Ze staré kovářské dílny se ozýval dětský pláč. Kovářka právě porodila a za život svého dítěte zaplatila svým vlastním. Nikdo nevěděl, má-li se radovat z novorozeněte, nebo truchlit pro mladou, krásnou ženu. Našli se i tací, kteří zazlívali maličké dívence její narození, povídali, že ona je samo peklo, když vzala život dobré ženě.
Ale kovář na svou dceru nedal dopustit, ani v den jejích třináctých narozenin. Vše bylo pečlivě přichystáno, na dvůr přicházeli lidé, zasedali ke slavnostní tabuli, jen malou oslavenkyni nikdo nezahlédl. Hodiny právě odbíjely šestou, když se celá zašpiněná a pomlácená objevila mezi hosty. Z vlasů jí stékala kalná voda, která zanechávala tmavou stopu na písečné půdě. V davu to pohoršeně zašumělo, jen dívčin otec se blahosklonně usmál a doprovodil ji k domu.
Konečně oslava začala. Dívku přistrojili, vyčesali, jako opravdovou dámu, ale nikomu
nemohla ujít mužná jiskra v jejích očích.
Kovář povstal a pravil: „Melwend, dcero, vyrůstá z tebe krásná a živá dívka. Jsi pracovitá, silná i bojovná, přesto ti nechybí půvab, krása a šarm. Chci, abys věděla, že tvůj život vkládám pouze do tvých vlastních rukou. Rozhodneš-li se jít do kláštera, půjdeš, budeš-li chtít bojovat za pravdu, bojuj, uvážíš-li za vhodné zůstat doma, zůstaň. Nebudu ti v ničem zabraňovat. Každý máme svůj osud, proto já říkám jdi a naplň ho!“ Jeho mluva způsobila veliký údiv mezi přítomnými vesničany, věděli, že kovář je muž nesmírně moudrý, ale přece jen takovou svobodu pro dívku, jíž přezdívali divoženka?
To už promluvila také Melwend: „Otče, vážím si tvých slov více než kdo jiný. Vychoval jsi mne, nikdy jsi mi ničeho neupíral, dal jsi mi volnost, svobodu a tím i zodpovědnost,“ kdosi si hlasitě odfrkl, „Proto chci abys věděl, že tě miluji celým svým srdcem. Pověz, přeješ-li si, abych zde zůstala, zůstanu. Budu dobrou dcerou, hospodyní a později snad i matkou, ale jestli mi dáváš opravdovou svobodu, nech mne odejít. Ne zítra, ne za týden, ne za rok, ale hned teď.“ Nikdo z přítomných se neodvážil nic říct. Desítky očí se obrátily ke kováři.
„Dcero,“ vydechl, „dobrá, je-li to tvé přání, nechci, abys zde zůstávala.“
„Lituji toho, otče, ale sám si řekl ,naplň svůj osud´. Tady je,“ bylo na ní vidět, jak moc se přemáhá, přesto pokračovala, „Tam, kam teď odejdu mě nesmí nikdo doprovázet, ani ty ne. Proto, mi nežehnej, zřekni se mne, zřekni se své dcery, zřekni se Melwend.“ Její oči se zalily slzami, avšak nikdo nepochyboval o tomto rozhodnutí.
Kovář před ní poklekl, vyňal kožené pouzdro, vtiskl jí ho do rukou, pak zazvonil na džbán a od stájí sem přivedli krásného koně. Měl havraní srst, černá přecházela do blyštivé modři. „V pouzdru najdeš dýku. Vykoval jsem ji pro tebe. Když její čepel zrudne, zabij, když se zeleně zaleskne, dej naději, naději na přežití, naději na klid duše, protože ten člověk si ji zaslouží. Koně opatruj, patřil tvé matce, ale neboj, nestárne.“ Na chvíli se odmlčel, bylo slyšet, jak ve stájích hrabou hřebci svými kopyty, jak vítr pohazuje větévkami stromů, jak jeho slza dopadla na mosazný kotlík. „Zříkám se tě dcero. Už nejsi mou. Už nejsi dcerou kováře!“
Davem to znovu zašumělo. Všichni čekali na nějaké znamení, na zprávu, že jde pouze o hloupý žert, ale nic nepřicházelo. Namísto toho se Melwend vyšvihla do sedla, naposledy pohledem pohladila svůj rodný dům, otce, který už jím nebyl a pobídla koně. Jen ve vratech se ještě zastavila: „Sbohem, už navždy!“ Pak ji pohltil rudý západ slunce.
