Tak snadné. Bojovat s mečem je tak snadné. Konečně to Regan pochopil.
Stál zády opřený o chladnou skálu a díval se do dálky. Vzpomínal na všechny ty krásné okamžiky, které prožil ve své vesnici jako prostý pasáček ovcí. Vzpomínal také na to, jak jednoho dne do vesnice dorazila skupinka kejklířů v čele se zchátralým mágem Dronwenem. Tenhle okamžik mu změnil život – přidal se ke kejklířům a zažil s nimi nevídané věci. Na svoji vesnici si často ani nevzpomněl. A teď tu stál a koukal se z Oblačného vrchu na potemnělou rodnou ves a hlavou se mu honily ty nejtemnější myšlenky. Proč si nikdy v zemích daleko za horami nevzpomněl, kde jsou jeho kořeny? Proč si nikdy za celých pěradvacet let nenašel čas a nepřijel se podívat jak se daří jeho kamarádům z dětství? Tyhle otázky ho pálily v mysli a jitřily jeho bolest víc a víc.
Ocelově šedá zimní obloha jakoby vycítila hrdinovy pocity a ještě více ztmavla a začala k zemi vysílat své chladivé slzy – velké sněhové vločky. Ty pomalu dopadaly na malé náměstíčko uprostřed vesnice, na staré doškové střechy místních domků i na zmrzlá pole. Začalo se stmívat. Regan doufal, že milosrdná tma schová ve stínu to, co mu už třetí den nevýslovně rvalo srdce.
Chtěl se do své vesnice vrátit jako hrdina, jako někdo koho budou všichni obdivovat a na koho budou pyšní. Přinesl jim ze světa spousty věcí – dětem krásné modré vyšívané šátečky od elfů ze Západního hvozdu, na ukázku své chrabrosti dokonce v torně nosil amulet s děsivými motivy, který získal, když porazil temného pána Damiena. Představoval si, jak budou muži uznale pokyvovat hlavami a ženy zděšeně křičet, až ho uvidí v odlescích ohně z krbu hostince Na rychtě.
Jenže osud tomu chtěl jinak. Regan si až bolestně uvědomoval, jak je on se svým jedenapůlručním mečem proti osudu bezmocný. Zabil nespočet nepřátel od slabých skřetů po mocné temné elfy, ale byli soupeři, proti kterým nezmohla nic ani jeho bravurní práce s mečem ani jeho chytrost. On nemohl své vesnici pomoci, ale přesto se mu pocit viny zahlodával hluboko do mysli a nedával mu ani na chvíli pokoje. Tři dny. Už tři dny nedokázal myslet na nic jiného. Ty pocity ho sžíraly zevnitř a ubíraly mu i ty poslední zbytky sil, které po předlouhé cestě ještě měl.
Osud je tak nespravedlivý, pomyslel si, vždyť jsem se s nikým nestačil rozloučit. Uvědomoval si, že jeho život už nikdy nebude jako dřív. Jedna etapa jeho života už definitivně skončila. Ačkoliv ve své vesnici nebyl čtvrt století, přesto stále počítal s tím, že až nadejde čas usadí se zde a bude tu šťastně žít až do smrti. Krutý osud mu plány překazil. Jediné co jeho mysl udržovalo ve stavu příčetnosti bylo, že vždy když něco končí, tak zároveň musí taky něco jiného začínat.
Rozhodl se! Nebude již déle nečinně prodlévat na tomto místě. Musí se vydat vstříc svému osudu, musí bojovat, protože život je boj a přestože nad osudem nelze vyhrát, lze se mu postavit a čelit mu se vztyčenou hlavou.
Regan se odpoutal od skály v jejímž stínu již ve vzpomínkách strávil několik hodin a vydal se dolů do vesnice, aby pohřbil mrtvé. Byli mezi nimi jeho přátelé z dětství, staří nemohoucí lidé, statní větrem ošlehaní muži, krásné mladé ženy i malé bezbranné děti.
Všechny si je k sobě zavolala paní Smrt, dříve než si mysleli. Pro všechny najednou si přišla ta černá smrt. Regan si povzdychl – bojovat s mečem je tak snadné, ale před morem vás neochrání!
