Enford byla malá víska, která snad nevynikala vůbec ničím. Určitě to znáte! Klasický dřevěný kostel, kolem několik domů a pár samot na pastvinách v okolí. Domovem ji nazývalo sotva patnáct set lidí, z nich ještě dvě stovky nebydlely přímo ve vesnici. Přebývaly za Jelením vrchem u borového lesa. Jejich malé domovy obehnané zděnou hradbou stály v přesných řadách. Byl to Enfordský hřbitov.
Většina lidí by dnes řekla, že to bylo jediné zajímavé místo z širého kraje. Dost tomu napomohly strašidelné historky, které se dodnes předávají v místním hostinci pocestným, kteří je pak dále vypráví v dalekých krajích, kde se z nich stávají legendy a pohádky. Vraťme se ale zpět.
Před dvěma staletími žil v Enfordu William Barcley. Tohoto muže již život několikrát srazil na kolena. Při porodu mu zemřela žena a dva roky na to ho opustila i dcera, když prohrála svůj boj se zápalem plic. William se snažil uživit jako kočí, ale nebylo to vždy snadné. Vlastně to nebylo vůbec snadné. Potápěl se v dluzích a na splátky neměl. Po dlouhé době nakonec viděl jen jediné řešení svých problémů.
Bylo pondělní ráno. Zvuk zvonu se odrážel od okolních kopců. Dobytek se probouzel a dával svým majitelům zřetelně znát, že má hlad. Pan Barcley seděl na dřevěné bedně ve stodole a vzpomínal na krásné časy jeho mládí. V ruce svíral provaz a smutně jej pozoroval. Neviděl jiné východisko. Ještě jednou si to pokusil vymluvit, ale nepodařilo se. Byl odhodlaný. Hmátl po sklenici rumu a dodal si trochu kuráže. Poté vstal, vzal dřevěnou bednu pod paži a zamířil na Jelení vrch.
Šel pomalu. Nikam nespěchal. Vyšel brzy a není tak možné, aby tam byl někdo, kdo by ho dokázal vyrušit. Před polednem stanul před dřevěnou brankou hřbitova. Otevřel ji a vstoupil na půdu mrtvých. Uprostřed hřbitova se tyčil obrovský kaštan. Ten bude dobrý, pomyslel si a vydal se k němu. Postavil bednu pod jednu z větví. Tady je to fajn, bude v nejtěžší chvíli blízko své rodiny. Stoupl si na bednu. Hrob jeho ženy a dcery byl jen pár metrů od něj. Smutně se díval do černé hlíny a ještě jednou vzpomínal na ty krásné okamžiky, když byl se svou ženou.
Přehodil provaz přes větev a udělal oprátku. Bez velkého váhání si ji nasadil. Nyní jen čekal na ten okamžik, kdy se odhodlá a jeho problémy se konečně vyřeší. Slunce měl přímo nad hlavou. Lehký vánek si pohrával s listy stromu a tichá atmosféra hřbitova působila zamyšleným dojmem.
„Wille, nedělej to! Zadrž!“ ozvalo se od branky. Byla to jeho sousedka. Musela si všimnout, že odchází. Za ní se na hřbitov vhrnulo několik dalších lidí. „Wille, slez! Nemá to cenu!“
„Jděte pryč! Chci za svou ženou,“ odsekl William.
Vesničané to nevzdali. Přemlouvali ho a slibovali pomoc. Žadonili a snažili se dostat k nebohému kočímu blíž.
Nakonec se v něm něco zlomilo. Odevzdaně si sejmul oprátku a slezl z bedny. Se slzami v očích se chtěl vrhnout k hrobu své ženy a vyplakat se. Toužil být s ní, ale nemohl. Musel jí alespoň vysvětlit, že na něj musí ještě chvíli počkat, že teď nemůže. S rukama napřaženýma utíkal ke své milované. V cestě mu stál velký kámen, který přehlédl. Zakopl a ztratil rovnováhu. Snažil se něčeho zachytit, ale marně.
Cítil vánek kolem sebe. Vnímal teplo krásného dne a nejvíc ze všeho hlas své ženy. Volala ho k sobě. Letěl vzduchem a hlavou dopadl na hranu náhrobku své ženy. Byl mrtev. Jeho rodina si ho nakonec vzala k sobě.
