Klidný podzimní den. Obloha se pokryla pláštěm barvy olova. Těžké mraky jen velmi pomalu posouval slabý západní vítr. Koruny stromů se v tomto lehkém vánku posměšně kymácely a sem tam pustily ze svých spárů jeden z posledních nažloutlých listů. Ten se párkrát otočil ve vzduchu, ale nakonec rezignovaně dopadl o pár metrů dál na vysokou trávu, jenž již před mnoha týdny ztratila svoji brčálově zelenou barvu. Zorané pole zelo prázdnotou. Tmavě hnědá hlína spolu s šedou asfaltovou příjezdovou cestou tvořila docela nehezkou kombinaci. Už aby byla zima a hodila na vše bílou peřinu, ale bohužel je ještě ten depresivní podzim…
Úředník tohle všechno pozoroval z okna své kanceláře. Proboha! Den teprve začal a já už bych to tu nejraději zabalil. Na pořadu dnes není žádný pohřeb, tak proč tu, sakra, musím trčet?
Vytáhl z horního šuplíku balíček karet a začal ho míchat. Ostatně můžu být rád, že se nemusím koukat na naši budovu. Nepřirozeně hranatý komplex, celý z holých cihel. Taky mohl ředitel zaplatit těch pár tisíc za omítku, ale to on ne. „Jsme pohřební ústav, musíme vypadat smutně. Tady není místo pro veselí!“ - jako bych ho slyšel… Stačilo by mi pár minut hledět na tuhle příšernou stavbu zasazenou do podzimního období a depka na celý den by byla na světě… A to tady jenom pracuju. Jak je asi těm, co sem chodí objednávat pohřby?! Tíží je ztráta blízké osoby a musí ještě k tomu civět na tenhle blbej barák.
Rozdal si před sebe pět karet, jako by chtěl hrát poker a jednu po druhé je bral do ruky. Hmm! Zase mi přišlo srdcové eso. Myslel jsem si, že takovéhle karty funebrákům nechodí. Lidé jako já by přeci měli mít ruku plnou pikových devítek, králů nebo jen dvojek… Nechal si eso a desítku stejné barvy. Ostatní karty odhodil a líznul si místo nich nové… Hele! Tady máme křížového jacka. Ten mi měl přijít včera, když jsem hrál se skladníkem… Teď je mi na dvě věci!
Vyhodil všechny tři nově líznuté karty a opět si dobral do pěti. To už nebyl poker, ale úředník si umanul, že udělá srdcovou královskou flash! Měl už ji celou, kromě srdcové dámy. Při mojí smůle bude určitě až dole. Vždycky si líznul vrchní kartu, pomalu ji otočil a jak spatřil obrázek, znechuceně ji odhodil na rostoucí hromadu „zavrhnutých“ listů. Nakonec tu královnu přeci jen našel a se spokojeným úsměvem vyložil na dřevěnou desku stolu pět nejvyšších srdcových karet, jakoby hrál s nějakým neviditelným soupeřem sedícím naproti.
No, potřeboval jsem sice asi čtyřicet pokusů, ale povedlo se! S kartami je to jednoduší než se životem, protože ta srdcová dáma nakonec musí přijít. Někdy je to hned, někdy až po dlouhé době, ale přijde. Stačí počkat, ale v životě čekat nemůžeme. Musíme jít a ta dáma nás potom může jednoduše minout… Já tu svoji ještě nepotkal. Doufám, že mě už neminula…
Jeho myšlenky se teď stočily k malému bytečku v podkroví, kde žil sám. Oba rodiče už zemřeli. On sám sepisoval objednávky na jejich pohřeb… Začal přemítat o svojí samotě, když v tom ho do reality běžného pracovního dne vrátily klapavé zvuky z chodby.
Co to?! Dnes nemáme naplánován žádný pohřeb. Tak to asi jde zase někdo oznámit úmrtí… Rychle strčil všechny karty zpět do krabičky a vrátil balíček do stolu. Rovnou z něj také vytáhl lejstro na pohřební objednávky, aby byl připraven a také před příchozím vypadal, jako že zde vůbec něco dělá. I jeden formulář vypadá lépe než úplně prázdný stůl... Šuplík šel těžce zavřít, jelikož nepříliš častým používáním zatuhnul. Při jeho násilném zasouvání vyhlédl úředník mimoděk z okna. Na příjezdové cestě teď stálo velké černé auto zahraniční značky. Espézetka prozrazovala, že je evidováno v hlavním městě. Hmm, muselo sem přijet, když jsem se honil za royal flashí… Za volantem seděl řidič v uniformě s černými brýlemi a bílými rukavičkami. Takže v tom fáru přijel asi někdo zámožnej!
Klapavý zvuk se rozléhal celou dlouhou chodbou, jak obuv příchozího došlapovala na včera vytřenou dlažbu. K úředníkovi se tento klapot dostal jen lehce ztlumen starými dveřmi od jeho kanceláře. Skrze tabulku vzorovaného skla spatřoval blížící se siluetu člověka. Zatím byl schopen určit jen, že se jedná o muže.
Příchozí zaklepal na dveře, právě když úředník rozházel pár papírů potištěných všelijakými texty a sloupcovými grafy. Teď už to tu vypadalo mnohem lépe. Kancelář budila dojem, že zde pracující přijímá aspoň padesát telefonátů za hodinu…
„Dále!“ zvolal úředník a sedl si zpět na své místo s propiskou v ruce.
Postava před dveřmi si ještě odkašlala a poté už uchopila starou umělohmotnou kliku. Vešel vysoký štíhlý muž v černém obleku. Optické brýle s tmavými skly skrývaly jeho oči. Úředník jen němě zalapal po dechu. Vždyť to je ministr spravedlnosti! Jedna z nejrozporuplnějších postav naší politické scény. Každý den o něm v bulváru otisknou alespoň půl stránky drbů, ale párkrát se již trefili do černého. Například, že byl své manželce nevěrný se svoji sekretářkou.
„Do… dobrý den, pa… pane,“ vykoktal ze sebe po pár vteřinách trapného ticha úředník. Přeci jen na kontakt s vysoce postavenými politiky, ba až celebritami, nebyl nijak zvyklý. Při jednom slavnostním průvodu sice spatřil prezidenta, ale nemluvil s ním. A teď má jednat s ministrem, pravděpodobně o záležitostech kolem nějakého smutečního obřadu… Hlavně se nechovat jako blbec. Vždyť je to taky jen člověk.
Ministr místo pozdravu jen sotva postřehnutelně kývnul hlavou a ihned přešel k věci: „Chtěl bych objednat jeden pohřeb.“
„Samozřejmě,“ reagoval už trochu suverénněji úředník a přitáhl si lejstro, které před chvílí vyndal. Čí pohřeb to asi bude, když ho přišel objednat samotný ministr? Že by nějaký státník umřel? Ale v novinách žádná zpráva nebyla… Úředník jen tak jedním očkem kouknul po místním zpravodaji, který si kupuje každý den při cestě do práce. Ležel na rohu stolu titulní stránkou vzhůru… Žádný tlustě psaný nadpis o úmrtí politika! Tak kdo? Že by někdo z rodiny?
„Posaďte se, prosím, pane ministře,“ pobídl svého hosta.
„To je v pořádku. Postojím!“
„Takže… Kdo vlastně umřel?“ otázal se nyní úředník s perem připraveným k co nejrychlejšímu záznamu ministrovy odpovědi.
„Poručík Karel Fibrich! Zástupce velitele policejní stanice, tam u nás…“
„To je mi líto,“ řekl co nejvážněji úředník. Tuto frázi si denně cvičil před zrcadlem. Reagoval takhle na udání jména každého nebožtíka. Možná, že to nebylo příliš profesionální, ale cítil takovou morální povinnost vždy něco takového říct… Pozůstalí truchlí nad ztrátou blízkého člověka a on z nich musí dostat pár informací. Bože jak tuto část svého povolání nesnášel…
„Kdy se narodil?“
„18. července… 1970!“ odvětil ministr a vyndal z kapsy krabičku cigaret nejdražší značky. Jednu vytáhl a vložil si ji do úst. V levé kapse teď začal hledat zapalovač.
Až nyní si úředník všiml jeho absolutního klidu. Jakoby ani necítil lítost. Z žádného slova nečišela jakákoli emoce. Asi se s tím poručíkem vůbec neznal. Jen mu sem přišel zařídit slavnostní pohřeb. Proč by sem jinak chodil osobně?!
„A kdy zemřel?“ otázal se úředník když si zaznamenal datum poručíkova narození. Ať už to bylo kdykoli, byl to mladík. To ho určitě sejmul nějakej gangster támhle na ulici. Naše metropole je kriminalitou prolezlá jak kompost červy! Strčíš hlavu do špatný ulice a přijdeš o ní… Holt zákon velkoměsta.
„21. listopadu… Tohohle roku, samozřejmě,“ opáčil ministr a po chvilce šátrání našel v kapse svého saka stříbrolesklý zapalovač. Zapálil si cigaretu a strčil jej zpět. V místnosti sice bylo zakázáno kouřit, ale zkus tohle říci ministrovi… Obzvlášť když ty sám jsi jen blbej
funebrák.
Úředník už začal vyplňovat kolonku „datum úmrtí“, když tu jím projela vlna absolutního zděšení. Nepopsatelný pocit. Náhle si připadal jako hrdina nějakého hororu. Stačila jediná věta… Že by špatně ministrovi rozuměl? Určitě ne. Opravdu bylo řečeno jednadvacátého listopadu…
„Ale… ale… to…“ koktal úředník. Ministra to neznepokojilo, jen klidně vyfouknul obláček namodralého dýmu, který se záhy rozplynul ve vzduchu…
„To… to je… POZÍTŘÍ!!!“
„Hmm!“ přikývnul ministr, „a je to problém?“
„No… To přeci…“
„…jak dlouho tu pracujete?“ přerušil úředníka ministr, když zpozoroval jeho zmatení.
„Půl roku,“ odpověděl po pravdě úředník. V mžiku se mu celých těch šest měsíců promítlo před očima. Pohřby tady objednávali různí lidé – plačící babičky, vážní otcové, nebo psychicky rozložené matky s dětmi, dosud plně nechápajícími, že smrt znamená absolutní konec!... Ale tohle tedy ještě nezažil.
Ministr se pousmál a vlídným hlasem dotázal, jestli by mohl mluvit s ředitelem. Úředník nic nenamítal. Jenom zvedl sluchátko firemního telefonu a pozval do kanceláře svého šéfa.
„Bude tady za malý okamžik,“ oznámil pokládaje sluchátko. Ani nemusel říkat, jak vzácnou návštěvu tady mají. Ředitel sice nenechal udělat fasádu, ale jinak byl ke všem zákazníkům maximálně vstřícný.
Za pár minut vstoupil do místnosti. Byl to nevysoký obézní starší chlapík s brýlemi se silnými skly. Na hlavě mu již nezůstalo mnoho vlasů. Na sobě měl obyčejný šedivý oblek… Zavřel za sebou dveře a podáním ruky uvítal ministra. Úředník si nemohl nevšimnout, že jeho nadřízený vlastně státníkovou přítomností není nijak zaskočen. Jako by ho zde očekával. Asi spolu mluvili telefonem. Proč ale nešel rovnou za ním?!
„Do telefonu jste mi řekl jen, že chcete nezapomenutelný pohřeb. Ani jste se nezmínil, čí vlastně bude,“ zapředl ředitel dialog se širokým úsměvem. Chtěl, aby ministrova objednávka byla bez nejmenších problémů vyřízena.
„Karla Fibricha,“ oznámil ministr.
„Proboha…“ zvážněl ředitel, „toho jsem znal. Dobrej polda… Kdy zemřel?“
Úředník se v duchu zasmál. Jednak proto, jak přesně odhadl, že šéf s ministrem už mluvili a také se těšil na šéfovu reakci. Co asi řekne na jednadvacátý listopad?
„Zemře za dva dny…“ odvětil ministr.
„To říkal doktor, nebo co?! Má nějakou zákeřnou chorobu či zranění?“
„Ne, ale pozítří už nebude mezi námi. Všechno je zařízené. Zbývá jen pohřeb. Snad to nebude problém?!“ Poslední větu ministr vyslovil velmi důrazně. Skoro jako rozkaz.
Ředitel na chvíli zapochyboval. Vzpomněl si na pár článků z bulvárních časopisů o „předplaceném pohřbu“, ale nikdy tomu nevěřil. Je to prý obvyklý postup mafiánů. Naplánujou vraždu a s ní i pohřeb, aby se rychle a diskrétně zbavili těla. Potom stačí oznámit, že zavražděný zemřel na srdeční kolaps nebo něco podobného, jelikož jediný důkaz již bude oficiálně zpopelněn… A teď mu tady ministr spravedlnosti oznamuje, že za dva dny k něčemu takovému dojde, navíc s jeho vědomím… Ba co více – s jeho přičiněním!
Úředník vůbec nechápal, o co tady jde. Vždyť tohle je ilegální. Dovědět se to policie, už by asi všichni tři, nebo minimálně on s ředitelem, byli předvoláni k výslechu. Přesto se neodvážil ani pípnout. Pevně doufal, že ředitel to nějak vyřídí…
„V pořádku, zařídíme to…“ přikývnul po notně dlouhé chvíli ředitel orosený studeným potem. Zatímco ministr se lehce usmál, úředníkem tato odpověď evidentně trhla. To jsem snad špatně slyšel. On ho v tom bude podporovat?!... Až teď se odvážil zasáhnout do dialogu.
„Pane řediteli, tohle snad nemyslíte…“
„Stačí, chlapče!!! Tohle se vás netýká… A tak bych vám byl vděčný, kdybyste počkal venku,“ zarazil ho ředitel. Neznělo to ani jako výhrůžka, spíš jako prosba. Ředitel si byl vědom, že svým souhlasem s tímto „pohřbem“ překračuje zákon. Nechtěl však do toho zatahovat i své posřízené.
„Ale tohle…“
„Počkejte venku!!! Prosím vás…“ zakňučel šéf. Veškeré protesty byly marné. Úředník se zvedl ze své židle a opustil svoji kancelář s dost nelibým výrazem. Ředitel ho jasně viděl. Nacházel se teď ve velmi nezáviděníhodné situaci. Na jedné straně ministr, na straně druhé jeho nejlepší zaměstnanec. Jednomu z nich musí vyhovět, druhého zklame. Kudy teď…
Úředník si sednul na dřevěnou lavici před obřadní síní. Neodvážil se poslouchat u dveří. Hlavou mu zase začali vířit všelijaké myšlenky.
Co má tohle znamenat? Ministr spravedlnosti likviduje lidi? Co mu ten Karel Fibrich provedl, že ho chce odstranit? Že by odhalil nějaké jeho černé kšeftíky?!... A ředitel ho v tom podporuje. Proč ho prostě nevykopne a neudá?!... No ono se to lehce řekne, ale copak bych to já dokázal? Asi ne a navíc by nám stejně nikdo nevěřil. Má tohle snad znamenat, že ministr může všechno?!
Asi za půl hodiny spatřil ministra, jak kolem něj prochází se spokojeným úsměvem. V ruce si nesl list papíru. Ačkoli ho úředník neviděl z té potištěné strany, věděl, že je to objednávka pohřbu. Takže mu to podepsal…
Když státník opustil budovu, zvedl se a rychlým krokem došel ke své kanceláři z níž se právě teď vypotácel bledý ředitel. Vypadal jak mnozí kteří sem přišli truchlit za své zesnulé příbuzné a blízké. V téhle podobě svého šéfa neznal. Vždy to byl takový energický chlap, který si tvrdohlavě prosazoval svou. Teď předním stál zlomený stárnoucí člověk.
„Tak co? Podle ministrova výrazu usuzuji, že jste to sepsali…“
Ředitel mlčky přikývnul, povolil si u krku kravatu a až potom promluvil. Dost stísněným hlasem ze sebe jen s obtížemi dostal pár slov: „Vlastně jsem ani neměl jinou možnost.“
„Jak to myslíte?! Mohl jste ho vykopnout. Ministr – neministr!!!“
„To není tak jednoduché, chlapče! On je v čele mnohem většího úřadu, než já. Má za sebou spoustu lidí a v rukou obrovskou moc. Takovýhle lidé můžou beztrestně skoro všechno. Denně perou peníze a občas i likvidujou nepohodlné. Ten Karel Fibrich určitě něco věděl, a proto se ho rozhodl zlikvidovat… S tím nic nezmůžeme. Nám v podstatě nezbývá nic, než jít mu z cesty…“
„Ale to je svinstvo!“ namítl úředník.
„To je, ale co zmůžete? Vy byste ho snad odmítnul?!“
Úředník zmlknul. Musel dát ředitelovi zapravdu. Asi by jednal stejně…
„Já se totiž obávám,“ pokračoval sípavým hlasem šéf, „že kdybyste ho poslal do prdele, podepisoval bych tady za týden objednávku na VÁŠ pohřeb…“
