Čtyři grifini je pomalu doháněli. Tolo si všiml obrovských létajících tvorů s podivnou hlavou a dlouhým zahnutým zobákem.
"Buďte zdrávi!" řekl jeden z nich. "Jsi ty ten půlčík Tolo, Lotharův syn?"
Létající stvoření se pomalu vznášeli nad vznešeným jezerem lesů, sem tam se objevila mýtinka s květy různých barev a nejspíše i vůní.
"Ano jsem to já, proč?" pootočil hlavu Tolo, ale tak aby neviděl na zem v neuvěřitelné hloubce pod nimi. Nebylo mu zrovna do zpěvu při pohledu na hloubku tam dole.
"Budeš muset letět s námi," oznámil mu melodickým hlasem největší z grifinů, který vlastnil na krku blyštivou věc zvanou Znak moci. Elfka pohlédla na grifiny se zlostnými slovy na jazyku, ale když uviděla majestátnost grifinů, jak se vznášeli nekonečnou modrou oblohou, byla radši z ticha, ale dožadovala se, že chce letět s Tolem. Grifini po krátké úvaze svolili, a tak Tolo a Ornwen přestoupili každý na jednoho grifina a rozloučili se Sartan.
Tolo už letěl na grifinovi asi hodinu, když se konečně snesli dolů. "Jdi támhle tou cestou," řekl grifin a ukázal na dlouhou točitou stezku. "Dostaneš se do Rostbornu a vyhledej tam mága jménem Galind. Sbohem a pozor na Lotharovy zrůdy - slídí všude a jistě budou hlídat i tuto cestu." Potom odletěli a Tolo se vydal kupředu.
Hobit a elfka pospíchali do Rostbornu, co jim síly stačily, když tu zaslechli podivný šramot. Tvor s hebkou krátkou srstí a malými oušky si oblízl svůj černý nosík. Pomalu svými kočičími pohyby se přiblížil blíže k úzké stezce. Tolo s elfkou nic netušíc si vykračovali po stezce, která se kroutila kopci a lesy, až po obrovskou horu, která byla zahalena v černé mlze. Kočičí člověk Ngrr-sug-Gadr si vytasil ostré drábky, ostré jako břitvy a vydal se směrem k Tolovi a elfce.
"Hej co jsi zač???" otočil se náhle Tolo.
"No já sem...jak bych to...no...jdu tak náhodou kolem a já vás nechtěl okrást, fakt nééé..." vykřikl náhle Ngrr a rozběhl se pryč.
"Hej stůj ty černá potvoro!" zvolal Tolo po utíkajícím Kočičím muži.
Elfka neváhala a stáhla ze sebe svůj krásný zdobený luk a šíp s kulatým hrotem. Zamířila a vystřelila. Černý šíp prosvištěl kolem Kocoura, ale on zmizel jako stín v temnu lesa, aniž by se ho šíp jen dotkl. Pokračovali tedy v cestě, ale teď už měli oči i uši nastražené jako leopardi na lovu.
Tolo se smutně posadil na blízký pařez a založil hlavu mezi ruce.
"To bylo podivné. Tenhle les je celý tajemný, už aby jsme byli pryč!" řekl unaveně.
"Určitě se odsud dostaneme co nejdříve," utišovala Tola Elfka. "Podívej támhle za tou zákrutou bude les končit a na řadu přijdou Rattérské kopce, neboj brzo bude po všem."
Elfka pohladila Tola po jeho kudrnatých vláskách a mile se na něj usmála. To dodalo hobítkovi odvahy a s nadšením se vydal na cestu. Po chvíli namáhavé chůze se před nimi tyčily Rattérské kopce a za nimi byl jejich cíl - Rostborn. Míjeli jednu vypálenou pevnůstku.
Pomalu sestupovali z kopce a před nimi již stálo horské město Rostborn. Vypadalo starobyle a u brány stál nějaký mladý muž. "Buď vítán Tolo i ty Ornwen," pozdravil je. "Jste oba očekáváni v Stříbrné věži!"
"Aaa taky tě vítám......eeee mladý muži!" řekl Tolo a zasmál se.
Mladý muž na Tolovu narážku nezareagoval a nepředstavil se. Nezdvořák jeden - pomyslel si Tolo. Mladík jim otevřel bránu a provedl je skrz. Za branou se jim otevřel pohled na Rostborn v celé jeho kráse. Mocné věže a pevné zdi tohoto prastarého místa se vypínaly vysoko k obloze a přestože horské sluníčko vybarvilo starý kámen do zlatova, Tolo se necítil nijak vesele. Od prohlížení krás města jej vytrhla Ornwen. Mladík již mizel v spleti uliček a chvíli jim trvalo, než jej dohonili. Muže našli u stánku a jablky, které pilně ochutnával.
"Hej pane!" zaklepal mu na rameno Tolo a měl co dělat, aby tam vůbec dosáhl.
"Co!" vykřikl muž. "Ach jistě! Zavedu vás do domu, kde budete spát. Jste jistě velmi unavení a můj pán si s vámi přeje mluvit až zítra."
Dům ve kterém si měli pořádně odpočinout byl velkolepý a bohatě zdobený, ale Tolo nemyslel na nic jiného než na dění zítřejšího dne. Byl zahleděný do stropu a sledoval, jak si mihotavé plamínky z uliční lampy na něm pohrávají. Elfka byla otočená zády k Tolovi a byla zachumlaná hluboko pod přikrývkou.
"Ty Ornwen, spíš?" řekl najednou.
"Ne. Copak chceš?" odpověděla elfka.
"Nemůžu spát!"
Elfka se otočila k Tolovi a přičechrala si polštář ze slámy a peří.
"Tak copak tě trápí?"
"Ale jenom mně zajímá, co tak asi se mnou budou všechno provádět a jaký bude výcvik."
"Určitě zajímavý Tolo - to ti slibuji," pousmála se Ornwen, přehodila si pramen vlasů na rameno a založila ruce pod hlavu.
Tolo si potom vytáhl červený diamant, který našel tehdy ve staré chatě. Dlouho se na něj díval, když tu je najednou vyrušil hluk. I Ornwen se vzbudila a okamžitě si sáhla pro zbraň.
"Honem!" vykřikla. "Venku se něco děje a my tady nemůžeme jen tak stát a přihlížet. Připrav se zřejmě budeme muset bojovat."
