Už třetí den jsem zamrzl v tomhle hnusném městě. Rozsekané ulice a vymlácená okna dotvářejí celkovou atmosféru postapokaliptického místa. Jediné město kde mě místní obránci nechtěli odstřelit už na půl kilometru. Chudé děti žebrají o jídlo, které dávno přerostlo cenu zlata a raněných a mrtvých se tu válí, až nevím, kam se mám koukat. Musím odsaď pryč, to je dost jasné. Čert vem jídlo a teplo. Hlavně že budu pryč. Nasednul jsem na svou motorku a čtyřválec spokojeně zabručel. Otočil jsem plynem, až pneumatiky zakvílely a vychutnával čerstvý vzduch na tváři. Helmu jsem si nenasadil, protože auto má málokdo a pokud ho někdo má, pak lidé, kteří si ho dokážou vymlátit od ostatních. Vítejte v postapokaliptickém světě, kde se hrstka přeživších schovala do podzemních krytů a zbytek ponechala radiaci. Kde platí už jen síla a děti jsou jen mutanti. Marně se vědci snaží snížit poločas rozpadu umělým zásahem. Jediný zdroj potravy je ozářená kukuřice, která přesto roste dává právě tu trochu jídla, abychom přežili.
Něco se už prostě musí zvrtnout k lepšímu, ale nikdo neví kdy. Děda vždycky říkával, že na dno se padá proto, abychom se pak měli od čeho odrazit. Teďka jsme ale po kolena v hnusném bahně ze kterého se jen tak někdo nevyhrabe.
Konečně jsem vyjel z toho masového hrobu na širou pláň. Až začnou mrtvoly hnít, pak to teprve bude chuťovka. Zatím, jelikož je pozdní podzim, tak to akutní není. Ale že si pořád stěžuji, můžu být vděčný alespoň za ten čerstvý vzduch.
Jel jsem dobrou půlhodinku, než jsem před sebou spatřil oblaka zvířeného prachu. To může znamenat jen dvě věci. Jedou auta a v nich mafiáni, zkráceně můj konec, nebo několik lidí utíká před mafiány, což je také nejspíše můj konec.
Ze zatáčky se vyřítil dav jak splašené stádo koní a utíkal krajinou. „Tak mám docela štěstí“, pomyslel jsem si. Docela se mi ulevilo, protože mafiáni nebudou mít střelné zbraně na takovou bezbrannou smečku. Střelivo se vyplýtvalo v prvních třiceti dnech bojů a pak se teprve ukázalo, jak je vzácné. Také proto jsem pyšný na svoji Jistotu. Našel jsem tento meč v rozvalinách jednoho pokoje, když jsem zrovna hledal nějaké konzervy. Pak mám ještě starého dobrého Glock 19 z mých mladých let. Šest zásobníků bude extra kanonáda a tak si ji radši šetřím na někoho, kdo mi za to bude stát. Jak se říká, pro strýčka příhodu. Nebo pro mafiány. To podle toho, kdo tu bude dříve.
Dav se povážlivě začal natáčet mým směrem. Tak jsem tasil Jistotu a trošičku s ní zamával, aby to došlo i těm, co si zrovna dupli na vedení. Polovině to docvaklo a změnilo směr. S tou druhou to tak veselé nebylo a tak jsem směr změnil já. Co nejdál od mafiánu je spokojené stáří. Tak jsem ujížděl, seč mi pneumatiky stačily. Mafiáni pořád nikde, až mi to začalo být divné. „Tak kdepak to vázne, chlapci.“ Náhle se z pod kopce vyřítili černí jezdci na koních se strašlivými meči a příšerně vřeštěli. Překvapili mě tak, až jsem spadl z motorky a hrozně se rozsekal. Naštěstí mám kombinézu a tak jsem po dvě stě metrech zastavil celkem v celku. Motorka to taky přežila. Proto jí říkám Tank. Ale jenom když mě neslyší. První z jezdců dohnal tupější půlku a s vítězoslavným výkřikem se zařízl do davu. Krev pokropila pěkně zelenou travičku a planinou se rozezněl vyděšený ryk obětí nájezdu. Jezdci nemilosrdně dobíjeli umírající lidi a pak se, bohužel, rozdělili. Tři na mě a zbytek za davem. Sakra. Mezitím jsem už dobíhal k motorce. Zkoušel jsem nastartovat motorku, ale rozklepali se mi kolena a já se nemohl trefit na kličku. Ďas aby to spral.
Jistota je Jistota. Kryl jsem se za Tankem a čekal na jezdce. Jeden se opravdu blbě šklebil tak jsem si řekl, že alespoň tohohle vezmu s sebou do pekla. Když se přiblížil, hodil jsem sebou na druhou stranu koně a za letu ťal. Naštěstí měl těžký jezdecký meč a tak se nestačil bránit. Chudák. Dostal jednu hezkou pod žebra a vyryl pěknou brázdičku do hlíny. Ty další dva jsem zas až tak nedomyslel a tak jsem rychle skočil zpátky. Dneska mám z pekla štěstí. Jak jsem se za chvilinku přesvědčil, štěstí nebylo to jediné, co mi z pekla poslali. Jezdci začali točit koně a já zuřivě dupal na kliku starteru. Motor zakašlal a tak jsem mu pustil benzin. Sto koníků zapracovalo a už jsem mizel v dáli. Vytočil jsem prudkou zatáčku okolo kopečka a překvapením jsem znova spadnul z motorky, ach jo. V kruhu svíticích megalitů bojovali svůj poslední souboj dva rytíři. Svítící meč jednoho z rytířů opsal zlověstný oblouk a zasekl se protivníkovi do podklíčkové tepny. Modrá kapalina zalila megality a z nebe se snesl déšť. Dokonce i nebe zaplakalo. Černý rytíř nezaváhal a mohutným skokem rozdrtil ležícímu rytíři lebku. Zůstal jsem stát jako přimražený. Za megality pozvolna začala sesychat květinová louka, která určitě do podzimu nepatřila. I ptáci utichli, jako by vzdávali hold padlému rytíři. V tom se přeživší rytíř otočil a zabodl do mě svůj nenávistný pohled. „Tak pojď, amatére“, řekl jsem a přepnul páčku Glocku na AUTO. Glock má zásobník na dvanáct nábojů a dokáže je odpálit za jednu sekundu. Takovou kanonádu by jen tak někdo neustál, ale na rytíře jsem moc dojem neudělal. Škoda. Kulky se zasekali do brnění bez zjevného účinku. Alespoň teď vypadá víc cool. Tak jdeme na železa. Tasil jsem Jistotu a narychlo si protáhnul svaly na rukou. Rytíř přiskočil a jednou ranou mě skopl do trávy. To jsem opravdu nevychytal.
Teď ležím na zádech na zemi bezmocný jak děcko a koukám na čepel, která se rychle blíží k mému hrdlu. Poslední den mi proběhnul před očima a teď mě čeká ta nepříjemná část umírání. Ale už je to jedno. Naděje padla a já ji přežil. Svět zase přežije mě, ale o moc déle to stejně nebude. Možná se stejně všem uleví. Lidé ze společné nenávisti stvořili černého rytíře, Zkázu. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Zkáza na sebe nenechá dlouho čekat. Můj poslední den. Hlava s chrupnutím odskočila od těla a začal konec. Sbohem, Světe.
