Muž v zelené kápi na zádech luk s toulcem šípů za pasem meč, běžel po hradních schodech na obrovskou terasu. Vyskočil na gryfoliona (zepředu orel ze zadu lev) a vzlétl do výše vstříc burácejícímu dešti… Letěl do lesa Haulet za jeho královnou (toho lesa)… „Pane Etrahire už nemůžu jsem vyčerpán letíme v tomhle příšerném počasí už moc dlouho, nejsem na takovéhle podmínky ještě dobře vycvičený“… To řekl udýchaný gryfolion svému pánovi.. Já vím Alete už jen kousek a potom se pustíme střemhlav dolů neboj“… Vlídně odpověděl elf a pobídl Aleta tak, aby změnil směr střemhlav dolů…. „Ach, miluji střemhlavé pády“!!! Křičel gryfolion a spustil se tak jak mu poručil pán.. Padali asi pět vteřin, potom gryfolion s lehkým žuchnutím dopadl na jemnou a voňavou trávu.. Etrahir ladným obloukem z Aleta sesedl a běžel k malé chatrčce na okraji potůčku. Zaklepal na stará zaprášená vrata a čekal co se stane… Otevřel nějaký malý slušný trpaslík a pozval ho dál… „Paní Lana už na vás čeká“… Nešli malou chatrčkou, ale obrovským zámkem s hromadou dveří a komnat. Šli asi hodinu než došli do obrovské místnosti s hromadou kmenů místo židlí, a místo podlahy tam byla tráva, která byla (překvapivě u paní lesa) pravá. Všude kolem pobíhala lesní zvěř a okolo bylo plno stromů. Na vysokém a dřevěném trůně seděla královna a tvářila se poněkud znepokojeně, působila dojmem zbrklíka, který se dostal do té nejtěsnější chvilky. Šaty měla zelené (které ji teď mimochodem dokonale splývaly s pletí) a na hlavě měla věnec z kopretin který krásně vynikl na oříškově hnědých vlasech.. Oči byly černé jako uhel a její pohled byl prázdný, tak-tak bezvýrazný… „Přejete si královno“? „Ano v mém lese se usadily tři Radeböa a zabíjejí mi zvířata“… Pověděla královna a zrudla jí polovina obličeje, takže vypadala jako nedozrálá meruňka… „O to se postarám, a ještě něco jste mi chtěla paní“? „Ne to je prozatím vše, a až budou Radeböa mrtvé přineseš mi jejich boály“… „Ano má královno“.. Řekl poslušně Etrahir a vypravil se zpět ke svému gryfolionovi. „Tak Alete musím tě požádat o nemilou věc“. „Ano pane Etrahire? Poslouchám“.. „Musíš mi pomoct najít Radeböa“.. „Ano pane, ale to je nebezpečné já cítím tři“!!! „Ano já vím Alete, ale nemáme jinou možnost, pokud to neuděláme brzy Radeböa sežerou všechnu lesní zvěř“!!!! Vyjekl Etrahir až sebou trhl on i Alet… „Dobře pane poletíme, a co chcete udělat??? Vytáhnout meč a přeříznout je na dvě půlky když to nejde, ČI CO“??? Vyjel pobouřeně Alet.. „Alete ty jsi na pána začal křičet!!!! A já se zlobím!!! UŽ AŤ JSI PRYČ“!!!! Z okolních stromů se do vzduchu vzneslo několik poplašených ptáků. Alet se otočil a všiml si, že už neprší. Vznesl se a zmizel v dáli. Etrahir si až teď uvědomil co udělal, vždyť on zahnal svého nejlepšího přítele pryč, už se sním nikdy neuvidí!!! „ALETE!!!! ALETE!!! PROMIŇ JÁ NECHTĚL, NECHTĚL JSEM NA TEBE KŘIČET!!! PROSÍM VRAŤ SE!!!! Nechtěl jsem na tebe křičet“… Řekl naposledy zoufale. Bylo mu líto, že už není s ním, ale může si za to sám, neměl mu to říkat, on nechtěl prostě mu to vyjelo. Věděl že Alet říká pravdu, nemůže Radeböa přeseknout na dvě půlky, protože by ho Radeböa dřív sežral než by se o to vůbec pokusil. Nemohl ani použít zápalné šípy protože je po dešti vlhko a šíp by ani nezapálil. Co teď? Co má dělat když ho jeho přítel opustil. Půjde ho hledat? Ne, to nemůže, nejprve musí zlikvidovat ty stromové nestvůry.. „A jsem v koncích, nemám Aleta a nemám plán jak provést královnin úkol“. Vyrazil tedy po vůni slin z Radeböa. Cestou přemýšlel jak to provést, aby ty potvory zneškodnil a aby ho při tom nesežrali. Asi se pokusí udělat omamný lektvar z těch nejsilnějších bylin, ale to zřejmě nezabere, proto musí vymyslet náhradní plán…. „No lektvar mám hotový teď jen najít Radeböa a vymyslet náhra…. -dní plán“…. Zadrhl se Etrahir, protože přímo před ním asi tak dvě stě metrů stál ohromný Radeböa….
Žádného takhle velkého ještě Etrahir neviděl… „Bože“!! Vydechl Etrahir a málem se zhroutil k zemi.. Do lektvaru přidal ještě dvakrát tak silnou dávku, že musel dýchat přes trs trávy.. Věděl že to k ničemu nebude, ale vytáhl luk a šíp vložil do tětivy. Hodil lektvar přímo do praskliny z které vytékala ta podivně nasládle vypadající kapalina což byly sliny… Podivně to prasklo a z praskliny té nestvůry vytekla další tekutina, která tak krásně voněla, tak hezky vypadala. Etrahir byl omámen, aniž by věděl co dělá zamířil přímo ke stromu…. „NÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!!!!!!! NEDĚLEJTO!!!!!! ETRAHIRE“!!!!!!!!!!! Etrahir byl už na dosah úst od Radeböa a v tom se vzpamatoval… Okamžitě odběhl z dosahu a strom se hrozivě naklonil posunoval se k Etrahirovy teď už bylo namále, ale Etrahir opět uskočil napjal tětivu a vstřelil šíp na shnilou stranu Radeböa kmenu. Šíp se zabodl, ale neuškodil. „Etrahire už je sucho zapal šíp“!!! Vykřikl Alet… „Alete ty, ty si neodletěl“. „To si povíme později teď zapal šíp“!!!! Etrahir rozdělal dál oheň a zapálil šíp, vstřelil ho nyní do hezčí poloviny Radeböa těla a ten se vznítil… „Moment a co boály“??? Vyjekl vystrašeně Etrahir. „O ty se postarám já“!!! Nabídl se honem Alet a začal provádět nálety. Posbíral celý strom a když sebral poslední strom se obrátil v popel.. Na ty druhé dva už lektvar stačil, takže je nejprve omráčili, posbíraly boály a potom nechaly Radeböa shořet. Vydali se ke královně, cestou se Etrahir Aletovi omluvil a vstoupil do lesního zámku.. „Ach jo, kdyby to alespoň nebylo tak daleko“!!! Povzdechl si Etrahir a konečně došel do obrovské místnosti, která se mimochodem během jeho nepřítomnosti opět změnila v trůní sál. Královna už nebyla zelená a nabrala normální barvu… „Děkuji ti elfe Etrahire za odměnu si můžeš přát co chceš“…. Pronesla nyní klidným a vyrovnaným hlasem královna Lana. „Děkuji, ale přeji si jen to co mi nemůžete splnit“. „Ano? A co to je“?
Už nikdy se nepohádat se svým přítelem a věřit mu ve všem co řekne“… Pronesl Etrahir a vyběhl ze sálu.. „To ti věru slíbit nemohu Etrahire, ale pamatuj máš u mne navždy skryto přání a můžeš kdykoliv přijít a já ti ho splním“…. Etrahir ji sice neslyšel, ale věděl to, věděl že až bude něco potřebovat může za paní lesa přijít kdy se mu to bude hodit…..
