Naklonil jsem zničený lustr k otvoru a vzápětí mě čekalo hořké zklamání. Zhruba dva centimetry nad překližkou se táhla masivní kovová klenba.
Voják, který mě po celou dobu napjatě sledoval, zklamaně pokrčil rameny.
„Pokusím se najít nějaký předmět, kterým by se nám podařilo rozbít okno.“ řekl a obrátil se prozkoumat skříně u stěny. Přitom jsem na jeho hlavě skrze řídké vlasy rozeznal zarudlou, teprve nedávno zhojenou jizvu, táhnoucí se po celém temeni. Musela to být obrovská rána. Důstojník měl veliké štěstí, že takové zranění vůbec přežil.
Otevřel skříně a v ústrety mu zíraly řady tmavých obleků, stejných jako ten, který jsem měl na sobě. Udiveně je prošacoval, jejich kapsy však zely prázdnotou a podivnou zatuchlostí.
„Možná bych něco našel tady.“ Ukázal na podlahu, kde ve stínu stolu ležel pootevřený kufr, kterého jsem si předtím nevšiml.
„Našel jsem ho tu po svém probuzení. Když jsem jej otevřel, na vrchu ležela mapa.“ ukázal na stůl.
Začal kufr prohledávat. Vytáhl několik vyžehlených košil a kalhot, které položil vedle kufru a až na samotném dně nalezl zmuchlaný hadr, posetý mastnými skvrnami. Položil jej na stůl a zvolna jej rozbalil. Udiveně jsme na sebe pohlédli. Uvnitř se skrýval naolejovaný revolver.
Voják ztlumil světlo a vyšel ven z kupé a já ho následoval jako stín. Stanuli jsme se v chodbě před nejbližším oknem, za kterým ubíhala neživá krajina. Všiml jsem si ale, že se zvolna mění, přibývá keřů a pokřivených stromů, lemujících klikaté říční koryto, přes které se táhlo několik mostů. Důstojník odjistil revolver a zamířil.
„Ustupte, ať vás nezraní střepy.“ poručil. Pak zmáčkl spoušť. Chodbou se rozlehl výstřel a okno zmizelo v oblaku dýmu. Když se kouř rozptýlil, nebyl na okně jediný šrám. Voják vystřelil na sousední okno, ale se stejným výsledkem.
„Kruci!“ sklonil revolver. „Ani prasklinka! Co je to za materiál?“
Náhle se za našimi zády ozval podivný šramot. Otočili jsme se a spatřili, jak se za sklem sousedních dveří rozsvítilo a ve světle se tam trhavě pohybuje kdosi, koho naše střelba probudila. Stín se přiblížil a dveře se otevřely. Objevila se vrásčitá ruka omotaná cípem zkrvaveného obvazu. Vyděšeně jsem se přitiskl ke stěně. Dveře se vzápětí otevřely dokořán a z kupé do chodby vyšla starší, mrtvolně bílá žena, s hrudníkem omotaným zakrváceným obvazem. Nejděsivější byla její hlava, kde skrze šedé, načesané vlasy prosakoval krvavý strup orámovaný úlomky lebky.
Důstojník vykřikl a namířil revolver ten děsuplný přelud. Následně několikrát vypálil. Žena však jen zakolísala a dál s podivným výrazem kráčela k nám. Pokoušela se cosi říci, ale z úst jí vycházelo pouze neidentifikovatelné chroptění, doprovázené chuchvalci krve. Ozvalo se cvaknutí zásobníku a důstojník znovu nabíjel revolver.
Těžko popsat hrůzu, která mě v tu chvíli přepadla. Žena prošla jen těsné kolem nás, přičemž nás obklopil strašlivý zápach krve, a zmizela chodbou neznámo kam, jako podivný přelud.
Otočil jsem se k důstojníkovi a vytřeštěně na něj zíral. Ten stál, oči navrch hlavy, nervózně si jazykem rejdil v ústech a jako beze smyslu otáčel v rukou revolverem.
„Viděl jste to?“ vydralo se mu z vyprahlých úst. „Střelil jsem ji…..a s ní to ani nehnulo!“ Nepříčetně zatěkal očima po chodbě a uštvaně pohlédl k ostatním dveřím, jakoby čekal, že se odtud co nevidět vynoří další přízraky.
„Pojďte, honem.“ popadl mě pak za rukáv a odvlekl mě k sobě do pokoje. Zabouchl za sebou dveře, které pak ještě pro jistotu zapřel nočním stolkem.
V tu chvíli vlak začal náhle zpomalovat a znovu zastavil. Řeka, podél které vlak jel, se vlévala do podivného údolí, kde se prudce rozšířila a mezi jejími břehy náhle, jako hora, vyvstala obrovitá loď. Byla vklíněna napříč řeky a přímo uprostřed se táhla zubatá puklina, která ji rozdělovala na dvě půle. Puklina byla natolik široká, že by tudy projel menší člun. Vrak lodi se opíral o zbytek obrovského mostu, který se zřejmě kdysi klenul nad celým údolím. Nyní z něj však zbyly jen tři gigantické oblouky s pilíři ponořenými do bahnité vody, pokryté množstvím uschlých řas. Z jeho paluby trčelo proti šedému nebi několik zprohýbaných dělových hlavní.
Od lodi přicházeli k vlaku muži s nosítky, zachmuření a ztrácející se v oblacích kouře. Tentokrát však směřovali kamsi mnohem dál od našich oken a kolem nás vůbec neprošli. Po předchozí zkušenosti jsme se už ani nepokoušeli na sebe upozornit, jen jsme stáli za oknem a zírali, co se bude dít.
„Poznáváte tu loď?“ zeptal jsem se důstojníka.
„Je původně civilní, ne vojenská.“ řekl po chvíli. „Ale zdá se, že na její palubu později instalovali protiletecká děla. Takové lodi se plaví v Lamanšském průlivu, kde se také často stávají obětí německých ponorek. Této se zřejmě stal osudný výbuch podmořské miny. Je nepochopitelné, jak s takovým poškozením mohla doplout až sem.“
Neušlo mi, že podivní nosiči pokládají nehybná těla na břeh, kde je potírají neznámou mastí a obvazují je bílými obvazy. Ošetřená těla pak odnášeli do vlaku. Když svou práci dokončili, zmizeli a vlak se dal znovu do pohybu. Důstojník usedl ke stolu a rezignovaně si nalil víno. Vypil je a nalil si znovu. Pak ještě jednou. Nakonec, již opilý, položil hlavu na desku stolu a začal hlasitě chrápat.
V tu chvíli jsem se rozhodl provést svůj experiment.
Svlékl jsem si sako a pověsil je na opěradlo židle. Poté jsem zvolna rozepnul jednotlivé knoflíky u košile. Když jsem byl hotov, sundal jsem si košili a vstal. V zrcadle se bíle odráželo mé tělo, stejné jako dřív, jen poněkud vyhublé. Ulehčeně jsem si oddechl. Pak ze mě však zmocnila podivná předtucha. Otočil jsem se a přes rameno pohlédl do zrcadla. Vzápětí jsem zatajil dech. Po zádech se mi táhly stopy obrovské rány, která již zarůstala a ztrácela se, bylo však patrné, že před nějakou dobou byla záda strašlivě rozervána. Svezl jsem se zpět na židli. Nekontrolovatelně se mi chvěly nohy a do očí se mi draly slzy. Zvolna jsem se začal znovu oblékat. Zapnul jsem si košili, oblékl si sako a posadil se naproti důstojníkovi.
Probudilo mě zaklepání. Otevřel jsem oči. Kupé bylo ponořené do naprosté tmy, nenarušené jediným zábleskem. Z chodby ke mně pronikaly útržky mnoha hlasů a zvuky spěšných kroků, přecházejících sem a tam. Světlo z lampy probudilo důstojníka naproti mně. Otevřel oči a chtěl něco říci, pak si však i on uvědomil zvuky přicházející z chodby a bez pohybu naslouchal.
Pak jsme si to naráz uvědomili: vlak stál! Vstal jsem a rychle odhrnul závěsy z okna.
Stáli jsme u úpatí velikého schodiště, na jehož konci se tyčila veliká, bohatě zdobená nádražní budova. Všechna její okna zakrývaly masivní dřevěné okenice. Dveře, zdobené secesními motivy, byly do široka rozevřené a jako nenasytná ústa polykaly chodce, kteří k nim jednotlivě či po skupinkách kráčeli od vlaku po schodišti vzhůru. Ti lidé měli rozdílné oděvy, někteří muži měli na sobě vojenské uniformy lesknoucí se zlatem a pokryté řády, jiní zase salónní oděvy s hůlkou a cylindrem, kráčeli zavěšení do dam v bílých toaletách ověšených šperky. Na šatech všech byly patrné jakési nesrovnalosti.
Ozvalo se další, netrpělivé zaklepání. Došel jsem ke dveřím a otevřel. Na prahu stál drobný mužíček v cylindru. Když nás spatřil, viditelně znejistěl.
„Promiňte,“ zakoktal, „Musíme všichni vystoupit.“
Sotva to dořekl, otočil se k nám zády a spěchal za ostatními. Zůstal jsem užasle stát na prahu. Chodbou okolo mě procházelo množství lidí a někteří z nich mi kývli na pozdrav. Připadali mi povědomí, ale za boha jsem si nedokázal vzpomenout, odkud je znám. Zeptal jsem se jich, co se děje, oni však jen krčili rameny a nevěděli o nic víc než já. Když všichni přešli, vydali jsme se za nimi. Míjeli jsme přitom řadu zotvíraných, prázdných kupé s rozestlanými, zválenými lůžky.
Prošli jsme chodbou k velikým dveřím na konci, které jsme se během jízdy marně snažili otevřít. Nyní byly dokořán a do tváří nám zavanul studený vítr. Dveře sousedního vagonu byly též otevřené a právě tudy vystupovala rodina s malými, zamlklými dětmi v námořnických oblečcích. Na okamžik jsem si vzpomněl na Lenu, ale ta již zřejmě vystoupila dávno před námi.
Sestoupil jsem po třech kovových schůdcích a stanul na úzkém, štěrkovém pásu, kterým byly obsypány koleje. Pomohl jsem důstojníkovi dolů a oba jsme se zvědavě rozhlédli kolem sebe. Za námi stál elegantní černý vlak, hladký a mrazivý, pokrytý kovem.
Snažili jsme se nalézt jeho počátek či konec, nespatřili jsme však nic, ztrácel se v nedohlednu stejně jako okraje nádražní budovy.
Před nádražím se rozprostíralo velké parkoviště s řadou stojících aut, ze kterých vystupovali další lidé.
Mezi schodištěm a kolejemi bylo úzké nástupiště. Lidé, kteří na něj vystupovali z jednotlivých dveří, byli očividně stejně překvapení jako my. Mlčky pak vycházeli po schodišti vzhůru.
Vydali jsme se za nimi. Prošli jsme dveřmi nádražní budovy a zůstali ohromeně stát. Po budově nebylo nikde ani památky, místo ní se rozprostírala obrovská louka. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem průčelí budovy podepřené silnými kůly, ve kterém byly obdélníkové otvory oken a rozevřené dveře, kterými přicházeli další a další lidé z vlaku.
Louka byla porostlá slehlou travou a prudce se svažovala do široké kotliny, poseté množstvím velikých černých bodů. Po široké cestě vedoucí od dveří svahem klikatě dolů sestupovaly davy lidí, kteří vystoupili před námi. Viděl jsem, jak se v davu bělají oděvy a klobouky žen a proti nim se černají obleky mužů a jak se dole všichni drobí k tmavým bodům. Lidé za námi nás tlačili kupředu a tak nezbylo, než jít dál. Část mužů měla na sobě stejný oblek jako já, šedý se žlutými ozdobami. Výšivky po klopách a kapsách se táhly ve stejných zahnutích a ornamentech, jako ozdoby po stěnách a po stropu vlaku. Některé ženy pak měly stejné šaty jako Lena Lambsdorfová, černé, s oválnou broží na levé straně prsou. Cesta se klikatila po louce různými záhyby a nikdo z lidí okolo nás nepromluvil ani slovo. Postupně jsme se přiblížili k jiným cestám, po kterých přicházeli další lidé.
Jak jsme scházeli níž a níž, černé body pod námi postupně rostly do podoby stovek vzducholodí, pokrytých chromovými ozdobami. Veliká černá monstra pomalu vítr nakláněl sem a tam a přicházející zástupy lidí se dělily mezi ně, nastupovaly a nechávaly se zvolna unášet vzhůru. Spolu s důstojníkem jsme také do jedné ze vzducholodí nastoupili.
Nyní letíme ve veliké výšce a dole pod námi se z mlžného oparu vynořují a opět mizí obrovská města, které ještě lidské oko nespatřilo. Obklopuje nás majestátní ticho.
Celé dny už jsme nikoho nespatřili, vzducholoď je tak rozlehlá, že se v ní úplně ztrácíme. Nám to ale nevadí. Sedáváme s důstojníkem na přídi obehnané ozdobným zábradlím, pijeme víno a čteme knihy, kterými je vzducholoď přeplněna. Čekáme, že se každou chvíli vynoří cíl, ke kterému putujeme.
Už nás nesužuje strach ani nejistota z toho, co nás čeká. Snad předstoupíme před soud, který bude posuzovat veškeré naše skutky a až tam si snad rozpomeneme na to, co se stalo předtím, než jsme se probudili v podivném vlaku……
Poznámka redakce:
Text, který se vám nyní dostal do rukou, je doslovným přepisem dokumentu, jehož nález před rokem vzbudil senzaci a vyvolal řadu dohadů, které se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.
Překvapivý byl samotný předmět, ve kterém byl dokument nalezen: stará láhev, obsahující několik hustě popsaných listů stočených do ruličky. Přes vinětu láhve se táhla řada škrábanců a skvrn, přesto se však dalo rozeznat, že kdysi obsahovala francouzský likér, stočený v roce 1917.
Překvapení nám též přichystal papír, na kterém byl text napsán, vypadající jako vytržené předsádky knih. Při jeho rozboru jsme došli k závěru, že byl po nějakou dobu spolu s inkoustem vystaven extrémně nízkým teplotám, panujícím pouze ve velkých nadmořských výškách.
Dále zde byla záhada místa nálezu: láhev ležela v neporušené sněhové závěji na jednom s nejvyšších vrcholků Alp, kde ji čirou náhodou objevila horolezecká výprava.
Tajemství obestírá i samotný obsah textu. Podrobným, takřka detektivním pátráním našeho zahraničního zpravodaje se podařilo zjistit, že pisatelem by mohl být mladý Petr Reclus, žijící na počátku století ve Francii a působící jako asistent na univerzitě v Chambery.
Tuto domněnku podpořila komparativní grafologická analýza dochovaného písemného materiálu. Ukázalo se, že se písmo v porovnávaných dokumentech naprosto shoduje.
Ironií osudu však podle doložitelných dokladů dotyčný muž zahynul v roce 1916 při leteckém útoku na Chambery.
