Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Kronika Celeberrie

Svítalo. Slunce se vynořilo z načechraných mraků a po dlouhém zimním odpočinku začalo konečně hřát. Světlo se šířilo po obzoru a potom se rozlilo po kraji, dosud pokojně snícím pod silnou sněhovou pokrývkou. Bouře, která ho minulou noc zasypala štiplavým prašanem, byla jen posledním zoufalým pokusem zimy o udržení vlády a vesničanům žijícím v údolí už vrásky nedělala. Jaro bylo konečně tu, i když podle chalup zavátých až po horní rámy oken by to hádal málokdo.
Zlatavý kotouč se vyhoupl výše do nebeského azuru, odkud jemně šimral svými dlouhými paprsky silné rampouchy visící ze zledovatělých převisů i střech nemnohých obydlí.
Ačkoliv bylo vše ještě tiché, dvě modrá očka už zvědavě těkala směrem k oknu, kterým se do jejich pokoje vkrádalo slunce. Asi šestileté děvčátko se dlouze protáhlo, posadilo se a spustilo drobné nožky z postele. Dlouhé havraní vlasy mu spadly s ramen a svými vlnami tak zakryly lehce zašpičatělá ouška.
Malá dáma důkladně zívla, vstala z postele a přešla potichu k oknu. Z toho však neviděla nic jiného, než mohutnou závěj a pruh zářivého světla nad ní. Po chvilce ji rozklepala zima a tak se rozhodla znovu zavrtat do vyhřátých peřin.
Ještě před tím, než to stihla udělat, se však otevřely dveře a na prahu jejího pokoje stanul vysoký, urostlý muž.
„Elaro! Ty už jsi vzhůru?“
Místo odpovědi se na otce pouze usmála a vběhla mu do náručí. Políbila ho na tvář a spokojeně zavrněla: „Přišlo jaro, tatínku…“
„Ano, konečně jsi se dočkala, maličká,“ odvětil vlídně Castor.
Bylo to teprve páté jaro jejího života. Života, o kterém nikdo s jistotou nevěděl, kde začal…


Gorthardské hory byly staré, jako Celeberrie sama a tyčily se nad jejím západním pobřežím jako důstojní strážci vnitrozemí. Byly mlčenlivými svědky zašlých časů a jejich bělostné štíty majestátně shlížely do malého údolíčka ve svých útrobách.
Nebylo to nejpříhodnější místo k žití. Jediným přístupem k okolnímu světu byl dlouhý a špatně schůdný průsmyk, který byl po většinu roku zavát velkou vrstvou sněhu. Kolem dokola bylo údolí obehnáno hradbou vysokých skal a hustých lesů. I proto sem téměř nikdo nepřicházel, s výjimkou obchodníků, kteří sem cestovali vždy jednou ročně.
Egmont, vesnice, v níž Elara s Castorem žila, tu stál odnepaměti. Lidé sem přišli už v prvním věku světa, usadili se zde natrvalo a založili malou osadu. Od té doby se tady moc věcí nezměnilo: rolníci každé jaro pracně obdělávali svá políčka a vyháněli dobytek na pastvu. Otcové vždy předávali svá řemesla a obydlí synům, kteří neměli snahu a snad ani odvahu hledat štěstí jinde, než ve svém rodném údolí.Vlastně není divu – v tomto drsném kraji mnoho lidí nežilo a Egmont byl jediné lidské útočiště široko daleko. Život tu nikdy nebyl moc pestrý a ani nijak zvlášť šťastný, nicméně skýtal jistoty, kterých okolní hory nabízely jen poskromnu.
Proto způsobilo Castorovo vkročení do poklidných vod této vsi takové pozdvižení – cizinec s nemluvnětem v náručí, o kterém nikdo nevěděl zhola nic.
Castor sám nebyl z počátku nijak sdílný a tak ho ostatní obyvatelé přijali jen velmi neradi. S ohledem na malý uzlíček deček, jež nedal z ruky, však neměli to srdce vyhnat je zpět do třeskutého mrazu Gorthardských hor.
Jako velmi schopný truhlář si ale Castor brzy po svém příchodu vysloužil respekt ostatních mužů a maličká Elara zdolala pohledem svých velkých safírových očí i ta nejtvrdší srdce…
Zdálo se neuvěřitelné, že od této události uběhlo téměř šest let.


V srdci Gorthardských hor bývaly zimy vždy velmi dlouhé a drsné – trvaly obvykle od pozdního října do konce dubna. Zbytek roku tady panovalo povětšinou mírné, teplé počasí. Tento rok tomu nebylo jinak…
V dalších dnech se začalo oteplovat a sníh pod slunečním žárem rychle ubýval a voda z něj naplnila koryto říčky Orlice, která si odtud razila cestu horami dál na jih, kde se spolu s řekou Volta vlévala do moře.
Elara se nemohla nabažit probouzející se přírody – běhala sem a tam, obdivovala se každé vzrostlé květince, každému novému stéblu trávy, které vyrašilo z rozmrzající půdy.
V tomto období začínaly všechny práce nutné k přežití – bylo nezbytné včas připravit půdu k zasetí a postavit ohrady pro dobytek, který už nedočkavě přešlapoval v kůlnách.
Elara měla tento shon odjakživa ráda – mohla si dělat, co chtěla: prozkoumávat okolí, chodit na místa, kam by ji jindy nepustili. Teď bylo všude moc práce na to, aby ji někdo hlídal…
A tak i dnes, hned po tom, co se oblékla a otec vyrazil vstříc každodenní námaze, vytratila se z domu a zamířila ke skaliskům na severu údolí, které si velmi oblíbila. Kamenní velikáni, kteří se tam tyčili a z výšky hleděli na Egmont byli jen menšími bratry obřích titánů tvořících Gorthardské hory. Elara milovala výhled, který jí skalní masivy skýtaly; kromě toho tu vždy našla něco nového.
Letos to bylo hnízdo plné malých, ještě neopeřených ptáčat. Všechna měla velké žluté oči, dlouhé ochmýřené krky a doširoka otevřené zahnuté zobany. Se zájmem si drobounké tvorečky prohlížela: „Ahoj, ptáčci, kdepak máte maminku?“
V odpověď na ni jedno z mláďat zapípalo: „Hlad! Hlad! Hlad!“
Elara div leknutím nespadla z kamenného výčnělku, na němž seděla. Zdálo se jí to, nebo zvířátko opravdu promluvilo?
„Ty mluvíš?“, zeptala se opatrně.
„Hlad! Hlad! Hlad!“
„Tak chvíli počkej, já ti něco přinesu, ano?“, dostala ze sebe.
„Hlad! Hlad! Hlad!“, ozývalo se za ní trojhlasně, ale to už Elara co nejrychleji sešplhávala ze skal dolů a srdce jí bilo jako splašené- oni mluví! Pro všechno na světě, oni mluví!
K vesnici utíkala tak rychle, jak ještě nikdy předtím a když vběhla do domu, sotva popadala dech.
„Elaro! Kde jsi byla? Celou dobu tě hledám, nikdo o tobě nic neví… Měl jsem strach, že se ti něco stalo!“, vytkl jí otec hned ve dveřích.
„Promiň, tatínku, byla jsem venku- trochu se projít. Neuvěříš, co se mi stalo!“
Vypověděla otci, co před chvílí zažila, jen místo zatajila, protože věděla, že by se Castor zlobil.
„Co tomu říkáš?“, zeptala se a dychtivě na něj hleděla v očekávání odpovědi.
Ta ale nepřicházela – Castor zbledl, díval se na Elaru způsobem, který neznala a pomalu se posadil na židli.
„Tatínku?“, zašeptala váhavě, „Tobě není dobře?“
„Ne, ne, to je v pořádku.“, ozval se konečně. „Elaro, jsi si jistá tím, co mi tu říkáš? Nevymýšlíš si?“
„Ne! Je to pravda! Ti ptáčci mluví, tatínku! Já je slyšela! Mají hlad, tak jsem jin šla pro něco k snědku… - Já nelžu!“
„No dobrá, dobrá – přestaň. Já ti věřím. Víš, maličká, nemyslím si, že bys o tom měla s někým mluvit. Vlastně bude nejlepší, když na to zapomeneme…“
„Jak- zapomeneme? Proč?!“, ulpěla na něm pohledem tak plným křivdy, že musel odvrátit zrak.
„Protože jsem to řekl. Není snad dost na tom, že si o nás lidé povídají kvůli tomu, jak vypadáš?“, Elara si bezděky přitiskla drobné dlaně na zašpičatělé ušní boltce, kvůli kterým si už vyslechla mnohé. „Ještě aby se tu začalo šířit, že mluvíš se zvířaty – mysleli by si, že jsi buď blázen nebo čarodějnice.“
„Ale já přece nejsem ani jedno – oni opravdu ml…“ „Dost!“, utnul ji otec v půli slova, „Už se o tom nebudeme bavit. Rozuměla´s?“
Elara se zamračila a zabručela něco, co si Castor vyložil jako souhlas. – „Dobře, to je moje hodná holka.“, usmál se na ni a pohladil ji po vlasech. „Na plotně máš oběd, tak ho sněz!“, zvedl se a odkráčel ven, kde se jal pokračovat v započaté práci.
Elara přešla od stolu k peci, odkud si vzala dvě bramborové placky, co jí tam Castor nechal. Celá zamyšlená se do jedné z nich zakousla a pomalu kráčela k oknu, ze kterého zamračeně sledovala otce, jak s námahou otesává ohromné kmeny určené ke stavbě ohrad.
Proč by jen měla mlčet o tom, že mluvila s ptáčetem? Co je na tom špatného? Vždyť je to přece úžasné!
Ponořená do těchto úvah si málem nevšimla, že má jednu placku skoro snězenou.Teprve teď si uvědomila, proč se vlastně tak spěšně vracela domů- oni mají hlad!
Potichu se vyplížila z domu a uháněla k hnízdu ve skále. Malá ptáčata tu stále ještě natahovala krčky a pípala: „Hlad! Hlad! Hlad!“
„Vždyť už jsem tu, moji malí!“, zaševelila Elara a s každým z mláďat se podělila o svůj oběd.
Ve chvíli, kdy „její“ ptáče zhltlo poslední kousek placky, přiletěl ke hnízdu ten největší dravý pták, jakého kdy Elara viděla- mohl měřit snad pět stop, měl obrovská křídla a na silných nohou dlouhé špičaté drápy. Hnědé peří, které od krku k hlavě postupně přecházelo v bílé, se ve slunci lesklo a ve žlutooranžových očích mu plál divoký oheň.
„Jdi od nich!“, křičel na Elaru, prudce při tom máchal křídli a cvakal ostrým zobákem.
„Nechci jim ublížit! Měli hlad, tak jsem je nakrmila!“, zakoktala Elara vyděšeně a třeštila na ptáka své safírové zraky.
Dravec se na děvče dlouze zadíval jedním ze svých jantarových očí. Elara mu pohledem neuhnula, i když byla celá nesvá a nedokázala přijít na to, co pták tak dlouho zkoumá.
Po chvíli, kdy takto nehnutě seděli naproti sobě a hleděli jeden na druhého, se dravec konečně odvrátil a začal se věnovat svým mladým.
Elara seděla bez hnutí a s napětím čekala, zda jí pták ještě něco řekne. Ten se však k ničemu neměl, a tak se osmělila:
„Promiňte, ale jak je možné, že mluvíte?“
Pták zvedl hlavu od hnízda: „Cože?“
„Ptám se, jak je možné, že mluvíte?“, zopakovala Elara svůj dotaz a přisedla si blíž k hnízdu.
„My jsme mluvili vždycky. To jen lidé jsou zahledění sami do sebe, že nám přestali rozumět.“, odpověděl dravec a znovu si Elaru začal zvědavě prohlížet.
„Jmenuji se Elara. Máš i ty jméno?“
„Samozřejmě, že mám jméno! Naše jména jsou ale pro lidi příliš složitá – jeden přítel mi kdysi dal jméno ve vašem jazyce – Varga, Tulačka. Těší mne, že tě poznávám, Elaro z údolí. Jsi první člověk, který se mnou promluvil.“, mrkla na Elaru a na důkaz přátelství ji jemně ždibla velikým zobákem do ruky.
„I mě velmi těší, Vargo Tulačko.“, sklonila před ptákem Elara hlavu. „Nikdy před tím jsem se zvířaty nemluvila… Je to zvláštní…“
Autor:
E-mail: mithril@seznam.cz
Vloženo: 18:10:14  04. 04. 2006


Hodnocení:
4.5 (2 hlasů)

Komentáře (2)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.