Celkem hustě pršelo. Po hlavní třídě nejstarší městské čtvrti, nazývané od pradávna Ocelový Sektor, šel jediný muž. Jméno tohoto místa vypovídalo hodně. Žádné obytné domy, obchody, ba ani jediný maličký park. Všude jen samé továrny. Toto město bylo zjevně založeno v době rozmachu průmyslu. Několikapatrové budovy s opadanou omítkou působily docela nepříjemně. Vytlučená okna, zrezivělé brány, všelijaké roury a potrubí obmotávající mnohdy i celé komplexy staveb z dob dávno zapomenutých vykreslovali velice temnou atmosféru. Nikdo to tady neudržoval a čas je v tomto případě mocný ničitel. Jen jemná mlha se jakoby snažila zakrýt ty obludné lidské výtvory z cihel, betonu a železa svým pláštěm. Těch pár pouličních lamp, v nichž ještě byly funkční výbojky, doplňovalo svým slabým nažloutlým světlem strašidelnou scenerii, obzvláště teď v noci…
Každý se této mrtvé čtvrti vyhýbal, pokud neměl opravdu dobrý důvod sem zavítat. Ten, kdo právě přicházel, jej měl. Neměl jméno, ale byl všem znám jako Lovec. Takových, jako on, bylo v této zemi mnoho. Chytali hledané zločince, nebo i nešťastníky, kteří se znelíbili bohatým mocnářům. Zkrátka kohokoli, za jehož hlavu si mohli přijít na tučný balík. Nejoblíbenějšími zakázkami pro tyto zabijáky pracující na hranici zákona byly ty s dodatkem „živý nebo mrtvý“.
Největší výzvou zůstával již po delší dobu ostřelovač Reptile. Podle neověřených informací se má skrývat zde. Jestli tu opravdu je, nikdo neví. Avšak žádný z lovců se odsud nevrátil… Občas někdo z lidí žijících v okolních čtvrtí vypráví, jak z okna zahlédl v Ocelovém Sektoru stín muže s puškou, ale to jsou spíš jen historky starých dědků. Dali však vzniknout legendě o nepřemožitelném sniperovi. Každoročně se do Ocelového Sektoru vypraví přes tucet zabijáků, avšak zpět ani noha. Tady už nejde o ty miliony kreditů za jeho hlavu, tady už jde o slávu. Žádná prestižnější zakázka neexistuje. A teď se ji snaží splnit Lovec…
Kráčel pomalu hlavní třídou ve vysokých kožených botách a vyhýbal se všem loužím, aby nezpůsobil žádný hluk V každé ruce třímal velkou pistoli s bubnovým zásobníkem na šest ran. Snažil se držet ve stínu. Reptile může být na střeše kterékoli z těchhle budov a já nechci být terčem… Četl o tomto excelentním ostřelovači absolutně všechno, stejně jako všichni před ním. Dobře věděl, že pokud ho Reptile jen na okamžik uvidí, nebude potřebovat vystřelit druhou ránu. Jedinou šancí je, nenechat tohohle snipera vypálit ani tu první. Ale jak na to?
Po pár dalších metrech, teď už důkladně promočen, zastavil Lovec ve stínu vrátnice jedné z chemických továren. Ležela před ním klidná křižovatka, ale na protějším chodníku mihotavě poblikávala lampa a pod ní... mrtvé tělo. Lovec jich už viděl dost, ale jen tohle jediné otřáslo jeho sebevědomím. Cítil, že má proti sobě mocného nepřítele, možná až příliš. Co teď? Pokud by vstoupil na silnici, podepsal by si vlastní parte. Místo jedné mrtvoly by tu rázem ležely dvě.
Bez dlouhého rozmýšlení prostřelil lampu jednou přesnou patronou. Ihned nato vyběhl ze svého úkrytu na druhou stranu. Věděl, že způsobil hodně hluku, ale jiná možnost nebyla. Těch pár metrů se rázem zdálo jako míle. Vteřiny běhu se protáhly v minuty. Jediné, po čem teď toužil, bylo uslyšet výstřel. Nepřesný výstřel, který by nejen potvrdil Reptilovu přítomnost, ale i dal jistou naději. Přežít první ránu je vždy základní kámen úspěchu v Lovcově pozici. Doběhl k lampě a schoval se za starý páchnoucí kontejner. Žádný výstřel. Škoda. Možná se tu pachtím nadarmo a nikdo tu není. Ale je jeden způsob jak to zjistit…
Nekonečné nervy drásající ticho Ocelového Sektoru náhle proťal skřípavý zvuk. To jen Lovec uvedl do pohybu lety zarezlá kola svého krytu a začal se pomalu přibližovat k tělu pod lampou. Naopak teď žádný výstřel slyšet nechtěl. Zastavil na kraji chodníku a mrtvolu si přitáhl. Byl to nějaký zabiják, to poznal podle oblečení a brokovnice ležící opodál. Měl prostřelenou hlavu. Tak je to pravda! Reptile tu je…
Než stačil cokoli dalšího udělat, oslnila Lovce rudá záře. Chvíli mu trvalo než se mu plně vrátil zrak, pak odhalil její zdroj. Někdo hodil ze střechy některé budovy červenou světlici přímo na křižovatku. Nemohl to být nikdo jiný, než hledaný sniper. Jako v křeči sebou Lovec škubl a okamžitě se tygřím skokem vrátil zpět do bezpečí za popelnici.
Tak co teď? Nevěděl, kde ostřelovač je. Nevěděl, jestli byl spatřen. Nevěděl, co by bylo v dané situaci nejlepší. Nevěděl vlastně nic. V rychlosti vzpomínal na vše, co o Reptilovi četl: Znelíbil se starostovi velkého města na jižním pobřeží… postřílel četu vojáků, která měla úkol jej zadržet za údajné pašování drog… v Ocelovém Sektoru už našlo smrt díky jeho nelidské přesnosti půl druhého sta lovců… studoval na vojenské akademii a má i diplom doktora psychologie… DOKTOR PSYCHOLOGIE!!!
Lovec ihned přestal hledat ideální postup a začal hodnotit svoji situaci… Hustě prší, na což jsem si už celkem přivykl. Je to tu dost depresivní, ale na to jsem zvyklý. Leží tady tělo jako důkaz Reptilovy dovednosti s ostřelovačskou puškou, no a co?! Asi ví, kde právě jsem, to už je horší. Hodil sem světlici, aby mě lépe viděl. Já jsem dole a on nahoře. Cokoli udělám, může sledovat a reagovat na to… Zkrátka, jsem v háji!!! Jsem přesně tam, kde mě chce mít. Budu dávat pozor a počkám na jeho chybu. Je to jen člověk. Musí nějakou udělat… A to bude moje šance... Moje jediná šance...
Vtom se zpoza kontejneru, tam někde, kde ležela světlice, ozval šramot. Vida, už je to tady. V těchto soubojích nevítězí silnější, ale rychlejší. Budu to já!
Lovec vstal a vykouknuv zpoza popelnice vypálil z každé své pistole dvě rány směrem k onomu šustivému zvuku. Žádný cíl. Není tady? Tak kde? Lovec na vteřinu zaváhal a právě toto pochybení rozhodlo souboj…
Aniž by cokoli spatřil nebo zaslechl, jeho tělo se nezávisle na vůli prohnulo do nepřirozeného úhlu. Ani se mu v hlavě nestihl promítnout celý život a už klesal tváří k zemi. Teď už necítil nic. Jeho bezvládná fyzická schránka se žblunknutím dopadla do velké louže, zatímco duše již déle než vteřinu putovala na onen svět.
Stejně jako všichni ostatní lovci tedy ani on Reptila neporazil. Jen si na vlastní kůži ověřil staré známé rčení, že kulku, která tě zabije, neuslyšíš…
