V ruce držel knihu. Kolem sebe měl jen počmárané zdi plné nahých obrázků. A za sebou měl dveře. Pro případný únik. Jinak u stropu bylo ještě malé okénko, ale to nepřipadalo v úvahu, bylo zamřížované. Podíval se opět na obálku knihy. Byl na ní vyobrazen satanistický pentagram, který se ve světle zatřpytil, jakmile s ním pohnul. Sundal si své černé, dlouho neměněné tričko a podíval se na své tělo. Poměrně svalnaté břicho pokrývala jakási světle černá, nechutně páchnoucí vrstva špíny, která se dala krásně loupat prstem. Byl nesmírně hladová a vychrtlý. Už týden nic nejedl. Připadalo mu neuvěřitelné, že má ještě sílu udržet v ruce tu bichli. Byl tu už týden co zde seděl. V temnotě. Na bývalých záchodkách bývalého nádraží. Rozhodl se obětovat peklu. Jeho minulost zmizela uzavřením dveří, o které se nyní opíral. Sedm dní držel půst, sedm dní nic nejedl a nepil… a neonanoval.
Kdo chce zaprodat své síly peklu, nechť drží týdenní půst. Obřad nebude možné vykonat, když bude přijmuta jakákoli tekutina, však jakákoli tekutina nesmí být odevzdána. Toť praví zákon.
Z posledních sil, které mu ještě zbývali se postavil. Zasténal a zaúpěl, tělem se mu rozlila nepředstavitelná pulzující bolest. Ale i přes to se postavil a dokázal vylézt na polorozpadlou záchodovou mísu. Vzal triko a zvedl ho do úrovně své hlavy. Mísa se zakinklala a on málem spadl, nebýt mříží, kterých se zachytil. Opět se postavil, jednou rukou se stále držel mříží. Když získal rovnováhu, pustil se a pokusil se přehodit triko tak, aby zakrylo okno. Na první pokus se mu to nezdařilo. Tričko líně sklouzlo a on ho jen tak tak zachytil. V zádech se ozvala další křeč. Napodruhé se triko přehodit podařilo a on se na něj triumfálně podíval. Když najednou záchod, na kterém stál přestal být záchodem. Mnohaleté praskliny dobyly konečné podoby a záchod se pod ním rozpadl na několik desítek kusů porcelánu. Nepředstavitelně zařval a jen pozoroval, jak padá dolů. Rukou sklouzl po krásné mladé dívce, která jistě kdysi v mládí byla nucena vydělávat si jinak, než slušnou prací. Dopad byl strašný. Myslel, že je to jeho smrt. Kam dopadl, to přesně nevěděl, pač od té chvíle, co trikem překryl okno zalila záchod nadobro tma. Nevěděl kde, a nevěděl jak dlouho tam ležel a sténal. Pak. Když bolest ochabla se opět posadil a opřel se o dveře. Nyní ho dělilo od jeho cíle jenom pár okamžiků. Jenomže těch nejtěžších a nejtemnějších.Vůle. Bez ní to nelze. A odvaha, bez té také ne. Nemá cenu to prodlužovat. Jde se na to. Myslí. Z levé kapsy vyndavá svíčku a zapalovač z pravé kapsy nůž. Pokládá svíčku na zem a několikrát se snaží zažehnout zapalovač, ten však stále nic. Protřepává ruku a zkouší to ještě jednou. Podaří se to až na popáté. Světlo z malinké svíčky ho oslepilo. Trvalo to další dobu, než byl schopen zase vidět. Nožem vyryl do sypkého betonu na zemi pentagram.
Náhle mu hlavou probíhá myšlenka ze školy. Záběr: jeho lavice. A sousedovo lavice. Obě počmárané. Sousedovo lavice kosočtverci a čárami uprostřed, jeho pentagramy. Byl blázen. Říkali to všichni. I učitelé. A rodiče nejsou vyjímkou.
Bylo asi naposled, co tento znak nakreslil.Víckrát si už ani neškrtne. Za chvílli se stane jeho součástí.
Probíhá mu hlavou další myšlenka. Nachází se u tabule. Vedle něj – hysterická chemikářka. ,,Brinzáku!!“ Je začátek hodiny chemie, probírají uhlovodíky. On je zkoušený. Má namalovat cyklohexan. Místo něj – pentagram, navyklý obrázek. Děti se tváří znechuceně. Mají strach.
Hořící svíčku pokládá doprostřed obrazce. Nůž pokládá vedle něj. Knihu pokládá před sebe. Začíná se potit.
Kouřící matka v kuchyni u stolu. Otec v obýváku u knihy. On, zmlácený v pokoji na posteli. Byl vyhozen ze školy. Za výstup, který předvedl při matice. Vytáhl na učitelku nůž. Chtěla mu sebrat knihu, kterou četl při hodině – nekronomikon.
S třesoucí rukou otevírá knihu. Hrdlo mu svírá neviditelná ruka. Vlasy má už mokré potem. Listuje knihou a zastavuje se až skoro na konci. Je tam vyobrazena brána, ze které se rozbíhají paprsky světla. Zahledí se do brána. Na obrázku se objeví dvě kapky potu.
Kapky potu se mění na černé pronikavé oči. Je o tři roky zpět. Zabloudil na toto nádraží. Právě otevřel dveře záchoda, musel se vyčurat. Kromě mísy zde nalezl mrtvého kluka, asi šestnáctiletého. V ruce držel knihu. On si jí vypůjčil.
Ta samá kniha je před ním a už zase vidí tu bránu. Vedle ní je text psaný ozdobným písmem. Nadpis: Cesta do ráje. Prohlíží si naposledy svoje tělo. Naposledy se rozhlíží po normálním světě. Naposledy si sahá na hmotu. Až začne číst text, zmizí minulost, budoucnost, přítomnost, on bude navždy pryč z tohoto světa. Z podpaží mu kape pot. Zhluboka se nadechuje a začíná číst. Začíná zaprodávat své síly nekronomikonu.
Zi kia kanpa zi
Dignir nelil la lugal kurkur ra kanpa!
Zi dingir…….
***
Kdyby tudy někdo šel pozdě v noci domů, jistě by zaslechl mohutný řev, vycházející ze záchodků po pravé straně. Pak by poznal, že se jedná o mnohaletý jazyk, kterému není schopen porozumět žádný smrtelník. Pak by se ten jazyk změnil v pouhý řev, který by zanikl v tichém chroptění. Kdyby se šel podívat, odkud řev vycházel, našel by tam mrtvého člověka, který v rukách svírá tlustou, černou knihu. Jenomže nikdo ho vidět nemohl. Sem, na staré nádraží na staré záchodky se žádný člověk neodváží.
***
Když všechno dočetl, vzal nůž a pohlédl na své předloktí. Vyvstávala na něm zelenomodrá pulzující žíla. I přeťal jí nožem a obličej mu potřísnila krev. Utonul ve strašlivých bolestech. Docílil toho, čeho chtěl. Temno před očima, i v duši. Na věky věkoucí.
