|
Jednou v zimě o půlnoci, nad chemií rozjímaje,
popadl mě zvláštní pocit, někdo že mě pozoruje.
Z okna hledím vyjeveně, do učení zabrána,
vtom však v dáli na jabloni spatřím sedět havrana.
Jeho oči do tmy září ďábelsky a tajemně,
náhle větev opouští a v mžiku sedí vedle mě.
„Co chceš?“ ptám se vyděšeně. „Petro?“ Je to vidina?
Havran ale mlčky sedá na rameno Lenina.
„Proč mě rušíš v tuto chvíli, studiu se věnuji!“
On však stále tiše sedí, vůbec se mě nebojí.
„Řekni, chceš snad zapříčinit mou neznalost chemie?“
Havran, i když do teď tichý, ďábelsky se zasměje.
„Mluv už,“ křičím, „propan, butan - ať jsi volný nebo spoután,
pověz, jsi snad ďáblův sluha? Co’s mi přišel oznámit?
Mohu mít snad ještě někdy nad chemií chvíli klid?“
On však jenom dál se směje na rameni Leninově,
hrůzný smích se kolem nese, hrůzný smích - jak na hřbitově.
Jenom jednou rychle slétne, sešity mi odnáší,
jen jednou a nikdy víc již - ani pláč ho neplaší.
A tak havran klidně sedí, dopadá naň svit měsíce;
pomoci mi však už není, neučím se NIKDY VÍCE!
|
