Melar stál, zaposlouchán do tíživé tmy a po švihával ocasem. Navzdory tomu, jak se v posledních dnech choval, měl Ereth upřímně rád. Jeho mladá opatrovnice byla lehkomyslná a naivní, nemluvě o paličatosti a mnohdy klamné intuici. Klidně mohla padnout do nastražené léčky, což by, koneckonců, nebylo poprvé.
Váhavě se vydal k táboru. Právě sváděl velký vnitřní boj – zůstat, či jít dál? Pud sebezáchovy nad jeho přátelstvím přeci jen zvítězil, a zůstal stát. Styděl se za to. Ale Ereth by přeci zapískala, kdyby se dostala do úzkých.
Přesně v tu chvíli projel vzduchem ostrý hvizd. A jéje, už je to tady, pomyslel si Melar a tryskem se rozběhl k táboru.
Kvil trubek. Táhlý kvil trubek proťal vzduch jako hořící šíp. Ereth ležela v malé komůrce s truhlou a stolkem na němž stála zhaslá svíčka. Poznala, že je opět v Narwinu. Doma, ve snu....
Nebýt vřískotu trubek, nejspíš by se otočila a spala spokojeně dál. Takto ale vstala, oblékla se do kalhot, zapálila svíčku a šla do dobře známé kuchyně. Na cestě se srazila se svou malou sestrou.
„Ereth, rychle!“ vyhrkla.
„Stalo se něco?“ zeptala se laskavě v přesvědčení, že se jí jen něco zdálo.
„Něco? Něco? Copak neslyšíš ty trubky? Kočovníci nás napadli!“
Pravda Ereth zasáhla jako blesk. Proč si to neuvědomila dřív? Ty trubky, to nebyly palácové rohy, které často slýchávala i v pozdních hodinách. Zář, která prosvítala skrz závěsy, to nebyly první paprsky vycházejícího slunce, ale oheň, který spaloval domy, sýpky, stáje a vše, co k jejímu domovu patřilo.
„Dělej, běž vzburcovat ostatní opozdilce, já zatím pošlu Hirija do hradu. Rychle, nemáme čas!“
Ereth ji však už neposlouchala. Doběhla zpět do pokoje a vytáhla z truhly své zbraně. Obratně si připnula k pasu pouzdra s dýkami a do vlasů si zapletla sponu. Luk a toulec jen popadla do ruky a vyběhla ven. Nejprve běžela dolů, ze stráně, ke konírně. Cestou míhala mrtvé, nebo raněné, kteří tiše sténali a modlili se za rychlou smrt. Isinath a jeho otec už byli pryč. A možná taky ne – možná by je našla na stráni, mezi dalšími mrtvolami, které minula cestou.
Vrata byla otevřená. Koně, kteří už dávno zpřetrhali řemeny jenž poutaly, byli pryč. Až na jednoho. Musel tu být, zrovna tak, jako tenkrát.
„Melare!“ zakřičela. Šedý hřebec jí vyklusal vstříc. Čekal na ni, aby ji odvezl do bezpečí.
Najednou si uvědomila jak je sobecká. Pořád jen ona, ona a ona. Ale co ostatní? Jak je jen mohla nechat v nesnázích? Jak jen na ně mohla zapomenout, zrovna jako minule? Neuvěřitelně se za sebe styděla. Všichni, dokonce i její nejmladší sestra, se starali především o to, jak dostat do bezpečí ty druhé. Riskovali život za životy jiných. A ona? Ani se nezajímala, jestli jsou na živu její rodiče, její bratři a sestry. Prarodiče. Isinath a jeho otec.
Nasedla a jako ve snách pobídla hřebce ke cvalu. Chvatně dojela k nejbližší chaloupce. Byla tak malebná, když zářila v paprscích poledního slunce. Teď ji ale věnčily plameny. Jako šílená vběhla dovnitř. Zaslechla něco, při čem jí ztuhla krev v žilách. Křik. Křik novorozeněte. Po sluchu našla kolébku. Dítě řvalo a po kulatých tvářičkách mu ztékaly palčivé slzy. Ereth ho popadla a vyřítila se z pokoje. Dusivý kouř ji pohlcoval pohlcoval stejně jako nesnesitelný žár. Nepřežije. A to dítě taky ne. Umře tady, sama. Ve snu. A ráno najdou v táboře její tělo, jehož duše uhořela v plamenech. Stejně jako to dítě, které bylo vlastně už dávno mrtvé. Které uhořelo před deseti lety v plamenech, stejných jako ty, jejichž jazýčky teď olizovaly trámy nad její hlavou. Jak jen to mohla udělat? Jak mohla nechat všechny ty životy na zmar a odjet, bez ohlédnutí, bez jediné výčitky? Ne, bez výčitky ne. Její mysl si bolest druhých nepřipouštěla, jen konejšila rány na vlastní duši. Ale podvědomí si trýznivě uvědomovalo, kolik zmařených životů, jaké krveprolití se tu odehrálo a kolik životů mohla tenkrát zachránit, kdyby nebyla tak zbabělá. Nevědomky jí zžíralo nitro. Tohle trauma ji provázelo celých dlouhých deset let. Kvůli kterému odešla od rodiny. Od hraničářů, málem i od života. A teď tu shoří. Prostě shoří. Zbude z ní jen hromádka popela. Sbohem a šáteček, hahaha. Kupodivu se jí vrátil smysl pro ironii. Už se nebála. Smířila se s osudem. Stejně je už všechno jedno.
Ereth zatřepala vzpurně hlavou. Chtěla z ní vystrnadit všechny pochmurné myšlenky. Nebyl čas na hloupé žvásty. Teď ne. Na okamžik si představila sama sebe, jak ji uchvacují plameny. Jestli má zemřít tak ne tady. Chtěla žít, prozatím. Rozběhla se aby přeskočila tu ohnivou stěnu, která ji oddělovala od zbytku světa. Odrazila se. Cítila, jak se jí škvaří konečky vlasů a obočí. Jak ji pohlcuje horkost. Dítě se k ní přitisklo, hledajíc útěchu v neznámé osobě, která ho přišla vysvobodit z hořící pasti. Letěli snad hodinu, nebo to tak alespoň cítila. A najednou to bylo pryč. Doskočila na zem. Tiskla k hrudi neznámé dítě, kvůli němuž byla ochotna riskovat život.
Kdesi, v neznámých sférách se Jeden samolibě pousmál.
„Učí se.“ konstatoval hlasem, jenž se až příliš podobal tomu, který mluvil na Ereth ve snu, v dolíku pod kopcem. „Učí se rychle.“
Ereth se znovu vyhoupla na Melara. Znovu a znovu vnikala do polorozpadlých domů, často bez úspěchu, jindy s vítězným pocitem, že zachránila život. Už nevnímala šípy, které jí hvízdaly kolem hlavy. Nevnímala hluk bitvy. Bojiště objížděla obloukem. Věděla, že kdyby se teď do něčeho zapletla, musela by zabíjet. A to nesměla. V žádném případě.
Na okamžik si byla jistá, že zahlédla otce, jak se zuřivě vrhá proti mnohonásobné přesile se zubatým mečem v ruce. Ten pohled ji bolestně zasáhl. Uvědomila si, že otec v Narwinu skutečně zahynul, ale byla na něho pyšná. Umřel jako hrdina, jako pravý bojovník, ne prostý sedlák. Umřel tak, jak si vždycky přál.
Cítila jak ji opouštějí sily a klesá k zemi. Teď se určitě probudím blízko kouřícího ohniště a všechno bude pořádku. Hřálo ji vědomí, že to co měla udělat, udělala alespoň teď. Sice pozdě, ale přeci.
