Meč mě tížil na rameni, jako bych místo něho nesl vzrostlý strom. Stoupal jsem zadýchaně do prudkého svahu hory, jejíž vrchol byl zahalen do mléčných mračen. Mezi balvany a rozeklanými skalisky si vítr zpíval svoji studenou píseň, ale na mém čele přesto vyrážel z pórů kůže pot. Musel jsem si sednout. S úlevou jsem odložil těžký meč vedle sebe a zahleděl se do údolí hluboko pode mnou.
Tam, u kroutící se říčky, krčila se má rodná vesnice. Přesto, že slunce ještě nezačalo svoji obvyklou pouť, z mnoha komínů už stoupal dým a matky asi právě připravují ranní jídlo pro své rodiny. U našeho stolu budu dnes chybět. Hrudník mi sevřel podivný svíravý pocit, ale odhodlaně jsem jej potlačil. Už mám dost těch přezíravých pohledů mých bratří a ústrků ostatních vrstevníků z vesnice!
Narodil jsem se v ní před osmnácti roky, jako třetí syn v rodině kováře. Otec byl mohutný chlap, přesně takový, jak to vyžadovalo jeho řemeslo. Také oba mí starší bratři vypadali na to, že ho budou ve vzrůstu a síle následovat. Jen já jsem se nějak nepovedl. Jak ubíhala léta, bylo jasné, že vyspívám ve slabého a neduživého mladíka. Při dětských hrách jsem se zadýchával, brzy unavil a stával se pozvolna terčem posměchu a příkoří ostatní omladiny. Bratři se mě ani moc nezastávali, byl jsem pro ně černá ovce rodiny a v klukovských rvačkách mě většinou nechávali osudu.
Nemohu si stěžovat, že by mě neměli rádi rodiče, to ne. Ale když bylo jasné, že nebudu nikdy pokračovat v rodinném řemesle, otec si mě vždy změřil s povzdechem a útrpným pohledem z pod zamračeného huňatého obočí. Jen matka nedávala nikdy najevo, že jsem nějak odlišný nebo méněcenný. V jejím náručí jsem mohl kdykoliv najít azyl, když jsem přišel domů zraněný na těle nebo na duši.
Několikrát jsem se snažil dokázat všem, že nejsem takové budižkničemu, za jakého mě pokládají. Zkusil jsem dokonce pomoci i v kovárně. Přemluvil jsem jednou bratra, ať mě nechá místo sebe šlapat měchy u pece. Brzy se však dostavila bodavá bolest v hrudníku a musel jsem si sednout. Bratr se ušklíbl a poradil mi, abych šel na louku plést věnečky s holkama. Pak mě odstrčil a vrátil se na své místo. Vyplížil jsem se z kovárny jako zpráskaný pes a bylo mi do breku. "Nejsem k ničemu a všem jenom pro smích!"
Lehl jsem si za domem do trávy a sledoval mraky, jak plují k vrcholku hory za vesnicí. A vzpomněl si, co se o tom kopci povídá.
Sídlí tam prý hrozný drak, který v noci loupí v ohradách dobytek a v minulosti prý už odnesl i nějakého člověka. Od nás z vesnice ho zatím nikdo neviděl, ale mnoho lidí tvrdilo, že slyšelo z tmavé oblohy svistot jeho křídel. Kdysi se prý pár mužů odvážilo za ním do skal, ale žádný z nich se nevrátil. Co vím, tak nyní převažuje názor, že těch pár dobytčat nestojí za to, aby se někdo na tak nebezpečnou výpravu vydával. Navíc není jisté, že tam nějaký drak vůbec je a ztracené ovce a kozy jestli nejdou všechny na vrub vlků a medvědů.
Napadla mě lákavá myšlenka. Kdybych toho draka objevil nebo dokonce zabil, stal bych se určitě hrdinou vesnice! A kdyby mě usmrtil, nic moc se také nestane, protože, co je tohle za život! Pohrával jsem si s tou myšlenkou stále dokola, až mě úplně uchvátila. Bylo rozhodnuto!
Večer, když všichni usnuli, jsem opatrně vstal, popadl do náruče šatstvo, v chodbě za neckami schovanou mošnu s jídlem a pitím a vyplížil se z domu. Oblékl jsem se a opatrně otevřel dveře do kovárny. Věděl jsem, že otec dokončil několik zbraní pro blížící se trh. Když měsíc vykoukl z pod mraků a osvětlil trochu stěnu s rozvěšenými zbraněmi, jeden z mečů jsem sejmul ze zdi. Překvapila mě nepříjemně jeho váha, ale nutně jsem ho potřeboval! Snad mi otec tu krádež odpustí! Dal jsem si meč na rameno a vykročil.
Na úpatí hory jsem se ještě jednou ohlédl na spící vesnici a odhodlaně se vydal vstříc neznámu. Cesta byla pro mne krušnější, než jsem si původně představoval. Kupodivu jsem vůbec nepomyslel na nebezpečí ze strany nějakých velkých zvířat, ale už za pár desítek minut jsem byl zpocený a špatně se mi dýchalo.
"No, trochu se prospím a ráno budu pokračovat dál," rezignovaně jsem v duchu povzdychl a ulehl do trávy na prvním příhodném místě. Únava udělala svoje a brzy jsem usnul.
Probudil mne ranní chlad a mlha. Vyndal jsem z mošny pšeničné placky a čutoru s vodou a nasnídal se. Když se opar začal zvedat a odkryl pohled na probouzející se vesnici v údolí, přepadly mne pochybnosti o tom, zda jsem se rozhodl správně. Zatnul jsem však zuby a vydal se dál do kopce. Nevím, kolikrát jsem cestou ještě odpočíval, než jsem dorazil pod vrchol. To už slunce stálo vysoko na obloze a rychle osušovalo pot z mého čela.
Usedl jsem na jeden z balvanů a snědl poslední placku. Odpočinul jsem si a rozhlédl se kolem sebe. Kromě motýlů se nikde nic nehýbalo, všude jen skalnaté útvary, větší či menší balvany, sem tam osamělý strom nebo květina. Žádná známka po existenci nějakého většího tvora, natož draka!
No, co! Aspoň budu moci doma říct, že je to všechno jen báchorka nebo minulost! Dal jsem si opět meč přes rameno a začal obcházet vrchol. Než se vydám zpátky, musím to alespoň pořádně prozkoumat! S občasným hekáním jsem přelézal větší kameny a začal přemýšlet, jestli nemám zahodit ten zatracený těžký meč, když jsem na něj narazil. Byl tu! A málem jsem mu spadl na záda!
V jakémsi dolíku, tvořeném okolními skalními útvary, se tu na sluníčku vyhříval obrovský ještěr. Nejméně padesát stop délky! Tam, kde nezakrývala hřbet složená kožnatá křídla, se sluneční paprsky odrážely od zelenozlatých šupin, až ta zář málem oslepovala. Hluk, který jsem způsobil, přiměl příšeru otevřít oči. Žluté panenky s černými zornicemi se zkoumavě zadívaly na moji udýchanou drobnou postavu a pak ta přerostlá ještěrka promluvila: "Co tu chceš, človíčku?"
Překvapený tím, že tu vůbec je a neméně tím, že mluví, jsem zpočátku nemohl vypravit ze sebe ani slovo. Ta chvíle se mi zdála nekonečná, než jsem ze sebe vykoktal: "Přišel jsem tě zabít, draku!"
Neuvěřitelně lidským gestem si ta nestvůra podepřela prackou bradu a zeptala se: "Proč?"
Na takovou otázku jsem nebyl připraven. Vůbec mi to připadalo všechno absurdní! Místo abych se pustil do boje, se tady vybavuju s drakem!
"No…proč? Protože……. protože…." Nějak jsem nenacházel argumenty. "Protože kradeš dobytek a zabíjíš lidi!" napadlo mě nakonec.
Drak potřásl hlavou. "Ty jsi něco takového zažil?"
"Já ne. Ale říká se to!" musel jsem přiznat.
"Aha. Pojď sem dolů, už mě bolí za krkem, když musím mít pořád takhle zakloněnou hlavu. Něco ti povím," řekla ta příšera a udělala vedle sebe trochu místa.
Byl jsem tím vším tak šokován, že jsem automaticky začal sestupovat dolů k ní. Meč jsem pořád táhl za sebou. Hlavou se mi honily chaotické myšlenky: "Proč se neotočím a neuteču? To je ovšem blbost! Drakovi by stačilo jedno mávnutí křídly a měl by mě! Slezu dolů a vbodnu mu meč do oka! Možná mě ještě rozmáčkne prackou, ale zbavím vesnice hrozby a budu slavný! Jo! Tak to udělám!"
Když jsem však se supěním dopadl před tu zubatou tlamu, veškerá předsevzetí byla ta tam! Obrovské žluté oči si mě zvědavě prohlížely a občasné zafunění z nozder mi čechralo vlasy. Než bych vytáhl meč z pochvy, už by mě asi drtily ty půlmetrové tesáky, které byly teď až moc blízko! S povzdechem jsem odhodil nepotřebnou zbraň. Saň vydala ze sebe zvuk, který asi měl znamenat zachechtání.
"Tak podívej se, človíčku! Je pravda, že občas odnesu nějakou tu ovci nebo kozu, když zrovna nemám úspěch se zvěří v okolních lesích. Ale ještě nikdy jsem nezabila žádného člověka proto, abych ho snědla. Proč bych to také dělala? Traduje se, že chutnáte hůř než nejstarší skopové a jsou z toho vždycky jen mrzutosti. Ozbrojenci na nás pak pořádají hony a drak nemá chvilku klidu. Pokud jsem někdy musela někoho z lidí zabít, tak jen v sebeobraně! Tak a teď mi pověz dopodrobna, proč jsi vlastně tady!"
Tak jsem všechno ze sebe vyklopil. Jak se cítím ve vesnici odstrkovaný, nešťastný a že jsem chtěl vykonat nějaký hrdinský čin. Drak občas zafuněl a sledoval mě svým černožlutým zrakem.
"Aha. Tak tohle tě trápí," řekl, když jsem skončil. "No, možná by ti šlo trochu pomoct. Můžu ti dát na chvíli okusit, jaké to je, být velký a mocný. Ale není to úplně bez nebezpečí. Jak víš sám, lidi nás nemají moc rádi."
"Co tím myslíš?" zeptal jsem se.
"Když ti pod kůži nad srdcem vložím svoji šupinu, proměníš se v draka. Můžeš si pak zaletět nad les, něco ulovit nebo třeba vyděsit ty, kteří ti ubližovali. Ačkoliv to zrovna asi není nejlepší nápad. Mohli bychom taky přijít k úrazu! Chceš?" Žluté oči se upřely na moji tvář.
Necítil jsem se pod tím pohledem zrovna nejlépe. Co když je to podraz? Na druhou stranu, kdyby mě chtěl zabít, nepotřebuje přece takovéhle finty. Stačí mu máchnout prackou! Kývl jsem, rozšněroval si košili a pak se svlékl. Když se však mé hrudi dotkl obrovský dráp, přece jen se mi orosilo čelo. Zatnul jsem zuby a zavřel oči. Cítil jsem štiplavou bolest, jak mi kostěný hrot rozdíral kůži od prsou dolů. Pak se mi zatočila hlava a jako by v ní něco vybuchlo. Potom vše ustalo. Když jsem znovu oči otevřel, údolíčko kolem mne bylo najednou podivně malé a má hlava vyčnívala nad ta nejvyšší skaliska kolem mne. Zaslechl, ne vnímal, jsem nějaký smích. Podíval jsem se na sebe a udiveně hleděl na silné nohy opatřené drápy, máchl jsem mohutnými křídly, až se zvířil okolní prach a ucítil v hrudi bít silné a hlavně zdravé srdce. Moji pokožku pokrývaly hnědé šupiny se zlatavým nádechem.
"Tak, jak se cítíš?" uslyšel jsem uvnitř hlavy znovu ten hlas, dosud se stopami smíchu. Udiveně jsem se rozhlédl a teprve nyní si uvědomil, že je to ten drak.
"Víš, my draci se nemusíme mezi sebou domlouvat nahlas jako vy, lidé. Myslím, že se tomu říká telepatie," zaznělo mi opět v mozku. Pak hlas pokračoval: "Teď jsi silný a zdravý. Naše těla nesužují vaše lidské nemoci. Proto se také dožíváme několika staletí. Podle našich měřítek je ti teď asi necelých dvěstě let a jsi dračí mladík. Jen o trochu mladší než já." Znovu ten zvonivý smích a má mysl si uvědomila, že ten drak je vlastně dračice. Kdyby to šlo, asi bych zčervenal, když jsem si vzpomněl na svoji nahotu před proměnou. Neuměl jsem ještě dost dobře zacházet se svými nově nabytými schopnostmi a tak se mi dostalo nečekané odpovědi: "No ano. Jsem dračice. Co je na tom divného? A stydět se nemusíš. Jednak jsem dračí dáma a pak, lidská nahota mi nic neříká. Ale teď pojď, zkusíme se proletět."
Trochu jsem otálel s tím, vrhnout se z útesu do hlubiny, ale pak jsem zavřel oči, roztáhl křídla a odhodlaně skočil za novou přítelkyní. Máchnutí silných křídel mě vyneslo znovu do výše a opájel jsem se svojí energií. Vznášel jsem se nad lesy ve smělých vývrtkách, padal dolů jako kámen, abych pak znovu, jako šipka z kuše, vyrazil vzhůru. Byl to nádherný pocit a málem jsem ztratil pojem o čase i o tom, že nejsem ve vzduchu sám. Teprve její hlas mi připomněl skutečnost. Bok po boku jsme létali sem a tam, než jsme se vrátili na známé místo. Dosedli jsme na skalní plošinu a mé opojení jen nerado opouštělo moji mysl. "To byla nádhera!" vyslal jsem myšlenku k dračici.
"Jsem ráda, že se ti to líbilo," zaznělo mi v odpověď. "Ale teď musíš myslet na návrat. Domů. K rodině. Brzy bude šero. Můžeme kus cesty ještě urazit spolu, v téhle podobě. Zbytek pak už dojdeš."
Byl jsem zmatený. Nechtělo se mi opouštět tohle mohutné tělo, ale vazba k rodině byla také silná. Vzpomínka na matku pak vše rozhodla. Sevřel jsem do jedné pracky šaty a meč a vrhl se znovu z útesu. Slétli jsme k úpatí hory a snesli se do trávy. Tam mi dračice rozhrnula šupiny na hrudi, znovu jsem ucítil ten výbuch v hlavě a když jsem otevřel oči, stál jsem opět nahý, před obrovským drakem. Přece jen trochu stydlivě jsem se oblékl a pohlédl na toho mohutného tvora. Teď už ale trochu jinýma očima. Pohladil jsem ji po skloněném krku: "Děkuju ti," řekl jsem tiše. "Nikdy na dnešní den nezapomenu. A máš nějaké jméno? Nechci na tebe vzpomínat jen jako na dračici!"
"Samozřejmě," promluvila teď už nahlas. "Ve vaší řeči by to znělo asi jako Rana. A teď už běž, Tome. Nediv se! Tvé jméno jsem ti vyčetla z mysli. Jak vidíš, nepronikl jsi ještě zdaleka do všeho, co umíme. Ani to za tu chvíli nebylo možné. Ale už opravdu jdi! Byla jsem s tebou ráda, ty však máš svůj život a já také svůj. Kdyby se ti někdy opravdu hodně zastesklo, nic ti nebrání přijít. Tak se měj hezky!"
Máchnutí obrovských křídel mě málem odhodilo a za chvilku z ní byla jen zmenšující se skvrnka na tmavnoucí obloze. Dal jsem si meč na rameno a kráčel pomalu k vesnici.
Doma byl pochopitelně poprask, protože od rána o mně nikdo nevěděl. Přiznal jsem se, proč jsem se vypravil na horu, ale o svých zážitcích jsem pomlčel. Oba bratři se mi posmívali, že jsem měl obrovské štěstí a na žádného draka nenarazil, ale tentokrát se mě to ani moc nedotklo. Otec s nimi v duchu asi souhlasil a když ode mne bral zpátky meč, brblal si do vousů něco o bláznech. Jen matka nezakrývala slzy štěstí, že jsem zpátky. Najedli jsme se a já šel tentokrát do postele první, když ostatní zůstali ještě sedět u stolu a povídali si. Zavřel jsem oči a doufal, že se mi bude zdát o Raně. Ještě jsem v polospánku zaregistroval vrznutí dveří a hlas souseda, ale co říkal, to už jsem nevnímal.
Když jsem se ráno probudil, trochu déle než jindy, byla v místnosti jen matka. Vstal jsem, políbil jí a zeptal se, kde všichni jsou. Její odpověď mě šokovala!
"Měl jsi včera obrovské štěstí, Tome! Večer tu byl starý Karnal, že viděl nad lesem draka! Asi se odněkud vracel. Díky bohu, že zrovna nebyl na té hoře, když jsi tam šel ty! Ještě za svítání se skoro všichni chlapi ozbrojili a šli na něho. Tebe jsme nechtěli budit a děsit tě!"
Zaúpěl jsem. Matka na mne nechápavě hleděla, když jsem pobíhal po světnici a v rychlosti se oblékal. Pak jsem ji políbil, poděkoval za všechno, co pro mne kdy udělala a řekl jí, ať o mne nemá strach, že budu určitě v pořádku. Potom jsem se rozběhl včerejším směrem tak rychle, jak jen mi to neduživé tělo dovolilo.
Proklínal jsem své slabé svaly i bušící srdce, které hrozilo, že vyskočí z hrudi, když jsem musel opět několikrát odpočívat. Snažil jsem se ze všech sil a dorazil jsem k vrcholku v mnohem kratší době než včera, ale přece pozdě. Planina v údolíčku byla poznamenána stopami krutého zápasu. Kaluže krve, která se již srážela, poházené zbraně, kusy zkrvavených oděvů. Nikde však nebylo žádné tělo. Ani lidské, ani dračí. Zraněné nebo mrtvé muže asi vesničané odnesli. Protože jsem je nepotkal, šli zpět zřejmě nějakou jinou cestou, delší, ale schůdnější. Přes svůj vztek jsem doufal, že mezi postiženými nejsou mí bratři nebo otec. Ale co drak? Pohledl jsem do hlubiny pod sebou, ale nic jsem neviděl. To však také mohl zapříčinit blížící se soumrak. Padl jsem na kolena a plakal. "Ach, Rano!" V hlavě se mi míhaly šťastné okamžiky včerejšího dne, kdy se naše obrovitá a přece ladná těla vznášela nad nedalekým lesem a proklínal jsem ten nápad, že mne doprovázela na cestě domů.
Nevím, jak dlouho jsem tam klečel v blízkosti rudých kaluží a doufal, že přece jen uslyším svištění dračích křídel. Na obloze již dávno vyšel měsíc a jeho bledé světlo zalévalo skalnatou plošinu. Vstal jsem a chtěl se vydat zpět, když se na povrchu jedné krvavé skvrny cosi zalesklo. Zvedl jsem zelenozlatou šupinu k očím, které se znovu zalily slzami. "Proboha, Rano!" vydechl jsem.
Pak, jako v horečce, jsem ze sebe strhal šaty, sebral ze země jednu z dýk, které se tu povalovaly, prořízl si na prsou hojící se včerejší šrám a nedbaje na bolest, odchlípl kůži a zasunul do rány šupinu. Výbuch v hlavě mě málem porazil zpět na zem, ale pak se dostavila známá euforie.
Vrhl jsem se z útesu a opisujíc čím dál širší kruhy kolem hory, vysílal jsem zoufalé signály: "Rano! Rano!"
Připadalo mi to jako věčnost, než se mi v hlavě ozval známý zvonivý smích a od měsíčního kotouče se mým směrem začala zvětšovat tmavá skvrna, která nabývala známých obrysů.
Do vesnice jsem se nikdy nevrátil.