S vojáky jsme už pár dní sledovali skupinu elfských bojovníků jdoucí ze Zalesněných hor zpět do Nomeru. Zajímalo mě, co tak vzácného můžou nést, že to Torran tak moc chce, ale už dávno mě tvrdé rány a věty ve smyslu „Nemel a dělej, co říkám!“ naučily nepokládat zbytečné otázky. Stále jsem váhal vydat rozkaz k přepadu. Nicméně skupina se dostala už k jezeru Majal. Brzy už by les byl prolezlý elfími hlídkami. Nešlo dál otálet, tak jsem zavelel. Na můj rozkaz vojáci zastoupili elfům cestu. Ti, jak si všimli, kdo jim přišel dělat společnost, se připravili k boji. K smíchu. Jako by ještě nepochopili, že proti nám prostě nemají šanci. No dobrá, tak malou ano, neboť v tu chvíli se bojovalo na jejich území. Rozkaz, jenž mi byl dán, nebyl příliš jasný. Vlastně jsem ani nevěděl, co s těmi elfy mám dělat, co od nich mám chtít. Připadal jsem si tam trošku hloupě, ale můj problém za mě vyřešil vůdce družiny Rithoril, elf který už několikrát okusil ostří mého meče a sílu mých kouzel, který dal povel k útoku. Jen jsem rozhodil ruce a znuděně se opřel o nejbližší strom. Moji vojáci už znali význam těchto mých gest. Tohle zrovna nahrazovalo příkaz: „Braňte se a nemějte slitování.“ Začal boj. Nebyl by problém elfy přemoct, kdyby na moje vojáky nezačaly odněkud létat blesky. Začal jsem se rozhlížet a pátrat po čaroději. Odpověď přišla brzy ve formě nějaké lidské čarodějky. Ach jo, tihle lidé. Bránil jsem bojovníky před jejími kouzly, jak to jen šlo. Očividně jí zaskočilo, že někdo z Temných elfů ovládá magii, no nedivím se jí. Brzy přišla na to, že blesky nejsou to pravé a vystřídala je silnějšími kouzly. Nerad se setkávám s čaroději, kteří se mi vyrovnají mocí a to platilo i tenkrát. Bylo nutné jí co nejdřív dostat z cesty. Na tohle mám dobrou taktiku. Odkrývám jen část své moci, aby mě protivník podcenil a já ho pak mohl zaskočit silným protiútokem. Primitivní, ale účinné. Vyšlo mi to i tenkrát a ona brzy ležela v prachu, svíjící se v bolestech. Chtěl jsem dokončit dílo, ale zaskočil mě něčí meč přibližující se nebezpečně blízko k mému krku. Vytasil jsem a odrazil ostří. Pak teprve jsem se podíval, čí ruka je na druhém konci zbraně. Nebyl jsem nadšený, když jsem spařil Aldrina. Nutno podotknout, že mezi Temnými elfy zrovna nevynikám uměním ovládat meč a Aldrin je elf, jenž svým uměním předčí mnohé z mých mistrů meče. Letmo jsem zkontroloval, jak jsou na tom moji věrní, abych nějak mohl omluvit rozhodnutí ustoupit. Naštěstí na tom nebyli nejlépe, tak jsem popošel k nim a seznámil je se svým nápadem vrátit se do Torry. Souhlasili, ale vyskytl se problém. Aldrin si usmyslel, že nás jen tak odejít nenechá. Spolu s elfy, ještě schopnými boje, využili našeho seskupení do neurčitého hloučku a obklíčili nás.
„Opouštíš nás, Felderane?“ řekl posměšně.
„Jo a byl bych ti vděčný, kdybys uhnul z cesty,“ odpověděl jsem mu stejným tónem.
„Řekl bych, že postojím tam, kde jsem.“
„Tušil jsem to,“ vypadlo ze mě, načež jsem ho smetl z cesty kouzlem. Vojáci si pak probili cestu. Ještě jsem se zastavil nad ležícím hraničářem. Patrně čekal blízké seznámení s čepelí mého meče. Vlastně to čekali i moji bojovníci. Ulehčilo by nám to v dalších bojích s elfy. Jaké bylo jejich překvapení, když jsem se zase otočil odešel.
Sotva jsme dorazili do Torry, už za mnou přišel Harštúk, tupý vůdce skřetů ve službách démona Torrana. Torran už patrně věděl o mém neúspěchu. Netušil jsem jak bude reagovat, ale jedno mi bylo jasné – nic hezkého mě rozhodně nečekalo a podle toho vypadala moje nálada.
„Ty, temňák, šéf na tebe čekat. Ty mít průšvih,“ řekl.
Podíval jsem se na něho nejškareději, jak jsem v tu chvíli dokázal, odstrčil ho z cesty a vyrazil směle tunely do hlavního sálu podzemního komplexu.
Démon seděl na svém trůnu a jeho pohled prozrazoval velkou nespokojenost. Poklekl jsem před trůnem. Démon poslal Harštúka pryč a zvedl se.
„Vstaň!“ rozkázal.
Poslechl jsem. Hned, jak jsem se postavil na nohy, dal mi takovou ránu, že jsem zase spadl na zem. Chvilku mi zabrala kontrola, zda mám ještě všechny zuby. Když jsem usoudil, že všechny části obličeje jsou na svém místě, znovu jsem se postavil.
„Zklamal jsi mě,“ zavrčel démon.
„Neměl jsem na vybranou, pane. Objevil se tam Aldrin s nějakou čarodějkou…“
„Zavři hubu!“ přerušil mě a znovu mě praštil. „Víš, co jsem ti slíbil, když mě ještě jednou zklameš?“
Jak bych mohl zapomenout. Hrozby smrti se nezapomínají. Jen jsem to vždycky bral na lehkou váhu. Přikývl jsem. Další rána.
„Nestojím ti snad za odpověď?!“
„Samozřejmě že…“
„Sklapni! Tvé jediné štěstí je, že se mi nechce vybírat někoho, kdo by tě nahradil na místě vůdce Temných elfů. Nicméně někdo za dnešní neúspěch zaplatit musí. Nech tady nastoupit tvoje vojáky a vyber jednoho, který zemře místo tebe.“
„Ale..“
Znovu rána. No, odmlouvat se prostě nemá. Taky to nemám rád.
Nenávidím ten pocit, když kvůli mé neschopnosti umírají moji vojáci. Stáli jsme a sledovali, jak skřeti před Torrana přivedli bojovníka, který byl vybrán losem. Jak jsem se tehdy nenáviděl. Torran na nic nečekal. Rozmáchl se svým obrovským mečem a vojákovi usekl hlavu. Pak přišel ke mně.
„Příště už bych nemusel být tak milosrdný, Felderane. Snaž se, abys mě už víckrát nezklamal. Teď mi zmizte všichni z očí!“ Na rozloučenou mě zase praštil. Krev ve mně vzteky vřela, ale jen jsem olízl rozbitý ret a odešel do temnoelfské části jeskyní.
„Ten parchant už mi pije krev!“ zavrčel jsem, když jsme dorazili zpět do našich jeskyní. Kerwin, kapitán, se mi podíval do očí. Nemusel se ani ptát, mohl si přečíst další úmysl. „Je čas,“ prohlásil jsem odhodlaně. „Je čas poslat toho zmetka zpátky do Pekla.“
„Takže to chceš vážně provést?“
„Máš strach?“
„Ne. Mám z toho smíšené pocity, ale strach rozhodně nemám. Půjdu do toho, jen mám obavy, co bude, když to nevyjde. Jestli neuspějeme, minimálně nás dva Torran zabije. Ale co bude s ostatními?“
„Nesmíme neuspět. Musí se to povést.“
„Jsi si jistý odhodláním vojáků?“
„Nebyl jsi to ty , kdo říkal, že s touhle myšlenkou si pohrával už můj otec?“
„Ano byl. A byla to i tahle myšlenka, co ho nakonec stálo život.“
„Já vím. Po dnešku do toho vojáci určitě půjdou. Bez nás Torran nemá moc sluhů. Orky a skřety rozdrtíme bez problémů, ale dokud nezabijeme jeho samotného, nikdy nedosáhneme úspěchu. Postavím se mu, ale sám ho nepřemůžu.“
„Když tohle plánoval Enrewolf, mluvil o tom, že Torran může být zabit jen kombinací speciálního kouzla, které může seslat jen mocný čaroděj, jenž se nebrání použít temnou moc…“
„O tom vím. On to kouzlo měl, schoval svitek tam, kde věděl, že ho najdu jen já. Doufal, že budu pokračovat v jeho myšlenkách. Ale jenom to kouzlo v tom nebude, viď.“
„Ne. Kdybys mě předtím nechal domluvit. Musí u toho být ještě výborný bojovník…“
„Těch je tu spousta.“
„Nech mě domluvit!“ okřikl mě Kerwin. „Výborný bojovník, jehož ruka by dokázala udržet Torranův meč, protože jen tím prý může být zabit.“
„Jistě, s čím kdo zachází, tím taky schází. Ale kdo by dokázal udržet v ruce jeho meč? To je nemožné!“
„Není. Tvůj otec to dokázal.“
„Pak je tu velká naděje, že tahle schopnost přešla na jeho syna.“
„Neuraz se, ale ty a taková schopnost? Jsi rád, když v boji nepropíchneš sám sebe vlastním mečem, a tuto schopnost má mít jen výborný bojovník.“
„Vím. Taky jsem neměl na mysli sebe. Já mám otcovy magické schopnosti, mnohokrát znásobené, tu druhou cennou schopnost by mohl mít…“
„To nemyslíš vážně, že? Dovedeš si představit reakci ostatních Temných elfů, kdyby se potvrdilo to, co zatím úspěšně držíme ve formě zlé pomluvy?“
„Máš asi pravdu, ale bez něj to nedokážeme. Musím ho přivést.“
„Pak alespoň utajme pravdu o něm před těmi, kdo jí neznají.“
V odpověď jsem přikývl.
Jak mě Aldrin uviděl, připravil se k boji. Překvapilo mě, jak rychle se ta jeho čarodějka otřepala z našeho posledního setkání, přesto se teď držela zpět. Pro zlepšení komunikace mezi námi jsem se nakonec přemluvil nechat doma meč. Ostatně proti Aldrinovi by mi asi moc platný nebyl. Mým jediným štěstím bylo, že Aldrin neútočí, jen se brání. Hloupé druidské zásady – nejdřív se nech zabít a pak se braň.
Přišel jsem pomalu do bezpečné vzdálenosti k němu. Ustoupil. Obrátil jsem oči v sloup, ale už jsem se nepřibližoval.
„Co chceš?“ zeptal se zrovna, když jsem se nadechl, abych promluvil.
„Chci s tebou mluvit, Aldrine.“
„Ještě ráno jsi mě chtěl zabít.“
„Kdybych tě chtěl zabít, už bys nežil.“
„Pokud si dobře vzpomínám, nebyl jsem to já, kdo se staženým ocasem utekl k pánovi pro výprask. Podle stop na tvém obličeji, nebyl Torran zrovna nadšený tvou zbabělostí.“
Podíval jsem se do země a prstem přejel po rozbitém rtu. Každý jiný by za takhle smělou řeč zaplatil životem. Aldrin dodnes netuší, jaké má vlastně štěstí.
„Vlastně s tebou chci mluvit kvůli Torranovi, jen bych byl nerad, aby náš rozhovor proběhl tady.“
„Proč myslíš, že vůbec nějaký rozhovor bude? Nemám s tebou o čem mluvit.“
„A v tom se právě pleteš. My dva si toho máme hodně co říct.“
„Řekl bych, že nemáme.“
„Tak mě vyslechni, třeba pak změníš názor.“
„Sice nevím, proč to vlastně dělám, ale mluv.“
„Jak jsem řekl – ne tady.“
„Kde?“
„Nejlépe v mých jeskyních. Torran má dlouhé prsty, ale pod svícnem bývá tma. Avšak tam ty chtít nebudeš, taky bych nešel do Nomeru, takže si vyber nějaké neutrální místo.“
„Druidský hájek. Je chráněn před Torranovými špehy i jeho mocí.“
„Nicméně je plný druidů. Nemám jistotu, že odtamtud odejdu.“
„Druidové nemají sebemenší důvod tě věznit nebo zabíjet.“
„Vážně? Opakované pokusy o vypálení hájku a jejich vybití pro ně nejsou důvodem?“
„Druid se nemstí.“
„Dobrá. Ale varuju tě, jestli se nevrátím do Torry, moji vojáci pro mě přijdou a budou nemilosrdní.“
Aldrin se ušklíbl. Přenesl jsem nás do druidského hájku, kde náš rozhovor pokračoval.
„Tak co chceš?“ zeptal se Aldrin.
„Pomoc.“
Nechápavý výraz jak ze strany Aldrina, tak té jeho čarodějky.
„Patrně tě nebude zajímat jediná věta z toho, co ti teď budu vyprávět, přesto mě vyslechni.“ Pak jsem mu, jak nejstručněji to šlo, převyprávěl záměr mého otce a teď i můj.
„Dojemné a co já s tím?“ zeptal se.
„Tebe se týká ta pasáž o výborném bojovníkovi.“
„Mě? Mám ti posloužit jako štít při boji s démonem? Neříkal jsi, že tu schopnost by měl mít druhý syn tvého otce? Zavolej si tedy svého bratra,“ vysmál se mi.
„To dělám. Ty jsi můj bratr, Aldrine.“
Aldrin se začal smát. „To nemyslíš vážně?!“
„Řekni mi, Aldrine, víš, kdo byli tvoji rodiče? Nevíš. Vychovali tě druidové, ale do druidského hájku jsi přišel až v deseti letech. Nepamatuješ si, co bylo předtím? Žil jsi v Siranských horách, kam za tebou často jezdil otec pod všemožnými záminkami a bral s sebou i mě. Nepamatuješ?“
„Ne, to rozhodně nepamatuji, protože se to nestalo. Jsem elf a ty Temný elf, nemůžeme být bratři.“
„Jsme. Dokonce dvojčata, Aldrine. Jsi elf jen napůl, stejně jako já. Znáš přece tu historku o tom, že vládce Enrewolf, náš otec, se zamiloval do elfky. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč ho Torran zabil. Otec nechtěl potvrdit tvou existenci, naopak aby tě ochránil, rozhodl se tě poslat do druidského hájku. Rvalo mu to srdce, měl tě rád, i když nejsi zrovna ideál temnoelfského potomka, ale kdybys zůstal u Temných elfů, Torran by tě dřív nebo později našel a zabil.“
„Tomu nevěřím. Přece jsi říkal, že máme být dvojčata, proč tedy nebyly problémy s tebou? A co se podle tebe stalo s naší matkou? Tvá smyšlená historka má díry, Felderane.“
„Nemá a není smyšlená. Se mnou nebyly problémy, protože otec řekl démonovi, že jsem synem otcovy temnelfské milenky. Ostatně já na to na rozdíl od tebe vypadám. A co se naší matky týká – láska vládce Temných elfů a elfky neměla budoucnost, nemohli spolu zůstat. Nikdo neví, kdo vlastně naše matka byla nebo stále je, otec si to tajemství vzal do hrobu. Kdyby to prozradil, ohrozil by její život, démon by totiž chtěl zabít i ji, a na to jí otec prý příliš miloval.“
„Jak dlouho tedy tohle všechno víš?“
„Vím to od dětství, otec si přál, aby mi to Darwales s Kerwinem řekli. Krom mě a jich dvou to ale neví už nikdo další, naši poddaní by nikdy nepřijali za vládce někoho, kdo má elfskou krev. No a teď to vlastně víš ještě ty a tvoje čarodějka.“
„Celý život ses mě pokoušel zabít. Nepovažoval jsi za důležité, abych to věděl, ale teď mě potřebuješ, tak mi to říkáš?! Tlumíš svou nenávist ke mně, abys porazil nepřítele a až to bude, tak mi vrazíš nůž do zad. Takové výmysly!“
„Necítím k tobě nenávist. Jako kluci jsme si spolu hráli, měli jsme se rádi, jak to u bratrů bývá. Teď jsem ale vládce temných elfů a ty elfí hraničář, je samozřejmostí, že každý máme zájmy zcela jinde a proto se dostáváme do sporů. Naskytl se mi bezpočet příležitostí tě zabít, kdybych to chtěl udělat, nežil bys. Žádám tě teď o pomoc, bez tebe nemůžeme uspět. Ostatně svržení démona je i v zájmu elfů. Nebudeme jim už tolik škodit. Většina sporů, které vznikají, není z naší vůle.“
„Jdi k čertu!“
„Aldrine,“ ozvala se poprvé čarodějka. „Přemýšlej. Proč by riskoval potupu svého rodu a říkal něco takového, kdyby to nebyla pravda? Navíc tvá mysl pro mě byla vždy uzavřenější, než je obvyklé. Cítila jsem, že tvou minulost halí nějaké tajemství, druidové nejspíš tvé vzpomínky na dětství zakryli, aby tě chránili. Měl bys mu věřit.“
„Takže říkáš, že mám jít a pomoct mu?“
„Ne, to neříkám. To rozhodnutí je jen tvé. Jen ti říkám, abys mu věřil.“
Potom jsme dlouho seděli mlčky. Až mi to začalo být nepříjemné. Konečně Aldrin promluvil.
„Toho rozhodnutí budu jednou trpce litovat, ale svržení torrského démona je důležitější než já, proto ti pomůžu, ale nic víc nečekej.“
„Nečekám,“ odpověděl jsem. „Pojď tedy se mnou do Torry, kde tě seznámím s plánem. Nicméně, aby ses mohl volně pohybovat bez zbytečných otázek, bude lepší, když ti propůjčím temnoelfskou podobu.“
Než stačil protestovat, seslal jsem kouzlo a z Aldrina byl temný elf. Znechuceně se prohlédl a pak řekl: „Doufám, že to je jen dočasné.“
Přikývl jsem. Chtěl jsem už odejít, ale ozvala se Aldrinova čarodějka. Nechtěla jen čekat, jak to dopadne. Nemohl a ani jsem nechtěl do Torry přivést ještě jí, ale napadlo mě jí tak trochu využít. Nakonec, Aldrin přece říkal, že svržení Torrana je dobrá věc, tak pro ní přece nemusíme umírat jen my. Proč by nám s bojem nemohli pomoct lidé? Věděl jsem o rozhodnutí elronského krále ustanovit tu čarodějku svou dědičkou, a tak jsem usoudil, že pro ni nebude těžké zverbovat elronskou armádu. Souhlasila. Ne proto, že by byla tak hloupá a přehnaně aktivní, ale protože bylo i v zájmu jejího lidu, abychom uspěli. Skrze portály jsme odešli.
Po několikahodinovém upravování plánu se mě zmocnila únava. Myslel jsem, že můj plán je dokonalý, ale Aldrin mě upozornil na několik chyb, které jsem přehlídl. Skutečně nám zabralo několik hodin dohodnout se na postupu. Vzdálil jsem se od zběsile diskutující trojice Kerwin, Aldrin, Darwales, který přijel ze Siranských hor, našeho druhého, menšího sídla, pod záminkou podání hlášení, aby se seznámil s plánem, a nalil si plný pohár svého životabudiče, odporně zapáchajícího trpasličího moku, jenž by probudil k životu snad i mrtvého. Zívl jsem a zvedl pohár k ústům. Jak jsem ale ucítil ten zápach, znechuceně jsem ho zas položil. Normálně mi pití toho dryáku nedělá potíže, ale dnes se mi z něho udělalo nějak zle. Protáhl jsem se a unaveně se svalil do nebližšího křesla.
Trojice u stolu ještě chvíli diskutovala, než si Darwales uvědomil, že nejsem s nimi. Obrátil se ke mně. „Už spíš nebo nás ještě vnímáš?“
„Ještě se pokouším vnímat. Nechte už toho, plán je teď celkem v pořádku, tak už ho nezdokonalujte. Platí pravidlo: Čím dokonalejší plán, tím katastrofálněji nevyjde.“
„Takže už chceš s plánem seznámit vojáky?“
Kývnul jsem. Darwales pokrčil rameny a s mručením něčeho ve smyslu „Tvoje rozhodnutí“ šel svolat vojáky. Předstoupil jsem před ně a svou řeč začal sdělením, že mám v úmyslu vést boj proti Torranovi. Zavládlo až překvapivě velké nadšení. To mě trochu vzpružilo a pro začátek jsem se přestal tvářit, jako bych měl každou chvíli umřít. Sotva jsem vyložil vojákům plán, objevil se v chodbě Harštúk.
„Ty, temňas, Pán s tebou chtít mluvit. Ty mít zase velká průšvih.“
„Už zas. Do háje, já se z tý potvory zblázním,“ zaklel jsem a vykročil směle jeskyněmi. To jsem ještě netušil, co mě čekalo.
Torran stál před svým trůnem bez sebe vzteky. Prolétlo mi hlavou, zda se nedozvěděl o chystaném povstání, ale to přece nebylo možné. Naše jeskyně zastínil jeho vlivu už můj otec a žádný jeho špeh tam přece nebyl. Nebo že by byl? Zřejmě byl, protože jakmile jsem došel k němu a chtěl pokleknout dal mi pořádnou ránu.
„Neobtěžuj se, ty bezpáteřní zrádče! To sis vážně myslel, že se nedozvím, co chystáš? To jsi vážně takový hlupák, Felderane? Až dosud jsem tě i přes tvá četná provinění nechával žít, ale s tím je teď konec. Za zradu se těžce platí.“
Pak přikázal Harštúkovi, aby sem svolal Temné elfy. Tak tentokrát měl ten pitomec pravdu – velký průšvih tu skutečně byl. Měl jsem strach, že moje hlava nebude zdaleka jediná, která padne.
Moji poddaní se dostavili brzy. Podivili se, když mě viděli klečet před Torranem se spoutanýma rukama. Hned jim došlo, že je zle. Torran dlouho neotálel a hned začal mluvit. Nevěnoval jsem jeho řečem pozornost. Už si ani nepamatuji obsah. Vím jen, že slova zbabělci, zrádci, pitomci a krysy padala na můj vkus až moc často. Nakonec vyzval jednoho z vojáků, aby vystoupil. Tomu pak dal do ruky dýku a přikázal, aby mě zabil. Patrně si zase nechtěl špinit pařáty. Voják bezradně stál s dýkou v ruce, pak jí ale pustil na zem a plivl démonovi pod nohy. Překvapivě ho Torran nezabil. Pokynul skřetům a ti na Temné elfy namířili luky.
„Když ho nezabiješ, zemřou všichni ostatní.“
Nic. Nakonec vyšel z davu Aldrin a řekl: „Udělám to. Raději on než my.“
Sálem zavládl křik a nadávky. Aldrin je však nevnímal. Sebral ze země dýku a šel ke mně. Samotného mě zajímalo, co nakonec udělá. Zda mě zabije, čemuž jsem věřil, nebo zda má nějaký geniální plán, jak z téhle šlamastiky ven. Když přišel těsně ke mně, všiml jsem si, jak Darwales kývnul směrem do jednoho z okýnek vedlejších, strážních, tunelů. Jistě. Nic neponechal náhodě. Z okýnek ihned začaly létat šípy, mířené na skřety s luky. Moji věrní využili zmatku, tasili zbraně a s zuřivostí jim vlastní se vrhli na skřety. Než si Torran stačil uvědomit, co se vlastně děje, rozřízl mi Aldrin pouta a hodil mi meč, abych se mohl také zapojit do boje. Sám se pak začal zaobírat zuřícím démonem. Nutno podotknout, že se proti němu držel celkem dobře. Brzy ale do hlavního sálu začaly proudit posily ze skřetích jeskyní. Bylo jen otázkou času, než sem přiběhnou ještě horší stvoření, jež měl démon v zásobě. Nutně jsme potřebovali pomoc, ale taky tu byla silná potřeba odvést boj z hlavního sálu do tunelů, kde bylo možné lépe se bránit. Tyto jeskyně z větší části vznikly ještě před příchodem démona a byly postaveny právě Temnými elfy. Existoval tu jakýsi patent, který umožňoval v případě potřeby zavalit některé tunely. To se týkalo jen starších tunelů, novější už tímto patentem opatřeny nebyly. Mechanismus se však dal spustit jen z temnoelfské, nejstarší části komplexu, proto jsem se zoufale snažil odvést boj právě tam. Zavalením tunelů by se odřízla cesta dalším démonovým posilám a při troše štěstí by jich pod balvany mohlo i několik zahynout. Zbytečnost mojí snahy se ukázala záhy, když dorazili jeskyní obři. Teď už jsme se mohli jen bránit. Boj řídili nepřátelé, nikoli mi. V duchu jsem proklínal nespolehlivost lidí. Trochu mě uklidnilo, když dorazil zbytek naší vlastní armády ze Siranských hor, jenž si probíjel cestu skrze tunely k nám. Ti, co se k nám probili jako první mi prozradili, že kdesi v tunelech narazili na lidi a na povrchu prý ještě číhají elfové a brání v cestě posilám zvenčí. No, pomoc stromožroutů mi nedělala dobře, ale hodila se.
Letmo jsem během boje mrknul, jak si vede Aldrin. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo zmocnit démonova meče. Torran z toho byl dost na větvi. Nastal čas seslat kouzlo, a tak jsem začal odříkávat zaklínadlo. Mezi tím Aldrin držel dál ode mě démona, jenž se snažil sesílání za každou cenu přerušit. Pár bojovníků se drželo u mě, aby mě chránili, neboť během seslání jsem byl bezbranný. Konečně bylo kouzlo dokončeno. Torran to pocítil a znervózněl. Aldrinovo umění mu přece jen nahnalo strach. Teď už vše záviselo jen na mém bratrovi. Já už nemohl nic dělat, kouzlo odčerpalo značnou část mých sil. Sotva jsem se dokázal udržet na nohou.
Nějakou dobu probíhal boj mezi démonem a Aldrinem. Vskutku vyrovnaný boj. Jenže Aldrin udělal zásadní chybu. Po jednom výpadu, kdy se mu podařilo démona srazit na zem, nabyl dojmu, že má vyhráno a přestal se krýt. Toho démon využil, prudce vstal a pro změnu srazil na zem on Aldrina. Při pádu bratr upustil démonův plamenný meč. Torran ho sebral a nastal by konec naší vzpoury, kdybych se nerozhodl posbírat zbytky sil a nezasáhl ho několika kouzly. Jeho pozornost se obrátila na mě. To zrovna nebylo to, co jsem chtěl, nicméně to dalo Aldrinovi čas trochu se sebrat. Na můj vkus se ale sbíral až moc dlouho. Ustupoval jsem, ale trochu nepříjemně jsem zády narazil na zeď. Na řadu přišly pokusy o uhýbání čepeli. Chvíli se dařilo. Pak už to nějak přestávalo být možné. Spustil jsem znovu kouzla a podařilo se mi odrazit démona zpět. To už se na scénu vrátil Aldrin. S chutí jsem mu démona přenechal. Po dalším boji démon Aldrina odzbrojil a znovu to chtěl ukončit. Neměl jsem už sílu sesílat kouzla, a tak jediným řešením bylo skočit mezi Aldrina a čepel. Ta snadno projela mým tělem a téměř se zabodla i do Aldrinova břicha. Sesunul jsem se k zemi a zůstal ležet v louži krve. Co se stalo potom mi uniklo, vzpomínám si jen na pronikavý démonův skřek, když se plamenná čepel zarazila tentokrát do jeho těla. Pro jistotu mu Aldrin ještě usekl hlavu. Pak si klekl ke mně. Víc nevím, ztratil jsem vědomí.
Probudil jsem se v posteli v nějakém tmavém pokoji. Vedle postele seděl Aldrin.
„Ty jsi tady?“ vykoktal jsem.
„Jo, jsem. Překvapen?“
„Tak trochu. Takže jsme vyhráli?“
„Jo. Lidé a elfové se na tom taky podepsali, ale vesměs patří vítězství vám.“
„Snad nám, ne? Vidím, že stále ještě máš naší podobu.“
„Eleira říkala, že nemůže tvoje kouzlo zrušit. Nezbylo mi než doufat, že přežiješ.“
Zasmál jsem se. „Tak ukaž, něco s tím udělám.“
„Ne, teď odpočívej. Tvoji poddaní by mi neodpustili, kdyby to mělo zdržet tvé uzdravení. Mají o tebe velký strach.“
„Díky za pomoc, bratře.“
„Stejně je to zvláštní, když mi někdo říká bratře. Obzvlášť, když mi to říkáš ty. Jedno ti musím říct. Tohle dobrodružství změnilo můj názor na tebe. Netušil jsem, co se v tobě skrývá za ctnosti ani jak moc si tě tvůj lid váží.“
„No, nějak ti to nemám za zlé. Já zas netušil, jak moc bych se tě vlastně měl bát. Ode dneška ti asi začnu míň křížit cestu.“
„Škoda, já si zase myslel, že by nebylo marné sblížit se se svým bratrem, byť je to Temný elf.“
„Vážně?“
„Jo.“
„To mě těší.“
„To jsem rád, ale teď odpočívej. Na sbližování bude ještě dost času.“
