Na kopec Mordníkov prší a jde vidět západ slunce.Na vrcholku sedí muž a tygr…
V lese šuměl vítr a pohrával si s vrcholky stromů.V prohloubeninách v země se líně válela voda a občas se zvlnila pod nárazem kapky,kterou vyvrhl veliký a šedivý mrak.Postupně se déšť zhoršoval a asi za dvě hodiny se rozpoutala taková menší vichřice.Tentokrát už si ale vítr pohrával s celým lesem.
Asi půl kilometru od vesnice Puchřené stál menší muž.Jmenoval se Miloril Bras a naposled se díval na Puchřenou.Tedy aspoň si myslel že ji vidí naposled.Třásly se mu zuby.Ne však mrazem,ale vztekem.Vztekal se sám na sebe,že přijal tu pitomou výzvu.Vzpomínal na to, jak se to všechno stalo a v očích se mu teď blyštily slzy.V nich se teď odrážely jeho vzpomínky.Lord ALIM se do Puchřené vypravil,aby si našel nevěstu.Co se nestalo,narazil na nádhernou ženu:Nilome.Žena se stala jeho idolem a bylo mu jedno že je to manželka jednoho ze špionů krále Dilona:Milorila Brase. Miloril však odmítal a dokonce se opovážil navrhnout satisfakci(souboj dvou lidí.Bojuje se meči,kouzly nebo jinými zbraněmi).Nakonec lord Alim přišel s rozkazem* pro špiona.
Rozhodl se jít dál a po osmnácti minutách vstoupil do lesa,kde zuřila ta ,,menší“ bouřka.,,Sakra co tohleto je?“zařval,ale chechtání větru ho přehlušilo.Věděl proč se vítr směje.Patřil mezi mrtvou část světa.Ještě že nemá moc,jako mrtví,pomyslel si.Neměl moc strach;byl zvyklý na takovéto podmínky,přesto však dával ohromný pozor na každý svůj krok.
***
Fučení stále zesilovalo,ale déšť pomalinku ustával.Přes širokou cestu ležely stromy,větve a našli se i mrtví slimáci.Miloril vytáhl svůj Morkost(podle všeho nejostřejší meč v Saxletu;je elfské výroby) a přesekával kmeny menších stromů,jako by byly s cukrové vaty(v Puchřené ji měli dokonce jako svatý pokrm,který jedli na Boží hod).U větších,či dokonce obrovských Mrakodrápů(ohromné,až čtyřicet metrů dlouhé,a osm metrů široké stromy) musel použít kouzlo.Věděl že se tím ochuzuje o sílu,ale stačilo aby si vzpomněl na toho idiota Alima a jakoby do něj narazila vlna nové energie.Brodil se černým a horkým bahnem,nadával a přesekával teď i obrovské kmeny velkých stromů.Morkosti to nevadilo;naopak,vrněl blahem.
Počasí se moc nezlepšovalo.Mrtvý vítr syčel a pištěl dál svou píseň,mraky vrhaly jemné kapky deště a mlha,ačkoli nebyla moc hustá,zaplňovala les a šplhala až k vrcholkům prastromů-Mrakodrápů.No,ne nadarmo se říká,že lesy v Saxletu nejsou zrovna pro turisty,uvažoval Miloril.Ale asi jsem jediný blázen,kterého napadlo se vydat do lesa Puchr.,,MANDESTILENT“ (roztrhni) zahřměl a roztrhal kmen před sebou.Náhle se však ozvalo zachechtání.Teď to však nebyl vítr.Prudce se otočil,ale bláto bylo tuhé,takže se překotil a zabořil se do něj.Nic neviděl,jenom cítil ohromný zápach.Pak se nadechl bahniska a začal se dusit.Do průdušek mu lezla odporná lepkavá hmota,která na konec zabránila vdechnutí dalšího bahna,ale i vzduchu.Začal sebou házet a polykal další kusy hnusu.Tu se před ním objevil Selonorm(malý hbitý obojživelník,živící se masem ryb,ale když vidí velký kus jiného masa,rád si zahraje na hryzanou).Miloril zavřel oči a soustředil se.Musel vyvolat ducha Milorila,aby za něj vyřkl kouzlo,které mu pročistí plíce i průdušky a nos.Povedlo se mu však jen vyvolat malý a nepatrný obrázek,který se za chvíli změnil v další příval bahna a šelest tisíců Selonormů.(Selonormů může být i půl milionu,když je řeka dost bahnitá).
*Miloril se měl vydat pro kytku ILIMION,která by zachránila člověka před jistou smrtí(ať už při nemoc,tak při zranění).
Teď už nemohl dýchat vůbec.Cítil že se blíží konec.Běsnil,mrskal sebou a nakonec se pokusil zařvat:,,Inkrediblio!“(zabij)
Nic,nic,nic… Sebral snad nemožno existující setinu posledního dílku energie a tlačil svůj hřbet nahoru.Najednou ucítil jak se mu něco ostrého zarývá do zad.Pak omdlel.
***
,,Tancuješ ráda,Nilome?“ zeptal se Alim dívky.Ta na něj pohlédla a rozplakala se.
***
Miloril nevěděl jak dlouho ležel na mechu,který příjemně hřál.Věděl však že není tam,kde byl předtím.Poznal to podle stromů,větru a počasí,které panovalo kolem.Bylo nádherně;slunce žhnulo,ale neškvařilo,se stromy si pohrával jemný větřík.Byly zelené a vysoké.Měly úzké kmeny,a vypadaly,jako že v nich nikdy nelezli mironi(malí hnusní tvorečkové,kteří prožírají těla rostlin a velmi vzácně i živočichů).Kdyby zde bylo více zvěře,řekl by že je to říše elfů.Vstal a šel tím směrem,kde byl podle něj sever.Podle slunce teď bylo odpoledne.Otevřel svůj tlumok,kde s sebou nosil pár užitečných věcí.Jedna z nich byly i sluneční hodinky.Bylo pět hodin.Najednou ho přepadl ohromný hlad.Šel dál a doufal že najde něco menšího.Asi po dvou minutách však našel na kamením pokryté cestičce kaluž krve.Klek si,nabral ji na prst a olízl ho.Byla tygří!Vytřeštil oči.Tygři byly posvátná zvěř,v Saxletu už patnáct let žádného neviděli.A tady je právě jeden zraněný,ne-li mrtvý.Rozběhl se a za chvíli nacházel další a další krev.Miloril si řekl,že to asi nebude jeden tygr.A skutečně.Dorazil k tlupě mrtvých a hnusně potrhaných tygrů.Byl vyděšený.Když se trochu uklidnil,poklekl,zavřel oči a zpíval píseň:
Tygře,silné zvíře, pomož v čase nesnází,
tygře,velká sílo,zasáhni až bude čas.
My voláme tygra,zvíře které slyší na volání,
zvíře které zachrání nás!
Tu se ozvalo zaburácení a odpovědělo mu druhé i třetí,čtvrté…Burácení se ozývalo ze všech stran a bylo ho opravdu hodně.Miloril se rozběhl a pak to spatřil.Zapadalo slunce a v něm byla černá postava.Nebyla však člověka,nýbrž tygra.A kolem něj se houfovali další tygři.Miloril to sledoval,zcela vyvedený z normálu.Tygrů byly stovky a všichni teď buráceli na tygra uprostřed.Tu však špion uviděl červené oko Tygra.Upíralo se mu přímo do obličeje.Teď už viděl asi tisíc Tygřích očí,které na něj zíraly.Ale místo toho,aby se na něj vrhli,doplazili se k němu.Tygr,který byl před tím uprostřed,teď zíral na Milorila a nehýbal se.Najednou špiona popadl běs.V jeho hlavě se ozýval ledový hlas.Proudil odnikud a šel slyšet všude.Byl to prosebný hlas,ve kterém se ozývala lítost,strach a děs.,,Vítejte náš murl(mistr).Vítejte mezi námi.“ Miloril na něj zíral a popadal dech.Tygr promluvil na něj!Nevěděl co si má myslet,ale věděl,že by se měl cítit poctěn;Tygři promluví jen na člověka,který si opravdu zaslouží slyšet jejich hlas.Takoví lidé potom dokážou věci,o kterých se mluví staletí.
Zkusil na Tygra promluvit.Polila ho studená nicota a on se řítil dolů,někam kam neviděl.Do páteře se mu zarývaly studené jehličky,které mu trhaly všechny nervy v ní.Začal ječet o pomoc;bolest byla ochromující.Pak,jakoby se vynořil z nicoty a ponořil do všech částeček Tygrova mozku.Jak zjistil,Tygrovo uvažování se tomu jeho podobalo.Opět se pokusil něco říci,tentokrát mu z úst vyšlo zavrčení,které jakoby se rozprostřelo v osmi částech mozku,vstřebalo a nahradilo jej ticho.
***
Hověl si takto chvíli,ale asi po dvou minutách se rozhodl,že by se chtěl vrátit do svého těla.Zavřel oči,myslí se pohroužil do vlastního těla a cítil,jak se mu duše rozpadá na atomy,které se roztrhaly na elektrony,protony a neutrony.Za chviličku se zase spojily na molekuly,ty se spojily na duši.Ta se rozložila na netknutelné nicotné dílky a zmrzly.Rozhlédl se.Všude byli Tygři.,,Co chcete?“ řekl.
,,No…asi jsi to nevěděl,ale jsi náš pán.Asi nám nebudeš věřit,je to tak.“ řekl Tygr a pokračoval:,,Já jsem Darmen.Ty jsi Miloril,že?Nevím jestli jsi někdy četl staré svitky a pergameny,ale je psáno se že muž jménem Miloril se ujme velení Tygrů,při úkolu,který mu zadá šlechtic,kterého později zabije.“
,,Já že mám zavraždit Alima?Je příslušníkem modré krve!“ vyjekl Miloril. ,,Bude jich víc.“ protáhl Darmen a vycenil na něj zuby.Špion měl pocit,že se směje.
***
Večer byl bez hvězd,ale měsíc svítil na louku,kde Miloril přemýšlel nad tím,že se právě stal pánem Tygrů.Tu se o něj otřel Darmen a posadil se.,,Hezký měsíc,že?“zeptal se.,,hmmm…“ odtušil Miloril.,,No tak,nebuď takový člověče.My Tygři jsme dobrá stvoření a zabíjíme pouze ze strachu nebo z hladu.Sice bratři mrovoni(zlopudi) zabíjejí z legrace,ale my se snažíme je držet na uzdě.A možná že až tě uvidí,přestanou s tím na dobro.A i ty uvidíš,že mít v moci říši Tygrů,je úžasná věc.“
,,Ale já to prostě nechápu!Vždy jsem žil celkem v klidu až na ty blbé úkoly v Malirdu.Já vím,být pánem Tygrů je věc,ale teď mám dělat co?Jít Alimovi pro tu kytku,nebo s vaší pomocí ho vyhnat?“zeptal se nešťastně.,,Samozřejmě že vyhnat!“
,,Fajn,zítra jdem na něj.“ Vydechl znaveně Miloril a lehnul si.
***
Ráno vyrazili.Cesta probíhala vcelku dobře,jelikož Tygři znali cestu a všechny odporné bytosti zabili,nebo vyděsili.Moudřejší tvorové,kteří už dokážou uvažovat,nebo jsou dokonce inteligentní(lor´mové jsou dokonce pokládáni za chytřejší než lidé) se uklonili a hleděli si svého.Nakonec došli až na okraj Puchřené.Když lidé uviděli koho to sebou Miloril přivedl,spustili zděšený křik,a mnozí upustili…zbraně! Miloril nechápal proč je měli,ale Darmen už řval na ostatní tygry:,,Obkličte vesnici,kdyby se kdokoli pokoušel utéct,ať neujde trestu!“ a sám rozsápal vesničana,který se na něj vrhl z nožem v ruce.Miloril vytasil Morkost a opatrně-v doprovodu pěti dalších tygrů- postupoval až ke svému domu.,,Nilome!“ zakřičel a vzápětí objímal svou drahou ženu.Ta se však od něj odtáhla z děsem v očích.Zírala na Tygry.,,Neboj Nilome,to jsou Tygři.Poslouchají mě.Potkal jsem je a stal jsem se jejich Pánem.Neboj.No tak,věř mi.Já tomu taky nevěřil,ale srdce mé mi napovědělo.“ řekl.Nilome na něj nevěřícně zírala,ale po chvíli přešla k jednomu z Tygrů a pohladila jej.Tygr zabrumlal a ostatní čtyři popošli k němu.Pak začal boj.
***
Vesničané začali bojovat;házeli po Tygrech louče,nože a kameny.Asi po osmi minutách vyšel Alim ze svého stanu.Miloril napřáhl Morkost a vydal se proti němu.Zazvonily dva meče,od kterých létaly jiskry.Alim-jak Miloril brzy poznal- byl silný a udatný bojovník.Jeho meč byl tvořen ze zajímavé slitiny kovů,který špion nebyl sto identifikovat.
Slyšel ječení vesničanů,Tygři buráceli a prali se jak z muži,tak z ženami a dětmi.Viděl však jen míhající se čepel Alimova meče.Najednou mu ta čepel vyrazila jeho meč z ruky.Začal řvát a pozadu běžel od něj.Snažil se najít cokoli,co by mohl použít jako meč.Když najednou viděl, jak se Alim obrátil a s ním i jeho nastávající život.Z ohlušujícím řevem vyrazil na něj,s klackem v ruce.Pozdě…
***
Napřáhl meč a Nilome spustila zděšený křik.,,Né…SALERVAááá…“ (Rozčtvrť)
Meč projel kůží a …
Nilome ležela na zemi s probodnutým hrdlem.Upírala své mrtvé oči na Alima,který se právě-s klackem v zádech- skácel vedle ní.Milorilovi tekly slzy proudem.Klekl si,a oddal se na pospas nějakému z vesničanů…
,,Milorile!“ zařval někdo.Otevřel oči.Ležel na zemi a zíral na Darmena.Všude bylo mrtvo(a to doslova).Kolem něj se vznášela mlha a asi metr od něj ležela mrtvá Nilome.Opět na něj přicházely slzy,ale tentokrát je dokázal zadržet.Vstal,a zjistil že ti co přežili se teď krčí u domu kováře Marklista hlídáni osmi Tygry,a ti co nepřežili,jsou pokryti hustou vrstvou sněhu.
,,Ten chlap s kladivem tě praštil,takže si upadl do bezvědomí.“ Zavrněl Darmen a pohodil Hlavou k hlavě Kolima.Vyčuhovala ze sněhu.Milorilovi se dělalo špatně,ale Darmen ho uklidnil:,,Neboj,je celý.“
,,Ach jo.Je Alim mrtvej?“ zeptal se špion,a když Tygr zavrtěl hlavou,oči se mu zalily slzami.,,Vždyť jsem ho zabil…“
,,Ano,ale chvilku na to vstal a zmizel.“
Miloril naposled pohlédl na Nilome a rozběhl se.Hlavně pryč,pryč s toho proklatého místa..pryč…
Zanechal za sebou vše,co znal,co měl rád a čeho si na svém životě cenil nejvíce.Zanechal tam svůj život.
***
Prší na kopec Mordníkov a zapadá slunce. Na vrcholku sedí muž a Tygr.Všude kolem leží další Tygři.Muž se pojednou zvedne a řekne: ,,Pojď.“ Tygr se zeptá:,,A kam?“
,,Pryč...Udělat si dobré jméno.Jen si to představ,Miloril, Darmen a spol.Kdykoli by lidé potřebovali pomoc,my jsme tu pro ně.“ prohlásil slavnostně.A tak se jeden muž a stovky Tygrů vydali…
