„Když dokážeš odejít, můžeš jít,“ můj mistr se usmál a mně zvlhly dlaně. Zase jsem měl pocit, že stojím na pokraji samotného Pekla a z něj mi kyne Lucifer. Pocit euforie ani lehkého mrazení v zádech se nedostavil Byl jsem nervózní a cítil jsem i strach. Ale chtěl jsem jít.
To rozhodlo.
„Jsi připraven,“zeptal se mě mistr a změřil si mě přísným pohledem.
„Jsem připraven,“řekl jsem.
V té chvíli vypuklo v podzemí peklo.
První, co jsem jsi uvědomil, byla skutečnost, že ležím v posteli. Otevřel jsem oči a ostré světlo zářivek se mi zabodlo do očí. Rozhlédl jsem se kolem, ale kromě klasického nemocničního vybavení JIPky, jsem nezaznamenal žádný náznak, kde to přesně jsem. Pokusil jsem se pohnout. Musel jsem se soustředit, ale mohl jsem hýbat prsty na pravé ruce.U levé to tak dobré nebylo vyšly mi z toho jen záchvěvy konečků prstů. Alespoň něco. Matně si vzpomínám, že jsem si pravačkou hnusně narazil a na levou mi šlápl mistr. Musel mi zlomit zápěstí, parchant.
Jenže to už jsem ležel na zemi a………..zděšeně jsem polknul a pokusil se pohnout nohama. Nešlo to! Nic jsem tam dole necítil. Ne, nebudu panikařit. Jsem v nemocnici.
Sice v mudlovské nemocnici, ale v nemocnici. Doufám, že s kvalifikovanou lékařskou péčí. Jenže jak jsem se sem dostal? Nakrčil jsem čelo.
Měl jsem souboj s mistrem.....ano, to je ono.....Zakázané kletby.....bolest....beznaděj...smrt
„Expelliarmus!“ zakřičel jsem a mistr přeletěl podzemní komnatu v záblesku rudého ohně.
„Crucio!“ zařval, sotva dopadl. Stačil jsem se zaštítit a odklonit kletbu bokem.V tu chvíli zaútočil znova. Znova jsem se jen kryl a pořád ustupoval ke dveřím. Najednou proti mně vyrazil ze stínů Jacob a já ho kouzlem odhodil na stěnu. Tohle se ho netýkalo.
„Expelliarmus!“ vykřikl tentokrát mistr a mně vylétla hůlka z ruky.
Spadl jsem se na zem, ale znova jsem se vymrštil do stoje a zkušeným hmatem vytáhl druhou. To už stál u mě. Odskočení, úhyb, otočka, mrštěná kletba, zaštítění.
Vše se slilo do jakési karikatury tance . Byl jsem rychlý, ale on byl rychlejší. Znova úskok. Dostal jsem se od na dva metry od dveří a bez míření vyslal další kletbu.
Viděl jsem jak zasáhla cíl. Prohnul se dozadu, ale zůstal stát a pak se s neuvěřitelnou rychlostí vrhl ke mně. Ve stejný okamžik do mě Jacob vrazil a já už se nestihl pořádně zaštítit
„Crucio maxima!“
Bolest. Šílená bolest neustupující ani mi nedovolující sklouznout do spásného bezvědomí. Měl jsem pocit, jako když mám celé tělo v jednom ohni a přece jsem si okrajově uvědomoval, že za to může jedna jediná kletba. Kletba, dovedená mým mistrem k dokonalosti.
Někdo tu křičel. Až po chvíli mi došlo, že jsem to já.
Bolest se pomalu zmírňovala, už zase jsem viděl normálně a ne přes mlžný opar agónie. Můj mistr odklonil hůlku a sklonil se nade mě.
„Ještě chceš odejít, chlapče?“ Hlas měl plný zdánlivé účasti a v tváři mu hrál úsměv.
Nevím, kde se ve mně vzala síla vstát a říct.. „Ano.“
Změřil si mě udiveným pohledem a pak se rozpřáhl. Vždycky jsem v duchu obdivoval jakou má můj mistr sílu.Tehdy jsem ho v duchu proklel.
První ranou mě poslal proti blízké zdi. Slyšel jsem jak cosi křuplo, když jsem do ní narazil. Sesul jsem se na zem a hned chtěl vstát... ale nešlo to... necítil jsem nohy.
Projela mnou vlna paniky, ale pak moje instinkty převzaly opět vládu nad tělem. Cítil jsem jak levicí sahám pro malou hůlku, kterou mi nedávno udělal Walter na mou přímou objednávku.
Na krátkou vzdálenost dokáže zabít velmi spolehlivě. Ale nebyl jsem dost rychlý. V ten okamžik, kdy jsem ji namířil na něj mi přišlápl ruku k zemi takovou silou, že mi musel přinejmenším nalomit zápěstí. Pak hůlku odkopl z mého dosahu.Následným kopem mě zasáhl do boku, a znovu. Vykřikl jsem bolestí. Chytl mě za límec košile a přitáhl k sobě. V té chvíli jsem sebral všechnu sílu, která mi ještě zbyla a pravačkou ho praštil do břicha. Schoulil se do klubíčka a pustil mě. Ale jen aby mě v další chvíli mohl znova nakopnout. Tentokrát se musel trefit do ledvin, protože před očima se mi vzápětí objevila temnota.V té chvíli mě napadlo, proč kouzelníci používají Crucio, když stačí hrubá síla. Další rána mě zasáhla do hlavy. Propadl jsem se do tmy.
Když jsem se probral, můj, teď již bývalý, mistr stál nade mnou.Pak se ke mně sklonil. Myslel jsem si, že to skončí. Už jsem neměl sílu se zvednou, nemohl jsem se pohnout a cítil jsem, že moje tělo je mnohem víc poškozené, než je na první pohled patrné. Přes všechnu bolest, jsem začal cítit podivnou otupělost. Když vzal moji hlavu do dlaní, skoro tak jemně jako matka bere své dítě, a zadíval se mi do očí, neměl jsem ani jak uhnout.
„Nedokázal jsi to, můj chlapče,“řekl a namířil mi svou hůlku do obličeje. „Jsi příliš slabý.“
Skoro omluvný úsměv.
„Avada,“v té chvíli jsem ho chňapl pravačkou za zápěstí, „kedava!“
Zelené světlo mezi námi vybuchlo.
Ležel jsem na zemi. Na mně můj mrtvý mistr a nad ním se skláněl Jacob. Namířil jsem na něj mistrovu hůlku.
„Pomůžeš mi, nebo tě zabiju!“Můj hlas zněl chraplavě.
Jen mátožně kývl a zvedl ze mě mistrovo tělo.
„Accio, hůlky!“ řekl jsem a moje hůlky mi vlétly do náruče. Rychle jsem je zastrčil za opasek a pak znova zamířil tu mistrovu na naštěstí ještě strnulého Jacoba.
„Imperio!“
Jacob makal jak švýcarské hodinky. Zvedl mě,odnesl nahoru do mistrova pokoje a tam položil na kanape. Chtěl jsem se dát do pořádku a potom odsud zmizet. Chvíli jsem dokonce vážně uvažoval, že než odejdu, měl bych zabít i Jacoba. Nepotřeboval jsem, aby někdo vědě co se tu stalo. Zděšeně jsem polkl. Mistrovi se to povedlo. Udělal ze mě vraha. Nadechl jsem se a pokusil se uklidnit. Ne, já použiju paměťové kouzlo. Já... víc jsem nestačil domyslet, protože do místnosti vrazili agenti z Ministerstva a jediným kouzlem mě poslali do říše snů.
Dobře, takže takhle to bylo. Byl jsem ošklivě zraněný, ale soudě podle všech těch přístrojů a hadiček jsem byl na operaci. Bude to dobré. Určitě. Nádech-zadržet dech-pomalý výdech. A znova. Trochu to pomohlo, ale zas ne moc.
Raději jsem oči zase zavřel a zaposlouchal se do okolních zvuků. Kromě pípání přístrojů sledujících moje životní funkce jsem slyšel jen vzdálené hlasy kdesi na chodbě. Snažil jsem se zachytit o čem si povídají, protože mi došlo, že jeden z těch hlasů patří ministru Reinsteinovi.
Věděl jsem oněm už dlouho a jeho prohlášení jenž se čas od času objevovala v Týdnu kouzelníků. Podle mých informací má pod palcem Oddělení boje proti zločinům kouzelníků. Cena za jeho hlavu je 250 tisíc marek.
Muži a jedna žena popošli blíž, takže jsem je slyšel už zcela zřetelně.
„Tedy si myslíte, že jakmile se stabilizuje, máme ho přesunout na oddělení pro rekonvalescenty?“ Zeptal se mužský hlas, který jsem neznal. Zřejmě je to lékař, napadlo mě.
„Pokud to podle vás pomůže doktore Schwietzere, ale jak jste sám říkal, možná že už nikdy nebude chodit. A já nepotřebuji kriply, co nemohou pracovat. A tenhle Steiner je troska. Po všech stránkách.“
Co mu na to řekl doktor jsem už neslyšel. V uších mi zněl Reinsteinův hlas. Skřípal v uších a to, co vyslovil……….já…….nebyl jsem schopný na to myslet. Kousl jsem se do rtu a křečovitě sevřel oči, abych se nerozbrečel. Celý můj svět se mi zhroutil před očima. Nechtěl jsem skončit jako mrzák. Já, který si tak zakládal na své mrštnosti a jiných schopnostech. Miloval rychlost při jízdě na lyžích, lezl po skalách a byl zvyklý spoléhat na své nohy.
Ne musí být přece naděje. Žiju v kouzelnickém světě. Tak, k čertu...
Večer se za mnou stavil doktor. Velmi jasně mi řekl, jak minimální je šance na to, že budu někdy chodit. Taky jsem měl poškozené nervy v levé ruce, jak mi na ni ten mistr stoupl. Takže i ona byla popravdě na odpis. Vlastně celej jsem byl na odpis. Proč mi nemůžou pomoct kouzelníci? Proč....?
Dny plynuly jednotvárné šedi. Jídlo, převlečení postele, lehčí cvičení s rukama, spánek a znova jídlo. Ta rutina mě ubíjela. Oni mi zachránili život, jenže já nechtěl žít takhle. Jako troska.
Pak mě hodili na jakési zapomenuté oddělení, kde sloužili dva starší lékaři skoro ve výslužbě a pár sester, které by s úspěchem mohli být mou matkou či dokonce babičkou. Jako bych jim nepřipadal nebezpečný, ale naopak naprosto bezvýznamný.
Byl zrovna přechod tlakové fronty či co, protože mi v jizvách a zraněních strašlivě škubalo a já jen tiše trpěl bolestí. Pak přišla jedna z těch sester a cosi mi píchla. Propadl jsem se do temnoty z níž jsem se nechtěl vzbudit.
Znova jsem ležel v temném sklepení v našem domě na Starém městě a cítil se tak strašně bezmocný. Krev mi tekla do očí a nade mnou se skláněl mistr.
„Nedokázal jsi to, můj chlapče,“řekl a namířil mi svou hůlku do obličeje. „Jsi příliš slabý.“
„Ne,“ vykřikl jsem.
S tím výkřikem jsem se vzbudil. Ležel jsem v propocené posteli a třásl se po celém těle. V místnosti, kde jsem ležel, bylo ještě jedno lůžko, ale to bylo prázdné. Pár dalších drobností, jako dvě židle a malý stolek v rohu jsem ještě zaregistroval, ale když jsem oči namáhal víc, rozbolela mě hlava.
Pokusil jsem se pohnout. Šlo to. Sice z tuha, ale mohl konečně hýbat prsty na levé ruce. Zvednout pravou a dát si ji před obličej mi připadalo skoro jako nadlidský výkon. Tak jsem byl zesláblý. To tam bylo tělo sportovce. Moje ruka teď vypadala spíš jako pařát kostlivce. Hubená, ovázaná obvazem, třesoucí se. Položil jsem ji zpět na pokrývku a pokusil se zvednout. Příšerně mě zabolela hlava, a tak jsem si zase lehnul. Navíc se před mnou roztočil celý pokoj, jako by byl vtažen do obřího víru. Takhle to nešlo. Ne, musel jsem začít s jednoduššími věcmi. Jenže to by znamenalo přemýšlet, a to bylo něco, čeho jsem se bál.
Zanedlouho přišla sestra, aby mě zkontrolovala. Rožnula tlumené světlo na stěně a když viděla, že jsem vzhůru usmála se.
„Díky Bohu, jsi vzhůru chlapče. Už jsem se začínala bát,“ řekla a znova mi věnovala jemný úsměv. Byl z ní cítit skutečný zájem. Až mě to překvapilo. Předtím o mne nikdo neprojevil takový zájem. Kdysi to byl mistr, ale jak se ukázalo, tomu šlo jen o mé schopnosti. Ne o mě samého.
„Tak se na tebe podíváme, co říkáš?“ Na to ze mě sundala deku a já zrudnul. Měl jsem na sobě jen košili, která se dává pacientům v nemocnicích. Moc toho nezakrývá, ale umožňuje k pacientovi dobrý přístup.
„Tak nech toho, mladíku,“ řekla škádlivě. „Víš kolik mužskejch jsem takhle viděla? Navíc tě musím zkontrolovat. Doktor Simons říkal, že to jak jsi měl poškozené orgány tě málem zabilo. Co na mě tak civíš? Ty nevíš co s tebou bylo?“
„Ne,“zašeptal jsem a přitom pozoroval, jak zkouší reflexy toho pohublého těla, které teď vypadalo spíš jak týden stará mrtvola než něco jiného. Mistr mě musel pěkně dorasovat. Nebo že by to nebyl on? Nebylo by to poprvé, kdy si lidi z Ministerstva na někom vybili zlost.
Hajzlové!
„Musím tě upravit, dnes se za tebou zastaví návštěva.“ Přerušila sestra mé úvahy.
„Kdo?“
„Ministr Reinstein.“
„Proč?“
„Nevím, jak to může vědět obyčejná sestra?“Pousmála se na mě, ale já cítil, že mi lže. Věděla proč. Stejně jako i v tom, že je obyčejná sestra. Byla to čarodějka. V té chvíli jsem to jasně ucítil.
Ministr se za mnou skutečně zastavil brzy dopoledne. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval z různých fotek. Vysoký šedovlasý muž kolem padesátky. Ostře řezané rysy v obličeji který se zdánlivě podobal nehybné masce. Tmavé uhrančivé oči si mě měřily jako koně někde na trhu. Koně, který má pramalou cenu, ale přesto je pro kupujícího něčím zajímavý. Po krátkém, formálním pozdravu si přitáhl k mému lůžku židli, posadil se a zabodl ty svoje tmavé oči do mých.
„Erich Steiner, věk 22 let, ukončená střední škola v Norinberku. Výsledek prospěl s vyznamenáním. Prozatím čtvrtý ročník Pražské Královské vysoké školy, obor Obrana proti černé magii se specializací na protiútoky. Jako volitelné předměty většinou věci z problematiky lektvarů či přeměňování. Podle profesorů, velmi nadaný student s náramným potenciálem.“
V té chvíli se Reinstein lehce ušklíbl. „Jak by taky ne, když pan student již několik let soukromě studuje u nájemného vraha a mistra černé magie, profesora Mausera. Kterého mimochodem před několika týdny zabil zakázanou kletbou. A další z nich použil na jeho asistenta a ten se z toho zbláznil. Museli ho hospitalizovat nemocnici svatého Benedikta.“
„To je mi líto,“ řekl jsem tiše. Vážně jsem nechtěl, aby se Jacobovi cokoliv stalo. To bylo mezi mnou a mistrem. On se k tomu jen připletl. A pak když jsem mistra zabil, bál jsem se že využije toho, jak jsem bezmocný a zabije on mě.
„Líto vám to může být, ale to vás nezachrání od vězení.Také my máme vězení pro kouzelníky, Steinere. Vězení, které je mnohem horší než onen pověstný anglický Azkaban.“
Polkl jsem naprázdno. Věděl jsem, co tím myslí. Viděl jsem lidi, kteří se odtamtud vrátili. Lidské trosky.
„Pokud ovšem zvážíme vaše nadání, Steinere, byla by ho škoda zahodit, nemyslíte?“
Zpozorněl jsem a čekal co mi bude chtít říct.
„Chtěl bych vám nabídnout toto. Dostane se vám kvalifikované kouzelnické péče a postavíme vás na nohy. Doděláte vysokou školu a také vaše, řekněme, zájmové studium které jste absolvoval bude prohloubeno.“
„Ale?“zeptal jsem se.
„Takto nabytých znalostí budete využívat jen v úkolech, které vám zadám já nebo mnou pověřená osoba.“
„Jinými slovy, mám pracovat pro vás, pane ministře.“
„Přesně tak.“
„A když odmítnu?“
„Když odmítnete, nebudu nad vámi moci držet ochrannou ruku a vy budete po doléčení postaven před soud, odsouzen za své zločiny a poslán do vězení.“
„Rozumím,“ řekl jsem a skutečně rozuměl.
„Nuže tedy? Jaké je vaše rozhodnutí, pane Steinere?“
Neměl jsem na výběr. Ne teď a tady. Jediná cesta na svobodu měla cenu smlouvy s ďáblem.
„Přijímám, pane ministře.“
„Velmi jste mě potěšil, pane Steinere,“ usmál se ďábel a podal mi ruku. Stiskl jsem mu ji ....
