Herold se poškrábal na nose, odkud právě vzlétla tlustá masařka. Tady, ve vysoké zvonici, létala spousta hmyzu. Od vypasených much po ty malinké tiplice, které se mihotavě zvnášely v pruzích světla, pocházejících sem úzkými okénky. Občas tu byl i motýl. Důstojně proplouval mezi poloztrouchnivělými trámy, nebo posedával na vyhřátých kamenných výstupcích mohutné zdi. Jeho oranžová křídla, přitahovala divákovy oči jako magnet.
Vzpomínal, jak si zde jako dítě hrával. Celé dny pobíhal po chladných schůdcích, pouštěl dolů olověné kuličky a zase je sbíral, pozoroval ptáky, jež se v plynulých kruzích snášeli k zemi... Znal tu každý kámen, každé temné zákoutí a vše co znal i neznal vroucně miloval. To se mělo teď ztratit?
Nebylo to tak dávno, co před zvonicí zastihl dva muže, kteří si pro sebe cosi šuškali. Zaslechl jen málo z jejich rozhovoru, ale i to stačilo, aby pochopil, že tu má být postavena nová bašta, či kus královského opevnění. Tehdy propadl panice, začal se loučit s každým milým místem, plakal, jako malé dítě, kterému jste chtěli vzít jeho nejmilejší hračku.
Dnes už vše viděl jinak. Rozhodl se, že nedopustí, aby jeho sídlo zbourali a v poledne sem přišel pevně rozhodnut: Obětuje se pro svou lásku, pro svůj jediný, opravdový domov! Nikomu scházet nebude, matka zemřela na černý kašel před pěti lety, otec ro něj nemá nic než ránu holí, tak proč by měl ještě zůstávat? Snad jen kvůli ní, kvůli té, jíž zasvětil celý svůj život, zvonici Remes.
Nahoře se rozezvučely zvony. Jejich hluboké hlasy se vlnily nad městem, splétaly se do tenkých, ale mocných uzlů, tamčily a hladily všechny kouty země. Herold znal každý zvon, poznal jej i na velikou dálku, až od severních bran. Byly to Svatá Elizabetha, Modré srdce, Krutý portugal a Rudý safír. Právě něj měl ze všech nejraději. Jeho srdce bylo pokryto načervenalým kamenem a znělo hloubeji, než srdce všech ostatních. Nikdo nevěděl, co je to za kámen, ani kdo ho tam upevnil. Rudý safír dokázal vyzpívat nejvyšší tóny, nebo zaznít tak hluboce, až na lidi padla divná tíseň. Ano, i ty zvony Herold miloval. Víc než sebe.
Pátý, šestý, sedmý úder. Byl pevně rozhodnut. Slzy se mu draly do očí, když vystupoval na kamennou zídku. Jen ta ho dělila od propasti tam dole a temnou věží. Ruce se mu rozechvěly. Na kamenech, jichž se dotkly jeho dlaně, zůstávaly mokré skvrny. Nikdy v životě se tak nebál, ale zároveň nidky necítil takový příval energie a jakési duševní síly jako teď. Už jen jediný úder a pak... BIM! Naposledy zazněl Rudý safír. Heroldovo tělo se švihem odpoutalo od zdi. Ruce bleskurychle vystřelily do prostoru tam dole. Následoval pronikavý výkřik a tupá rány. A v ten samý okamžik, kdy dopadlo jeho tělo na zem, nahoře na zvonici něco dunivě zapraskalo. To jak srdce Rudého afíru dopadlo na kamennou podlahu...