"Dobře Sámone, myslím, že jako ukázka to již stačilo. Pojď, uděláme si krátkou rozcvičku, aby jsi nebyl ztuhlý a mohl tak hbitěji a lehčeji provádět náročnější cviky. Pár koleček na zahřátí, malá rozcvička...to by mohlo stačit" dodal s úsměvem Ardolus.
Běhání kolem stěn arény, dřepy, kliky, sklapovačky, to všechno dávalo Sámonovi dosti zabrat na svoji kondici.
"Vím, že od tebe nemůžu čekat zářivé výsledky v náročných kondičních cvičeních, ale nejdůležitější je především snaha... Jak se cítíš?" otázal se znenadání Ardolus.
"No, tělo mám bolavé, hlavně nohy, ale cítím se uvolněně," odpověděl Sámon "jsem...jsem připraven...si vzít do ruky hůl a začít trénovat."
"Uvidíme" špitl Ardolus záhadným hlasem.
Ze stojanu, který byl u vchodu do chatrče, si vzal budoucí Sámonovu hůl. Byla pevná, vysoká - dosahovala Sámonovi až k hlavě - a stejně tak dobře opracovaná jako ta Ardolova.
"Každá hůl je jiná, Sámone. Jsou různě velké velké, tlusté, pevné a odolné. Jsou také z odlišných materiálů. Já ti můžu nabídnout tuto hůl, vyrobenou z dubového dřeva. Pro začátečníky je výborná k tréninku, dobře se s ní manipuluje. Během cesty můžeš narazit i na jiné hole, ocelové, magické i neviditelné. Ovládat je není jednoduché, proto se musíš naučit základy s dřevěnou holí..."
Větu Ardolus nedokončil, jako kdyby chtěl místo ní říci něco mnohem důležitějšího a závažnějšího.
"Tato hůl...může znamenat hranici mezi životem a smrtí, mezi dobrem a zlem. Střež ji a měj ji prozatím vždy po ruce, protože nevíš dne ani hodiny, kdy se tě bude chtít nepřítel zmocnit. Zatím neovládáš žádnou magii, aby jsi se stavil protivníkům beze zbraně. Ďábelští přisluhovači již slídí všude...a...Zogan...hledá..."
Ardolus se díval kamsi do prostoru, neduchapřítomně. Ústa mu vyslovovala myšlenky, jichž měl plnou hlavu. Snad si ani neuvědomoval, co říká. Sámona to čím dál více znepokojovalo, měl o něj obavy, že mu nynější starosti nahlodávají rozum.
"Ardole? Jsi v pořádku?" zeptal se strachem v hlase.
"To nic, chlapče, nevšímej si toho" usmál se na něj Ardolus a poplácal ho po rameni. "Musíme si pospíšit, činy jsou v tuto chvíli pro nás důležitější než slova."
Podal Sámonovi hůl a ukázal jednoduchou sestavu.
"Základní cviky s holí," pronesl Ardolus rázně "ti nejdříve předvedu, potom opakuj."
Napřáhl se a rozmáchl, až hůl nebezpečně zasvištěla. Elegantně mával s holí a přitom tak rychle, že by si mu Sámon nepřál vejít do rány. Poslední máchnutí a sestava skončila, ale začal ji znovu a zároveň pokynul Sámonovi, aby cvičil podle něj.
"Výborné cvičení proti Ďábelským kelníkům, zaměřuje se na bytosti malého vzrůstu i na bytosti, které umí daleko skákat. Takže...chceš-li se přesvědčit, jestli není nějaká bestie nablízku, skoč, napřáhni se, mávni do vzduchu..."
Takhle postupně Ardolus učil Sámona zacházení s holí. Vysvětloval mu jednotlivé kroky tak podrobně, že nemohl Sámon nic nepochopit.
"Dávej pozor, Sámone, při tomhle přechytu jsi nejzranitelnější, zvláště pokud je protivníků více, musíš si rychleji přitáhnout hůl k sobě a přechytnout si ji."
"Takhle?"
"Ještě přidej."
Sámon byl zprvu s holí velmi neohrabaný, každou chvíli mu vypadla z ruky na zem nebo s ní málem švihl Ardola přes obličej. Sám si v sobě duchu nadával, jak je neschopný, avšak Ardolus měl bezmeznou trpělivost. Krok po kroku byly jeho pohyby s holí jistější a jeho umění manipulace se postupně zdokonalovalo. Když sestavu trénoval už popatnácté, dovolil si i více experimentovat a občas si mezi tím vším točením přidal vlastní údery - samozřejmě pod Ardolovým dohledem, který v němém úžasu obdivoval jeho přizpůsobivost. Hůl mu skutečně dobře padla.
"Tenhle vrchní úder je směřován na hlavu. Je to rychlý a pro oponenta nebezpečný úder. Je-li k tomu ještě použita velká síla, rozdrtíš mu lebky, musí to však být přesný úder."
Pro demonstraci Ardolus přistoupil blíže k jedné z figurín a jedním velerychlým pohybem udeřil figurínu do temene. Hlava se rozpůlila na dvě části jako jablko a prasklina vedla až ke krku. Hůl se zastavila až v úrovni očí, sama zcela nedotčena. Sámon se na rozpůlenou hlavu díval mírně překvapeným výrazem. Představil si svoji hlavu na místo figurčiny...
Ardolus vytáhl hůl ze znetvořené figuríny a rukou přejel po místě úderu. Před Sámonovýma očima se její hlava dala do původní podoby, po třískách trčících z hlavy nebyla ani památka.
"Dobře," řekl Ardolus "myslím, že pro dnešek to už stačilo, zítra budeme pokračovat. Rád bych ti dal Wannovo požehnání, ale jak sám jistě víš, pouze jednou za jedno období. Budu se za tebe modlit, přestože vím, že už nejsi tak zranitelný."
"Ďábelský kelník se už bude bát, potřetí nepřijde. Nesmí" řekl Sámon sebejistým hlasem. Byl by přece blázen, kdyby přišel. Sebejistota se mu náhle vypařila, když si vzpomněl na Turgana v zastíněném rohu za panákem. Doufal, že jednou svých slov nebude litovat, mohlo by se mu to krutě vymstít.
Ardolus se na něj usmál a zanedlouho se rozloučili. Cestou domů Sámon myslel na to, co se dnes všechno dozvěděl: objasnění oslnivé záře, návrat Zogana, útoky monster, zákony boje, zacházení s tyčí... Bylo toho tolik, že nevěděl, na čím má dumat nejdříve. Co se ještě všechno dozví?
