Tala Aneru horečnatě přemýšlela, zatímco ji muž velmi hrubým způsobem držel a tiskl zápěstí jejích rukou k sobě. Hlavou jí proběhly nejrůznější varianty řešení dané situace, ale okamžitě zvážila, že v úvahu připadají pouze dvě, ze kterých mohla vybírat – stále hrát obyčejnou slabou služebnou nebo bojovat. Zatracený elfík, pomyslela si nakvašeně. Říkala jsem mu, že není bezpečné věřit komukoliv v přístavu, ale stejně měl svou hlavu… Je to jen hloupé princátko.
Když na kůži ucítila dotyk provazu, uvědomila si, že se musí rozhodnout velice rychle. Jako první zvážila, že by se nechala s princem zajmout. Mohla bych s elfíkem přetrpět to zajetí a po vyplacení výkupného se vrátit. Ale co když…žádné výkupné nebude?
Tala velmi dobře znala hranice svých schopností a věděla, že v případě té horší varianty – nezaplacení výkupného nebo nějakého úskoku – by mohlo být velmi obtížné dostat se do Dieloru zpátky přes moře. Zvláště, když netušila, kam poplují, a jestli odtamtud bude mít namířeno jiná loď zpět. Mohlo se stát mnoho neočekávaných věcí a ona, ačkoliv nebyla zatím příliš tlačena časem, se nechtěla vzdalovat od svého cíle v Dieloru.
Výhody a nevýhody druhé varianty byly naopak zcela zřejmé – sice by ji otrokáři nikam neodvlekli, ale zato by svým počínáním elfskému princi dala najevo, že není zcela tím, zač se vydává. A dopady tohoto prozrazení si v té chvíli nedokázala domyslet. Leda, že by boj s otrokáři nepřežil…
Muž dokončil obmotání elfčiných rukou a chystal se udělat pevný uzel. To byl poslední okamžik, který Tala měla na rozhodnutí. Ještě se podívala na Chainora a uviděla, že ten je také svazován a jeho tvář sžírala lítost a strach. Déle už žena na nic nečekala, během jediného úderu srdce měla jasno.
Co nejsilněji trhla rukama od sebe a zbavila se tak pevně utažených provazů. Za sebou uslyšela pouze překvapené heknutí, neboť její věznitel zjevně nepředpokládal, že by mohla taková drobná žena vyvinout tolik síly. Vzdech se změnil v bolestné zaskučení, když mu Tala vrazila loket do břicha těsně pod hrudní kost. Poté se bleskově otočila na patě a další ránu zasadila soupeři do krku, po níž se muž bezvládně skácel k zemi. Ačkoliv Murnuze zjevně vývoj situace vyvedl z míry, zareagoval poměrně rychle. Srazil Chainora, na jehož tváři se také zračilo nemalé překvapení, k zemi, tasil meč a bodnul. Jeho výpad byl sice rychlý, ale dle Taliných měřítek až příliš ukvapený a nepřesný, neboť neměla sebemenší potíže se mu vyhnout. Druhý úder byl veden seshora na ženinu hlavu, ale ta do dráhy čepele nastavila židli, do jejíhož pevného dřeva se nabroušený kov zarazil. Elfka v odvetu vymrštila vysoko nohu a za praskání žeber odhodila otrokáře dozadu. Ten ještě navíc zakopl o klečícího elfského prince a převalil se přes něj. Murnuzova tvář zrudla vztekem i bolestí, když se pokoušel těžce vstát. Na hlavu mu však dopadla židle, kterou po něm Tala mrštila. Poté se už nezvednul.
Tala si oddychla a rychle se rozhlédla po místnosti. Pohled jí padnul na pohozený samostříl, který prve třímal v rukách muž, jenž ji svazoval. Murnuzův meč ležel také nedaleko od ní. Sebrala obě zbraně a pohlédla na Chainora. Ten se konečně dostal na nohy a s rozšířenýma očima na ni hleděl.
Žena si sarkasticky pomyslela, že k úplně bezduchému výrazu mu schází už jenom otevřená pusa. Tak…Stalo se. Teď viděl, co viděl a dokonce i on - ne příliš bystrý elfík - si teď jistě domyslí, že tohle by prostá žena nedokázala. A to by mohlo být nepříjemné…
S přivřenýma očima nerozhodně stojícího mladíka sledovala a pomalu pozvedávala kuši. Snad kdyby to vážně nepřežil…
Její další úvahy a případné činy vyrušilo prudké zabušení.
„Veliteli, děje se něco?“ ozvalo se za nimi.
Tala konečně samostříl pozvedla, ale mířila s ním na dveře. Ty se vzápětí rozrazily a objevil se v nich ozbrojenec. Ani nestačil zhodnotit situaci, když se mu vystřelená šipka zaryla do čela. Jeho tělo zavalilo druhého muže, který stál těsně za ním. Svého spolubojovníka zachytil a něco na něj vykřiknul – zřejmě si nevšiml, že oslovený je již mrtvý. Tala sevřela pevně meč a přiskočila ke dveřím. Druhý strážný nakonec mrtvého odhodil stranou, aby viděl do kajuty. Jakmile se před ním udělal volný prostor a výhled, přikrčená Tala provedla výpad a bodla muže do oka. Jeho tělo vzápětí těžce dopadlo na druhého mrtvého strážného. Drobná žena se předklonila a vyhlédla do lodní chodbičky. Nikoho dalšího nespatřila, a proto se otočila zpátky do místnosti. Tak jsem to zvládla.
Pohled jí opět padnul na snad ještě vyděšenějšího a překvapenějšího elfského prince. Skoro…
V té krátké chvíli musela učinit rozhodnutí pro ni snad ještě těžší než to předešlé. Její výcvik a chladné uvažování jí radily, aby se Chainora bez prodlení zbavila tak, aby vina padla na otrokáře. Mohla by tím i získat – nějaký čas by hrála uplakanou a vystrašenou chudinku a vyvolala ve vévodovi ještě větší soucit a důvěrnost k ní. Měla bych, ale…Ne, neudělám to. Tohle je to, čím se liším od dob, kdy jsem sloužila svému pánovi.
Od vražedných myšlenek ji definitivně odradil přímý pohled do elfových nechápavých a nevinných očí. V duchu si zopakovala, co si slíbila už dávno: Nezabiji nikoho, kdo mi nebude stát přímo v cestě k dosažení cíle…
Zakroutila hlavou, jakoby se snažila všechny nerozhodné myšlenky zaplašit. Ten pohyb jakoby probral i elfského prince, neboť ten náhle vydechl: „Tialaino…“
„Teď ne,“ přerušila jej rezolutně Tala a hodila mu meč, který jen taktak chytnul do náruče div se nepořezal. Sama zahodila nenabitou kuši a vybavila se nožem, který měl jeden ze strážných u pasu. „Musíme se dostat ven, jestli nechcete skončit na této lodi v okovech po docela dlouhou dobu.“
Po těch slovech žena vyrazila ke dveřím. Chainor se stále tvářil nechápavě, ale když se za ním ohlédla, tak ji následoval.
V podpalubí již na nikoho nenarazili. U východu na palubu se elfka zastavila a zašeptala: „Nahoře se ničím nezdržujte a držte se mě. Zamíříme co nejrychleji pryč z lodi a venku se ztratíme v davu.“
Chainorova tvář snad ještě více zbledla a on se zadíval na meč, který křečovitě třímal v ruce. „Nebylo…by lepší zahodit ty zbraně a dělat, že nás ten Murnuz pustil? Třeba by nikdo nic nepoznal.“
Tala jen zakroutila hlavou: „Mám takové tušení, že všichni na této lodi vědí, proč nás Murnuz pozval. Všechno jsou to jistě otrokáři nebo jejich služebníci, takže bych si raději ty zbraně nechala. Ale pokud nás nikdo nezastaví, na odiv je dávat nebudeme.“
„Ale vždyť z paluby je vidět do přístavu, jistě by si nedovolili na nás zaútočit před pohledy lidí a stráží.“
Elfka si již hlasitě povzdechla. Skoro zalitovala, že se jej nezbavila a že se s ním teď musí tahat. Je to tak pohodlné, když jsem v takových situacích sama…
Měla chuť alespoň říci něco jedovatého, ale rozhodla se stále hrát uctivou služebnou, i když její maska díky předešlým událostem řádně proděravěla.
Co nejmírněji řekla: „Už jsem vám říkala, že i za tu chvilku, co v Dieloru pobývám, jsem slyšela o přístavu ne příliš pochvalné věci. Možná že i stráže jsou otrokáři podplacené, nevěřím, že by se tu takové věci děly zcela bez jejich vědomí.“
Mladík se na Talu díval, jakoby jí nechtěl věřit. „Myslíte tím, že stráže s nimi spolupracují?“
„Já nevím,“ pokrčila rameny Tala, „ale nedivila bych se, kdyby byly hluché k našemu volání a otočené zády.“ Než stihnul elf říct něco dalšího, žena jej přerušila: „Pojďme už!“
Nůž poté schovala do boty a mladý elf s nesouhlasem ve tváři umístil meč za opasek tak, aby to alespoň zdánlivě působilo jako by mu patřil.
Poté Tala otevřela dvířka a vyšla ven. Počkala, až se po její bok zařadí Chainor, a zatím se rozhlížela. Na palubě lodi napočítala šest ozbrojených stráží a dalších několik námořníků. Dva ozbrojenci stáli poblíž ní, a když spatřili elfy, udiveně se po sobě podívali. Tala neznatelně pokynula Chainorovi, aby šel dále. Snad nezpanikaří…
Ten naštěstí pochopil a udělal dva kroky dopředu následován ženou. Cestu jim však přehradili oni dva strážci.
„Stůjte!“ nařídil jeden z nich rázně.
Chainor se na místě zastavil a rudoočka si pomyslela, že její společník vypadá až příliš vyplašeně. Měla strach, aby to ti dva nepoznali stejně dobře jako ona.
„Děje se něco?“ zeptala se klidně Tala.
Rozhodla se, že bude raděj mluvit ona. Ozbrojenci jistě nevěděli, že jinak vystupuje jako služka a Chainor jako vyslanec.
Její ledový klid zjevně zapůsobil, protože mluvčí strážců se dlouho rozmýšlel, co by řekl. Žena doufala, že uvěří tomu, že je Murnuz pustil.
Oči válečníka se však opět zaměřily na mírně se třesoucího elfského prince a zlověstně se zúžily. „Kde je ten muž, který váš doprovázel dovnitř?“ zeptal se.
„Naznal, že z lodi se již dostaneme sami. Je v tom nějaký problém?“
Ozbrojenec byl zjevně na pochybách. Těkal pohledem po dvou „hostech“ a zjevně se domýšlel, proč odcházejí tak brzy a hlavně, proč by jeho pán případné otroky nechával odejít.
Nakonec zakroutil hlavou a už našlapoval, aby ustoupil elfům z cesty, když se z útrob lodi ozval varovný řev a dusot obrněných nohou.
Strážní na nic nečekali a tasili meče, zareagovali rychleji, než Tala předpokládala. Žena však byla připravena a také díky jejím instinktům promluvily její zbraně dříve. Bleskově vymrštila nohu a bočním kopem srazila nejbližšího muže k zemi. Když nohu přitáhla zpět k tělu, vytrhla z boty nůž a zaměřila se na druhého strážného. Ten jen strnule stál a zděšeně se na svou soupeřku díval. Tala si musela přiznat, že měla ráda ten šok a údiv v očích nepřátel poté, co prokázala sílu mnohdy mnohonásobně převyšující možnosti jejího těla.
Mírně odhalila zuby v úsměvu a podívala se tak, že se jí v rudých očích zlověstně zalesklo. Válečník - snad nevědomky, ale přesto – ustoupil o pár kroků, neopatrně zaškobrtnul a svalil se k zemi.
Na několik úderů srdce nastalo na lodi úplné ticho, které protrhával pouze hluk z přístaviště. Námořníci i ozbrojenci upřeně sledovali dvojici elfů a přemítali o tom, co mají dělat. Nikdo zjevně neměl chuť jako první se postavit drobné ďáblici s nadlidskou silou. Toho Tala ráda využila a dotkla se Chainorovy paže.
„Jdeme,“ zavelela rázně a rozběhla se k můstku vedoucímu na souš.
Klidný průběh jejich úniku byl však přerušen mužem přiběhnuvším z podpalubí, který zakřičel: „Chyťte je! Na ně!“
Elfové byli v půli cesty, když se na ně ze všech stran vrhli čtyři ozbrojenci a tlupa námořníku s všemožnými nástroji v rukou. Prvního přiběhnuvšího Tala odrazila, aniž by zpomalila. Další se rychle přibližovali a ona věděla, že nevyváznou z lodi bez boje, nehledě na to, že u samotného můstku stál mohutný válečník a výhružně se rozmachoval těžkým mečem. Co nejvíc proto zaječela, aby upoutala pozornost v přístavišti, ale přesně jak očekávala – lidé se začali z okolí lodě ztrácet a hlídka městských hlídačů zmizela kdesi v davu. No výborně…
O sebe strach neměla, ale starosti jí dělal elfský princ, i když před chvílí nechybělo příliš k tomu, aby jej zabila. Nepochybovala o tom, že sama se dokáže z obklíčení dostat, v jeho případě si příliš jistá nebyla. Vyhnula se dalšímu úderu čepele a zároveň uskočila před námořníkem, který po ní napřahoval ruce. Koutkem oka si všimla, že Chainor těžkopádně nastavil meč dřevěné tyče a velmi zpomalil. Pokud mladíka nechtěla nechat napospas otrokářům, musela se mu přizpůsobit, držet s ním krok a krýt jej z druhé strany. Naneštěstí jim byli v patách tři muži a na rozdíl od nich spíše zrychlovali. Naopak Talu potěšilo, že už nikdo nečíhá ani nepřibíhá z boku. Proto na místě zastavila právě ve chvíli, kdy se neoholený námořník s vervou snažil chytit Chainora. Mrštně se otočila, chytla soupeře za zápěstí a využila jeho pohybu tak, aby mu následně zkroutila celou paži. Mocným postrčením jej pak nesměrovala pod nohy jeho dvou spolubojovníků, kterým podrazil nohy. Na nic víc nečekala – o to méně na další dobíhající otrokáře – a opět se rozběhla za Chainorem. Ten již stál u můstku a kryl se před ranami válečníka, který střežil přístup do lodi. Muž byl tak posedlý tím Chainora zdolat, že si ani nevšiml Tala, která do něj vrazila a následně shodila do vody. Oba elfové pak vyběhli na břeh, který byl v okruhu mnoha kroků prázdný. Nikdo se tu nechce do ničeho připlést.
Už se chtěla rozběhnou směrem na sever do středu města, aby se spolu s Chainorem pokusili ztratit v davu, když si všimla napravo ostrého odlesku kovu. Vrhla tím směrem pohled a všimla si tří vyvýšených postav sedících na hřbetech silných koní. Rychle se obrátila tím směrem a s sebou prudce strhla Chainora. Ten jen nechápavě zalapal po dechu, ale nic neříkal a běžel za Talou. V patách jim bylo několik námořníků; válečníci díky své zbroji byli o něco pozadu. K Talině spokojenosti začali všichni pronásledovatelé po houknutí jednoho zpomalovat – tím více, čím blíže byli naprotijedoucím jezdcům. Ti také zaznamenali nějaký rozruch a zvýšili rychlost. Žena se ohlédla a všimla si, že otrokáři začínají ustupovat zpět k lodi. Tentokrát nám přálo štěstí…nebo spíše tomu elfíkovi.
Zastavila se a s vnitřním uspokojením sledovala dalších několik kroků panického a zběsilého úprku Chainora, než si ten všiml, že jeho společnice již vedle něj není a ohlédl se. I on neochotně zastavil a tázavě a starostlivě na Talu hleděl. Ihned poté mu pohled padnul na utíkající muže. Rudoočka k němu v poklidu došla a čekala, dokud k nim nedojedou jezdci. Se znechucením také sledovala, jak se tato část přístaviště opět zaplňuje. Nikdo z kolemjdoucích navíc nevypadal, že by se o předešlý konflikt nějak zajímal. Dielořané i všichni ti přicestovalí obchodníci jsou jen zbabělé krysy…
Po počátečním rozhořčení si však uvědomila, že ona by se možná nezachovala jinak.
„Proč utíkají?“ zeptal se udýchaný Chainor.
Rudoočka si nemohla nevšimnout, že od ní drží patřičný odstup. Pokývla hlavou k jezdcům a řekla: „Kvůli nim.“
„Kdo je to?“
„Rytíři nějakého řádu, možná paladinové,“ odtušila Tala s pokrčením ramen. „Každopádně ti jsou narozdíl od řadových dielorských stráží známí tím, že skoro až fanaticky hledají pravdu a drží se spravedlnosti.“
„Musíme jim o těch otrokářích říct,“ prohlásil Chainor tiše.
„Já bych se jich raděj nějakou dobu držela a pak se ztratila.“
„Ale o ni se o tom musí dozvědět, přece ty lidi nemůžeme nechat…“
Rudoočka na mladíka upřela svůj pronikavý pohled. „Dělejte, jak myslíte, vyslanče, ale řeknu vám toto – tyto rytířské řády nejsou závislé na vládě Dieloru, ale také nemají potřebné pravomoci. Nepochybuji o tom, že stráže i ti rytíři o otrokářství vědí, ale jedni nechtějí a druzí nemohou nic dělat.“
Chainor přikývl a po chvíli odvětil: „Na ztracenou ženu, která je tu teprve dva dny, toho víte o městě přeci jen dost.“
Jeho hlas byl o poznání chladnější a odtažitější než před incidentem. Ani už v jeho očích se nezračil stejný zájem jako předtím. Tak, teď přijde ta těžší část. Mnohem těžší – přesvědčit Chainora, že nejsem nebezpečná.
Rozhovor i Taliny myšlenky přetrhl příjezd jezdců. Tala po nich vrhla krátký pohled a poté chtěla sklopit oči, aby neupozorňovala příliš na jejich barvu. A zvlášť před těmito muži, neboť tušila, že mnozí členové rytířských řádu vládnou zvláštními silami. Přesto ten krátký přímý pohled jí stačil, aby si muže zběžně prohlédla. Všichni tři byli navlečeni v zářivých zbrojích, které však zcela jistě nesloužily jen pro okrasu. Přes ně měli navlečené jednoduché dlouhé bílé košile bez jakýchkoliv znaků, přepásané světlým opaskem s připjatými zbraněmi v pochvách. Dva z mužů byli lidé, vousatý dlouhán a snědý muž s kamennou tváří. Třetím byl také vysoký muž s nezvyklou téměř alabastrově bílou pletí a tmavými havraními vlasy. Haenan, pomyslela si žena a již chtěla sklopit zrak, když se přímo do jejích očí upřely ty jeho. Na místě strnula nebyla schopna odtrhnout zrak od těch šedých očí, čím víc se snažila, tím větší odpor proti své vůli cítila a útrobami jí proběhla vlna horka, naopak v zádech ji zamrazilo. Jedné její části mysli byla ta zkušenost nepříjemná, ale něco hluboko v ní se tomu nebránilo, snad spíše naopak.
Rytíř přijel až k ní a stále se jí díval do očí, rudoočka nedokázala odhadnout, jaké pocity a myšlenky se za tou klidnou tváří skrývají. Nakonec se haenan povzbudivě usmál a věnoval pohled Chainorovi, který si všechny tři muže prohlížel také se zájmem. Tala byla opět volná.
„Zdravím vás, elfové,“ pronesl haenan a oběma věnoval zdvořilou úklonu, Tale galantně o něco hlubší.
Chainor pouze pokývnul hlavou, ještě příliš rozrušen z předešlého dění, a Tala učinila totéž, spíše však z nejistoty k černovlasému rytíři.
„Jmenuji se Cirnerian,“ představil se haenan. „Z dáli se mi zdálo, že se tu něco děje, máte snad nějaké potíže?“
Chainor přikývnul a chtěl něco říct, ale Tala jej předběhla: „Nic vážného, pouze drobnou rozmíšku s námořníky jedné lodi. Pozvali nás, ale chovali se hrubě, proto jsme se rozhodli odejít a to je nejspíš urazilo.“
Elfský princ se na ni skoro vyčítavě zahleděl a sám k tomu dodal: „Máme zato, že jsou to otrokáři.“
Rudoočka mu ostrý pohled oplatila, ale mlčela. Měl by sis mé rady raděj brát k srdci, elfíku, nebo se zase dostaneš do problému. A já bych jej s tebou vážně moc nerada sdílela…
„Otrokáři?“ zeptal se nevrle snědý muž, jehož tvář byla ještě před chvílí zcela kamenná.
„Máte pro to nějaký důkaz?“ zeptal se Cirnerian.
Chainor pouze zakroutil hlavou.
„Pak tedy nemůžeme nic dělat,“ odtušil vousáč.
„A dielorské stráže tyhle věci příliš neřeší,“ dodal snědý a Tala si byla jistá, že nebýt toho, že byl rytířem nějakého spravedlnosti oddaného řádu, odplivl by si.
„Můžeme vám nějak jinak pomoct?“ zeptal se haenan.
„Vlastně ano,“ řekla Tala, „ti muži mají stále v držení naše koně a mám strach, že nám samotným je nevydají.“
„V tom vám snad můžeme pomoci,“ odvětil Cirnerian. „Pojďte s námi.“
Elfové pak následovali pomalu jedoucí rytíře. Když se dostali blízko lodi otrokářů, Chainor na ni ukázal a řekl: „To je ta loď. Naše koně u ní stojí.“
A skutečně zvířata stále klidně postávala na kamenném molu hlídány dvěma hádajícími se a prudce gestikulujícími ozbrojenci. Na palubě Tala zahlédla hlouček mužů, kteří také horečnatě debatovali. Všechen hovor však utichl ve chvíli, kdy si otrokáři všimli rytířů. Když se pětice ocitla přímo před lodí, na můstek vkročil Murnuz s tváří zkřivenou vztekem. Otočil se na své kumpány a cosi na ně houkl v neznámé řeči. Ozbrojenci i námořníci se pak rozešli plnit svou práci, zatímco vousáč se snědým rytířem si vyměnili významné pohledy.
„Co chcete, šlechetní rytíři?“ zeptal se otrokář se špatně hranou úctou. Držel se přitom za hlavu a Tala litovala, že jej úder židlí nezabil. S bázní se pak zahleděl na ni a jeho výraz se ještě více zkroutil.
„Doprovázíme tyto elfy, aby si mohli vzít zpět své koně.“
„Však mohou,“ zašklebil se otrokář. „Nikdo jim v tom nebrání.“
„Doslechli jsme opět o tvých obchodech s otroky,“ promluvil rázně snědý rytíř.
„Vážně?“ odtušil výsměšně Murnuz. „A to vám řekl kdo? Ti dva? Napadli mě, když jsem je pozval na pohár dobrého vína. Co se dá také očekávat od divochů z lesa? Měl jsem to tušit…“
„A kdo myslíš, že ti uvěří?“ zeptal se Cirnerian.
„A kdo myslíš, že uvěří tobě?“ odsekl světlovlasý muž. „V očích městské rady jsem vážený a ctěný obchodních a často spolu uzavíráme oboustranně výhodné dohody.“
„Nepochybně,“ odvětil haenan, „ale jednou bys mohl tnout příliš hluboko, Murnuzi, a poté ti nepomůže ani pověst ani zastání u rady.“
„Toho se nedočkáš.“
„Uvidíme, teď vrať ty koně.“
„Nejednej se mnou jako se zlodějem, mí válečníci ty koně jen hlídají, aby nebyli odcizeni! A ty ještě podporuješ ty drzé elfy, rytíři.“ Otrokářův hlas zněl v té chvíli téměř lítostivě a ublíženě. Po těch slovech mávnul na válečníky hlídající koně, otočil se a odkráčel směrem do svých kajut.
Oba elfové na své koně nasedli a poté následovali rytíře městem. Tala se necítila v jejich přítomnosti nejlépe, neboť haenanův odzbrojující pohled byl pro ni něčím novým a nečekaným. Jediný, kdo ji předtím kdy dokázal nějak ovlivnit, byl její pán. Proti magii byla v některých ohledech téměř imunní, ale Cirnerian na ni zcela jistě nepoužil klasickou magii kouzelníků. Snad nepoužil žádnou magii. Jako by samotný první kontakt s jeho osobou byl tak silný…
Pětice jezdců projížděla hlavní třídou, kterou Tala s Chainorem již zdolali dopoledne. Ani jeden z nich příliš nemluvil, neboť rytíři zjevně neměli v povaze se zbytečně vyptávat a ani jednomu z elfů také nebylo do hovoru.
Tala zvláště přemýšlela o tom, co řekne Chainorovi ohledně jejího počínání a nadlidských schopnostech. Věděla, že si s ním bude muset promluvit dříve, než dorazí do paláce. Celé mé dlouhé snažení nyní závisí na tom hlupáčkovi…a jediném rozhovoru. A to jsem ho měla tak krásně spoutaného do mých sladkých lží a neupřímných úsměvů.
Povzdechla si a na elfského prince se zadívala. Jel klidně a zcela evidentně sám přemítal nad tím, co se stalo. Při úprku ji poslouchal a na nic se neptal, ale nepochybovala o tom, že to se změní, jak se probere z počátečního šoku. Budu muset odhalit část pravdy a svůj plán na jeho omámení mou osobou urychlit. A zvláště musím nastoupit mnohem otevřeni, teď mi stejně nic jiného nezbývá...když už přežil. Snad se ukáže být vážně takovým hlupáčkem, na jakého jsem jej odhadovala.
V jedné chvíli proto promluvila a k viditelnému překvapení Chainora řekla: „Budeme se tu s vámi muset rozloučit, ctění rytíři, naše cesta směřuje jinam.“
Tři mužové téměř zároveň přikývli a Cirnerian řekl: „Jistě, jak si přejete. Doufám, že vám již žádné nebezpečí nehrozí. Buďte ale opatrní.“
„Budeme. Jsme vám opravdu velmi zavázání za vaši pomoc, nebýt vás, asi bychom již nebyli svobodní.“
Cirnerian se poklonil a řekl: „Opatrujte se tedy, snad se ještě někdy setkáme.“ Po těch slovech se rytíři ještě uklonili a odjeli. Tala zamířila jiným směrem do méně nahuštěných částí města a doufala, že ji elfský princ bude následovat a nebude se ptát, kam jedou. Snad si myslí, že znám nějakou zkratku…
Chainor ji skutečně následoval a na nic se neptal, proto rudoočka využila toho krátkého času, aby co nejvíce promyslela své případné odpovědi a výmluvy.
Chainor seděl v sedle strnule a v ústech cítil nepříjemné sucho. Jeho mysl se stále bránila uvěřit tomu, co všechno během relativně krátké chvíle viděl a zažil. Zrada Murnuze byla sice velmi překvapivá, ale nemohla se zdaleka rovnat tomu, co přišlo poté. Opět si v mysli živě vybavil, jak Tialaina s lehkostí a klidem zabíjela své protivníky a otřásl se. Zase zabíjení…Proč mé putování provází tolik krve?
Utěšoval se tím, že pokud měl zůstat svobodný, možná to jinak nešlo. I když slůvko „možná“ v jeho hlavě vyvolávalo mnohé pochybnosti a nejistoty. S tím, co se vyklubalo z Tialainy, se však v žádném případě smířit nedokázal. Zabíjela s takovou lehkostí a úplným nezájmem v tváři – toho by přece bývalá tulačka nebyla schopna. A ta síla…
Nyní vedle ní jel a ona se stále tvářila, jako by se nic nestalo. Vůbec nechápal, kam jedou, neboť nejrychlejší cesta do paláce by byla po hlavní třídě, to tušil i on, aniž by město znal.
Možná…mě chce zabít, napadlo jej, ale vzápětí tu myšlenku zavrhl. Jistý si však být nemohl.
Čím více o Tialaině přemýšlel, tím víc mu docházelo, jaký byl předtím hlupák, když poprvé pojal podezření a vyptával se jí. Nejenže její odpovědi nebyly při pohledu zpět tak jisté, jak se mu prve zdály, ale on si nyní vzpomněl, že zamluvila – nebo sám zapomněl – další důležité věci.
Uvědomil si, že se jí vůbec nezeptal na mrtvého skřetího náčelníka, kterého našli v skřetí tvrzi, kde měla být i ona. Ale nebyla tam a nikdo jiný jej nejspíš zabít nemohl. A já na to úplně zapomněl…
Ani ta její historka ohledně neškodného hraní na zlomené zápěstí v hostinci U Blátivé stezky nevypadala ve světle ukázky její síly příliš věrohodně. Mladík si vyčítal, že tak snadno podlehl jejím slovům a víc nepátral po tom, co se skrývá za těma jejíma rudýma očima. A slova vycházející z jejích rtů, které na rozdíl od jejích očí na mě působily ve všech ohledech mile, mě celou dobu jenom balamutily. Ale…proč?
Chainor se při každé další myšlence cítil čím dál hůř. Krásné odpoledne strávené po boku příjemné, třebaže trošku zvláštní, lesní elfky se změnilo v hrůzu, kterou neočekával. Zažil několikanásobné překvapení, po kterém ztratil mnohé iluze.
Věděl, že už k lidem nebude nikdy tak důvěřivý jako dříve, k Tialaině nejspíš také ne a v Dieloru se již nebude moct cítit bezpečně. Ukázkový ústup stráží z místa problému byl tou poslední kapkou.
I když sám si musel přiznat, že smrt mužů, třebaže to byli otrokáři, a Tialainino lhaní jej ranily nejvíce. Jediné, co jej na celé situaci utěšovalo, byl fakt, že mu rudooká žena zachránila život.
Náhle jej napadla zvláštní myšlenka: Co když je Tialaina dračice?
Na první pohled se mu ta myšlenka zdála šílená, ale stejně neuvěřitelná mu připadala síla drobné ženy. Slyšel několik příběhů o tom, že se draci převtělovali do podob lidí, elfů, trpaslíků a dalších bytostí kvůli různým, často malicherným důvodům. Možná je to nějaká znuděná dračice, kterou baví si zahrávat s pro ni nízkými tvory?
Rudé oči a nadlidská síla jeho domněnku jenom utvrzovaly. Ale slyšel také, že draci vládnou mocnými kouzly, proto nechápal, proč by před otrokáři prchala a používala v boji dýku. Snad jen vážně pro zpestření…
Nicméně ani tak se mu ten nápad nezdál příliš pravděpodobný.
Ani si při svém zamyšlení neuvědomil, že se postupně dostávali do stále méně zalidněných ulic. To Chainorovi na klidu nepřidalo, neboť příliš nevěřil, že temná ulička, do níž měli namířeno, je onou ideální zkratkou. Nicméně na další boj nebo útěk již neměl dost duševních sil, nehledě na to, že pochyboval, že by se mu jedno nebo druhé povedlo, když měl takového soupeře. Raději proto doufal, že Tialaina s ním nezamýšlí nic zlého.
Elfského prince i jeho koně pohltily stíny vysokých budov a zvuk kopyt dopadajících na dlažbu duněl a rezonoval mezi chladnými zdmi. Uprostřed uličky žena zastavila a pohlédla na mladíka. Tomu se prudce rozbušilo srdce. Tak přeci jen...
„Chtěla bych si promluvit,“ navrhla Tialaina.
Chainor přikývl, ale moc se mu neulevilo. Předpokládal, že jej chce zabít ve chvíli, kdy nebude mít žádnou možnost úniku. Přesto sesedl z koně a upřeně sledoval taktéž seskakující ženu. Ta si jej chvíli prohlížela a mlčela.
Elfský princ každou chvílí očekával úder nebo bodnutí nožem, přesto se zeptal: „O čem si chcete promluvit?“
„Jistě máte spoustu otázek, vyslanče,“ odvětila Tialaina.
Chainor přikývl a napřímil se. Rozhodl se nepoddat strachu, i kdyby měl umřít. „To jistě mám, ale k čemu by byly, když na ně stejně nedostanu pravdivou odpověď?“
„Nebyla jsem k vám předtím úplně upřímná,“ přiznala rudoočka.
„Ne, to skutečně nebyla.“ Elfský princ chtěl ještě dodat, že navíc přehlédl spoustu věcí, ale bylo mu jasné, že Tialaině je to víc než jasné.
„Podívejte, vyslanče, já jsem nechtěla…to všechno.“
„Nechtěla jste lhát? To snad ne…Nejdřív se ke mně chováte dost nevraživě a mlátíte mě, zabijete skřetího velitele, pak tvrdíte, že jste obyčejná nešťastná žena a já vám na to skočím…A pak…tohle.“
„Já vás chápu, ale…vyslechněte mě prosím.“
Místo odpovědi se Chainor zeptal: „Jste drak?“
Tialaina překvapením zamrkala a zmateně zakroutila hlavou. „Vyslechněte mě prosím,“ poprosila znovu tišeji a se slzami v očích.
Elf se díval drobné ženě do její nešťastné tváře a něco se v něm navzdory chladným úvahám, velícím mu v ničem jí nevěřit, pohnulo. Určitě lže i v tomto, ale…ty slzy jsou tak skutečné.
„Povídejte,“ řekl nakonec.
„Víte, já…chtěla bych se vám omluvit. Moc omluvit. Nemohu už nic vrátit zpět, ani se nebudu nijak hájit, jen vám chci říct, proč jsem to všechno tajila.“
Na chvíli se odmlčela a sklopila zrak. Chainor s napětím čekal, co řekne, i když v něm stále přetrvával strach, že jej nakonec zabije. „Nechtěla jsem prostě nikde přímo přiznávat, že jsem zrůda. Už tak mě lidé nenáviděli kvůli mým očím, co teprve kdyby věděli o mých dalších schopnostech. Nakonec…i vás to přeci vyděsilo, nemám pravdu?“
Elfský princ o tom chvíli přemýšlel. Po všem, co prožil, neměl jediný důvod jí věřit, ale na druhou stranu jej zachránila, což nemusela dělat, kdyby neměla alespoň trošku čestné srdce.
„A kde jste se naučila tak bojovat?“ zeptal se.
Tialaina si otřela stále stékající slzy a řekla: „V divočině. O tom toulání jsem vám nelhala. Během svého života jsem byla nucena naučit se bránit. A s mou nepřirozenou silou, mrštností a instinkty to nebylo nic těžkého.“
Ještě víc se rozeštkala, když říkala: „Ani ohledně rodičů jsem vám nelhala, opravdu mě nechtěli.“
Chainor Tialainu nechal vyplakat a sám o tom přemýšlel. Při pohledu na ni mu pukalo srdce, ale rozum stále promlouval jinak. Přesto už věděl, že asi nebude mít tu sílu ji úplně zavrhnout. I když netušil, jaký rozdíl by v tom pro ni byl, jestli se právě on nad ní slituje či nikoliv.
Když se žena vyslzela, podívala se zpříma na něj. „Podívejte, vyslanče, já vím, že jsem si tím pokazila celý život, ale skutečně mě mrzí, že jsem vám lhala. Nebo spíš…že jste zjistil, co jsem za příšeru.“
Po těch slovech sklopila zrak a dívala se do země.
V té chvíli se mladý elf cítil prachmizerně. Co když to tak skutečně je? Co když se cítí špatně a pouze má strach z reakce okolí. Jestli má špatné zkušenosti…Možná jsem já jí ublížil, ona mi až na tu příhodu v Blátivé stezce nic neudělala.
Nakonec jej však napadla jiná otázka, na kterou se zeptal. „Proč myslíte, že jste si pokazila celý život?“
Tialaina vzhlédla a smutně se usmála. Chainor najednou získal téměř jistotu, že mu již žena neublíží.
„Víte, až se to vévoda dozví, tak mě zcela jistě vyžene ze svých služeb.“
„Nemyslím, že by takový byl. Pokud mu řeknete pravdu, tak snad…“
„A jste si tím jistý?“ zeptala se přímo Tialaina.
Na to elfský prince přímo neodpověděl, ale jistý si nebyl. Ačkoliv se mu Rekean zdál jako mírný člověk, netušil, jak by zareagoval právě v této situaci. Donedávna to Chainor netušil ani o sobě, i když na nic podobného nepomýšlel. Asi má pravdu…Vlastně já rozhoduji o jejím budoucím životě. Ale mám jí věřit? Mohu si to ještě dovolit?
Ještě jednou se jí podíval do tváře, do jejích očí, na její rty a opět se rozhodnul dříve, než by to vše důkladně promyslel.
„Možná bych se o tom nemusel vévodovi zmiňovat,“ nadnesl po chvíli a sledoval reakci drobné ženy. Ta nejdříve ztuhla a bez mrknutí hleděla do elfových očích. Chainor měl pocit, jakoby hledala nějaký náznak žertu či klamu.
„Vážně?“ zeptala se po chvíli.
Mladík si to ještě chvíli promýšlel, ale nakonec opět přikývnul, stejně by to už nejspíš nezměnil, když už to navrhl. Snad dělám správnou věc.
Tialaina rychle a hluboce dýchala, jakoby hledala slova díků. Očima těkala sem a tam a tváře jí zčervenaly. Ne, tohle nemůže hrát…
Nakonec se postavila na špičky, elfa objala pevně kolem krku a vtiskla mu silný polibek na ústa. Chainorovi připadlo zvláštní, že přestože její ústa byla horká, po těle jej zamrazilo. Nebylo to však nepříjemné mrazení. Celý přitom zrudnul a vytřeštil oči.
Toto bylo další překvapení tohoto dne, tentokrát však hezčí než ty předešlé. Rozhodně to byl zážitek, na který jen tak nezapomene.
Když se od něj žena odlepila, usmála se. „Jste ten nejhodnější muž, jakého jsem potkala. Nevím, jak se vám odvděčit.“
Chainor její slova téměř nevnímal, stále ještě fascinován předešlým polibkem. Před očima měl mlhu a cítil se trošku omámen. Nakonec se prodýchal a trošku nejistě řekl: „Snad, abyste už ke mně byla upřímná. Tedy nechci znát žádné tajnosti, ale…rád bych věděl, co s vámi je.“
Tialaina rychle přikývla. „Řeknu vám to, ale myslím, že bychom to mohli nechat na později a na vhodnější místo.“
„S tím souhlasím,“ přitakal elf.
Poté oba nasedli na koně, vyjeli ze stinné uličky a drobná žena je vedla co nejpřímější cestou k paláci.
Chainor se přes to, co Tialaině slíbil, snažil o všem důkladně přemýšlet. Jakoby nějakým kouzlem se však jeho vzpomínky stále vracely k okamžiku, kdy jej žena „odměnila“ za jeho rozhodnutí. Věděl však, že za tím žádné kouzlo, alespoň ne kouzelnické, nevězí.
