Nevím jak vy, ale já s nostalgií vzpomínám na ty staré, dobré mobily, ještě s klávesnicí a displejem, takové, jaké měly ještě naše babičky. Ty nové aparáty, kterým se taky říká mobily a které vám v prodejně nainplantují za ucho, mi nějak nesedí. Prý, stačí vytáčet myšlenkou, sluchátko je v uchu a mikrofon v zubu, ale vám to vyhovuje? Mě teda ne.
Kolikrát jsem musel vysvětlovat, že kamarádce nevolám, že na ni jenom myslím a že to vytáčení spustila automatika. Při tom jsem ani tak nemyslel na ni, jako na její dlouhé nohy… .
Bydlím ve starém panelovém domě, dnes už takových moc nestojí a tak ten náš je chráněný památkovým úřadem. Před nějakou dobou dosloužil výtah a tak nám namontovali přesnou repliku toho starého, jen vybavenou tou nejmodernější elektronikou. Už žádná tlačítka k mačkání, výtah ovládáte svým hlasem. Funguje to tak, že si vlezete dovnitř, řeknete třeba : „Šesté patro.“ Výtah vás tam odveze, ještě se s vámi zdvořile rozloučí a popřeje vám pěkný den.
Jenže nedávno se mi stalo, že jsem docela spěchal, určitě to znáte, den blbec a vy jste pořád ve zpoždění. Hupnu do výtahu, dveře se za mnou zavřely a já si vzpomněl, že jsem zapomněl doma aktovku. V návalu vzteku jsem pronesl jedno slovo, které by fundovaný lingvista označil jako příslovečné určení místa, kam ještě nikdo nikdy nedošel a údajně je tam tma.
Na to výtah reagoval elektrickým výbojem, který mě vyhodil z kabiny na chodbu a vyloučil mě na ten den z přepravy.
Když jsme si ztěžoval, přehráli mi videozáznam, označili mě za hulváta a napařili mi pokutu.
Mě prostě tyhle věci urážejí. Asi jsem vám neřekl, že mám vysoké IQ. Pokud nevíte co to je, pak vezte, že se jedná o inteligenční kvocient. Prostě je to takové číslo, které říká, jak moc jste chytří. Já mám 132. Ve dvacátém století by mi tom stačilo, abych se mohl stát členem prestižního klubu Menza, který sdružoval všechny takhle nadané lidi. Dnes je mi to na obtíž. Pořád se snažím pochopit proč to nebo ono máme dělat zrovna takhle. Když se na to ptám, narážím na potíže. Můj bývalý šéf mi dokonce do hodnocení na mém identifikačním čipu napsal: „Inteligentní a snaživý.“
Pošetile doznávám, tahle věta mi zalichotila, alespoň do doby, než jsem pochopil, že je to ze strany mého bývalého nadřízeného pomsta.
Po nějaké době jsem se ucházel o místo ve státní správě. U přijímacího rozhovoru mě požádali o můj identifikační čip. Když si stáhli všechny údaje, monitor počítače začal varovně blikat. Silnější, moc milá paní, mi vysvětlila, proč se nemůžu stát státním zaměstnancem.
„Jste inteligentní a snaživý, to je ve státní správě nepřípustné,“ tiše šeptla a vrátila mi čip.
Rozladěný jsem odcházel domů. Cestou jsem si koupil bochník chleba a několik maličkostí.
Před naším panelákem už několik dní nesvítí pouliční osvětlení a proto je tam logicky tma. A právě v téhle tmě mi zastoupilo cestu nějaké individuum s plazmovou pistolí v ruce. Prej, že chce mojí kreditní kartu.
Jak jsem se už zmiňoval, neměl jsem zrovna dobrý den. Dostal jsem docela slušný nával vzteku. Máznul jsem to drzé stvoření po hubě svojí nákupní taškou. Obejda ztratil rovnováhu a plácnul sebou na zem. Při cestě dolů stačil ještě zmáčknout spoušť tý svojí plazmový hračky. Naštěstí jsem stál trošku mimo a tak se na onen svět odporoučela jedna popelnice. Někdo v okně začal ječet, pobuda ležel na zemi a já měl dobrý pocit, že jsem se nedal. Jen si klidně lež na zemi, ono ti to patří, lumpe jeden.
Pak tam nejednou byla policie a sanitka a než jsem se nadál, měl jsem na rukou želízka a už mě odváželi k výslechu. Nestačil jsem se divit.
Vždycky jsem slýchával, že trvá dlouho než se dostane spravedlnosti za dostiučinění, prostě, že naše soudy jsou pomalé, ale zase jsem byl překvapen.
O dva dny později jsem stál před soudem a zpovídal se ze svých skutků. Marně jsem se hájil tím, že jsem byl přepaden a že tedy z mé strany to byla jenom sebeobrana. Marnost nad marnost.
„Čím se živíte?“ hlas soudce zněl přísně.
„Momentálně píšu knihy o matematice,“ špitnul jsem nesměle, tušíc problémy.
„Matematika, to je to o těch číslech?“ zeptala se přísedící a z jejího tónu mi naskočila husí kůže.
Němě jsem přikývl. Soudní úřednice do mě zavrtala svůj pohled. Chvilku mi trvalo než jsem pochopil, kam přesně se dívá a vzápětí mi došlo i co si myslí. Kdepak holka, matematika není žádná úchylka, tady kastrace nepomůže.
„Tak vy píšete knihy o matematice, navíc ve vašich materiálech čtu, že jste inteligentní,“ soudcův tón hlasu dával tušit, jak mnou opovrhuje.
Zkrátím to. Když zaplatím tu zničenou popelnici, tomu lumpovi léčení a jako alternativní trest budu celý měsíc zadarmo zametat město, nechají mě na pokoji. Nesměle namítl, že já jsem vlastně oběť, vysvětlili mi, že žijeme ve svobodné společnosti, ve které má každý právo dělat si co se mu líbí a nikdo, to zdůraznili, nikdo nemá právo mu v tom bránit. Tomu se jedním slovem říká demokracie.
Venku na chodbě jsem se potom dozvěděl od svého obhájce, že jsem měl štěstí, protože jako inteligentní spadám pod menšiny a tak mi jako obhájce ex offo přidělili specialistu právě na tuhle skupinu obyvatel. A rozsudky bývají k příslušníkům menšin prý shovívavější, jako v mém případě.
Asi jsem na svého obhájce zíral jak puk ze zrušeného utkání NHL.
„Člověče pochopte, vy jste měl tu drzost překazit trestný čin, to se v naší společnosti nedělá, navíc s vašim morálním profilem – inteligentní a bezúhonný, jak s tím člověče můžete v dnešním světě žít?“ obhájce mě dostal do reality.
S pocitem křivdy jsem opouštěl soudní budovu. Na jedné nástěnce tam byl moc povedený nápis: „Omezením svobod jiného člověka omezíme svobodu svoji.“
Bože, jak přesné. Tím, že jsem omezil svobodu jednoho lumpa krást, jsem omezil i svoji svobodu, protože celý příští měsíc budu vídán v ulicích našeho města s koštětem.
V pokleslé, ne-li přímo pohřební náladě jsem zamířil domů. Zalezu do toho svého kutlochu, vezmi si pěknou knížku, uvařím bylinkový čaj a především budu v bezpečí před venkovním světem.
Vystupuji z výtahu a co vidím? Na moji rohožku tam klidně kálí nějaká vypelichaná kočka. Mám zvířata rád, ale ne když znečišťují moje věci. Tak jsem ji jednoduše nakopnul až zazvonila.
To jsem neměl dělat. Nebyla to totiž normální kočka, ale biorobot – provokatér. A už mě zase vezli v želízkách. Tohle ale na mě někdo nastražil, nikdy jsem totiž v našem paneláku kočku neviděl.
Zase to zkrátím. Když jsem se vrátil od soudu, věděl jsem že nebudu město zametat jeden měsíc, ale dva.
Několik dní se raději neukazuji venku. Nakonec přeci jen musím do obchodu, jíst se musí.
Procházím mezi regály a přemýšlím co si koupím. Potom vezmu do ruky jednu konzervu.
„Slečno, ta konzerva je už měsíc prošlá,“ upozorňuji mladou prodavačku na závadné zboží.
„Vy jste z inspekce?“ nesměle se mě ptá okatá dívčina.
„Ne, to nejsem,“
„Tak co votravuješ ty brejlatej kreténe,“ nesmělost dívenky je ta tam.
„Promiňte,“ mizím z obchodu. Nestojím o to tu čest zametat tohle město třetí měsíc.
Od té doby vycházím ven, jen když skutečně musím. Po večerech pracuji na stroji času. Prý je to nesmysl, ale já to dokážu. Dostat se tak do středověku, do doby temna nebo do dob římského impéria, to je můj sen. Chci už konečně žít v době, kde vládne spravedlnost, kde čestný člověk není k smíchu, kde každé zlo je to zásluze potrestáno.
Někdo páčí moje dveře od bytu, asi zloděj. Raději se schovám, kdyby mě tu ten zloděj načapal, kriminálu bych asi neušel. A nebo, že bych zkusil ten svůj vynález? Otočím vypínačem. Kolem mě je najednou mlha a ticho.
Mlha se pomalu zvedá a já slyším nějaké zvuky.
„Ave, César!“ lidičky, já se dočkal.
