Chci jen vám a právě dnes,
tu věc podivnou vyprávět.
O dívce, krásné tanečnici,
O dívce, co jed vypila,
O bělostné to holubici,
Jíž liška hlavu srazila.
***
Znal jsem dívku, která mi sestrou byla,
Znal jsem dívku, kterou milovat nestačilo,
Když ona na vás oči obrátila,
Jakoby srdce v hrudi poskočilo.
Byla to vášeň s chůzí labutě,
Byl to letící pták.
Byla to láska, co rozpřáhla perutě,
Byl to srdcí vrah.
Jak růže voní, ale popíchá,
Tak ona krásná je, ale nedýchá.
Jen pro ní prvně má dýka našla cíl,
Jen pro ní já prvně zavraždil.
Stála tam v šeru, oči přivírala,
Hrála to divadlo, jakoby se bála.
Neviděl jsem pak, když krev jí hrdlo zalila,
Však rudá stopa na tváři její mlčení zradila.
Vraždy a násilí přepadly mou duši,
To jsou ta slova, co upírům sluší!
Zprvu krutě s vášní zabíjel jsem člověka,
Teď má zkrotlá duše před obětí pokleká.
Život jejich a kapka krve mne napojí.
Jsem snad pošetilý, když chtěl bych obojí?
Když chtěl bych, aby oči jejich znovu uviděly svět,
Když chtěl bych žít a pro sebe zabíjet?
Často si přeji smrtí svou je vykoupit,
Ale ne, vrahům je dovoleno žít!
Proto do smrti, po těch dvě stě let,
budu spílat té, co dala mi právo zabíjet,
Té, které jsem milost vykonal,
Té, jíž jsem největší dal dar,
Té, která na prach shořela,
Té, která srdce neměla.
I přesto po bílých růžích voněla!
