Únorová sobota jako každá jiná, pomyslel jsem si. Doma nuda, v televizi běží nějaká přiblblá estráda a tak nakonec jedinou možností, jak může člověk strávit tenhle víkendový večer, je sejít se s kámošema v hospodě. Jako ostatně každou sobotu.
Tentokrát to však už od začátku bylo jiný než obvykle. Už dopoledne mě organizátor našich setkání Petr telefonoval, že se dneska z naší oblíbený knajpy U Bílého orla přesouváme do Hradiště do tamější vesnický hospůdky. Nejprve mě to trochu zarazilo, protože venku dneska neustále pršelo, a tak vyhlídka na hodinovou túru za město nebyla příliš povzbudivá. Nakonec jsem ale souhlasil. Přece jenom v Hradišti mají levnější a lepší pivo a navíc je tam velmi příjemná obsluha.
A ještě jedna věc byla hned od počátku jiná: naší obvykle ryze mužskou akci dnes měla obdařit svou přítomností i Martina – Petrova expřítelkyně a velmi solidně vypadající dvacítka, která, jak nám Petr neopomněl sdělit, je momentálně bez přítele. Tahle nová a nečekaná motivace zaručovala, že se pravděpodobně sejdeme v plném počtu.
Cesta do Hradiště byla krušná, ostatně jak jsem očekával. Do hospody jsem vlezli řádně promrzlí, a tak, ještě předtím než jsme do sebe obrátili prvního Mušketýra(vynikající pivo z místního pivovaru), poručili jsme si na rozmrznutí trochu svařeného vína.
Netrvalo dlouho a rozproudila se velmi živá zábava. Pivo teklo proudem, tlachalo se a Roman, nejstarší člen naší skupinky se dokonce pokoušel o tanec na stole, v čemž umně a s mnoha kletbami na rtech zabránil až holohlavý hostinský. Nevím jestli to bylo přítomností Martiny nebo jestli bylo dneska pivo nějak lepší, ale padalo to do mě jak do sudu, takže jsem se brzy cítil velmi společensky unaven.
Přiznávám mnoho toho nevydržím, ale abych usnul v hospodě na stole, to se mi ještě nestalo. Když jsem se s cuknutím probudil, zjistil jsem, že už u stolu sedím sám. Kamarádi zřejmě považovali za dobrý vtip nechat mě tady vyspávat, zatímco oni už mířili do tepla svých domovů. Kdybych byl střízlivý, tak bych se tomu nejspíš pousmál, ale za současného stavu věcí mě to nesmírně naštvalo. Vyžádal jsem si od hostinského panáka absintu na cestu a vyrazil jsem do chladné noci.
Pršet už sice přestalo, ale rtuť teploměru klesla až někam k nule, takže cesta nebyla vůbec příjemná. Mohlo být kolem půl dvanácté, protože kolem mě prosvištěl autobus zatahující do vozovny. Nevěděl jsem sice jak daleko přede mnou se pohybují moji přátelé, ale dostal jsem výborný nápad. Na to, jak jsem byl posilněn alkoholem, to byl nápad takřka geniální.
Podél silnice se vinula úzká pěšinka, která po pár krocích zátačela do lesa a kolem zatopeného lomu se zase stáčela k silnici zrovna v blízkosti mého bydliště. To bych je třeba mohl i předhonit, pomyslel jsem si, jelikož cesta kolem lomu je poměrně výraznou zkratkou. Důvodem, proč ji(zvláště ve večerních hodinách) využívá tak málo lidí, je, že se ve starých rozpadlých budovách rozesetých podél kamenolomu čas od času ukrývají bezdomovci.
Jenže absint mě vlil do žil odvahu, a tak jsem se příliš dlouho nerozmýšlel a vyrazil jsem vstříc temnému lesu.
Čím více jsem blížil k lomu, tím rychleji jsem střízlivěl. Možná, že to nebyl ten nejlepší nápad, zalitoval jsem na chvíli svého rozhodnutí. Více jsem však nad tím neuvažoval, jelikož žaludek mě nepříjemným způsobem začal sdělovat množství vypitého alkoholu. Už jsem dorazil až k břehům zatopeného lomu, když se do toho ozvala i hlava a svět se se mnou najednou zatočil. Jako ve snách jsem se zhroutil na nejbližší balvan. Po několika minutách to už žaludek nevydržel a jeho obsah jsem byl nucen potupně vydávit hned vedle svého provizorního sedátka. Štěstí, že tohle neviděli kámoši a hlavně Martina, pomyslel jsem si.
Nutkání zvracet se již nedostavovalo, a tak zbývalo vyřešit problém s neustále se motající hlavou. Pohlédl jsem na černou vodní hladinu a napadla mě spásná myšlenka – studená voda by mohla pomoci. Po čtyřech jsem přilezl až k vodě a se zadostiučiněním jsem strčil hlavu pod hladinu.
Chladivý vodní živel opravdu pomáhal. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že opět dokážu zaostřit na předměty kolem sebe. Dokonce se mi zdálo, že pod vodou kousek od břehu vidím něco nepřirozeně zeleného. Rychle jsem se vynořil, dvakrát se nadechl a pak poklepal hlavou.
To přece není pravda – muselo se mi to zdát! Jistě to byla halucinace! Nedalo mi to a ještě jednou jsem ponořil hlavu do vody a soustředěně se zahleděl do místa, kde jsem před chvílí viděl onu podivnou věc. Málem jsem se utopil, jak jsem zděšením vyprskl. To přece nemohla být halucinace! Byla tam pár metrů ode mě – tmavě nezelenalá hlava, takřka jako lidská. Její velké oči byly vytřeštěné a zíraly přímo na mě. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl.
Nevydržel jsem ten upřený pohled, vynořil se a dal se na útěk. Nohy mě už opět poslouchali a strach mi dodal nebývalou vytrvalost. Když jsem vyběhl z lesa, zastavil jsem se, abych nabral dech a začal jsem si nejnovější zážitky třídit v hlavě.
Ano vypil jsem toho hodně to nepochybně, ale abych viděl mimozemšťany v zatopeném lomu, to snad alkohol způsobit nemohl. Domů jsem dorazil jako v mrákotách, vůbec jsem nevěděl co dělám, jenom vím, že jsem se nějakým způsobem ocitl v posteli, ale dlouho jsem stejně nemohl usnout, tak se mnou zážitek z lesa otřásl.
Ráno bylo rovněž velice krušné. Hlava mě bolela jako střep a stále se mi nedařilo vytěsnit z ní zážitek ze včerejší noci. Po obědě už jsem to nevydržel a obrátil jsem se na bratra. Opatrně jsem mu vylíčil, co se stalo a čekal jsem na jeho reakci.
„Příště bys neměl tolik chlastat,“zněla jeho lakonická odpověď.
„Hele byl jsem sice vožralej, ale snad ještě vím, co jsem viděl ne?“ utrhl jsem se na něj.
Usmál se na mě povýšeným úsměvem – jemu se tohle nikdy nestalo, vždycky se dokázal výborně kontrolovat. Nakonec jsem ho ale přece jen dokázal přesvědčit, aby se mnou k tomu lomu zašel. Sice se mi celou cestu vysmíval pro mé pijácké neumětelství, ale já ho stejně neposlouchal. Moje myšlenky směřovaly k oné podivné nazelenalé tváři pod vodou. Bude tam zas? Nebo to byl opravdu jen výplod mých snů?
Že něco není v pořádku, jsem si všiml ještě než se mezi stromy vynořily první obrysy polorozpadlých budov. Jindy opuštěný lom se hemžil lidmi. Některé jsem poznával – byli z Hradiště.
„Hele havrani,“utrousil bratr a ukázal nalevo k příjezdové cestě.
„Cože?Jaký havrani?“ obořil jsem se na něho a pohlédl směrem, kterým ukazoval. V ten okamžik mi ztuhla krev v žilách a nohy se samovolně zastavily. Poblíž břehu stála černá dodávka s nápisem Pieta a octavia v barvách policie.
Dva funebráci postávali před svým vozem a policisté právě prohlíželi štíhlou dívenku ležící na studené zemi. Modré květované šaty, které měla ta holčina na sobě, byly na hrudi zbarveny do ruda od kapesního nože stále ještě spočívajícího až po střenku v dívčině srdci. Potom můj pohled sklouzl k jejímu obličeji. Byl nazelenalý od řas, kterých je místní lom plný, a její oči byly vytřeštěné a upřeně hleděly na ocelově šedé nebe. Poznal jsem ji okamžitě. Ještě aby ne – bylo to teprve několik hodin, co jsem se s ní setkal poprvé.
Můj pohled se stočil na bratra. Na jeho tváři se zračil výraz čiré hrůzy.
