V tmavé zapadlé herně seděl u automatu muž, asi tak třicetiletý. Jeho neoholené vousy a mastné, splihlé vlasy, splývající až po lopatky, svědčily i o jeho zanedbalosti. Už dávno nebyl v jeho tmavomodrých očích, dříve připomínajících noční oblohu, život. Byla z nich cítit už jen chamtivost. Mohla za to touha po penězích, která mu nedala chvíli klidu a poutala ho k tomu ďábelskému stroji jménem „výherní“ automat.
Pravda, přišel už skoro o všechno co měl, včetně vlastního života, ale pořád mu zbývala aspoň ta falešná naděje, že se z něho jednou stane milionář.
Pořád si říkal : „Co když jednou budu mít svůj šťastný den a zrovna nebudu u automatů?“ Věčně ho tížily tyto myšlenky a stále ho nechtěly opustit.
Skoro nic mu nezbylo. Kromě oblečení, mu zůstal už jen život, jestli se to tak dalo nazvat a stará kytara, kterou nosil všude s sebou. Snad ho dřív bavilo ne ni hrát. Před lety měl svou vlastní kapelu. Co na tom, že nikdo z nich neměl nějak zvlášť velký hudební talent. Byli to opravdoví přátelé, snílci a nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, že jednoho dne skončí někdo z nich takhle.
Vzpomínal ještě, jak automatu seděl poprvé a vyhrál. Sice ne moc, jen asi deset korun, ale už tehdy mu bylo jasné, že když zkusí sázet víc, může také více vyhrát. Ale nepřipouštěl si onu skutečnost, že může i prohrát. Měl před sebou vidinu bankovek nepředstavitelných hodnot, vilu z bazénem, osobního sluhu a spoustu dalšího luxusu, který si mohou dovolit jen ti, kdo jsou „někdo.“
Když nad tím zase jednou takhle přemýšlel, jak to vlastně všechno začalo, po chvíli se sám sebe zeptal : „Co tu vlastně dělám? Proč nejdu domů neumyju se, nenajdu si přítelkyni, se kterou bych založil rodinu? Proč tvrdnu tady u toho křápu?“ Už, už chtěl vstát, ale ve chvíli, kdy si uvědomil, že vlastně nemá kam jít, protože s rodiči se už dávno nestýkal a na vlastní byt neměl, se znovu vrátil ke svému oblíbenému automatu. Když ale hrábl do kapsy, zjistil, že do něho nemá co vhodit, protože je prázdná. Už neměl ani co prodat. Usilovně přemýšlel, a pak ho napadla jedna věc. Věc, ve které byly ukryty poslední zbytky jeho života. Věc, na kterou měl plno hezkých vzpomínek. Ta věc, kterou dostal od táty k dvanáctým narozeninám, jeho stará kytara... Za normálních okolností by si za ten nápad nafackoval. Ale jeho zpitomělost ze všech těch automatů¨dosáhla takové fáze, že už ho to ani nenapadlo.
Než aby se poohlédl po bývalých členech své kapely a pokusil se ji dát znovu dohromady, běžel k nejbližší zastavárně tak rychle, že by mu snad nestačil ani mistr světa v běhu na krátkou trať, jen aby se co nejdříve mohl vrátit ke svým drahým automatů. Těsně před vchodem se mu však udělalo špatně. Zamotala se mu hlava a skácel se mrtev k zemi. Jediné co svíral v rukou, ze kterých již vyprchaly i ty poslední zbytky života, byla jeho kytara, na kterou si už nejmíň pět let nezahrál.
Podle lékařů, byl div, vzhledem k jeho velmi zbědovanému stavu, že nezemřel už dávno. Na svou výšku 185 cm vážil jen 55 kg, byl vysoce dehydratovaný a vyčerpaný. Smrt mu přinesla vlastně jakési vykoupení z jeho života, který se už dávno ani nedal nazývat životem…
