Kočka, původně bezejmenná tulačka z ulice, která se nyní jmenovala Mína Mína Mowbrain, ležela na vyšívaném polštáři karmínové barvy a klimbala. Pokaždé se už už propadala do kočičí říše snů, když vůz poposkočil na nerovné horské cestě a ona se s trhnutím dokonale tvarované hlavy probudila. Posledních pár dní strávených v pohodlí a přepychu jí evidentně prospělo. Teď už si navykla se chovat jako královna. Po pátém trhnutí a neurvalém probuzení ze sna se vyčítavě podívala na šlechtičnu, která jí pohled opětovala.
Jsme si tak podobné. pomyslela si šlechtična Bírenfelt z klanu Mewme. Tak podobné.
Kočka se otřásla a usoudila, že už to nemá smysl. Vstala a posadila se.
Šlechtična vzpomínala na všechno, co na té podivuhodné cestě Sikáosem potkaly. Jistě, byli tu ti podivní mniši, kteří tak tiše procházeli krajinou a na lidi přezíravě shlíželi z výšin svých motliteb.
Za Sikáosem se vraceli otrhaní vojáci z nějaké prohrané války. Šlechtična Bírenfelt nevěděla, co ty války byly zač. Sikáos byl neutrální území a ji by vojáci začali zajímat až tehdy, kdyby vstoupili do jejího města Arenu.
Mladý muž v bílé kytli hlásal na náměstí města Rinwoure víru v boha Angela a prohlašoval se za jeho posla.
Vévoda v zámku Heimile, kde se Mína Mína Mowbrain a šlechtična Bírenfelt zastavily na nocleh, se chtěl vydat do šarvátky, která vznikla na hranici Sikáosu. Šlechtična z klanu Mewme ho zchladila, ať prý se neunáhluje a neváží cestu. V pohraničí žije spousta upírů a Kněžna přece dovolila neznámým útočníkům vysát krev. Všichni mladí a moderní upíři, obzvlášť Prokletí, se tam sjíždějí ze všech koutů a kdyby náhodou nebyla šarvátka zažehnána před jeho příjezdem, tím hůř pro něj- vždy by se našel někdo, kdo by mladého vévodu rád zabil a svedl to na to, že si myslel, že vévoda Welirele je útočník.
Na dalším hradě, který byl již v horách, vládla baronesa Kewi, Rodná upírka z klanu Aqiro, které všichni přezdívali Srdcová dáma. Když přijeli, právě skončilo období smutku za stovku jejich padlých rytířů.
"Paní, již přijíždíme k hradu." vytrhl ji z myšlenek její kočí.
"Beru to na vědomí Jínku"
Na hradě Toiggu vládla obvyklá pochmurná atmosféra. Starý hrabě Morrin seděl ve svém starém křesle a znuděně pozoroval svého mladého šaška. Služka Kilen zametala nádvoří. A v jižní věži pod zatékající střechou spala Kilenina a šaškova malá dcerka Sára, u které seděl její bratr Tenga. Sára byla nemocná, proto zůstávali na hradě. Jeho matka a otec sloužili hraběti, aby jeho alchymisté, které Morrin držel v podzemí, dodávali malé Sáře lék. Tenga se staral o Sáru. Dával jí léky a vyprávěl pohádky.
Sára se náhle probudila a zakňourala: "Bratříčku, budeš mi vyprávět pohádku?"
Tenga jí neuměl říct ne. Pohled jejích dětských očí ji naprosto odzbrojil.
"Dobře, Sáro. Budu ti vyprávět o pomnících hrdinů, kteří vítězili ve velkých válkách. Budu ti vyprávět o lepších časech, kdy ještě tenhle hrad nestál. Bylo, nebylo, Sáro, a jedna malá země..."
Služka Kilen uviděla přijíždět kočár šlechtičny Bírenfelt a Míny Míny Mowbrain. Běžela za starým hrabětem Morrinem, aby ho upozornila na návštěvu.
Vběhla do přijímacího sálu a vykřikla: "Můj pane, přijíždí nějaký kočár."
Starý hrabě Morrin se na Kilen zamračil a zlostně zasyčel: "Hloupá služko! Vyrušila jsi mě! Za to dnes nedostaneš najíst. Krom toho, jak je možné, že ještě nic není přichystané!?"
Šlechtična Bírenfelt vstoupila do sálu a za ní kráčela kočka.
"Zdravím tě, hrabě. Mám tu pro tebe dárek." Se zvonivým smíchem se uklonila a před ni neslyšně vyťapkala kočka Mína Mína Mowbrain.
"Bírenfelt, co to je? Nechci to na svém hradě! Okamžitě si to odvez nebo tě..."
Rodná z klanu Mewme ho nenechala dokončit větu: "Nebo ccco, hrabě!? Jsssem Rodná, nezzzapomeň! Sssáhl bysss na mě a máššš na krku půl Sssikáossu!" zasyčela. Oči zúžila do úzkých štěrbinek a horní ret odhrnula tak, aby byly vidět její zuby. Mína Mína Mowbrain udělala to samé. V tu chvíli vypadaly jedna jako zrcadlový odraz té druhé.
"Krom toho," pokračovala již klidněji a opět se, stejně jako kočka, změnila v onu blazeovanou šlechtičnu, "odmítnout dar by znamenalo mě urazit. A odmítnout černou kočku, by znamenalo urazit i bohyni. A to bys přece nechtěl." usmála se přezíravě.
"Nechtěl, Bírenfelt, jistěže nechtěl." ujišťoval ji honem starý hrabě a v očích se mu mihl strach. "Tu..kočku si vezmu....rád."
"Dobrá tedy. Sejdeme se na večeři. Míno, pojď. Služtičko! No ano, s tebou mluvím, děvče. Ubytuj nás!"
Kilen se uklonila a ukázala šlechtičně Bírenfelt cestu ze sálu. Když za ní cupitala, začala horečně přemýšlet. Ona je upírka! Rodná ze Sikáosu. Jistě tam i zná cestu. Musím se jí nenápadně vyptat. Když šlechtičně vybalovala její věci, zkusila zapříst hovor.
"Vzácná paní, mohu-li se zeptat, vy jste ze Sikáosu?"
Kočka nedbale prskla a šlechtična se na ni blahosklonně podívala, jakoby přemýšlela, jestli jí má odpovídat.
"Ano, jsem ze Sikáosu. Z Arenu, pokud ti to něco říká."
"Neříká,vzácná paní. A vy tedy víte, jak se do Sikáosu dostat?"
"Jistěže vím!“ jemný úšklebek. „Přes průsmyk Milren se dostaneš do území, které patří klanu Srdcové dámy Kewi. Potom se vydáš z hor k zámku Heimile, kde vládne člověk Heimile.“ při slově člověk se Rodná znova jemně ušklíbla. „Je to v severním pohraničí Sikáosu. Pak už je tu město Rinwoure, tam se odjakživa slézala všechna ta náboženská havěť. No a potom už jsi téměř v srdci Sikáosu."
"Ach, děkuji vzácná paní, velice vám děkuji."
"Dobrá služtičko. Teď běž. ….Počkej!" zastavila ji. "Tady máš, za tvou službu. A taky abys tu neumřela." zasmála se a vtiskla jí do dlaně zlatý peníz.
Kočka se na šlechtičnu podivně podívala a vydala podivný zvuk- ani mňouknutí, ani zapředení.
Kočka pozorovala šlechtičnu Bírenfelt, jak si rozčesává krátké černé vlasy. Šlechtična v zrcadle pozorovala kočku, jak se pečlivě myje. Obě dvě měly chuť jít ven. Byly mimo relativně slušné, klidné a neutrální království. Směly na chvíli zahodit masku relativně slušných, klidných a neutrálních dam. Obě dvě se na sebe upřeně dívaly. Obě dvě cítily to samé. Jít ven, jít na lov. Ani jedna z nich tomu nemohla a ani nechtěla odolat. Obě na chvíli sklopily zrak. Poté se na sebe opět podívaly. Kočka jako zrcadlový odraz šlechtičny Bírenfelt z klanu Mewme, šlechtična jako stín černé tulačky z ulice, nyní již hraběcí kočky Míny Míny Mowbrain, možná i převtělení bohyně Clarice, obě se změnily v šelmy. Jen pro tu noc, jen pro tu vzácnou chvíli přestaly být maškarami vyzdviženými z ulice.
Šlechtična vyběhla ven z pokoje. Necítila chlad, necítila ledovou podlahu, na kterou šlapala bosýma nohama. Šla lovit do hor.
Kočka vyběhla ven z pokoje. Neslyšně jako stín přešla až do sklepení. Ticho tlačilo do uší, přesto nebylo její ťapání slyšet.Veliké přežrané myši, které plundrovaly spižírnu by stejně ani včasné zaslechnutí jejích kroků nezachránilo před smrtí. Kočka mezi ně vběhla jako kdysi vbíhala poslední dospělá lední kočka královny Meqan mezi nepřátelská vojska. Drtila v zubech myší tělíčka a opájela se pocitem vítězství. Protože kočka neměla hlad, tak myši nechala ležet. Jenom jednu vzala do tlamy a s téměř štítivým výrazem si ji nesla do vyšších pater. Když přišla až ke dveřím hraběte Morrina, vykouzlila na tlamě grimasu, která vypadala téměř jako lidský úsměv a ukousla myši hlavu, kterou vzápětí vyplivla. To samé udělala i s dalšími kousky těla, až hraběti leželo přede dveřmi pět oslintaných částí myši. Kočka zamručela a odešla dál lovit.
Když pozdě večer uléhala Kilen vedle svého manžela, v hlavě měla plán. Plán na lepší život. Okamžitě se manželovi svěřila.
"Kilen, neblázni. Sára je nemocná a ty bys chtěla jít přes hory? Krom toho, ona tu má léky. A Sikáos je rejdiště upírů, vraždy jsou na denním pořádku!" zamítl její návrh manžel.
"Je to lepší než tu takhle živořit. V Sikáosu bys šel do dolů a já bych mohla pracovat v krčmě. Kněžna je velmi laskavá."
"Kilen, Kilen, nesni. Musíme zůstat tady, dokud se Sára neuzdraví. Ta šlechtična ti popletla hlavu."
"Ne!Já tu nebudu jen tak sedět a dívat se, jak mi všechno umírá před očima. Lásko, musíš mi věřit. Věř mi, příchod té šlechtičny a její kočky, to je znamení. Zítra bude líp, určitě! Zítra něco vymyslíme."
"Dobrá Kilen. Zítra. Zítřek bude světlý den."
Další ráno kočku probudily sluneční paprsky. Na temném hradě Toiggu poprvé vyšlo slunce. Kočka zamžourala a poodešla do stínu. Po nočním lovu byla utahaná a přežraná. Šlechtična zasténala a převalila se na posteli. Po nočním lovu byla i ona stále opilá krví.
Tengovi svítily sluneční paprsky do obličeje. Zamumlal a otevřela oči. Když uviděl skrz škvíry ve střeše slunce, rozesmál se a zašeptal malé Sáře do ucha: "Sáro, Sáro, vstávej. Svítí sluníčko. Půjdeme si hrát, milá Sáro."
Sára se zavrtěla a otevřela oči. Když uviděla slunce, vykouzlila na tváři ospalý úsměv.
Ten den se chodbami temného hradu Toiggu poprvé rozlehl dětský smích. Kilen se slzami v očích sledovala, jak si její malá, nemocná Sára hraje se svým bratrem na dvoře. Na prosluněném dvoře.
Šašek objal služtičku okolo ramen. "Začneme se chystat na odjezd, Kilen. Zjistil jsem, že mě nakonec lákají ty doly." zašeptal.
