Z hor vanul studený vichr, sem tam zacloumal stromy, aby ještě více poděsil vesničany, kteří ve svých chatrných domech u skrovného krbu a úzkostlivě poslouchali noční zvuky.
Z černého nebe se snášely bělostné vločky a tály na zkřehlé zemi. Na rozbrázděné cestě byly dobře rozpoznatelné stopy po těžkých selských povozech, které se tudy prohnaly cestou k nedalekému městu. Teď tu však nebylo živáčka. Z lesa se lehce neslo zahoukání sovy a vzápětí za ním se přihnal jezdec na zpěněném vraníkovi.
Jezdec i kůň už byli značně unaveni. Do města zbývalo ještě několik mil. Muž v sedle, však ani nepomyslel na to, že by zastavil u některého ze stavení krčících se pod vysokou skalou. Lidé se báli. Neměl jim to za zlé a navíc ho ve městě čekala schůzka. Důležitá schůzka. Zmírnil do kroku, planina byla rozlehlá a on chtěl dát svému koni možnost nabrat sil. A ani neměl ve zvyku se kvůli někomu honit.
Odhrnul si z čela tmavé vlasy, které mu spadaly, které mu spadaly až k ramenům.
Strážný u brány se na nic nevyptával. Jen mu posvítil do tváře. Šedé, jindy jiskrné oči pokryl stín únavy. Tvář měl opálenou a ošlehanou větrem. Úzká linka úst se mu zkroutila do pobaveného úšklebku, který dával najevo povýšenost a pohrdání. Nepoznali ho.
Pobodl koně a vydal se do města. Bylo stejně tiché jako ta vesnice, kterou míjel cestou. Jen na pár chvilek bylo slyšet zavytí psa a i to vítr rychle odvanul, aby nerušilo to ticho všude kolem.
__________~***~__________
Z oken vysokého domu dopadaly na ulici kalužiny světla a ozývala se tichá modlitba. Opodál v úzké uličce mezi budovami se krčila dívka. Cáry oblečení na ní plály a jen těžko se dala rozpoznat jejich barva. Nemodlila se. Považovala to za pošetilost. Bála se smrti, to ano, i když by možná bylo mnohdy lepší zemřít. Jen nevěřila, že existuje nějaká vyšší moc, která by ji ochránila. Kdysi v to věřila. Ale to bylo dávno, tenkrát ještě měla matku – a sny.
Matku jí vzal mor a sny roky strávené na ulici. V dubnu měla dovršit šestnácti let a z toho jich osm strávila tady v prachu a špíně Argenských ulic, tady ve světě, který měl jen jediné pravidlo a právě tohle pravidlo vzalo život jejímu jedinému příteli. Ale nebyl čas truchlit, tady nebylo radno pozastavovat se nad ničím. Ruku měla urputně zatnutou v pěst, až z ní stékal pramínek krve.
Nepřišlo jí zvláštní halasení z nedalekého hostince. Zvěsti o krvelačných Stínech považovali za pohádky pro děti. Ráno se nejméně jeden z nich ráno probudí s rozsápaným hrdlem živý-mrtvý bez duše. Říkalo se, že takový pak odcházejí do Starého lesa a slouží jim. Nikdo nevěděl, kdo jsou Oni. Nikdo nevěděl odkud přišli. Jednou tu byli, ale ona byla ještě příliš mladá na to, aby si něco podobného pamatovala. Starci nepřestávali vyprávět své příběhy o Stínech, přesto že byly zakázané. Byli to většinou žebráci a pro ty vězení, které hrozilo, znamenalo suchou postel a čerstvý chleba. Nevěřila jejich příběhům, jednou to slyšela docela jinak.
Z myšlenek ji vytrhl klapot koňských kopyt. Před hostincem se zastavil jezdec. Seskočil z koně a na pár chvil se na ni podíval. Odvrátil pohled a odvedl kaně pod stříšku vedle hostince a sám vešel dovnitř.
__________~***~__________
Z výčepu se linul nepříjemný nakyslý pach. Přiběhlo k němu sotva čtrnáctileté děvče.
„Co si pán bude přát?“ zeptala se s hlubokou úklonou.
„Čeká tu na mě jistá dáma,“ promluvil tiše a přitom nevěnoval dívce jediný pohled. Rychle kývla a vedla ho dveřmi za pultem do salónku. Měla jasné příkazy, na nic se neptat a být, pokud možno, nenápadná. Ještě jednou se uklonila a opustila místnost.
Žena sedící v křesle u krbu ani nesmekla kápi.
„Zdravím, Nylren,“ promluvil jako první.
„I já, Sebastiane,“ oplatila mu, ale nevyznělo to příliš příjemně. „Dochvilnost ti nic neříká?“ vysvětlila hned svou špatnou náladu. Opět ta stará známá Nyl. Byl si jist, že mu do dvou minut odpustí.
„Tak povídej, sestřičko, copak si zjistila?“ Usadil se klidně do křesla naproti ní.
„Jen to, co už jsme dávno věděli. Khar vládl do té doby, dokud se jeho schůdky k moci nezačaly bouřit a teď je ovládám stejně tak, jak si myslel, že ovládá on je,“ pronesla klidným hlasem. „Myslíš, myslíš, že by někdy mohl litovat?“ zeptala se ho.
„Ten bastard lituje jediné věci toho, že je nezabil hned,“ promluvil křečovitě. Nyl si unaveně smekla kápi, svého bratra by rozhodně nezapřela. Vlasy v barvě nejčernější noci a šedé oči měli rozhodně společné.
Zatímco za svého váčku vyndávala hřebínek, přešel ke stolu a notně si upil z poháru medoviny, který tam stál.
„Hledají tě vojáci,“ konstatovala Nylren, ale rozhodně nebyla tak klidná, jak to vyznělo. Nevesele se na ni usmál. Tahle skutečnost mu byla známá až příliš dobře.
„Manipulování myslí mi zatím stačilo,“ řekl potichu.
Věděla dobře, co bude následovat, pokud ho najdou. Soud – rozsudek – a poprava. Za velezradu! Jak mohl zradit krále, který jednal proti všem zákonům své země?
Khar I. Z milosti Boží král… Jak směšné byly všechny tyhle obřady. „Khar Uzurpátor,“ pokřikovaly i ty nejmenší děti při svých hrách na ulicích.
A pak už si na ulicích nikdo nehrál, nastaly zlé časy Kharovy „požehnané“ vlády a ti, kteří mu dobyli trůn si teď chodili po celé širé zemi. Stvůry vyvolané zpoza Okraje se nedali lehko zapudit zpátky. Zabíjeli prostý lid, ničili jeho úrodu anebo z nich dělali své Služebníky.
A Sebastiaen nejvyšší velitel armád jeho Veličenstva pravého krále Benedikta III. Byl odsouzen za tak směšný čin. Za velezradu! Tenkrát utekl…
