Tohle je příběh, jež se traduje mezi lidmi Mellorie. Večer se vypráví u ohňů, milenci si jej potají šeptají z lásky. Co na tom, že se možná ani nestal, co na tom, že upír člověka takto proměnit nemůže…Je to stará báje, a lidé ji mají rádi.
Tento příběh se udál za dávných časů. Celé dlouhé věky panoval v Mellorii chaos a bezvládí. Lidé bojovali jak mezi sebou, tak i proti ostatním rasám Mellorie.
Právě hrozba silnějších (byť méně početných) elfů, upírů, trpaslíků, gnomů a dalších, donutila lidské bojovníky přestat s vlastními půtkami a semknout se pod jednotný meč.
Tak vzniklo v Mellorii první království lidí. Jednotné a silné.
…lidé ovládli brzy situaci a jejich nepřátelé se stáhli. Spokojili se s odlehlými a nehostinnými končinami Mellorie, a lidé je na oplátku nechali na pokoji.
Když nastoupil na trůn král, jehož dějiny znají jako Třináctého krále, (to podle generací, jež zatím vládly od dob sjednocení) ovládali Mellorii z velké části lidé. Spousta starobylých ras už dávno vymřela. Ostatní, (jako třeba upíři), byli po Mellorii nepravidelně rozptýleni a žili ve stálé obavě o vlastní život.
Snad pro to nešťastné číslo, snad pro nesmiřitelný odpor ke všemu odlišenému, jež král dával často najevo, ho bohové Mellorie ztrestali na místě nejcitlivějším. Dlouho, velmi dlouho jeho žena nemohla počít dítě. Král byl nešťastný, časem zuřivý až krutý. Vzepřel se božské vůli a pomocí temné magie si zajistil potomka. Jeho žena byla těhotná. Slavilo se skutečně velkoryse, tekly potoky vína, nalévalo se zdarma pivo, královské lesy byly na celý týden dány volně přístupné k lovu poddaným.
Jaký strašný šok to musel být, když nadešla ona vzácná hodina, nejtěžší v životě každé ženy, a královna porodila – zrůdu.
Celé království se zahalilo do černé. Smutek. Žal. Dítě zemřelo, tak zněla zpráva, která se šířila z hradu. Král se styděl. Slepě bohy nenáviděl, proklínal je. Proklínal za to, co se stalo… Za své vlastní dítě! Nikdo nesměl vědět, že dítě přežilo... Nikdo se nesměl k chlapečkovi přiblížit. Nikdo.
Král jej dal zavřít do temného pokoje bez oken. On byl jediný vlastník klíče ke dveřím. On jediný byl vlastník svobody svého syna.
A co hůř, královna nepřečkala porod bez následků. Prvotní vyčerpání se změnilo v setrvalý stav. Byla bledá, zcela bez sil. Sloužící ji musely krmit, omývat, dbát na ty nejzákladnější úkony. Královna ztratila vůli a chuť žít. Celé dny jen ležela, nepřítomně zírala do zdi.
Tu král pochopil hrůzu svých činů, dosah toho, co svou zaslepeností způsobil. Uvědomil si, jak hrozně chyboval, jak se asi musela cítit jeho žena, když žila ve stínu pochyb, nenávisti a nenaplněné touhy po dítěti, kterou on ještě zhoršoval. Teprve nyní mu došlo, že svou ženu skutečně miluje, a že je ochoten zaplatit jakoukoliv cenu, aby odčinil své hanebné činy. Doufal, že se mu podaří zachránit alespoň ji.
Povolal lékaře, domácí, obyčejné, slavné i ty z dalekých krajin. Přislíbil je zahrnout zlatem a diamanty. Pokud nějak pomohou chřadnoucí královně.
Ale marně. Královna pomalu, ale jistě umírala. Král tedy překonal svou hrdost a pokorně vzal šat prostého poutníka, hůl, žebráckou tornu a vydal se napříč Mellorií k horám daleko na severu, kde měl být v podzemí tajný chrám, v němž se podle pověstí dalo promlouvat přímo s bohy Mellorie.
Pouhý týden cesty měl za sebou, když náhle v noci k němu ve snu promluvila krásná božská bytost. Cesta do svatyně v horách by byla zbytečná, královna již tolik času neměla. Byla jedna možnost, jak ji zachránit, ale…král by musel být ochotný zaplatit jakoukoliv cenu.
Neváhal tedy. Pospíchal do nejbližší vesnice, kde za příslib bohaté odměny získal koně a hnal se jako o život zpět na hrad.
Nejtěžší čin ho ale ještě čekal. Usmál se nad tou ironií. Upíři… obávaní, pronásledovaní a nenávidění…to oni měli být jedinou šancí na záchranu, jejich schopnosti a umění. Jen oni mohli vrátit královně život.
Dveře do sálu se zprudka rozletěly. Bytost vkročila dovnitř. Všichni přítomní zmlkli. V celém obrovském sále, který ještě před pár okamžiky hlučel hostinou, cinkotem přípitků a švitořením urozených dam, bylo náhle zcela ticho. Jeho kroky. Sebejisté a pružné. Vysoká postava, havraní vlasy, nepřirozeně bledý obličej a černý plášť splývající skoro až na zem. Došel až ke králi a zpříma se mu zahleděl do očí. Ten mu ukázal rukou směrem ke komnatám královny. Cizinec bez jediného slova následoval krále. Prošli chodbami hradu do klidnější časti, kde měla jeho žena ložnici. Když oba vstoupili, slabě zasténala. Byla bledá, pokožka připomínala pergamen, dýchala mělce, takřka neznatelně. Návštěvník sundal svůj plášť, zabalil do něj ženu, a potom ji vzal do náruče. Lehce a ladně, jako pírko. Přitom opatrně a citlivě, jako když matka tiskne k prsu své narozené dítě. Za doprovodu krále nasedl do kočáru a chvatně vyrazil na cestu.
Král osaměl. Jeho žena, milovaná královna, byla nyní v rukou upírů, kterým byl její život vydán na milost a nemilost.
Byly to nejdelší týdny, zoufalé dny, naplněné čekáním na sebemenší zprávu. A pak nadešla chvíle, kdy se ten stejný cizinec, zjevil podruhé. Král zrovna uléhal, když se ozvalo nečekané zaklepání na dveře. Sfoukl svíci, uchopil meč a opatrně pootevřel. Měly by tu přece být stráže? Z chodby do temna komnaty pronikalo světlo. Když se dveře otevřely dokořán, spatřil na prahu důvěrně známou siluetu. Upír vstoupil dovnitř. Přehlédl mžikem celou místnost, ušklíbl se nad taseným mečem. Král se rychle oblékl; byl čas vydat se na cestu. Bez výhrad důvěřoval nočnímu návštěvníkovi, ale opasek s mečem si přesto ponechal u pasu.
Byl uvnitř sídla. Za chvíli ji spatří. Nepohodlí a útrapy cesty ani nevnímal, v hlavě měl jen naději na tento okamžik. Již předtím dal naložit a připravit vozy plné zlata a drahokamů jako svůj projev díků. Rovněž vydal přísné nařízení, které upravovalo postavení upírů v Mellorii.
Upír ho zavedl do přepychově zařízené ložnice. Potom se s úklonem vytratil. Zdálo se to jako okamžik. Dveře se znovu otevřely a vešla ONA. Král nevěřil svým očím. Jeho milovaná. Ta změna mu vyrazila dech. Byla překrásná. Temné výrazné rty, vodopád černých vlasů rámoval její obličej, zářivé oči šelmy. Překypovala krásou a zdravím. Tmavě rudé šaty zdůrazňovaly její pas, nechávaly vyniknout každé křivce. Při pohledu na její pevná ňadra pocítil stejné vzrušení jako tenkrát, když ji spatřil poprvé. Padla mu do náruče, byla to chvíle bezbřehého štěstí, lásky. Tiskl ji k sobě, líbal, hladil. Rozepnula si sponu a nechala šaty sklouznout na zem. Vzal ji do náruče a položil na postel. Bylo to divoké, šílené a krásné. Milovali se dlouho, důkladně, v tu chvíli neexistoval čas, nebyla minulost, budoucnost, byly jen oni dva.
Přišel čas splnit slib - políbila ho na ústa. Na tvář. Na krk. Potom cítil, jak její zuby vnikají do jeho těla. Sála a zároveň dávala. Nebránil se, byl smířený s tím, zaplatit jakoukoliv cenu.
Druhý den ráno byl jedním z nich. Už nebyl „jen“ člověk. Důstojně vyšli oba ruku v ruce z komnaty. V hodovním sále čekala spousta bratrů. Když je spatřili, poklekli na koleno. Přísaha věrnosti Upířímu králi byla dokonána.
