Nevím, odkud jsem přišel. Mám mnoho jmen, ale skutečné neznám. Nejsem člověk, nemůžete mě zabít. Vím o vás vše; znám vaše myšlenky i to, na co právě teď myslíte. Ukloňte se, přichází král!
„Proč si mě unesl?“
Neodpověděl jsem.
„Jsi zvláštní, moc zvláštní. Mou rodinu vyvraždili kvůli majetku, ale ty vraždíš a unášíš , aniž by si z toho měl nějaký zisk. Jakoby jen pro potěšení?!“ řekla snad až příliš pohrdavě vzhledem k situaci, v jaké byla.
Kdysi by mě její slova rozhněvala, ale dnes…
„Člověk či zvíře, jaký je rozdíl? Oba loví a jsou loveni!“
„Ale ty nejsi orel, co loví holoubě! Hraješ si na boha! S mečem nad ženou rozhoduješ, zda bude žít nebo ne. Stejně jako ti vrazi od nás z vesnice, jenže ti by ji ještě znásilnili a okradli.“
To jste vy lidé. Chamtivost, touha po moci a peníze vám zaslepili zrak. Jste jak psi, co se rvou o kost - proběhlo mi hlavou, ale mlčel jsem. Všimla si té nepatrné změny v mém obličeji.
„Hm… i peníze tě nezajímají?… jakoby si snad ani nebyl člověk…,“ ale až poté, co svá slova vyslovila, si uvědomila jejich hloubku.
Už s větší pokorou v hlase jen tiše zašeptala: „Ty tedy nejsi člověk?!“
„Do toho ti nic není. Buď zmlkneš, anebo ti zas nasadím roubík, tak si vyber!“
Zmlkla. Konečně. Jediné, co jsem na své práci nesnášel, byl kontakt s lidmi; s nimiž, co musí na každou otázku dostat odpověď… Když při únosu či v boji upadli do bezvědomí nebo leželi v horečkách kvůli těžkému zranění, odpadly ony dotazy, co bude dál.
Začínalo jaro. Na zelené listí na stromech dopadly oranžové paprsky zapadajícího slunce. Seskočil jsem z koně, přivázal ho k pařezu, odsedlal jsem ho a jí svázal ruce i nohy provazem.
„Brzy přijde noc a plosci vylezou ze stínu lesa. Půjdu pro dříví,“ řekl jsem jí na vysvětlenou, ačkoli sám nevím proč. Tato dívka byla jiná než ostatní lidé, něco na ní bylo zvláštního, cítil jsem to už v té dřevěné chýši, ale nevěděl jsem co.
„Rozvaž mě! Nevrátíš se a oni mě svázanou lehce roztrhaj!“ rozhořčeně vyjekla. Neposlouchal jsem ji.
Kráčel jsem lesem a dřevěnou holí jsem si odhrnoval větve. Koruny stromů byly obaleny snad tisíci listy, které nepropustily ani jediný sluneční paprsek. Těžký vlhký vzduch a pach mršiny - pomyslel jsem si. Nedaleko mě jsem uslyšel zakňučení.
„Plosci jsou mnohem blíž, než jsem si myslel,“ řekl jsem si pro sebe. Začal jsem sbírat spadané větve; času nazbyt, než zapadne slunce, moc nebylo.
„Au! Pomoc! Ty tam, pomoc!“ rozlehlo se lesem. Zahodil jsem větve, pevně stiskl svou hůl a utíkal za zvukem.
Nechápal jsem, co se děje. Už z dálky jsem nikoho u ní neviděl, i kůň se klidně pásl. Když jsem se přiblížil, spatřil jsem, jak skáče na místě a svázanýma rukama se snaží podrbat na zádech.
„Au! Hej, zvedni mě. Jsi mě posadil do mraveniště!“ vykřikla rozpálená do ruda. Začal jsem se smát.
„Nesměj se a dělej!“ vykřikla.
„Když něco chceš, popros!“
„Dělej, pomoz mi!“ znovu vykřikla.
„Jak je vidět, slušnýmu chování tě nenaučili. Popros!“
„Prosim!“
Zvedl jsem ji a uvolnil ruce. Začala se drbat po celém těla tak horoucně, že se jí vykasala košile a odkryla bílou kůži, která pod sílou paprsků ihned znachověla.
Času už bylo zoufale málo.
„Díky tvýmu výstupu jsem nestačil nasbírat dost dříví, takže teď půjdeš se mnou do lesa a pomůžeš mi,“ oznámil jsem jí.
„Vlhký dříví - jak to chceš zapálit?“ zeptala se s cynickým tonem v hlase.
„To není tvoje věc!“ odsekl jsem.
Zavřel jsem oči, nasál zhluboka vzduch a soustředil se jen na rytmus svého srdce.
Po chvíli vyjekla: „Hoří to! Hoří! Jak si to dokázal?“
Neodpověděl jsem, otevřel jsem oči a zadíval se do ohně.
Sedla si naproti a provrtávala mě tím svým bodavým pohledem.
„Kdo jsi? .... Proč pořád mlčíš? Proč si mě unesl?“ Avšak otázky nedostaly znovu své odpovědi.
„Nechceš mě zabít, nebo alespoň ne hned, to by si už udělal a nevlekl mě přes celé Morlonské údolí. Zapálíš mokrý dříví jen pouhou myšlenkou, ale zároveň se směješ - tedy něco lidského v tobě je, i když námi, lidmi, pohrdáš,“ a její slova mi zněla v uších jako ozvěna.
„Nejsem člověk!“ rozkřikl jsem se. „A nespojuj mě s nimi!“
„Tak mi řekni, kdo jsi!“
„Je bezpečnější, když to nevíš. A už se neptej. Je pozdě, jdeme spát,“ a na ta slova jsem si lehl zády k ohni, svou hůl jsem pevně stiskl v ruce. Slyšel jsem, jak si pro sebe ještě něco zabrumlala, ale i ona brzy usnula.
„Ticho, jen občas zapraskalo dříví v ohni či se ozvalo vzdálené zakňučení. Chystal jsem se přiložit pár sebraných větví do ohně, když můj pohled sjel na ni. Schoulená do klubíčka a co nejblíže k ohni neklidně spala. Až teprve teď jsem si všiml opálené pleti, vystouplých lícních kostí a… Cosi se zablesklo v záři plamenů. Naklonil jsem se blíž. Stříbrný amulet s nějakým znakem, avšak jsem mu nerozuměl.
První sluneční paprsky protrhávaly bílé mraky, jimiž byla poseta celá obloha. Kapky rosy se všemi barvami blyštěly na stéblech trav a teplý vítr si pohrával s leskle zelenými listy stromů. Sklonil jsem se k ní a nožem přeřízl provazy, jež obepínaly její svázané ruce i nohy.
„V noci musím spát spoutaná a teď můžu jít bez nich?“ obořila se na mě a přitom si mnula otlačené zápěstí.
„V noci jsem spal, teď jsem vzhůru a ohlídám si tě.“
Kůň neklidně odfrkl. Vysadil jsem ji tedy na hnědáka; už byl nejvyšší čas vyrazit.
K večeru jsme konečně dorazili do vesnice. Byla to jen taková malá víska, jakých je zde rozeseto po desítkách, ale aspoň jsem mohl nechat ustájit koně, nakrmit ho a nechat odpočinout. Ještě stále se mu zadní nohy plně nezotavily, dvě velké jizvy tomu byly důkazem. Prašiví plosci!
Jen co jsme vstoupili do krčmy, všichni ztichli, každé oko vesničana si mě zkoumavě prohlíželo.
„Odlož zbraně, nechceme žádné nepříjemnosti,“ zahalasil tlustý výčepní a přistoupil ke mně.
„My o ně taky nestojíme,“ odpověděl jsem. „Nejsme ozbrojeni,“ a na to slova jsem si odtáhl plášť.
Chlap jen něco zaklel a ukázal prstem na zadní stůl. Sedli jsme si, ona naproti mně. Svou hůl jsem opřel o zeď, ale tak, abych ji měl stále na dosah.
„Tak co to bude?“ zeptal se neochotně výčepní.
„Dvakrát víno, sýr a chleba. A pokud je to možný, chceme zde přenocovat, venku stojí můj kůň…,“ odvětil jsem.
„Máš vůbec na zaplacení, vandráku?“
„Takhle se ptáš každýho pocestnýho, co k tobě dorazí?“ rozkřikl jsem se.
Chlap zprvu o krok ustoupil do zadu, ale vědom si plného lokálu vesničanů, opět přistoupil o krok blíž.
„Každý nevypadá tak jako ty,“ řekl prohlížeje si mě od hlavy až k patě.
„Jak vypadám není tvoje věc…,“ a sáhl jsem k opasku pro měšec, který jsem nato hodil na stůl, jen to zacinkalo. „Jak říkám, kůň stojí před hospodou.“
Výčepní shrábl peníze a zmizel v cimře za pultem. Netrvalo dlouho a i vesničané se opět ponořili do svých rozhovorů přihýbavše si z plných pohárů. Za chvíli i přede mnou stála číše vína a v proutěné košatce hrouda sýra s chlebem. Pořádně jsem se nenajedl od té doby, co jsem opustil klášter, a tak jsem se s chutí pustil do jídla. Ona jen seděla a pozorovala mě.
„Nebudeš jíst?“
Zavrtěla hlavou. Vzdor - další z lidských vlastností, které jsem neměl rád.
„Když nebudeš jíst, nebudeš mít síly na útěk,“ usmál jsem se podávaje jí kus sýru.
„Jako by to bylo snad možný!“
Pokoj byl malý, stěží se do něho vešly dvě postele. Otočil jsem klíčem ve dveřích a vložil ho do koženého pouzdra u opasku. Lehl jsem si do postele, která stála blíž ke dveřím. I ona ulehla, jako minulé noci zády ke mně. Hodil jsem jí deku.
„Nechci ji, klidně si ji nech!“ rozkřikla se.
„Včera u ohně bylo teplo, ale tady nebude,“ začal jsem ji přemlouvat. Sám sebe jsem svým chováním udivoval, nikdy jsem se o žádného smrtelníka tak nestaral jako o ni. A přitom jsem ji vůbec neznal, byla to jen jedna z mnoha žen, které jsem Marleně měl za úkol dovést.
„Jak jsem řekla, nech si ji,“ trvala na svém.
Dal jsem si ji tedy pod hlavu a přikryl se pláštěm. Unavený po celodenní cestě jsem usnul téměř okamžitě. Ale nespal jsem dobře, jakési stíny mě neustále ze snu probouzely; až když se začalo rozednívat, zahalila se má mysl do tvrdého spánku.
Trhl jsem sebou, sedl si a pevně stiskl svou hůl, která stála opřená o zeď. Cítil jsem, jak mi kapky slaného potu stékají z čela po tvářích. Stále se mi před očima odehrávala ona hrůzná scéna ze snu: Přijíždím k hořícímu klášteru, venku před dřevěnými vraty leží těla žen v hábitech. Poznávám je, jsou to posluhovačky Marleny. Seskočím z koně a utíkám, co mi dech stačí, nahoru do Marleniny laboratoře, jako bych mohl něco změnit na skutečnosti, že je mrtvá. Vím to, cítím to ve vzduchu, ale přesto vybíhám dál po schodech. Dým mě štípe v očích, ale stále běžím. Dveře do kněžské komnaty jsou otevřeny, vběhnu dovnitř . Na zemi uvidím nahé ženské tělo, celé zkrvavené od bodných ran, jimiž je poset celý trup. Temně červená tekutina ještě vytéká z ran a v potůčcích stéká po bílé kůži na zem; konečky Marleniných světlých vlasů se koupou v kaluži krve. Už nejsou žluté jako obilí ozlatěné sluncem, ale tmavé, smrt pohltila jejich jas. Pohled mých očí sjede na bezvládnou ruku a nějaký předmět, který sinalé prsty jen chabě svírají v posmrtné křeči. Skláním se pro něj. Oči mě pálí čím dál víc a špatně se mi dýchá, všude je kouř a nesnesitelné horko; plameny začínají přeskakovat na další nábytek v pokoji a mlsně ho olizovat. Přehodím si přes sebe plášť a vybíhám ven. Jakmile stojím konečně v dostatečné vzdálenosti od hořícího kláštera, zkoumavě si prohlížím stříbrný amulet. Poznávám ho. Musím tu malou zachránit!
Rukou jsem si setřel studený pot. Snažil jsem se číst v onom snu, ale nešlo to, jakoby mi něco nebo někdo zakazoval pochopit jeho smysl. Zhluboka jsem oddychoval a srdce mi tlouklo až v krku; mé oči se opíraly jejím směrem, a dokud jsem neuslyšel nádech z dívčiných úst, neuklidnil jsem se. Avšak přesto jsem již neusnul.
Díval jsem se na ni, první paprsky jí ozlacovaly tvář, zavrtávaly se do hustých, jak hlína z úrodného Jarmaku černých vlasů, které dívce spadaly až do půli zad. Zavrtěla se a zívla. Otevřela oči a naše pohledy se setkaly. Neuhnula a ani já. Sledovala mě ostřížím zrakem a snažila se ve mně číst; netušila, že jsem to já, kdo zná její myšlenky právě teď lépe než ona sama.
„Nepřemýšlej nad tím, kdo jsem.“
„Proč by mě to mělo zajímat?“ řekla uhýbajíc pohledem.
„Protože máš ze mě strach!“
Rozhořčeně se její oči vpíjeli do mých: „Nemám z tebe strach.“ Snažila se přemluvit sama sebe.
„Že ne? Máš! Slyším to z tvýho rozechvělýho hlasu, rozeznávám ho z nejistých pohybů těla a ta
úzkost je z tebe i cítít,“ usmál jsem se. Jak primitivní, ba přímo zvířecí emoce.
Uplynuly tři dny, kůň už byl po cestě téměř bez odpočinku unavený, i ona se jen s vypětím všech sil držela v sedle. Proto jsem se rozhodl, že se k večeru utáboříme.
Od posledního rozhovoru ve vesnici na mě nepromluvila. Jindy bych nastalé ticho vítal s otevřenou náručí, teď mě každá nastávající minuta nepříjemně lechtala kdesi uvnitř a já se nemohl podrbat.
Mlčky jsme koukali do plápolajících oranžových plamenů a pozorovali, jak se špalky dříví mění v nicotný popel.
„Kdo jsi?“ z ničeho nic se zeptala klidným, rozvážným hlasem. Mlčel jsem.
Zaváhal jsem, ale onen pocit kdesi hluboko ve mně jakoby mi našeptával, že se není čeho bát.
„Dobrá, povím ti to.“
Zavřel jsem oči a pohroužil se do svého nitra. Cítil jsem na sobě její zkoumavý pohled.
„Jmenuji se Aragar,“ řekl jsem. „Putoval jsem 10 dní, než jsem tě našel.“
Znejistěla: „A proč si hledal zrovna mě?“
Zvedl jsem oči od ohně a zadíval se do jejích, ale nevydržela ten pohled. „Marlena mi to nařídila.“
„Marlena? Kdo je to?“
Dobrá otázka, pomyslel jsem si. Sám si ji kladu ode dne, kdy jsem ji poznal. „Marlena je bohronská kněžka, setkáš se s ní.“
Zamračila se. „A kdo jsi ty?“ Tentokrát jsem to byl já, kdo uhnul pohledem.
Hodil jsem pár špalků do dohořívajícího ohně a očima zkontroloval koně, který stál přivázaný jen pár metrů od ohniště.
„Já jsem její služebník. To ona mi dává příkazy.“
„Co se mnou hodlá udělat?“
„To ví jen ona.“
„Mluvíš a přesto nic neříkáš….!“ odsekla a odsedla si dál od ohně. Mlčela. Po tvářích se jí skutálelo pár slz.
„Je pozdě, jdeme spát. Beztak už toho víš víc, než bys měla,“ a na to slova jsem si lehl zády k plamenům, hůl ležela jako vždy poblíž mé ruky. Slyšel jsem, jak se zachumlává do deky.
