|
|
"
Za noci kráčím pochmurným lesem,
tu náhle slyším zvuky z temna.
Ohlédnu se a na cestě kanec hbitým lovcem nesen,
za nimi pes velký jako bedna.
Přicházím k lovci s nadějí, že mi poví
proč takhle za tmy v lese kance loví.
Jen mávl rukou, šeptl: „Ztrať se!“
Neodbytností proslulá, dále ptám se.
„To není kanec,“ nakonec mi řekl.
To se mi nezdá, že by mu mozek změkl?
Dívám se, přemýšlím, snad poznám škaredého tvora?!
Najednou svitlo mi. Snad osvícení shora?
Ta mluva, ten zjev a za ním ta příšera.
Ach, už nikdy nepůjdu do lesa za noci či za šera.
Před sebou mám vrrka a skřeta s rancem,
ten ranec spletla jsem si s kancem.
Už se dál neptám, nezajímá mě obsah rance,
nejsem zvědavá na lovce ani na toho kance.
Vidím jak skřet se na mě hnusně zubí,
snad se obsahem rance nepochlubí.
Nebudu čekat, rychle někam zmizím.
Nechci se bavit se skřetem cizím.
Utíkám lesem, běžím dál a dál.
Normálně nejsem z těch, kdo skřetů by se bál,
ale skřet s tak velikým vrrkem
dokáží člověku zakroutit krkem.
Proto rada na závěr sem ještě patří:
Pozor na skřety a na rance kančí!
|
