U výslechu Markéta Brinzáková, matka Ronalda Brinzáka. Sedí za stolem, unavené oči opuchlé pláčem, na obličeji zasychá její rozmočená řasenka. Vypadá ztrhaně a vyčerpaně. Po tváři jí stéká další slza. Zhluboka se nadechuje a začíná vyprávět svůj příběh.
,,Sem si naprosto jistá, že to začalo tím, jak se zabloudil v tom městě. Hrál nově florball, tréninky měli na Doubravce, kam nikdy dříve nechodil, takže tam na to nebyl zvyklý. Domů musel jezdit šestnáctkou, pak přestoupit na třicítku a pak ještě na šestadvacítku. Vždycky mu to trvalo tak půl hodiny. Tréninky jim končily okolo osmý, takže v půl devátý byl z pravidla doma. Jen párkrát se mu stalo, že přišel později. Většinou mu ujel autobus, nebo tak něco. Jenomže tu sobotu to bylo něco úplně jiného… Už když sem ho posílala, aby jel ne florball, měla jsem takový pocit, že by měl zůstat doma. Nikam nejít.“
Markéta Brinzáková si utírá slzu, která jí stéká po tváři.
,,Ale on šel. Byl pryč a já se celou tu dobu klepala strachy, nevěděla jsem proč, ale ten divnej pocit byl čim dál silnější. Pamatuju si, že sem pobíhala jak šílená po bytě, většinou mezi hodinami a oknem. Napětí stále rostlo a rostlo. Když odbylo půl devátý, nevydržela jsem to a vyběhla z bytu. Běžela sem mu naproti, i když sem věděla, že běžím zbytečně. Doběhla sem skoro až na zastávku šestadvacítky. Když sem tam uviděla hlouček postávajících lidí, hrozně sem si ulevila, protože to znamenalo že autobus doposud nepřijel, takže nebyl žádnej důvod k obavám. Autobus měl zpoždění. Nebylo divu, protože při cestě na Valchu je železniční přechod a já na něm už kolikrát čekala. Jenomže s rostoucím časem sem byla více a více nervóznější. Už sem nebyla schopna připustit si názor, že jde opravdu o přejíždějící vlak na silnici. Začali mně napadat i věci, jako je bouračka a tak. Konečně, asi v devět autobus přijel. Zastavil se a dveře se otevřely. Lidé začali vystupovat ven a jiní zase dovnitř. Celou tu dobu sem s napětím stála a vyčkávala příchod mého syna – když se dveře zavřely a on nebyl nikde. Úplně jsem propadla panice. Začala jsem chodit sem a tam, vrážela sem do kolemjdoucích lidí. Lidi se po mně ohlíželi a neříkali nic. Asi pětkrát jsem obešla zastávku, když jsem zase zaslechla přijíždějící autobus. Pochopitelně. Autobus přijel hned po tom prvním, protože ten se zdržel. Roztřesenou rukou jsem se chytla zábradlí, které tam bylo nad potokem, protékajícím přímo pod zastávkou a vší silou jsem doufala, že tam uvidím mého syna. Byl tam. V tu chvíli jsem ještě měla radost, že se vrátil.“
Na tváři se jí objevují další dvě slzy.
„Jak už sem říkala, vystoupil z autobusu a šel směrem ke mně. Díval se do země a na hlavě měl kapucu, takže mu nebylo vidět do tváře. Divila sem se, proč se tak podivně chová, ale utěšovala sem se metodou, že se cítí provinile z jeho pozdního příchodu. Přišla sem k němu a objala ho. Pak sem se mu snažila pohlédnout do tváře, jenomže on tam měl tu pitomou kapucu, tak sem mu ji sama sundala. To, co sem pod tou kapucou spatřila mně vyděsilo až k smrti. Tvář měl celou, až podezřele bílou a na pravé části se rýsovala krvavá šmouha, minimálně deset centimetrů dlouhá. Zeptala sem se ho: ,,co se ti stalo, proboha?“ A on: ,,Nějak sem zabloudil tam na tý doubravce, zastávka je teď jinde, něco se tam staví, tak sem měl co dělat, abych jí našel.“ To mi jako vysvětlení úplně stačilo. Najednou mi ho bylo hrozně líto. Vzala sem ho domů, celou tu dobu sem ho držela za ruku, měl jí děsně studenou.“
Z levé kapsy vytahuje kapesník a zhluboka smrká.
Při cestě nic nepromluvil. Byla sem z toho dost nervózní, vždycky toho hrozně nakecal, i když udělal nějakej průser, já nevim, když jednou dostal ředitelskou dutku za to, že vyhodil třídnici z okna. Jenomže teď nic neříkal. Tak sme došli domů, já si ho posadila do kuchyně a umyla mu tvář vodou. Z původní deseticentimetrové rány vznikla asi dvoucentimetrová, hlubší ranka. Ale podle mého názoru to nebylo důležité zašívat. Řekla sem mu, ať de do koupelny a umyje se. Poprvé mně snad vůbec neslyšel, tak sem to na něj, ještě jednou, pořádně zařvala a on šel. Muj starej měl zrovna noční, takže sem s nim byla celou tu noc sama. Čekala sem v kuchyni na gauči, až se umyje a pujde z koupelny. Když sem asi půl hodiny neslyšela téct vodu, šla sem se podívat na to, co tam dělá. Našla sem ho, jak stojí před zrcadlem a upřeně se na sebe dívá. Kapucu měl už zase na hlavě. V tu chvíli sem si začala říkat, že jeden z nás se určitě musel zbláznit, že někomu z nás muselo přeskočit v hlavě, buď já sem byla už úplně blbá a viděla sem to, co se nedělo, nebo se z něj se stal kretén! Nevim, prostě tak vypadal. Měla sem takovej pocit, že není normální. Zařvala sem na něj: ,,Sakra, nechceš se jít umejt??“
On se strašně rychle otočil. Chvíli sme na sebe hleděli a pak řekl: ,,Jasně“. Odešel blíže k vaně a přede mnou se začal svlíkat. Chvíli sem tak nechápavě civěla, a pak sem radši zabouchla dveře, abych se nemusela dívat na svého syna, jak se přede mnou svlíká donaha a nic mu v tom nebrání.
Neměla sem na to už nervy, šla sem do ložnice a lehla si na postel. Téměř hned sem usnula. Zdál se mi takovej děsně divnej sen."
Stojí před starým nádražím, které je jistě už několik let zavřené. Okna sou rozbitá a za nimi je vidět jenom tma. Jak tak stojí před tou budovou, dívá do jejích temných prostorů a říká si, co v nich asi je, se okolo ní prožene mladý školák, utíká děsně rychle a směrem k nádraží. Až po chvíli si uvědomí, že je to její syn. Zvolá: Rone, mazej domů, máš už tam dávno bejt! On se po ní ani neohlédne a běží dále. Blíží se ke vchodu do nádraží. Ty vole nelez tam, něco tam na tebe spadne! Zabiješ se! Sakra dej pozor. On na ní nedbá a běží stále dále a dále. Zabíhá do budovy, až mizí ve tmě.
Ona stojí stále před nádražím co si má myslet, to neví. Náhle se jí před očima objevuje vidina:
-syn běžící temnými chodbami nádraží a narážející do různých předmětů na zemi
-záblesk světla a pak veliký ohnivý pentagram složený na zemi ze svíček
-temná chodba před nim, temná chodba za nim, běží do předu a zakopává o starou skříň. Padá na zem, pak se ovšem zase zvedá a běží dále
-záblesk světla a ona vidí opět pentagram. Tento je sytě červený a je jakoby v prostoru. Vznáší se ve vzduchu a natáčí se k ní ze všech stran.
-zatáčí za nějaký roh. Chodba je zde užší, ale o nic méně temnější
-stojí na záchodcích a nechápavě se dívá do stropu. V něm se najednou objevuje prasklina, ze které se začínají sypat tisíce kovových pentagramů, které jí bičují a bodají ze všech stran. Sedá si na bobek a kryje si hlavu
-opět další roh, za ním je ještě jedna další chodba a pak
-prochází obrovskou galerií. Kolem ní je tisíce depresivních obrazů. Na jednom je žena nabodnutá na kříži. Okolo je spousta dalších mrtvých lidí a na obloze se rýsují oči ďábla. Na dalším obraze jsou vidět ty samé oči. Dva kluci, oblečení v černém se líbají na záchodcích, přitisknuti na sobě. Teď už poznává, že jeden z nich je její syn. Jeho oči žhnou a sou jako živé
-dveře. Otvírání dveří. Malá kabinka, uprostřed je mísa, na které sedí kluk, přibližně v Ronaldovo věku. Má otevřené oči. Do kabinky se vrhá i Ronadl, když vidí ty oči, je jimi stále více a více přitahován. Hypnotizovaný Ronadl si sedá na toho kluka, začíná ho hladit a mazlit se s ním. Tomu klukovi vypadává z pod oblečení tlustá černá bichle, na které je vyobrazen stříbrný pentagram
Markéta Brinzáková se zalyká pláčem. Třese se po celém těle. Topí se v slzách.
,,Ten sen byl strašlivý, neměla jsem dál odvahu snít o tom, jak se můj syn zbláznil! Probudila sem se celá zpocená. Bála sem se otevřít oči. Bála sem se, že bych tam uviděla jeho, jak má stejné oči jako byly tam na těch obrazech! Po chvíli sem je teda otevřela a on stál nad mou postelí a upřeně se mi díval do tváře. Ty jeho oči se mi zatím zdály být normální. Zatím. Ale jeho pohled vypadal, jako když ví o tom, co sem o něm právě zjistila, tvářil se hrozně naštvaně a byl jako vrah, jehož první obětí se mám stát právě já-"
Dává si ruku přes ústa. Strašně pláče. Je to zbědovaný, zhnusený, hysterický pláč. Kroutí hlavou, že dále už nemůže mluvit. Její výslech bude dokončen zítra. Teď už je moc pozdě.
