Byla noc. Vichřice si pohrávala se spadaným listím jako s tanečníky, podřízenými pouze její vůli – zvedali se a zase klesali na lesním parketu za skučivého zpěvu větru, lomcujícího okenicemi do rytmu namísto bubnů. V takových chvílích bylo lépe se schovat a nevycházet dokud to boží dopuštění neskončí. Každý, kdo by se však rozhodl toto doporučení porušit, by nejspíš spatřil dvě pokradmu se plížící postavy zahalené v nočním šeru, jak se vynořují ze skrýše lesa.
Imrick byl jedním z nich. Šel kousek před svým druhem, tiše a opatrně jakoby se snažil nevzbudit neviditelného strážce, spícího kdesi mezi třemi osamělými domy. Neslyšně obešel první z nich kolem dokola aby obhlédl situaci. Zkušeným zrakem našel jeho slabinu. Jedno z oken nebylo tak pevně uzavřeno jako ostatní a bylo jen otázkou několika vteřin, než se mu podařilo vniknout dovnitř.
S obratností kočky dopadl na kamennou podlahu. Přivřel okenice aby skučení větru nepřilákalo pána domu, zatímco jeho druh hlídkoval venku. Uvnitř panovalo příjemné teplo. Imrickovu tvář osvětlovala záře hromničky postavené uprostřed stolu. Rozhlédl se kolem. Četnost dřevěného nábytku a krása cínových svícnů ho přesvědčila, že není v domě chudého farmáře. Lidé jsou schopni skrývat svůj majetek pod rouškou chudoby, jen aby je jiní o něj nemohli připravit. Imrick byl právě tím „jiným“.
Zkušenými pohyby otevřel dvířka almary a začal z ní vytahovat všechno co mělo nějakou cenu. Překvapilo ho, kolik toho našel. Za chvíli se již všechen lup přenesl skrz okno do náruče Imrickova společníka. Imrick sám ale zaváhal. Pokud jen tady našel tolik věcí, co dalšího se ještě může skrývat dál?
Přivřel okenici a obrátil se čelem vzad. Dveře na opačné straně pokoje nebyly zamčené. Lehce vzal za kliku a opřel se do nich. V pantech to zavrzalo. Imrick se kousl do rtu. Rychle za sebou přivřel, aby nevzbudil spící světlem hromničky a aby nedal dveřím příležitost znovu žalostně zazpívat. Jeho oči si už začaly přivykat naprosté tmě. Viděl obrysy tří lidí pokojně ležících ve svých postelích. Zašklebil se. Tohle mu muselo vyjít.
Zašmátral prsty v poličce a vytáhl starý hrnek. Zvláštně to v něm zachřestilo. Imrickův obličej se rozzářil radostí. Vyklopil jeho obsah do dlaně a požitkářsky jej převracel mezi prsty Šperky... povzdechl si v duchu. Lišácky nakrčil čelo. V nejlepším se má přestat...
Zastrčil si svou kořist do tajné kapsy v rukávu a po špičkách se rozběhl ke dveřím. Strčil do nich. Žaludek mu leknutím povyskočil, když se panty opět skřípavě rozezněly. Tentokrát však mnohem hlasitěji.
Strnul. Slyšel ze sebou někoho převalit se neklidně na lůžku. Další výkřik mu prozradil jak byl hloupý.
„Hej, ty tam!“ zaznělo z pokoje. „Stůj!“
Ve světle hromničky musel být Imrick vidět stejně dobře jako za denního světla. Už ale bylo pozdě. Bezhlavě se rozběhl vpřed. Zakopl o židli a svezl se na zem. Hromnička se otřesem roztříštila o podlahu.
Těch několik vteřin připravilo Imricka o náskok. Muž, kterého vzbudil, ho už skoro držel v rukou, ještě se mu ale stačil vysmeknout. Okno bylo příliš daleko. Imrick potřeboval čas. Obrátil se na obyvatele domu a pohlédl mu do obličeje. Tvář zkřivená rozčilením čekala na jeho další pohyb. Muž byl ale neozbrojen. Imrickovi zbývalo jen jediné.
Uchopil starý svícen a vrhl se na útočníka. Bodl. A ještě jednou. Muž s výkřikem klesl na podlahu. Imrick přiskočil k oknu. Slyšel za sebou kroky dalších lidí a vyděšený ženský křik, to už se ale vyhoupl ven a bezpečně dopadl na zem.
„Cos´ to provedl?“ křikl na něj jeho společník, držící v rukou pytel s kořistí. Imrick však neodpověděl. Bez rozmyslu vyběhl vpřed. Hlavně pryč. Pryč odtud. Pryč od toho křiku a zmateně se rozžíhajících světel. Pryč.
„Víš, co jsme si domluvili?“ zeptal se Imricka druhého dne jeho společník. „Nikoho nezabíjet. Nikdy. Pobrat co můžeš, ale nikdy nezabíjet. Nebos´ to snad nepochopil?“
„Já vím, Gerku,“ odpověděl Imrick, „ale co jinýho sem moh´ dělat? Taky sem tam moh´ zůstat a buď si jistej, že bych už touhle dobou zpíval z pekelnejma místo něho.“
Náměstí se hemžilo lidmi jako o pouti. Zvuky dobytka se mísily s vtíravými hlasy trhovců, nabízejících to „zaručeně nejlepší zboží široko daleko“. Pestrobarevné stánky se mačkaly jeden na druhý, aby si pro sebe urvali aspoň poslední zbytky místa na rychle se zaplňujícím trhu. A právě uprostřed toho zmatku stáli Gerk s Imrickem.
„Jasně, mladej, ale uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby tě chytili? Pak už by nešlo jenom o ten tvůj pitomej krk, ale i o můj vlastní. Chápeš to? Když se mnou spolupracuješ, musíš dodržovat určitá pravidla, jinak to můžem rovnou zabalit a jít se udat. Nejsme žádní vrahouni.“
Imrick si odfrkl. „Seš měkkej jako ženská, Gerku. Vždyť to byl normální zazobanec hlídající si jen svoje vlastní žito, aby se mu tam ostatní nehrabali. Každý dostane co si zaslouží.“
„Jasně,“ přikývl Gerk znechuceně. „Stejně ses měl držet na uzdě a hned vypadnout. Propříště, mladej!“
Imrick se od něj odvrátil a šel si svou vlastní cestou proudem nakupujících lidí, příliš zaneprázdněných na to, aby si všimli svých proříznutých měšců. Přestože kolem postávaly spousty vojáků, nikdo Imricka nevnímal. Vlastně se docela divil, jak mu to všechno hladce prochází.
Zastrčil peníze do kapsy v rukávu a rozhlédl se kolem po další kořisti. Bylo obtížné rozeznávat v davu jednotlivé postavy a ti, kteří se mu zdáli vhodní, mizeli rychleji než si stačil všimnout kam jdou.
Unaveně se otočil. Srdce mu leknutím přestalo být. Přímo před ním stál tváří v tvář muž s obličejem zkřiveným rozčilením stejně jako minulého večera. Tehdy, když ho zabil.
Imrick klopýtl dozadu. S očima vytřeštěnýma sledoval muže stojícího před ním. Nevěřil tomu. Tohle nemohla být pravda. Přesto ho viděl jasně jako kohokoli jiného a byl si jistý, že se nemýlí. Musel to být on.
Přemohl své zděšení, které ho neviditelnými provazy připoutalo k zemi a rozběhl se pryč. Prorážel si cestu davem, až se za ním lidé ohlíželi a hlasitě ho proklínali. Nezáleželo mu na tom. Teď běžel o život.
„Co je?“ Gerk ho chytil za paže a zatřásl s ním. Děs v Imrickových očích ho znervóznil.
„To – on žije!“ vykoktal ze sebe. Tělo se mu třáslo. Očima přejížděl davy lidí jako králík, jenž v houští hledá skrytou šelmu.
„Co to plácáš? Kdo žije?“
Imrick chytil přítele za paži. „Ten muž. Ten muž! On oživl. Zabil jsem ho a on oživl!“
Gerk se nejistě rozhlédl kolem a doufal, že je nikdo neposlouchá. „Nevím cos´ viděl, ale jsem si jistej, že včera-“
„Já ho viděl!“
Gerk se znovu rozhlédl.
„Tam!“ vykřikl náhle Imrick a chytil se Gerka jako dítě hledající pomoc u své matky.
„Nic nevidím,“ zakroutil hlavou Gerk, když si prohlédl místo, na které mu mladík ukázal. „Něco se ti zdálo. Udělals´ něco hodně špatnýho a teď tě to bude pronásledovat.“
Imrick se od něj odtrhl. Utíkal pryč jako v pomatení smyslů. Vysoukal se ze sevření davů a když mu z dohledu zmizel poslední stánek, stanul před dolů se svažujícím schodištěm, po kterém šlo jen velmi málo lidí. Vyplašeně se obrátil. Za ním stál ten muž, stále se stejným výrazem s jakým si ho pamatoval. Natáhl k Imrickovi svou mrtvolně bledou ruku.
Mladík ustupoval vzad ochromený strachem.
„Víš, proč jsem s tebou?“ oslovil ho muž chladně.
Imrick nebyl schopen slova. Jen dál ustupoval před jeho pohledem.
Muž udělal dlouhý krok a náhle se zastavil. „Protože každý dostane co si zaslouží.“
Imrick vykřikl. Poslední krok vzad nenašel pevnou půdu pod nohama a zradil svého pána. Imrick zamával rukama jak se snažil udržet rovnováhu. Náhle ho ale zemská tíže přitáhla do svého lůna a on se s bolestným výkřikem skutálel ze schodů. Chladný kámen ho přijal k sobě.
