli skoro na hranici lesa, jejich jezdci se hnali proti dubovým větvím s tasenými meči. Černí koně ržáli, ne, řvali – touhou rvát živé maso, ničit, zabíjet!
Se zasvištěním proti nim vylétly první dubové střely a Sanvisin hlas získal na intenzitě. Proti jezdcům nyní burácel ostrý východní vítr, chladný a rychlý, řezal jako dobře nabroušené čepele. Rval jim pláště z ramen, zbraně z rukou, nutil je zavírat oči. Přesto nezastavili.
Dubové šípy se zaťaly do masa černých koní. Vytryskla tmavá krev. Ale současně začaly praskat větve.
Kvílení mučeného dřeva.
Široké čepele mečů odsekávaly jednu větev po druhé, zanechávaly mrtvé pahýly a Sanvis se začala potácet.
Kdesi v korunách se připravovala nová várka střel, ale Viktor už viděl, že přijdou pozdě. Oba strašliví vraníci sice krváceli a do jejich křiku se vmísil bolestný podtón, ale stále se drali kupředu.
Natáhnout tětivy. A-
Z ruky kamennookého muže vyšlehl záblesk zeleného světla a na okamžik Viktora oslepil. Kvílení a křik, tentokrát jen dívčí, bez všech zveličujících přirovnání.
Zamžoural před sebe a ztuhl. Koruna jednoho z dubů, toho napravo, byla polámaná a spálená, jakoby do ní právě uhodil blesk. Sanvis se zmítala u druhého, zdravého stromu, který právě vyslal salvu dřevěných šípů. Nohy už neměla zarostlé v hlíně, ale pravice jí krvácela a levici stále věznil kmen dubu nalevo. Obrátila k Viktorovi tvář, a byla to jen tvář dítěte zdivočelého děsem.
„Utíkej,“ vykřikla.
„Ne, podruhý už fakt ne,“ zamumlal Viktor.
Jeden z vraníků padl probodaný množstvím dubových šípů, svíjel se v dlouhé trávě, kopyty rval ze země drny a chroptěl. Jeho jezdec visel probodnutý dubovým oštěpem, bledý a mrtvý. Druhý se ale právě z pravé, nyní už nechráněné strany rozjel k Sanvis.
Pohled do veliké, hrubé tváře, do šílených očí.
Viktor nahmátl na zemi jakýsi suchý klacek, spadlou větev.
Vraník připomínal jehelníček šílené švadleny. Černá srst, mokrá potem, se leskla v načervenalé záři ze západu, z tlamy, plné ostrých zubů, stříkala pěna zabarvená krví. Oči mohly stejně dobře být světlíky do samotných pekel. Rány po dubových šípech krvácely vazkou, tmavou tekutinou – Viktor pochyboval, že je to krev, ale nic jiného to být nemohlo…
Sevřel tlustší konec klacku pevně v obou dlaních a zvedl ho do úrovně ramen.
Jezdec napřáhl meč a kůň po Sanvis vyjel rozevřenou tlamou. Víla se konečně odtrhla od dubu, jehož větve zplihle klesly k zemi. A stanula proti černé smrti, řítící se přímo na ni.
Viktor vykřikl a vší silou vrazil zlomený a ostrý konec suché větve do chřtánu černého koně. Pažemi mu projela ostrá bolest, když větev narazila někde vzadu na kost, ale kůň ochabl a skládal se k zemi. Viktor tak tak stačil uhnout. Svalil se na záda, div si nevyrazil dech. Kdesi za ním dopadl vraníkův jezdec, kterého kůň vyhodil ze sedla.
Než se Viktor stačil sebrat, skláněla se nad ním Sanvis. Tvář už zase měla vážnou, krvácející pravice jí bezvládně visela. Podala mu levačku a pomohla mu vstát. Za nimi se se vzteklým mumláním hrabal na nohy vraníkův jezdec.
„Já jsem… zabil jsem to?“ vypravil ze sebe Viktor.
Před ním ležel černý kůň se suchou větví zaraženou do tlamy, ještě sebou cukal, ale nezdálo se, že by se chystal vstát.
„Později,“ zatřásla s ním Sanvis.
Táhla ho hlouběji do lesa. Vraníkův jezdec už stál na nohou, opíral se o svůj meč a chystal se ho co nejdříve použít i jinak než jako pouhou oporu.
Navíc sem strání stoupal zbytek pronásledovatel.
„Nemůžeme jim utéct,“ prohlásil Viktor.
Sanvis se hbitě proplétala mezi stromy a jemu dělalo potíže držet s ní krok. Po jeho slovech zastavila a jemu se sevřelo hrdlo strachem. Chce to vzdát? Chce se otočit a bojovat? Holýma rukama… nebo klacky?
Pohlédla na něj rozzářenýma očima. Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje svou zle pošramocenou pravou ruku a to, že z ní do mechu odkapává krev. Nebo si právě to uvědomovala.
Lesem se šířily neviditelé vlny, něco, co každá živá bytost musí vycítit. Volání.
„Teď,“ řekla. „Podívej!“
Mezi stromy se míhalo cosi bílého.
Labuť, pomyslel si Viktor zpitoměle.
Ta ohromná křídla ale nepatřila labuti. Mezi korunami stromů si razil cestu veliký bílý kůň – okřídlený kůň.
Hustým porostem se prodíral jen ztěžka, ale pořád se přibližoval k zemi. Nebylo pochyb, že až na ni dosedne, poběží rychleji než kterýkoli obyčejný hřebec.
Viktor ale neměl čas sledovat pegasovo přistávání. Otočil se právě včas, aby zahlédl vraníkova jezdce, jak se za nimi řítí se zdviženým mečem. Skrčil se a poslepu prohmatal zem kolem sebe. Podruhé už ale neměl štěstí, nenašel ani pitomou suchou větev.
S pohledem upřeným do tváře bojovníka, zkřivené zlostí a jakýmsi zlovolným potěšením, Viktor uchopil do ruky jedinou věc, kterou nahmátl. Hodil ji proti němu. Kus suché kůry. Špatně. Další byl malý kámen, který se od hrudi muže s mečem odrazil jako dešťová kapka. Teprve teď si Viktor pořádně všiml, jak je vlastně muž veliký. A jak byl veliký vraník, kterého šťastnou náhodou skolil.
Bože, obři…
„Viktore!“ ozval se za ním Sanvisin výkřik.
Otočil se za ní, zapotácel se a překulil dozadu. Místem, kde měl ještě před okamžikem krk, prosvištěla čepel a zaťala se hluboko do kmene mladého smrku. Hromotluk se vzteklým řvaním začal svou zbraň vyprošťovat. Mezitím se ale Viktor po všech čtyřech víceméně doplazil k Sanvis. A k pegasovi.
Okřídlený kůň neklidně frkal a tančil na místě. Nebýt Sanvis, nejspíš by se k tomuto místo ani nepřiblížil.
„Nahoru,“ pobídla královna víl Viktora, „Honem, posaď se mezi křídla.“
Nemotorně se tam vydrápal, pegas se na Sanvisin popud dokonce trochu sehnul. Víla na jeho hřbet lehce vyskočila, třebaže musela dávat pozor na svou zraněnou ruku. Posadila se před Viktora. Ten si ještě stačil pomyslet, jaké mají štěstí, že je Sanvis teď tak štíhlá a drobná. Do nosu mu vnikla zvláštní, prachová vůně peří a koňské srsti. Pak se s ním svět zhoupl, pegas se odrazil od země a vylétl mezi větve.
Po otřesné cestě nad koruny stromů, kdy Viktora větve a větvičky tak zedraly, že si připadal, jakoby se popral s hejnem vzteklých koček, se ocitli na volném vzduchu, pod temnícím nebem.
Sanvis pegasovi cosi zašeptala do hřívy a ten se rozletěl k východu. Z lesa pod nimi ještě vyšlehl zelenkavý záblesk světla, ale nestačil pegasovi ani ožehnout ocasní žíně. Kamennooký měl tentokrát důvod ke vzteku. A Viktor k otázkám.
Rozhodl se je však nechat, až přistanou, ať už to bude kdekoli a kdykoli. Cítil se dvojnásobně starý a strašně unavený. Tak unavený, že ani neměl sílu strachovat se té výšky, který se otevírala pod jejich nohama.
***
Viviana se nad ním skláněla. Měla smutnou, utrápenou tvář a tváře mokré od slz, ale když na ni pohlédl, usmála se. Do čela jí padaly tři bílé prameny vlasů.
„Už je to dobré,“ šeptala, „jsem tu s tebou. Vždycky už budu s tebou. Miluji tě. Ochráním tě.“
„Hvězdičko…“
Právě ona ho osvobodila od bolesti, z níž málem zešílel, přitáhla si ho k sobě. Vyzařovala klidnou, hluboce modrou barvou, uklidňovala… sehnula se k němu blíž a tři bílé prameny vlasů ho polechtaly na tvářích.
„Už nikdy tě neopustím,“ řekla a její rty se přiblížily k těm jeho.
G eodorovi se svíralo srdce vší láskou, kterou k ní cítil. Natáhl ruce, aby jí objal. Sáhl do prázdna.
Vivianina tvář se od něj vzdálila, jakoby ji někdo táhl pryč. Zloděj hvězd…
A pak vykřikla a Geodor se zkroutil v křeči, tahle bolest byla mnohem horší, než co mu kdy způsobily zelenkavé blesky. Ten křik, hlas zoufalé a ztracené bytosti, ho pálil v uších jako žhavé olovo. Než se mu Vivianit obličej ztratil v temnotě, uviděl na jejím čele žhnout znamení, stejné, jakým si Tevolanans označoval své Oči, přesto však nějakým způsobem jiné…
„Ne,“ zachraptěl bolavým hrdlem, „tohle ne! Neee!!!“
„Vstávej!“
Dětský hlas. Vážný a nekompromisní.
„Tak vstávej, ty hovado!“
Pod svými zády Geodor opět ucítil tvrdou podlahu. Kov, zahřátý teplem jeho těla. A mokrý nejen od od jeho potu. Geodor věděl, aniž by musel otevřít oči a podívat se, že má všude kolem sebe krvavé šmouhy. Krev měl i na obličeji a vlastně po celém těle. Krvácel jen z nosu a ze rtu, ale jak se svíjel, dostala se ta rudá tekutina všude.
Ke všemu se někdy během pekelného tance se zelenkavými blesky pomočil. Jen málo, přece jen byl vyprahlý jako fulicijská poušť. Ale cítil ten zápach.
Zasténal. Věděl, že se nedokáže pohnout. Jen pouhé dýchání mu způsobovalo bolest, jakoby mu hrudník probodávaly žhavé jehly. V očích mu stály slzy. Nejen kvůli tomu snu…
„Něco. Jsem. Řekl!“
Z toho, jak chlapec odsekával slova, Geodor pochopil, že se zlobí. Skoro to přivítal. Jestli teď tohle strašlivé dítě znovu nechá vylétnout z podlahy blesky, Geodor už to nepřežije. Kdyby nebyl tak strašlivě dobitý, asi by se usmál.
Místo toho, aby se objevily záblesky a svrhly ho do věčné tmy, Geodorovi náhle vzplály plameny v levém boku. Chlapec do něj zaryl špičku boty, hezky mezi žebra.
Z Geodorových úst se ozvalo zasípání. Připadalo mu, že potom, co prokřičel věčnost, nemá už vůbec hlas.
Spíš instinktivně než vědomě se začal hrabat na nohy. Každý pohyb znamenal utrpení, ale kdyby Geodor zůstal ležet, beztak by se mu nevyhnul.
Matně si připomněl svůj sen. Vivianu, tvrdící, že už ho neopustí, že ho ochrání… proč v tu chvíli nemohl umřít?
Rozhodl se konečně otevřít oči. Pálily ho, ale ve srovnání s tím, co cítil ve zbytku těla, to skoro nevnímal.
Podařilo se mu zvednout se na kolena, víc už skutečně nemohl dokázat. Teď se díval na chlapce před sebou. Když Geodor klečel, měli obličeje přibližně ve stejné úrovni.
„Chtěl jsem, abys vstal,“ řekl mu chlapec. „Ale tohle je taky dobré.“
Geodorovi se ulevilo. Věděl, že dřív by se na chlapce pokusil zaútočit, teď, když věděl, co je zač, by mu nebránilo ani to, že jde jen o dítě. Ale byl příliš zpitomělý bolestí, nebo se ho naopak poučila.
„Řekl jsem otci, aby odstranil to, co ti bránilo používat tvoje schopnosti,“ pokračoval chlapec mírně znuděným hlasem, jakoby hovořil o hračce, která už ho téměř omrzela. „Možná už jsi to poznal. Mám dojem, že než jsem přišel, měl jsi nějaký sen. Možná věštecký.“
„Ne…“ vypravil ze sebe Geodor.
„Ne? Tak jsi viděl současnost?“
„Ne… to byl…“ odkašlal si a ani ho neudivilo, když v ústech ucítil chuť krve, „…jen sen. Jenom sen.“
Chlapec přešel ke své stoličce a posadil se. Sklonil hlavu a chvíli se zabýval nehtem na palci své pravé ruky. Geodor se nehýbal, díval se na hladkou stěnu naproti sobě. Pokoušel se přemýšlet, což nešlo dvakrát dobře – stále ještě měl pocit, že mu při sebemenším pohybu ze všech svalů v těle šlehají palčivé plameny.
Vrátily se mi schopnosti? Něco, o čem jsem stejně skoro nic nevěděl? A pomůže mi to dostat se odtud?
Sklonil hlavu. Tohle ho právě teď netrápilo. Ne, jako vzdálené dunění hromu mu hlavou zněla chlapcova slova. …viděl jsi současnost… …věštecký sen…
Znamená to, že je Viviana skutečně v nebezpečí? Nebo snad, což zní ještě hůř, ji Tevolanans také chytil?
Geodor se roztřásl. Při představě, že Viviana prochází tím samým, čím prošel on, se mu dělalo fyzicky nevolno.
„Byl to jen obyčejný sen,“ zamumlal.
„Já si myslím, že ne,“ chlapec zvedl hlavu a podíval se na Geodora pohledem, v němž muž poprvé postřehl náznak pobavení. „A ty si to taky nemyslíš, že? O čem se ti zdálo? O ní? O té tvojí… no, královně?“
„Jak to víš?!“ Geodor se k němu prudce otočil, nehledě na bolest, která mu projela celým tělem.
Náhle měl dost síly, aby vstal a přikročil k chlapci. Před očima mu tančila bílá a zlatá světýlka, hvězdičky… viděl kolem chlapce podivnou, zelenkavou a žlutou záři. Viděl, že něco v té mladé duši bylo rozbito, zlámáno a pokaženo.
„Jak to víš?“ opakoval mírněji.
„Jsi chytrý,“ řekl chlapec. „Mluvíš už jenom freklaniskem. To je správně.“
Geodor překonal neodbytné nutkání chytit toho spratka pod krkem a vytřást z něj, co ví o Vivianě. Tušil však, že by to nebyl nejlepší nápad. I když teď cítil, že všechny své schopnosti, jejichž přesné hranice nikdy neznal, má opět po ruce, jediný zelený blesk by ho znovu proměnil v roztřesené klubíčko svíjející se na zemi. Jeho mysl by to mohla zapomenout. Jeho tělo nikdy.
„Postav se tady ke stěně, hezky čelem,“ poručil chlapec a vstal.
Ukazoval do rohu, hned vedle své stoličky. Geodor očekával, že půjde zase o nějakou nepříjemnost, ale raději poslechl. Trochu skelným pohledem zkoumal šedou zeď před sebou. Téměř se jí dotýkal nosem, ale neviděl žádné nerovnosti. Hladký, dokonalý kov. Z nějakého důvodu ho ta dokonalost sklíčila. Snad proto, že ubíjela jeho myšlenky na možnost útěku z tohohle prokletého vězení.
Stát nehybně pro něj pomalu začínalo být obtížné. Tělo, oslabené dlouhým utrpením, nechtělo poslouchat mysl. Kolena se mu roztřásla.
„Můžeš se otočit zpátky,“ řekl v tu chvíli chlapec.
Geodor poslechl, ale obracel se jen velmi pomalu. A opatrně. Zády se opřel o stěnu. Hřála.
Zamračil se, nedůvěřivě si změřil, co se objevilo uprostřed místnosti. A nad čím jeho malý trýznitel stál s vyčkávavým úsměvem v bledé tvářičce.
Jakýsi stolek na kolečkách, celý z kovu a podivné lehké bílé hmoty. Se dvěma patry, přičemž navrchu stál talíř zakrytý poklicí a kelímek s nějakým nápojem a dole ležela úhledně složená hromádka šatstva.
Chlapec se Geodorovou zmatenou reakcí očividně bavil. Poodstoupil od stolku a položil dlaň na stěnu, stejným způsobem, jako když přivolával zelené blesky. Geodor se instinktivně přikrčil, nějak si nedokázal srovnat, co se tu děje.
Ale nepřišla bolest, kterou napůl očekával. Místo toho se ze zdi za jeho zády vysunul kavalec z kovu, ale s pohodlnou matrací navrchu.
Geodor úplně zapomněl, že chtěl vědět, co a odkud ví chlapec o Vivianě. Jen na něj civěl, pohledem psa, který byl příliš často bit a teď nevěří v pohlazení vlídné ruky.
„Já zase přijdu. Zatím si udělej pohodlí,“ řekl chlapec. Otevřel si dveře ve stěně a než jimi vyšel ven, ještě se obrátil: „Víš, nemusí to být jenom zlé. Ale záleží na tobě. Je to tvoje volba.“
„Co bych pro to ale musel udělat,“ zašeptal Geodor certhynijsky, za chlapcem už se zavíraly dveře. „Možná je pro mě tohle pohodlí až příliš drahé.“
Rozhlédl se po tichých a hladkých stěnách. Sykl, když se ozvaly bolavé svaly na šíji. Tělu bylo jedno, jestli jeho majitel zradí vlastní matku. Tělo si muselo odpočinout, nebo hodlalo zahájit stávku.
Geodor se posadil na kavalec a začal si stahovat propocené, páchnoucí oblečení. Prádlo složené ve vozíku před ním vypadalo úplně stejně, stejná uniforma – jenom nebylo poskvrněné potem, krví a močí.
Nakonec, komu nebo čemu ublíží, když využije toho, co mu jeho věznitelé nyní poskytli? Stejně si to už zaslouží. To jídlo, šaty a postel – všechno bylo víc než dostatečně splaceno hodinami bolesti.
Převlékl se, i když jeho tělo proti některým pohybům k tomu nutným citelně protestovalo. Pak odkryl pokličku. Na talíři našel opečené maso, podle vůně vepřové, brambory a omáčku, která nejspíš měla být hnědá, ale v nazelenalém světle vypadala šedě. Jídlo nevypadalo nijak zvlášť vábně, ale vonělo moc dobře.
Geodor ho snědl a vypil nápoj, chutnající po mnoha druzích ovoce, smíchaných dohromady. Pak se natáhl na kavalec. V místnosti se okamžitě setmělo. Nebyla to ta nepříjemná, naprostá temnota, v níž si člověk nevidí na špičku vlastního nosu, ale šero, příhodné ke spánku.
Geodor nechtěl spát. Chystal se využít klidu, který mu byl poskytnut, aby si naplánoval, co bude dál dělat. Jak a kdy se pokusí utéct. Aby si vyzkoušel své schopnosti co se kouzlení týče. A promyslel, jak mu ty mohou pomoci.
Oči se mu ale samy zavíraly a brzy se vzdal snahy držet je otevřené. Ať se snažil soustředit myšlenky na cokoli, vždycky se mu rozběhly po úplně jiných stezkách. Na soustředění, nutné k tomu, aby mohl najít hranice svého nadání, nemohl ani pomýšlet.
Ať začal myslet na cokoli, vždycky skončil u Viviany. A u svého posledního snu.
Říkala, že ho nikdy neopustí. Že ho bude chránit.
A pak ji vzal Tevolanans.
Možná sedí v místnosti nedaleko odtud, v nachlup stejné místnosti, jako je ta Geodorova. Myslí na něj. Myslí na to, že by chtěla být s ním. Nebo nemyslí na nic, protože ji právě mají v práci zelenkavé záblesky…
Ne!
Ale! Copak myslíš, že to není možné? Ten kluk měl pravdu, měl jsi věštecký sen. Nebo jsi viděl, co se právě děje. A věděl, na koho jsi myslel.
Viviana tu není… není tu. Je… v bezpečí.
Kdo je teď ale v bezpečí? Může si být vůbec někdo na celičké Oře jistý, že se jednoho dne neprobudí a nebude ho čekat cela s kovovými stěnami a drobné zelené blesky, lačné dohnat ho k šílenství?
„Podívej se…“ šepot ve tmách.
Poslechl. Viděl Vivianinu tvář, tři bílé prameny vlasů
nikdy nemívala bílé prameny vlasů!
a na bledém čele rudě žhnoucí kruh s vyznačeným středem.
„Podívej se na mě.“
Ten hlas jí nepatřil. Přesto byl Geodorovi povědomý. Musela ho znát i Viviana. Víčka se jí zachvěla a ona otevřela oči. Geodor v nich viděl smutek, ale viděl v nich i naději. V tu chvíli věděl, že jeho hvězdička není v Angwaren Gorn. Kde je, na tom mu nezáleželo. Je v bezpečí. Ano, v bezpečí. Prozatím…
„Geodore,“ oslovila ho.
Geodor se k ní naklonil blíž. Teď byl na řadě on, aby ji uklidnil, aby jí dodal síly.
„Všechno bude dobré,“ řekl. „Budu s tebou, vždycky budu s tebou.“
„Viděla jsem-„ zajíkla se a z očí jí vyhrkly slzy. „Viděla jsem, co ti dělali.“
„Na tom nezáleží, hvězdičko. Ty jsi v bezpečí.“
„Geodore… zůstaň tu se mnou…“ zalapala po dechu, jakoby právě uviděla přízrak, její oči se náhle dívaly někam skrz Geodora. „Prosím! Neodcházej!“
„Jsem tady,“ chtěl jí ujistit, ale zase se mu ztrácela v neurčité tmě a šedi.
„Viviano, hvězdičko…“ zavolal.
Věděl, že marně. Přesto se usmíval. Šero, ve kterém se mu Viviana ztratila, rozjasnil další obraz. Tentokrát ji viděl jen zdálky, ležela na podlaze uprostřed sálu s krásnými freskami na stěnách. Okolo leželi i nějací mrtví, ale Geodor se soustředil jen na Vivianu. Stejně tak se na ni soustředil i Darés, který se k ní skláněl a konejšivě k ní promlouval.
V oknech sálu narudle zářily paprsky zapadajícího slunce. Geodor naposledy pohlédl na Vivianu
je v bezpečí
a nechal se jimi přenést pod volné nebe nad rozlehlou pevností, v níž teď Viviana ležela.
Je v bezpečí.
V bezpečí.
„Je v bezpečí,“ řekl Geodor.
„Kde?“ zeptal se ho známý hlas.
„Nevím. V bezpečí,“ Geodor se zamračil.
A probudil se.
V místnosti bylo znovu světlo. Nad Geodorem stál chlapec a tvářil se roztrpčeně. V ruce držel něco, co vypadalo jako malá podélná krabička s dvěma drátky, která z ní vybíhaly v přední části.
„Znovu jsi měl ten sen,“ řekl.
„Byl to jen sen,“ Geodor se posadil.
Z chlapce měl špatný pocit, nejen proto, co mu doteď provedl. V auře, která ho obklopovala, teď našel víc zelené a jasně rudé pramínky.
„Kde byla. Kde přesně? Chci, abys mi to přesně popsal.“
„Podívej,“ začal Geodor smířlivě, „byl to jenom sen. Nic to neznamenalo.“
A i kdyby ano, nemůžu ti to vyprávět, dodal v duchu.
„Když to nic neznamenalo, tak mi to řekni.“
„Nevím, co-„
Chlapec mu přitiskl dráty vyčnívající z krabičky k levé paži a Geodorovi se zatmělo před očima. Když se opět rozjasnilo, ležel na zemi vedle kavalce a chlapec stál nad ním a mračil se.
„Chce to vědět můj otec,“ řekl. „A já ho nechci zklamat. To opravdu nechci, protože potom to bolí, víš. A ty zase nechtěj zklamat mě.“
„Já opravdu nemám, co bych ti řekl.“
Tentokrát mu chlapec přiložil drátky ke kotníku a když je odtáhl, Geodor zvracel, stočený do klubíčka. Špinil si tak své nové oblečení, ale nějak mu na tom v tu chvíli nezáleželo. V uších mu hučelo a někde za očima pořád problikávala ozvěna toho, co mu dokázala způsobit chlapcova krabička. Málem přeslechl chlapcova další slova.
„Pověz mi, co se ti zdálo, čaroději.“
„Zdálo se mi… zdálo se mi, že… byla tam… louka, ano, louka,“ vyprávěl trhaně Geodor, v mezerách mezi dávením. „a taky… byla tam moje matka… a…“
Chlapec vstal a položil ruku na stěnu. Staří známí zelení hádkové. V tu chvíli by Geodor hrozně rád zešílel, ale nějak to nešlo.
Poslední jasná myšlenka patřila jídlu, které se v jeho žaludku moc dlouho neohřálo. A potom už dokázal myslet jen na bolest a na to, aby přestala.
|
