|
Ztratil jsem cestu k rodnýmu městu
Všude jen tráva provází mne
V botách mám slámu a ruce z azbestu
Každý den navlíkám povinně
Bych se nespálil...
Kamna rudě žhnou nad zčeřenou vodou
A bouřky, blesky je zklidňujou
Voda tiše bublá, však v korytu zůstává
Vlna vlnu sune, však břeh jen omílá
Vlna s loďkou houpá a rybář se jen směje
Stejně jak stovky let, nikdy se nevykoupá
Přestože je slepý a tváře má bledé
Úlovek početný každý den má
Ztratil jsem cestu k rodnýmu městu
Louže přede mnou je veliká
Tvořená směsí splašek a chlastu
Jenž tu kdos každý den polyká
Ztratil jsem cestu do rodný vlasti
A bídně s cestou svou nakládám
Nejsem v tom nevinně, však přes všechny pasti
Do kotle liju a přikládám
Já cestou chvátám, i když je rozbitá
Výmoly na zemi obíhám
Ale já je nelátám, to je věc nemilá
Neb za mnou je dalších lidí skupina
Ztratil jsem ponětí, kam vlastně spěju
Snad je to prokletí, ale kdo ví?
Však mám na paměti, že v mlhavém šeru
Ležet má brána do podsvětí
Ztratil jsem spojení s tímhle světem
Ztratil jsem spojení s hvězdama
Dokud nezapadnu, zakopnu, odpadnu
Budu bloudit nekonečnýma cestama
Mám v botách slámu a máslo na hlavě
Však ruce z azbestu navlíkám
Mám v botách slámu a ani nehlesnu
Když smyčkou kruhovou pospíchám
|
