Čím více se cestovatel přibližoval k cíli, tím více tma houstla. A právě díky tomu poznal, že se jeho cíl přibližoval. Později však zhoustla natolik, že nespatřil ani trnitý keř, do kterého vzápětí narazil. Ostny se mu zaryly do kůže. Se zasyknutím uskočil, ztratil rovnováhu a svalil se na záda. Poklad, který nesl, naštěstí neutrpěl žádný náraz. Byl jeho jediným zdrojem světla, avšak příliš slabého.
Než se stačil vzpamatovat, už slyšel dětský křik a vytí vlků, což sice mohlo být pouhou iluzí, ale znamenalo to jediné. Temného pána, pána lesa, již jeho špehové informovali o cestovateli i o jeho zoufalém pokusu přežít a dojít až do cíle. Jeho život měl beztak brzy skončit, navzdory jeho nízkému věku. Smrti se nebál. Strach měl pouze z toho, že svůj poslední úkol nesplní včas.
Neměl na výběr. Vstal a rozběhl se vstříc vesnici, kterou hledal, doufaje, že stále správným směrem.
***
Dívka netrpělivě přecházela z jedné části místnosti do druhé. Nevydržela sedět, když pomyslela, co se mu mohlo stát a že ho možná už nikdy nespatří. Pohlédla z okna do neproniknutelné tmy. Nezahlédla nic, než obrysy několika lidí u ohniště a plamen, který vypadal, jakoby se rozhodl tmu podpořit a pořádně se nerozhořet. Již měsíc ve vesnici nevyšlo slunce a noci byly bezhvězdné, jen ve dne vždy vyšla jediná hvězdička, která se ho smutně pokoušela vesničanům nahradit. I oheň, jehož záře jindy skýtala útěchu, byl spíš mlhavou připomínkou obvyklé jasné záře.
To se stávalo každých dvacet let, vždy před příchodem jara. Nikdo přesně netušil proč. Stará legenda pravila něco o dávných obyvatelích, kteří se z již neznámých důvodů pokusili hvozd zapálit, a proto se pán lesa rozhněval a vesnici proklel. Nejen že se pravidelně zahalila do tmy. Když se tak stalo, nebylo z ní úniku. Lesy kolem se rozrostly tak hustě, že se jimi dalo stěží projít i za bílého dne a vždy, když se skrze ně muži pokoušeli vysekat cestu, příliš brzy zase zarostla.
Děvče si povzdychlo. Petrolejová lampa na stole naposledy zablikala a vyhasla docela.
Zlé znamení, pomyslelo si děvče. Neměla jsem mu dovolit tam jít, oba jsme přeci věděli, že je to beznadějné!
Vtom se z lesa ozvalo hlasité vytí vlků, při kterém člověku přeběhl mráz po zádech. Znamenalo to jediné. Pán něco zpozoroval.
Dívce se podlomila kolena. Pokud doteď existovala jediná, byť jen nepatrná šance, že její milý žil, tak se právě dočista vytratila!
***
Už ani nevěděl, kudy běžel. Mnohokrát změnil směr, ale nic nepomáhalo. Z mnoha míst na těle mu tekla krev, všechno ho bolelo a nebýt silné vůle, neudržel by se na nohou. Divil se sám sobě, že balíček stále zůstal neporušen. Ale na jak dlouho? Zvuky se stále přibližovaly, nabývaly na síle, stejně jako bolest a vyčerpání. Cestovatel věděl, že jeho život se již chýlí ke konci, ať měl být jakýkoli. Jeho čas nadešel.
Vtom se na něho ze křoví vyřítil vlk, velký, zdivočelý pes, nebo jiné zvíře, s pěnou u huby a chystalo se cestovateli zakousnout do krku. Ten byl však rychlejší. Vytáhl z pouzdra dýku, z posledních zbytků sil ji zvířeti vrazil do chřtánu a tím ho usmrtil. Avšak cítil, jak se mu z otevřených ran řine další a další krev, kterou v té tmě ani nemohl vidět. Poklesl na kolena a balíček, který se mu jako zázrakem podařilo i doteď chránit, si pevně přitiskl k hrudi. Nedokázal jít dál. I kdyby teď mělo vyjít slunce a přišel by horký, letní den a cestovatel by se nenacházel v tomto prokletém lese, ale ocitl by se ve Městě Světla, ze kterého pocházel, i tak by ve svém těle cítil pouhý chlad a viděl jen, jak veškeré světlo z jeho očí mizí. Zklamal! I kdyby měl sílu jít dál, netušil kudy.
Ležel na zemi, v mokru a špíně, i když balíček kupodivu zůstal čistý. Všechny zvuky z lesa, jakoby se vzdalovaly. Z posledních sil pootevřel oči. A pak to spatřil. Tu malou hvězdičku, planoucí v jeho očích již jen matným světlem. Jindy by to znamenalo, že měl vyhráno. Vesnice nebyla daleko. Přišel nový den a to slabé světélko by mu ukázalo správný směr. To mu pomáhalo dřív, když v lese bloudil. Ale teď mu nezbývalo mnoho sil, i ta malá hvězdička, jako by se rozplývala…
***
Dívka si rukou zaclonila oči, které právě otevřela. Překvapeně zamrkala, když ji sluneční paprsky pohladily po tváři. Vstala z postele a došla na druhou stranu místnosti. Když potichu otevřela okno, dýchl na ni teplý, ranní vánek. Pohlédla zpět na postel, ve které stále ležel její přítel a tvrdě spal. Měla chuť ho probudit a ukázat mu tu nádheru, avšak brala ohledy na těžkou noc, kterou měl za sebou. Protože věděl, že posel měl již dávno dorazit, ale trvalo mu to neobvykle dlouho, vydal se mu vstříc. Neúspěšně. Ale přestože se spolu nesetkali, tak posel evidentně dorazil, ač se zpožděním.
Po chvilce zaslechla nějaké zvuky, jakoby z verandy. Znělo to, jako dětský křik. Nebo se jí to jen zdálo? Ne, za chvilku se to ozvalo znovu a probudilo i jejího přítele.
Za několik vteřin se společně vydali ke dveřím. V okamžiku, kdy je otevřely, následovalo další překvapení, když si všimli mladého cestovatele-cestovatelky, která ve špinavých a potrhaných šatech navždy usnula, tisknouc k sobě svůj poklad-děťátko, planoucí slabou aurou, stejnou, jaká dříve vyzařovala z ní, když ještě byla poslem z Města Světla, denního světla, které vždy přišlo s ní, když dorazila do vesnice.
Dívka vzala děťátko do náručí, přitiskla ho k sobě a potichu mu pošeptala několik uklidňujících slov, kterým samozřejmě ještě nemohlo rozumět.
Její přítel sklonil hlavu a potichu řekl: „Zklamal jsem. Mohl jsem ji pomoci. Ale nepomohl. Až obloha příště zčerná, už sem nikdo nepřijde, nikdo, kdo by dokázal projít tím lesem, nikdo, koho by světlo samo následovalo.“
„Ne,“ špitla dívka. „Její úkol skončil. Asi tomu tak má být. Přivedla na svět někoho, kdo bude příště připraven a až bude třeba, již najde cestu do Města Světla a zase zpátky sem.“
Pohlédl na holčičku, kterou jeho dívka držela v náručí a řekl: „Vychováme ji spolu, jako vlastní.“
***
Uplynulo mnoho let a vesničané opět úzkostlivě očekávali tmu a chlad. Nikdo nevěděl přesně na den, kdy se tomu tak stane, věděli jen, že brzy.
Dívka, nebo spíše již mladá žena, kterou všichni znali jako Dítě Světla, se již připravovala na svou první cestu. Ale bála se, že to nedokáže.
Brzy přišel očekávaný den. Zdálo se, jakoby slunce úplně vyhaslo a obloha zčernala. Tomu, kdo pohlédl na nebe, byl jediným důkazem toho, že neoslepl, malý světelný bod, malá hvězdička. Ale k překvapení všech, na zemi úplná tma nezavládla. Lidé vyšli ze svých domovů a nevěříce vlastním očím, hledali zdroj oné zvláštní záře.
Dívka, přezdívaná Dítě Světla, hledat nemusela. Při pohledu na hrob své biologické pravé matky řekla svým pěstounským rodičům i jejich dětem tato slova: „Přišel den, na který jsme všichni čekali. Já se ho bála, bála jsem se, že vás zklamu, ale neměla jsem proč. I kdybych zabloudila, nebo se jinak zdržela, má matka je stále s vámi. I když spí, nikoho z nás neopustila navždy a dá na vás pozor a zajistí vám aspoň trošku světla, dokud se nevrátím.“
