Nekonečně tvořivá fantazie naší doposud správně ne
Úvodem:
Předem bych chtěla upozornit na to, že cílem není pochopení mých myšlenek. Tato idea je podle mě pro většinu naprosto nepochopitelná, tudíž ani nepočítám s tím, že by to někdo přijal.Tato práce by měla být k zamyšlení.Je potřeba brát to s nadhledem, aby to pro vás nebylo úplně absurdní a mohli jste to dočíst aspoň do konce. Chci,aby jste se zamysleli nad tím, jak je to podle vás a aby jste tolerovali to, že jedna z možností je i třeba tahle.Nepřekvapí mě, že vás to zmate a nebudete tento názor moct přijmout. Překvapilo by mě naopak kdyby, někdo porozuměl mým pocitům a chápal moje představy o této vlastnosti. Člověk nepřemýšlí proč má takový charakter jaký má, nedochází mu fakt, že všechno musí z něčeho vzniknout. Možná jsem nepřišla na to, z čeho fantazie vznikla, ale aspoň můžu říct, že jsem o tom měla možnost přemýšlet,možnost, která se mi naskytla sama od sebe a byla by hloupá chyba ji nevyužít.Do této chvíle jsem ani netušila v jakých směrech se dá myšlení využít.Ať už je to pro někoho sebevíc směšné, pro mě je to něco, na co jsem hrdá. Já naopak můžu litovat vás ostatní, že jste neměli tak jedinečnou příležitost poznat Fantazii na takové úrovni, jaké se mi odhalila. Mám něco navíc, něco co by každý chtěl mít, kdyby ovšem tento druh jevu chápal. Ten kdo to pochopí si přizná, že mi tuto formu daru závidí. Možná se bude snažit víc přemýšlet, aby ho ta myšlenka navštívila také. Taková myšlenka ovšem nechodí k lidem, kteří ji chtějí a mermomocí se o to snaží. Objeví se u člověka, který nic takového nečeká a který ji bude umět využít.
Já jsem měla to štěstí, které se vám pokusím vylíčit jak jen to je nejlépe možné.
Ještě donedávna jsem považovala fantazii za hezkou vlastnost,kterou máš jen tak ale vcelku ji ani nijak moc v životě nevyužiješ.To byla ještě donedávná moje teorie o fantazii.
Ani nevím proč a kdy to vypuklo, ale začala jsem o fantazii trochu víc přemýšlet. Začala jsem fantazírovat a vytvářela jsem si postupně nějaký svůj svět,který sice nebyl dokonalý,ale už se stával nereálným.Fantazie je výhradně nereálná.Teď mám na fantazii úplně jiný názor,který mě docela dostal.Postupně se moje fantazie změnila na dokonalou a já jsem si vychutnávala každé snění na plno.Musíme tvořit tu fantazii takovým způsobem,aby jsme se v ní cítili jako ve skutečném světě.Musíme všechno barvitě popisovat,každý detail,pak přijdou ty pocity a kouzla která nás pojí s určitou představou.
O fantazii nebo o jiném světě,nějakém snu,kde bude všechno jinak,začíná člověk přemýšlet, když zjistí,že ten reálný svět je moc skutečný a že nikdy nemůže poznat dokonalý svět,protože reálný,skutečný svět nemůže být nikdy dokonalý.To jsou dva protiklady které si odporuji a tak člověk,který se chce nějak odreagovat,si jde třeba zahrát tenis,nebo si čte atd. Ale pořád to není to odreagování od toho skutečného světa.Pořád se v tom skutečném světě nachází.Proto nejlepší způsob jak se odreagovat od dnešního skutečného života je vytvořit si pomocí své fantazie vlastní svět,který bude třeba dokonalý,když budeme chtít.Bude takový jaký si ho sami vymyslíme.
Fantazie je podle mě ten nejkrásnější dar,jaký jsme mohli od tohoto reálného světa získat. Reálný svět nám dává nereálnou vlastnost,a my později do toho reálného světa vkládáme naše pocity,které jsme si vytvořili v tom našem nereálném světě.Z toho plyne to že i v reálném světě je schované něco co je nereálné a v nereálném světě můžeme taky najít určité reálné věci.Ale taky to záleží na tom jak kdo umí snít.Pokud dokážeme snít dokonale,tak v tom snu nenajdeme nic reálného.Už jsme si ten náš svět vysnili k dokonalosti.
Ne každý má tak dokonalou fantazii aby si vytvořil svůj vlastní pro něj skutečný sen-Dokonalý život v naprosto podle nás dokonalém světě.Fantazie je předem daná a až v průběhu života,kdy se vytváří naše mysl,která až dosáhne určité úrovně,ve které už umí něco tvořit,ji začínáme postupně objevovat.My sami hledáme něco jiného.Nevíme jak ta dokonalost ve skutečnosti vypadá.Můžeme si to jen myslet,představovat a vytvářet tajemný,neznámý a vlastně neexistující svět.a v tom světě můžeme žít „dokonalý“ a šťastný život.My snílci,když vytváříme nějaký ten svět a život,pro nás je to v tu chvíli kdy v tom světe jsme,skutečné.To je právě nádhera představovat si neskutečný vymyšlený svět ve kterém díky naší dokonalé fantazii ten život opravdu žijeme.Svým způsobem je to umění.Tento svět si vytvoří naše mysl.Nevytváří minulost ani budoucnost,ale právě ten okamžik nebo situaci ve které se právě podle nás skutečně nacházíme.Za námi se ten svět změní na jiný svět a před námi ještě není vytvořený. Všechno se váže k danému momentu,který právě probíhá.Takový svět není prostorově ani časově vymezen.Nemá žádné hranice,protože je nekonečný.
My jsme v něm něco jako lehce nadpozemské bytosti.Naše nohy se lehce dotýkají té vysněné země.Jakoby se nad ní malinko vznášíme,ale zároveň se jí dotýkáme a cítíme každý pohyb,který právě probíhá.Na začátku ani nejsme konkrétní osoba.Konkrétní osoba existuje jen v reálném světě.Proto jsme lehce nadpozemské bytosti.Tahle postava se do fantazie hodí,poněvadž je taky naprosto nereálná jako všechno ostatní.Vypadáme že máme nějakou postavu,ale ve skutečnosti ji nemáme.Postavu si vytváříme postupně tím štěstím a dojmy,které v tom vysněném světě všude nacházíme.Než tu bytost vytvoříme do správné podoby,vypadáme podobně jako stín-jsme i nejsme.Postupně se v této naší bytosti vytváří i duše,která vzniká z momentálně prožitých emocí,pocitů,dojmů.Jsou pocity psychické-které tvoří jen duši a pocity fyzické-které tvoří tu naši postavu.Fyzické pocity se můžou objevit i v duši,protože žijeme vlastně jenom duší.Ta postava tam je proto,aby to dohromady dalo tu naši bytost.Duše nemůže být jen tak sama.Nemluvíme,protože řeč vlastně neznáme,(všechno je pro nás naprosto nepoznané) a protože řeč je už něco hodně reálného co sem nepatří.Naše duše ale mluví.Mluví s ostatními dušemi.Nemůžeme to slyšet.Myslíme si,že to slyšíme,ale nerozumíme tomu.Tady je to naopak.My to neslyšíme,ale cítíme ty tiché neexistující hlasy,cítíme všechny pocity,které se v tom světě vyskytují.I ty představy cítí na co ta naše bytost myslí a co chce říct.V tomto světě je to hlavně o těch pocitech.Duše se taky hodně směje.Ve výrazu tváře je utvořen nenápadný úsměv a ten pravý smích je v té duši.Smích také cítíme.Když naše tělo narazí na nějaký vzrušující nebo tajemný dotek,napřed ho vnímáme v naši duši,kde naše fantastická tvořivá mysl vytváří tento krásný sen.Chuť každého dojmu a chvíle kterou zažíváme v tom snu je neopakovatelná,možno ji zažít jen jednou jen v té naší právě vytvořené představě.Proto to všechno vnímáme tak intenzivně,protože víme že něco tak jedinečného už nikdy nezažijeme.Ty jednotlivé představy mají určitá pouta,kterýma jsme k nim spojení.Některé představy jsou tak silné,že nás dokážou skoro uhranout.Duše se najednou neumí ovládnout a řítí se bezhlavě za tou silnou představou.Ta většinou hned zmizí.To je samozřejmě naschvál.Ta představa je totiž tak jedinečná,že když cítíme,že je blízko,nic jiného nás nezajímá a chceme se do ni ponořit než zmizí.
Nikdo nemůže zažít to co my,protože fantazie každého člověka je úplně jiná.Ani naše vlastní fantazie se neopakuje,vždy si musí naše mysl vytvořit nový sen,ve kterém prožívá jiné věci, takže pokaždé se těšíme na to až poznáme něco nepoznaného.To nás dělá strašně šťastnými.
Takovýto sen je vlastně naše krásné tajemství,protože ho známe jenom my sami.
Můžou se spojit i dva sny v jeden,když spolu sní dvě bytosti.To si ovšem musí říkat co si představují,aby ten druhý mohl na jeho sen nějak navázat.Jen se nenápadně objeví a nenápadně zmizí,někdy si toho ani nemusíme všimnout,protože ona tě už může vidět a ty ji třeba ještě ne.
K uskutečnění takovéhoto snu je potřeba dokonalá fantazie.Ta bytost musí být svým způsobem snílek.Jsme totiž na chvíli (záleží na naší mysli jak ta chvíle bude dlouhá a kdy přijde,protože to tvoří mysl.Naše mysl nás naprosto ovládá) úplně někdo jiný úplně někde jinde.Svým způsobem jakoby jsme se znovu narodili.Všechno je pro nás nové,nepoznané a okouzlující. Všechna ta různá poznání a různé představy tohoto vytvořeného světa nám působí strašnou radost,dává nám úplně jiné pocity a dojmy,všechno cítíme mnohem intenzivněji,jsme citlivější a vnímáme každý detail.V tomto světě nepotřebujeme k životu jídlo,pití,vzduch,nic takového,protože tyto věci tu nemají žádný význam.Tady se nepodstatné věci stávají podstatnými a ty podstatné věci tu nehrají žádnou roli.Naše oči jsou po celou dobu snění zavřené,protože naše fantazie je tak dokonalá,že nám to naše mysl podává naprosto přesně,detailně a skutečně nám popisuje co vidíme,tudíž máme jako bytost oči zavřené,protože je vůbec nepotřebujeme.Přesvědčovat se tím,že tu představu uvidíme je zbytečné,protože my ten sen ještě vůbec neznáme a už cítíme že v něm máme plnou důvěru,máme jistotu v každém kroku.
Všechno vidíme z vlastního pohledu,protože ta bytost jsme my sami..
Ovšem máme trochu strach otočit se a zjistit co je za námi,jak se to mění,ale zároveň se otočit nechceme,protože kdyby jsme otočili a zjistili co je za námi,přišli by jsme tak o ten příjemný strach,který tu má důležitou roli.Je důležitý pro naši duši,proto jinak všechno vnímáme, vzrušuje nás každý nový objev cítíme tajemné věci.Tento příjemně tajemný strach je naše součást.Máme takový pocit jakoby jsme dělali něco zakázaného. Díky tomuto strachu cítíme jak nás třeba lechtá tráva na lýtku,nebo studí kapka rosy na líčku… Cítíme ten zvláštní pocit,který ta věc vydává,na našem těle,díky tomuto tajemnému strachu.
Začíná to naprosto nenápadně.Nemůžeme snít,kdy se nám zachce.Můžeme snít pouze když to naše mysl dovolí a my ji nemůžeme ničím ovlivnit,ona totiž ovlivňuje nás.
Nikdy nevíme co bude následovat po další představě:
„Sedím doma u televize,kterou ani nevnímám a přemýšlím nad ostatními různými blbostmi.Začínám nějak divně cítit tělo,jakoby ani nebylo na pohovce,kde ležím,ale vidím,že tam je.Mám takový divný strach.Strach z něčeho cizího,ale zároveň cítím zvědavost co se to vlastně děje.Mám pocit jako bych byla tělem úplně někde jinde.Zatím nevím kde.Oči se mi začínají zavírat a já už dokonale cítím,že jsem někde jinde (nepřemýšlíme nad tím jak jsme se tam dostali,protože nás zajímá jen ten daný okamžik.My totiž nevíme,že jsme před tím byli někde jinde).Má mysl,která vytváří představy mi prozradila,že jsem v prostoru který je mezi vědomím (doma na pohovce) a nevědomím (jednou z mnoha představ,která ještě neexistuje,čeká na moji přítomnost aby mohla vytvořit první okamžik).Cítím že stojím v něčem měkkém a hebkém.Chvilkami si nejsem jistá jestli opravdu stojím,spíš mám pocit jako bych plula těsně nad tou vytvořenou zemí.Ale zároveň se jí lehce opatrně dotýkám.Je to příjemné,dokonce mi to vytváří decentní úsměv na mé tváři,který zůstane až do konce snu stejný.Smát se bude má duše.Oči mám zavřené,ale mysl mi všechno popisuje tak,že mám chvilkami pocit,že jsou otevřené.Všechno je reálné a skutečně popsané.
Do mysli se mi dere nějaká intenzivní vůně,kterou jsem nikdy dřív necítila,ale v duši mi to něco připomíná.Malinko mě to silné aroma pošimrá v nose a moje duše se tiše vesele zasměje. Jdu po cestě,která je měkká.Mé lehké nohy jdou způsobem,že si vychutnávají každičký krok, každý otisk mého chodidla v té měkké voňavé hlíně.Jdou v něčem co ještě nikdy nepoznali,ale jdou naprosto jistě.Cítím jak se ty malé vláčné drobečky hlíny lepí na mou nohu,která začíná poznávat nové příjemné radostné věci.Jdu po cestě k dalšímu okamžiku jako naprosto čistá bytost nevlastnící žádné dojmy a pocity.Všechna ta malá krásná překvapení mě teprve čekají. Hlína mě doslova unáší na její hebkosti.Každý krok je pro mě naprosto vzrušující a má duše se začíná plnit prvními pocity štěstí.Teď moje hebká nožka narazila na cosi nového.Zvědavý palec důkladně zkoumá menší kamínek ležící na té měkké cestě.Vezmu ho do ruky a jsem šťastná,že jsem poznala další dokonalou věc.Chci kamínek odhodit a když se napřáhnu,zjišťuji,že kamínek se v mé teplé dlani už neschovává.Zbyla po něm jenom jemná vůně,kterou neskonale vnímám.Kamínek byl jedna z těch věcí,které mě okamžitě okouzlí a než se stačím vypořádat s tím novým dosud nepoznaným pocitem štěstí,je zase pryč.Dávám se opět do té ležérně plující chůze.Vnímám pořád vůni toho kamínku.Na silné pouto kamínku bych měla zapomenout,protože ten kamínek už nikdy neuvidím,už je to minulost.Mysl mi vytváří další představu.Kolem silnice se z ničeho nic zjevují stromy.Všechny představy tu přicházejí nečekaně.Zastavím se a s radostným úžasem v očích je detailně pozoruji.Moje duše mi dává prostor,protože ví že stromy nezmizí.Stromy se chtějí chlubit a chtějí být v mých představách a fantaziích.(Stromy mají rádi když někdo obdivuje,jak dokonalí jsou a za to stromy poskytují bytostem nepopsatelné dojmy) Stromy jsou obrovské,mohutné ale přitom mi nepřipadají až tak velké,Mohutné kmeny dávají stromu tu správnou důležitost v duši cítím,že mám před takovým stromem jakýsi respekt,protože mi může dopřát spoustu nových dojmů.Má dlouhé štíhlé větvě s hustým zlatavým listím vonícím tak jak může vonět jen toto zlatavé listí.Mám z nich hodně zvláštní pocit jakoby byli živí.Má duše cítí,že mě ty stromy pozorují a baví se o mě neslyším to,ale cítím,že chtějí abych šla blíž k nim.Jdu k tomu obrovskému nádherně vonícímu stromu a prohlížím si jeho kůru.Vypadá jako stará lidská kůže,když se ji dotýkám příjemně mě z toho mrazí po celém těle.Natahuji ruce mezi dlouhé elegantní větvě a hraji si s voňavými listy,které mě chvilkami pohladí po tváři,listy hladí mé vlasy a já cítím v mé duši podivný tichý šeptavý hlas a vím že ten hlas patří těm listům.Kolem jednoho stromu procházím v těsné blízkosti když v tom ucítím na svém nahém hladkém těle jeho jemný,příjemně děsivý dech.Mé pocity jsou v tuto chvíli naprosto nepopsatelné.Nic dokonalejšího sem nezažila.Moje duše má zvláštní pocit.Jakoby sem odjakživa patřila.Cítím,že jsem součástí této tajuplné omamující přírody. Nejsem jenom pouhý návštěvník,žiji tu s nimi.Všichni o mě ví,všichni mě znají.Cítím se strašně šťastně mám velkou radost.Myslím, že ty stromy ví co cítím a v tuto chvíli se mnou tiše radují. Cítím,že někdo přišel,ale nevidím ho,jemný neviditelný vánek si začal pohrávat s mými vlasy.Mám pocit,jako by mě snad očarovával.Vlasy tancují a moje duše tancuje s nimi.Cítím jak mě jemný vánek hladí po tváři.Dokonce mám pocit,že je to něco jako dlaň. Sálá z ní pocit jistoty a vzrušení,dlaň ráda svádí duši.Připadám si jako očarovaná.Tato kouzelná dlaň mě jemně chytne za ruku.Téměř to necítím,ale vnímám ten pocit dlaně.
Jdu poslušně za ním,protože cítím že musím.V jeho dojmu je něco strašně silného co mě samo vede.Jemně mě přitom šimrá uvnitř dlaně.Po těle mi přejíždí zvláštní vibrace kterou on sám vytváří.Jdeme a já se cítím strašně uvolněně a šťastně,protože prožívám něco nadpozemského,dokonalého.Z ničeho nemám strach,protože v dokonalém světě se nemám čeho bát.Právě naplno prožívám tento jeden nepopsatelný okamžik a nic víc mě nezajímá.Po chvilce si uvědomím,že neviditelný vánek je pryč.Nevadí mi to protože mi nechal v duši naprosto vzrušující pocit.Cítím jak mě něco šimrá na nohou a za krátko cítím to příjemné šimrání i u svých prstů.Moje čisté nahé tělo je obklopeno hebkou smaragdově zelenou trávou která kolem mě vesele tančí a pohrává si s s konečky mých prstů.Slyším jak si něco zpívá.Neslyším co zpívá ale začnu si broukat stejnou melodii.Pak si uvědomím,že si zpívám,ale už sama.Ta smaragdově zelená peřina zanechala na mém nártu malé překvapení.Cítím něco zvláštního kovově mokrého.Důkladně se dívám na svůj nárt a zjišťuji,že mi tráva nechala dvě stříbřité kapky ranní rosy.Chvilku je pozoruji a dívám se jak tají na mém štěstím rozehřátém těle.Z dálky slyším nějaký tichý hlas,téměř není slyšet,ale i když není slyšet,vím,že tu někde je.Dívám se směrem k tyrkysové obloze a zahlédnu dva malinké ptáčky.Chvíli je nehnutě pozoruji a pak cítím mou duši jak se k nim pomalu vznáší s naprosto nepopsatelným výrazem ve tváři.Vznáším se podle jejich hlasu.Mám pocit,že musím.Jejich uhrančivý hlas mě nutí poslouchat každý jejich zvuk.Najednou ten kouzelný zvuk ustal a já se vracím zpátky k zemi.Chvilkami jsem vůbec netušila co dělám.Všude bylo ticho,takové zvláštní ticho.Jakoby to ticho poslouchalo,jestli tady někdo je.Sedám si na takovou malou mýtinku a mám pocit,že mě ta mýtinka už čekala,že se mnou počítala.Stoupnu si a v mojí fascinující duši cítím velmi podivnou vůni.Vůně mě vyloženě vede za nos.Cítím,že stojím v něčem co je vlhké,příjemně chladivé.Je to písek který před chvilkou navštívilo průzračné moře,které z dálky slyším.Slyším jak vlny zpívají a volají mě,ale já šla přece za tou vůní.Nabírám si do dlaní mokrý písek a nasávám to přírodní aroma.Cítím každé zrníčko písku na svých rukou.Každé to zrníčko voní trošku jinak.Jdu dál a nohy se mi jemně boří.V písku zůstávají moje stopy,které už nikdo nevymaže.Písek mě najednou začíná hřát a svým teplem mi hladí nohy.Lehnu si do toho písku a mám ho všude po těle.Ve slunci s třpytí jako nějaké drahokamy a já si vychutnávám jak mi krásně masíruje pokožku.Sluneční paprsky mi vesele pobíhají po celém těle a příjemně mě hřejí.Navštěvuje mě jedna z mořských vln a já jdu s ní, tančím a vychutnávám si příjemný mořský vánek,který se mi proplétá ve vlasech.Jdu hlouběji do příjemně osvěžující vody,která mě hladí po celém mém těle.Moře mě unáší na jeho zádech a já se jemně vnáším.Ze spodu se na mě tajuplně dívá hluboká mořská propast.Sluneční paprsky mě stále doprovázejí. Ponořuji celé své tělo do té příjemné mořské lázně a cítím jak se mi kapičky mořské vody usazují v řasách.Po chvilce nejsem v té průzračné mořské hlubině, ale doma na pohovce.Cítím najednou všechny ty emoce a dojmy co sem před chvílí zažila a jsem v tom nejšťastnějším okamžiku mého reálného života.Lehce si promnu svými prsty oči a na prstu mi lehounce seděly dvě mořské kapičky.V mžiku jsou zase pryč a já nevím,jestli to je skutečnost,nebo další ze snů.
Nehnutě sedím a přemýšlím o světě ve kterém sem před momentem byla a sem nepopsatelně okouzlena. Byl to naprosto šťastný život,kde jsem se dokázala radovat z každé maličkosti a každá maličkost mi přišla krásna,nezapomenutelná,dokonalá“.
Je to naprosto výjimečný svět.Můžeme v něm být ale jenom chvíli.Je totiž tak dokonalý a ideální že by nás tou svou dokonalostí za chvíli začal nechtěně zabíjet tou nejkrutější a nejsmutnější smrtí co existuje.
Dnes ke mně přiletěl pozdrav s fantazie.Šla jsem směrem domů a v tom kolem mě prolétla vůně,kterou sem znala s mé fantazie.ucítila sem ji jen jednou a v mžiku byla zase pryč. Pokračovala sem v chůzi se zvláštním pocitem.Jako by mi ta vůně přišla říct:“Už se těšíme až nás zase navštíví tvá bytost“.Tohle mě vážně dostalo na moment jsem měla pochybnosti v jakém světě to teď vlastně sem.
Také sem dnes už měla malý sen.
„Šla jsem po ulici směrem k nádraží a v tom sem před sebou vidím útes.Naprosto bezmyšlenkovitě se rozbíhám a skáču dolů.(Lidé co šli proti mně viděli člověka,ovšem ten člověk byl úplně někdo jiný,úplně někde jinde).V duši jsem rozpumpovaná vzrušením.Lehce letím mezi mračny,která vypadají jakoby byla s nějakého vzácného hustého prachu.ten prach je tak hustý,že mě lehounce brzdí a já se pomalu snáším jako pírko zpátky na skutečnou zem“.
„Začínám kolem sebe cítit něco tajemného,nepoznaného.Jakoby se vzduch kolem mě postupně měnil na jinou nekonkrétní věc.Nemá to žádnou podobu stejně jako vzduch,ale jako by to bylo něco co mě začíná pomalu ovládat.Jsem v přítomnosti nějakého tajemného jevu, který má mysl začíná konkrétně vytvářet.Cítím,že ta neznámá atmosféra,ve které se nacházím,se bude měnit na vysněný svět,který bude tvořit má mysl podle nezkrotné fantazie.Už cítím,že jsem bytost.Má duše se už nachází v tom prvním okamžiku dosud dál neexistujícího světa.
Cítím,že mé opět plující tělo lehce leží na něčem dosud nepoznaném.Mysl mi začíná vytvářet dokonalý obraz všeho co je v mé přítomnosti.Ležím na tvrdé zemi,která ale vůbec netlačí. Mému tělu se naprosto přizpůsobuje a já skoro necítím,že ta země je.Mysl mi prozrazuje,že je to kouzelná pevnina,která se neustále mění a ani na okamžik nemá stejnou podobu.Začínám svými nenasytnými prsty toužícími po dobrodružství důkladně prozkoumávat každý kousek této zvláštní země,který mi je na dosah.Lehce se jí dotýkám a cítím jak mi doteky oplácí.Její doteky vyvolávají v mé duši pocit zvláštního štěstí.To štěstí je tak klidné,že mě téměř zbavuje smyslů.Jakoby bylo očarované.ležím naprosto klidně bez známky nějakého pohybu a má duše lehce tančí v těchto mocných vibrací,které jí ukazují nový směr.Má mysl se podívá směrem vzhůru,duše se z toho pohledu příjemně poleká.Nevím co to je.Mysl mi šeptá,že je to obloha dojmů,do které když se zadívám,naplní mě dojmy.Ty dojmy z ničeho nepochází.Vytváří se sami.Zvláštní je ta tajemná tma,ve které ty pocity lehce plují.v mé mysli mám pocit,že ty kouzelné emoce polehounku plují k nám.Je to přesně naopak.to má bytost se lehce vznáší do té tmy.Tma má příjemně teplou barvu a má duše ji naplno důvěřuje.Tma vede každý můj vzdušný krok.Procházím se po něčem pevném a přitom vím,že v této tmě nic pevného a konkrétního neexistuje.Zažívám naprosto jedinečné pocity,které plují všude kolem mě a neviditelně mě poutají.Cítím,jak se vyloženě plním radostí,která mě příjemně vnitřně hřeje.Není to nával štěstí,který nečekaně přijde,zbaví mě na okamžik duše a pak zase z ničeho nic zmizí.Tato radost je strašně opatrná.Chce,abych cítila jak pomalu přichází,chce abych netrpělivě čekala.Zalévá mou duši nekonečnou slastí.Všechny ty emoce kolem mě tak silně svazují,jakoby chtěly abych v této představě zůstala už napořád.Pokouší se ovládat mou mysl tak,aby nevytvářela další neznámé představy.V duši cítím podivný svádivý tlak,který mě chce ovládat.Má mysl ovšem opět vytváří jednu z těch uhrančivých vůní,která mi určuje směr. Vzdaluji se od oblohy dojmů a cítím jak se mé nadpozemské tělo třese tím silným vzrušením,které mě skoro ovládlo.Má duše nyní omámeně pluje za tou blaženou vůní,která před ní divoce tančí.Spatřuji krásnou představu ke které mě vůně přivedla.Vidím překrásnou exotickou květinu,která mě hledala.V duši mám pocit jako bych ji znala odjakživa.Jakoby jedna z jejich kouzelných emocí byla skryta v mé duši.Je tak přenádherná,že cítím jak mě pod zavřenými víčky začínají bolet oči.Sedí v měděné vláčné hlíně,která tiše dýchá.Vidím jak se lehce nadzvedává.Hlína se zvláštně matně leskne a vydává velmi tichý zpěv,který slyší jen ta květina.Sytě zelené štíhlé listy lehce tančí na ten kouzelný zpěv.Stříbřité kapičky rosy,které které sedí na těchto listech,o sebe navzájem cinkají a doplňují tu fascinující harmonii.Kapky rosy se sem tam zatřpytí.To když je navštíví hřejivý paprsek slunce,které ale nikde nevidíš. Je tu jenom ten zlatý paprsek.Nehnutě pozoruji jak paprsek lehce šimrá kapky na jejich kulatých bříšcích.Kapky se tichounce smějí a cinkají.Rudě červený květ mě svádí k tomu,abych ji pohladila.Jemně se dotýkám prsty těchto rudých lístků,které hladí mou kůži a já cítím každý dotek této čarovné květiny.Cítím jak mi něco teplého jezdí ve dlani.Vidím rudou slzu,která se lehounce klouže.Květina se lehce houpe v teplém vánku,který kapku unáší pryč.Můj užaslý pohled se dívá směrem,kde ještě před chvílí poskakovala ta rudá kapka.Vracím se zpátky k té roztančené květině a je pryč.Ta překrásná harmonie je pryč.Mám takový zvláštní pocit,že odešla že odešla spolu s tou kapkou,protože to byla její součást,bez které nemohla být.
Jdu takovou zvláštní pustinou.Kolem mě nic není,ale mám pocit,že tu se mnou něco je.Jdu co noha nohu mine a mám ten nejšťastnější úsměv,který mě příjemně hřeje.Prožívám další dokonalý zázrak.Ta pustina kterou se lehce vznáším si se mnou povídá.Povídá si se mnou doteky.Velmi zvláštními němými doteky,které mě příjemně mrazí.Některé sotva cítím. Opatrně proplouvají mezi chloupky mé kůže.Pomalu se dostávám do jemně stříbřité saténové mlhy,která mě obklopuje jako nějaký závoj.Zvolna jdu a cítím jak se špičky mých nohou dotýkají země.Už nepluji.Opouštím svou bytost a svůj sen.
Sedím na něčem skutečném ve skutečném světě a dívám se do své prázdné dlaně,kde jsem ještě před momentem měla něco skutečně dokonalého.Úžas v mých rozesmátých očích mluví za všechno.“
Máme jakoby dva světy.Jsme vlastně dvě osoby.Člověk ve světě reálném a nadpozemská bytost ve světě nereálném a jelikož duše nemůže být sama,vyplívá z toho,že i naše duše tvoří další pár a strana jednoho páru je naprosto odlišná od té druhé.Skoro se mi nechce věřit,že je to možné,ale dokonalejší vysvětlení už nemám. Fantazie je mocnější než vědění.
Takový je můj sen o fantazii.A sny, jak známo, jsou tu jen proto, abychom o nich snili a ne aby se plnily. Kdo chce může v ně věřit. Možná se tomu budete jen smát, ale jeden citát praví: „Kdo přestává věřit ve sny, přestává žít.“
Vlastní vyjádření:
K tomu, jaký fakt mě ovlivnil k napsání této práce se vyjádřit nemůžu, protože tento nápad přišel sám od sebe. Nejzvláštnější je pro mě to, že fantazie, je ve skutečnosti krátkodobá. Kdyby totiž u člověka setrvávala delší čas, mohl by se jí nechat až příliš unést a to je velmi riskantní, protože člověk, který má možnost použít fantazii na tak vysoké úrovni, se jí nechá pohltit. Jeho myšlení nechce řešit nic jiného, než fantazii, nechce mít kontakt s realitou a vytváří si ty příběhy. Neustále nad nimi přemýšlí, protože ho fascinuje to jak dokonale si to může najednou představit. Ti z vás kteří si mysleli, že mají fantazii, možná právě přijdou na to, že to co mají je určitý druh představivosti, ale rozhodně to nemůže být fantazie, protože by z ní dávno zešíleli.Je to určitý druh drogy, droga která sama rozhoduje o tom komu dá dávku, protože určití lidé by ten šok nemuseli vůbec pobrat. Jsem vděčna za to, že jsem mohla poznat pravou podobu fantazie, ale také jsem strašně vděčná za to, že u mě nezůstala déle, protože už jsem pociťovala, jak mě to dokáže myšlenkově ovládat.Mé myšlení se díky tomu mohlo rozvinout do částí, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Je to takový můj šestý smysl, díky němuž jsem uměla tuto životní příležitost využít. Bez tohoto smyslu bych fantazii nemohla poznat takovým způsobem. A kolikrát v životě máme možnost poznat takovou vzácnost?
