"CRRRRRR" zaklapnu budík a sednu si na posteli. Ještě jsem se ani nestačil probudit a už si to šinu do koupelny. "Chjo.." povzdechnu si a jediným máchnutím ruky poručím kohoutku, aby se začala napouštět do vany teplá voda. Zní to divně, ale jsem kouzelník v budoucnosti. Zbylo nás už hodně málo, takže si v podstatě lidi vůbec neuvědomují naší přítomnost na světě. Ale přesto tu jsme vždy připravený čelit nástrahám, které na nás čekají. No, teď momentálně moc připraveně asi nevypadám, když lezu nahý do vany a slastně se usměju, hned jak mé tělo ucítí teplou vodu. "Jééé..." vydechnu a zcela se ponořím.
Po půl hodině, kdy jsem si užíval ve vaně se konečně odeberu udělat si snídani. Stačí jen pár kouzelných slůvek, máchnutí rukou a za chviličku už moje snídaně putuje sama vzduchem ke stolu, kde si zrovna čtu noviny, abych věděl, co, kde, kdy a jak se stalo. "Opět se nic nestalo...už to tu není takový, jaký to tady bylo za starých časů. No jo no, prostě tentokrát si na "supermana" zahrát nemůžu." zašklebím se a ukousnu si kus z chlebu, který se vznáší ve výšce zhruba tam, kde mám ústa. Když tak o tom přemýšlím, superman byl jeden z mých známých. Než se stala ta osudná nehoda, kdy ho někdo ponořil úplně celého do kryptonu. Chudák...o příbuzného míň. Vstanu a začnu se chystat do práce. Ano, do práce. I mi kouzelníci si občas potřebujeme vydělávat peníze, aby nás nevyhodili z bytu. Ikdyž-uchechtnu se-já vím , jak se dají kouzla dát dohromady s normální prací obyčejných lidí a tak, jak se zdá-rozhlédnu se po svém luxusním bytě-si žiju celkem v pohodě. Jenom s takými obyčejnými věcmi si nevím rady. Ale to se brzo spraví. Díky mým penězům už mě na pár nocí několik slečen navštívilo. Vzrušuje mě už jenom vzpomínka na ty chvíle. Protřepu si hlavu, abych se zbavil myšlenek. Bohužel, takovou tu chytrou věcičku, kam se ukládají myšelnky nemám. Poslední byla zničena při výbuchu atomové elektrárny. Takovýhle výbuchy totiž těmhle věcem dost ubližují a potom jsou vlastně k ničemu. Kdyby jenom všichni byli kouzelníci. Obnovila by se naše společnost. Krásné časy. ale kouzelníků a jejich potomků stéle ubývá a ubývá. Nedivím se, že někteří moji kamarádi mají až dvacet dětí...a to jenom, abychom nevymřeli. Někdo má holt pech. Naposledy zkontroluji, jestli je vše zabezpečeno, zavřu dvěře a kouzlem je zapečetím. Je nemožné, aby se do mého bytu někdo vloupal. Nezávidím tomu, kdo by se o to pokoušel. "A do háje," podívám se na hodinky. "už zase příjdu pozdě." Zrychlím na ulici krok, až potom už běhám a cestou srážím spoustu lidí, kteří stejně jako já jdou do práce, ovšem nejspíš nejdou pozdě. "No pane," řekne jedna dost hezká slečna, když do ní vrazím, omylem jí schodím na zem a sám na ní spadnu v takové hodně divné pozici. Nebudu jí popisovaat, protože je to celkem trapné. "Omlouvám se," omluvím se, zvednu se, pomůžu jí na nohy a zase běžím směrem k vládní budově. Ano, k vládní. Je zajímavé, kam jsem to až dotáhl. Ovšem samozřejmě, mi pomohlo pár takových drobnějších kouzel. Prá vymazání paměti, vznášející se papíru, faktury které se píší sami, atd. Ale do práce prostě musím jít pěšky jako každý jiný člověk. Taková otrava. Na koštěti už není v módě létat, ale nejnovější móda je létat jako Nio v matrixu. On vlastně tenhle nápad s létajícím Niem napadl tvůrce zrovna v té chvilce, když nad ním proletěl v plášti můj nejlepší kamarád, protože spěchal na rande. Ach ta ironie. Na rande se dostal včas, ale dalo docela dost práce přesvědčit tvůrce Matrixu, že to bylo jen v jeho představách, když přemýšlel nad novým filmem...
