Nevšímal jsem si lidí ani místnosti. Slepě jsem šel za Alexem. Prošli jsme dalšími dveřmi.Podle okolí naší cesty a starých kamenných schodů, které jsme sešli jsem poznal, že se právě nacházíme ve sklepě. Slabá žárovka blikala daleko za námi a házela na stěny strašidelné šmouhy a stíny. Z trubky omotané různými tlustými hadry, jež nám vysela nad hlavami, ukapávala na zem voda. Alex se zastavil. Zastavil jsem se tedy také. Natočil se obličejem k cihlové zdi a čekal. Podíval jsem se na tu zeď s ním. Sice vůbec nechápu proč na ní civíme, ale budiž.
"Podívej se na tu zeď," kývnul na zeď hlavou. Přitom pozoroval jak se budu tvářit.
"Hmm, zajímavá. Taková špinavá…,"shrnul jsem poznatky do zdi. Nechápal jsem, co po mně vlastně chce. Na sto procent to ale bude něco zvláštního.
"Vy lidi," vzdechl, "přijde ti naprosto normální? Je to obyčejná cihlová zeď teda?" zeptal se mě se zklamáním v hlase.
Pořádně jsem ji prostudoval očima a nic. Opravdu mi přišla zcela normální. Špinavá od olejových otisků, sdrolené omítky a posetá spoustou pavučin.
Náhle jsem věděl o zkoušce, kterou jsem právě dostával. Vždy takto nesmyslně mluvil a nakonec z toho vylezlo něco neuvěřitelného a pro mne nemožného.
Alex rukou přejel po stěně. Pod jeho rukama se lehce povrch hýbnul. Promnul jsem si oči. Cihly cvakly.Posunuly se dozadu. Že by kouzla? Alex cihly lehounce posunul dovnitř. Teprve teď jsem to poznal. Dveře s dokonalou tapetou napodobující okolní zdi. To je chytré a jistě i velmi praktické.
"Herat´de!" zvolala nejspíš postava ve tmě za cihlovými dveřmi.
"Walen´di," odpověděl Alex.
Bral jsem to jako odpověď na ahoj, tak jsem to zopakoval po mém kamarádovi.
"Walen´di," vylítlo ze mne rychle.
Alex se znatelně pousmál. Nejspíš to pozdrav nebyl. No nic, teď už se nedalo couvnout.
"Alexi, těžké tě viděti. Tvé činy předběhnouti tě však dokázaly," řekla znovu neviditelná postava.
"Jantare, ty stále budeš hlídati. Tys nedokázal nikdy zklamat, nebo se mýlím můj příteli,"
"Má práce je mi svatá. A pak, oko mé spočinouti může na všech, jenž chtějí do chrámu přijíti,"
"Je zde pán a paní?" zeptal se Alex. Netrpělivě jsem přešlapoval na místě. Sice tiše, abych nerušil rozhovor, ale přešlapoval..
"Ano," potvrdila osoba. Její řeč mi přišla trochu divná. Skládal slova prapodivným způsobem.
Raději jsem se ani neptal, kdo to byl. Nechtěl jsem vypadat jako hlupák.
Tma se rozevřela a za ní byl naprosto stejný klub jako Stormu. Parket, bar, stolky, jen lidí tady nebylo moc. Lehce jsem se zarazil. Na parketě, kde většinou tancovali lidé, stála kapela s nástroji a hrála. Hráli tiše a smutně. Skoro se mi tím sevřelo ztvrdlé srdce. Alex mne zavedl k baru.
Posadil jsem se na barovou židličku vyrobenou z tmavého dřeva. Barman mi okamžitě bez jediného slova, či mé objednávky, podal malý půllitr čerstvě natočeného piva. Alex si z barového pultu vzal připravenou sklenku teplé krve. Poznal jsem to podle pomalého přelévání tmavé tekutiny po okrajích křišťálu. Zajímalo by mě, jak jí mohou takhle točit. Mají snad pod pultem zvířata nebo snad lidi? Usmyslel jsem si, že se na to Alexe zeptám hned, jak odejdeme z tohoto tajného chrámu. Tak nějak to přeci ta postava nahoře nazvala. Nepovažoval jsem to za jakkoliv podobné chrámům. Obyčejný bar.
"Nejspíš nevíš proč jsme zde. Jak bys také mohl……………Za tu dobu, co jsem na tebe narazil, jsem tě poznal a doufám, že tě dostatečně znám. Přemýšlel jsem. Opravdu moc. A chtěl bych se tě zeptat na něco dost důležitého. Je to otázka života a smrti zároveň," rozpovídal se Alex. Mluvil přespříliš vážně. Téměř jsem se bál, co to bude za otázku. Třeba dostal zálusk na mou krev. Ale nééé, blouzním. Mluvil krátce a spěšně. Něco ho určitě tížilo. I já jsem jej za tu dobu poznal, víc než by určitě sám chtěl.
"Na co se chceš zeptat. Vždy se mě ptáš přímo a dnes se tomu vyhýbáš," pobídl jsem jej. Nemůže být nic tak strašného.
"Vyhýbám. Vyhýbám se tomu, jelikož to není jednoduché vyslovit," zatajil Alex dech, dokonce jsem poznal napětí v jeho tváři.
Nepochopeně jsem natočil hlavu mírně doprava. Co mi chce říct? Zvedl jsem obočí, jako pokyn k mluvě.
"Dnes jsem se po dlouhém rozhodování rozhodl, že bych rád znovu měl učně. A byl bych velmi rád, kdybys se jím stal ty. Chci ti dát svobodu nesmrtelného života. Vše, co mám a co umím," promluvil zastřeným hlasem.
Nemotorně jsem položil půllitr se zlatým mokem na pult. Polkl jsem. Cítil jsem jak se mi rozšiřují oči. Paralyzoval mne svými slovy. Chtěl vlastně nejen můj smrtelný život, ale zároveň mi chtěl dát svou část, a tím i otcovství. Stal bych se v upíří společnosti jeho synem. Samozřejmě jsem toto vše klidně bral, jenže to přišlo zcela brzy a nečekaně. Tak rychle se rozhodnout.
"Ano," dokázal jsem ze sebe dostat spolu s výdechem. Nemám nikoho z rodiny, i přes zbytečnost těchto lidí, uvítám moudrého Otce. A pak, kdy jindy se mohu stát mým hrdinou z dětství – Upírem?
Naši srdceryvnou romantickou rozpravu přerušil příchozí opálený muž. Postavil se těsně vedle mne a ač jsem ho nikdy neviděl, tak mne šťouchl do žeber. Oblečen do elegantního obleku z drahých podniků, s holou hlavou se usmál na Alexe.
"Ankh!" zvolal nahlas Alex. Z tváře mu zmizela všechna vážnost. Vypadal jakoby před chvíli vůbec nic vážného neřekl.
Zmocňovalo se mne najednou naprosté zmatení. Co to všechno……
"Alex," řekl naopak velmi klidně opálený muž.
"Tak ty jsi ještě nešel v prach?" zeptal se jej Alex.
"Ne, Lucky je holt pomalej. A ty chlapče máš takový velký štěstí. Být tady s Alexem je pocta a pak…," ušklíbl se.
"Bych ležel někde s prokouslými žílami a po smrti, jestliže bys tu byl první," dopověděl jsem jeho větu. Poznal jsem v něm upíra. Akorát mi nešlo do hlavy jeho překrásný opálení. Nebyl černý, ale opálený. A to jméno……Jako z daleké minulosti. Arab?
"To si piš! Neboj, notak, nikdo ti neublíží.." zasmál se hlubokým hlasem Ankh.
Turek?
"Můj předrahý příteli a ochránce našeho krále, chtěl bych pojmout nového syna," zašeptal najednou Alex. Myslel jsem, že nato zapomněl, když přišel jeho přítel. Vůbec, ne. Takže to musí myslet vážně. Opravdu mě chce za syna.
"Jsi si naprosto jistý Alexy? Vidím, že ano. Pak je místnost zasvěcení volná." zamračil se Ankh.
Co se mu nelíbí na mým upírském narození? Určitě žárlí! Je mi to jasný!
"Pojď," chytl mne za ruku Alex. Škubl se mnou velmi rychle. Málem jsem spadl z židličky. Pivo se na baru zapotácelo.
"No jo," zabučel jsem tiše.Štvala mne má nevědomost. A štval mne přístup Alexe.Kdybych tak neřekl ano…….Blázníš? Napomenul jsem se….
Alex mě táhl ke dveřím u baru. Musel jsem konstatovat, že na tak krátkou noc jsem se nachodil až, až.
Za dveřmi se táhla malá místnůstka. Měla tvar kruhu. Stěny zdobily překrásné ručně tkané gobelíny s motivy bojujících lidí a i zvířat. Strop a podlahu naopak pokrývaly jednoduché a do modra zbarvené koberce.
