-policejní ústředna města Plzeň
U výslechu Bohumil Flachs, přítel Ronalda Brinzáka. Na čele mu vyvstávají krůpěje potu. Oči má uslzené, stále se není schopen smířit s kamarádovo smrtí. Je špinavý a strhaný.Upřeně se dívá na štos papírů, který je před ním na stole a vypráví svůj příběh.
,,Něco se s ním stalo. Za boha sem nemohl přijít co. Seděli sme spolu v lavici už od pátý třídy a nikdy se takhle nechoval. Až pak se změnil. Z počátku se jen s nikým nebavil. Uzavřel se sám do sebe a celý přestávky čuměl do blba. A už v tuto chvíli sem věděl, že to není on! Dřív sme celé přestávky honili holky. Ke všemu sme měli takový kydy pubertální, ale pak, když sem za nim přišel a zeptal sem se ho, jestli nechce jít na chodbu, nebo tak něco, on mě ani nevnímal. Já sem si to moc nebral. Ve třídě sem měl další kámoše, sice oni nebyli jako on, ale to sem si ještě říkal, že má snad jenom nějakou depku, nebo tak něco. Jenomže pak už to trvalo příliš dlouho. Jednou přestávce sem ho přemluvil, aby šel na chodbu. Šli sme až do třetího patra, moc lidí tam nechodilo. Zeptal sem se ho tam, proč se tak změnil a on se na mně podíval takovym nenávistnmym pohledem, že se mi udělalo zle. Sdělil mi, že ho už všechno štve. Všichni štvou. Ne, neřekl štvou, řekl serou. Pak na mně řval věci, kterym sem ani nerozuměl, nevěděl sem, co to mělo znamenat, ale dostal sem z toho hroznej strach. Panenky se mu rozšířily, a… no vypadalo to, jako když mě proklíná. Nevydržel sem to a utekl sem do třídy.
Pak to zase všechno bylo, jako dříve. Já sem se bavil s ostatními a on mlčel a seděl v lavici. Docela sem si na to zvykl, když si najednou začal brát tu knížku, Byla to nějaká černá bichle, bál jsem se ho zeptat jak se jmenuje. Četl jí pořád, bez přestání. Při hodinách o přestávkách, nedíval se jinam, než do ní. A taky začal malovat ty obrázky. Nějaký pentagramy. Maloval je na lavici, byla úplně celá pomalovaná. A jednou při zkoušení, když měl namalovat cyklohexan namaloval pentagram. Jako navyklý pohyb rukou, který dělal minimálně tisíckrát. Proboha! Normální člověk v jeho věku by namaloval píču, ale von musel namalovat pentagram!“
Povolaný kroutí hlavou, utírá si čelo a dále mluví s rukou přes oči.
,,Začali sme se ho strašně bát. Bylo vidět i na učitelích, že sou z něj znechucený. A báli se mu cokoli říct. Začal taky hrozně páchnout. Páchnul hlínou a taky trochu krví. Chodil děsně špinavej. Holky za náma brečeli strachy. Vážně brečeli a já sem brečel doma, taky strachy. V noci sem se probouzel spocenej, vždycky se mi o něm zdálo a máma mě musela uklidňovat.“
Povolanému se rozjasňuje obličej
,,ale pak odešel ze školy. Teda, vyhodili ho. A teď už je ve třídě zase klid.“
Povolaný se najednou dívá na vyšetřujícího. ,,Je to všechno?“
Vyšetřující kývá hlavou.
