Stál jsem na kopci a shlížel do údolí. Slunce příjemně hřálo, obloha měla barvu azurové modři. Lehký vánek mi čechral vlasy a přinášel s sebou vůni pinií a sněhu. Zhluboka jsem se nadechl, nasadil si brýle, pevně sevřel tyčky a odrazil se.
Konečně volný!
Skoro jsem zakřičel nadšením. Srdce mi bušilo až v hlavě. Vzduch, který jsem dýchal měl příchuť božské ambrózie. Předklonil jsem se a prudce zatočil doprava. Vítr mě šlehal do tváří a rozčesával vlasy. Kolem mě se co chvíli zvedla vlna ledových krystalků a ty se mi zabodly do obličeje.
Znova jsem zabočil. Lyže se zařízly do sněhu, otočka, skok, dopad a znova šílený let. Rychlost, přesná koordinace pohybů, odhad.
Najel jsem na hranu, která rozdělovala svahy a bez zastávky ji doslova přeletěl. Nechtěl jsem se zastavovat.
Nezastavovat. Letět. Pryč od všech starostí. Pryč od Reinsteina. Pryč od všech lží a přetvářek. Pryč od všech těch věcí, které svazují svobodnou vůli.
Letěl jsem po svahu dolů a vnímal ho každou svou částí. Potlačil jsem náhlou nutkavou touhu se ohlédnout. Jakoby se všichni mí démoni vtělili do jediného a ten se teď hnal za mnou po svahu. Ještě víc jsem zrychlil.
„Vari!“ vykřikl jsem a vítr mi odtrhl ta slova od úst. Lyže dávno téměř splynuly se svahem a já se vzdaloval svým běsům.
Po chvíli svah skončil. Musel jsem kvůli stále většímu počtu lidí přicházejících k lanovce zpomalit a zastavit.
Dole jsem si dal jedno ledové kafe (se značnou dávkou cukru) a další jízdu už si vychutnal jako čistě sportovní zážitek. Mí běsové zůstali za mnou.
Jenže to bylo před šesti měsíci. Teď jsem byl na cestě do Anglie, byly tři ráno a trajekt, na kterém jsem cestoval, po tuto část své pouti, zrovna vyplouval z Calais. Už dávno jsem se naučil cestovat jako obyčejný člověk, než abych dával přednost sice možná rychlejší, ale pro mou práci v utajení nebezpečnější, magickou přepravu.
Hned po vyplutí jsem si v jednom palubním obchůdku koupil šálek kafe a uzurpoval tři cukry. Takto vybaven jsem se usadil v jednom z čalouněných křesílek podobných těm v autobuse. Plánoval jsem si tu hodinu a půl, co cesta trvá, odpočinout.
Mou plánovanou činnost mi však zkazila banda německejch turistů, kteří si posedali nedaleko mě, koupili si pivo a začali se hlasitě bavit a pokřikovat na sebe rádoby vtipné hlášky. Usoudil jsem, že tady se klidu nedočkám a raději se zvedl a odešel i se svým nedopitým kafem na horní palubu.
Sotva jsem tam vkročil, vítr mi pročísl vlasy a přinesl s sebou vůni moře smíchanou s výpary nafty. Opřel jsem se o zábradlí a zaposlouchal se do tiché noci narušované jen pravidelným zvukem motoru a šuměním vln na rážejícím na trajekt. Noc byla jasná a zářila tisíci hvězdami. Vůbec nevypadala jako předzvěst těžkých dnů, jež měly přijít.
„Říká si lord Voldemort, a hned si myslí bůhví jak není božskej!“ Ministr Reinstein zuřivě přecházel po kanceláři. Nic jsem neříkal a jen stál v pozoru. Za těch několik let, co jsem pro něj dělal, jsem si na to tak zvykl, že se z toho stal takřka instinkt. Také jsem si zvykl na jeho občasné, o to však větší výbuchy vzteku, i jeho břitký humor, kterým mě často oblažoval. A nejen mě. Byli to už čtyři roky, co mě naverboval a já toho už přestal litovat. Plat jsem měl mnohem lepší, než bych měl jako obyčejný bystrozor nebo učitel, což byla druhá možnost mého uplatnění.
Po nějaké době jsem zjistil, že ani o jedno z toho jsem nikdy pořádně nestál. V obou případech to totiž znamenalo pracovat ve skupině lidí. A to bylo něco, co mi moc nevyhovovalo. Vždycky jsem byl spíš samotář. A ti dva tři skuteční přátelé, co jsem měl... Nu, tak ty jsem mohl navštěvovat, kdy jsem jen měl čas. Pravda, volna jsem si nikdy moc neužil, ale když už jsem ho měl, stálo za to. Jako teď ta Itálie. Spokojeně jsem si protáhl ramena a snažil se vnímat šéfův monolog.
„Když se sním Angláni nedokážou vypořádat, musíme to udělat my. Proto proniknete do jeho organizace jakýmkoliv způsobem, jasné?“
„Jawohl, herr ministrer.“
„Dobře, Steinere,“ ministr se na mě usmál. „Je vám doufám jasné, že v případě, že se něco stane, naše vláda se od toho distancuje.“
Tak to mi bylo jasné vždycky, blesklo mi hlavou, ale nic jsem neřekl. Jen jsem sklonil hlavu na znamení, že rozumím.
„Tak tedy, Steinere, můžete využít všech prostředků, ale ty takzvané Smrtijedy je třeba zničit. Na svém stole, máte zapečetěnou složku, tam jsou všechny informace, které se nám podařilo sehnat.“
Znovu jsem kývl hlavou na znamení, že rozumím.
„A Steinere, dejte si pozor, Voldemort zatím každého agenta odhalil.“
Jak milé, napadlo mě.
Místo odpovědi jsem jen srazil podpatky, lehce se uklonil a zmizel z dosahu svého milého šéfa.
Na stole skutečně ležely ony zmiňované složky a na sobě měly ochrannou runu, ze které mě pálily oči. Takže, něco jako bacha přísně tajná sviňárna. No potěš! Přiložil jsem ruku na složky a pocítil jemné mrazení, jako vždy při takových příležitostech. Runa zablikala a pak konečně přestala vyřazovat pro mé oči tolik protivné zelenavé světlo.
Upil jsem z kelímku rychle chladnoucí kávu a lehce pohodil hlavou abych dostal z očí neposlušný pramen vlasů. Další věc, na niž jsem si musel na své dlouhé misi zvyknout. Kouzelnická aristokracie považovala dlouhé vlasy za velice specifický odznak svého výsostného postavení a dobré krve. Stejně tak i lord Voldemort. Ačkoliv ten byl podle všech mých záznamů z mudlovského rodu.Dost pokořující pro někoho jeho povahy.V duchu jsem se ušklíbl. Pro něj je to zřejmě stejná podpásovka, jako byl pro Hitlera jeho židovský původ. Jenže herr führrer nám nebyl tolik nebezpečný jako muži, kteří stáli za ním. Lang, Goebels a jiní. S Voldemortem to bude jiné. Ten je sám o sobě dost chytrý, mocný i mazaný. A hlavně mocný! Mein Gott, ten chlap podle všech informací je tím nejmocnějším, co se v Evropě v posledních letech zjevilo na poli černé magie. Ucítil jsem známý pocit jemného mrazení na zátylku. Ano, tohle bylo to, pro co jsem dýchal a žil. Hra na ostřích čepelí. Hra o život.
Ne, já bych nebyl dobrým bystrozorem a už vůbec ne dobrým učitelem.
Znovu jsem se napil kávy, nastavil tvář chladnému větru a ponořil se do vzpomínek na předcházejícího půl roku.
V těch složkách od Reinsteina jsem toho moc nenašel, ale i to málo mi tehdy dovolilo rozjet nejpropracovanější akci, co jsem zažil. Pomocí těch kontaktů jsem o sobě začal pouštět do kouzelnického éteru různé zajímavé zkazky, začal jsem chodit po různých společenských akcích, kde se scházeli nejrůznější příznivci Voldemorta v Německu. Tam jsem se zapsal dobře u jistého aristokrata jménem Reinhard von Reichberg, který mě jako mladého nadějného kouzelníka bez uznání zaměstnavatele (říkal jsem o sobě, že dělám poslíčka na ministerstvu. Což byla vlastně pravda, Reinstein mě pořád kamsi s čímsi posílal.) začal brát postupně mezi stále vybranější a vybranější společnost. Můj původ, jakožto potomka převážně válečných kouzelníků a čarodějek, byl brán jako příjemné osvěžení. Stejně jako pikantní odhalení, že jsem se s rodinou rozešel ve zlém, když jsem se místo na bojovou (převážně bílou) magii, zaměřil na černou. Byl jsem rád, že mě tenkrát otec v záchvatu vzteku seřval a vydědil přímo před dalšími svědky. Teď mu, ani ostatním z mé rodiny nehrozilo téměř žádné nebezpečí, kdyby ve mně Smrtijedi odhalili špióna. Ano, skutečně Smrtijedi, protože tato organizace již zapouštěla kořeny i na starém kontinentě. A to mnohem víc, než by mohlo být Reinsteinovi milé.
Takže jsem se se všemi postupně seznamoval a čekal na svou příležitost. Ta skutečně přišla, ale měla pro mě příchuť velice nebezpečného podniku. Můj chlebodárce mi poslal zprávu, že z ministerstva někdo vynáší přísně tajné informace, a že ten člověk zřejmě míří, cituji: ...mezi tu Voldemortovu sebranku. Toho člověka jsem našel náhodou, když se objevil na jednom z Reichbergových večírků. Kdybych neměl dobrou paměť na hlasy a tváře, nikdy bych si ho nevybavil. Patřil k tomu druhu lidí, kterých si nikdo moc nevšímá. Prostě taková šedá myš v rohu místnosti. Myš, která vše pozorně sleduje. Co myš, krysa! On mě poznal také a hned se ke mně úlisně hrnul a pak ...nad mísou s punčem a jinými věcmi na stolech, které byly v rohu místnosti...tam mi ta malá krysa začala obratně vyhrožovat. Že prý, co jsem ochoten nabídnout za to, když mě neudá Reinsteinovi. Položil jsem mu stejnou otázku, ale on se tenkrát jen šibalsky usmál. Prý já jsem na tom mnohem hůř. Naši zdánlivě kultivovanou, ale pro mě nepříjemnou konverzaci, naštěstí ukončil příchod několika čarodějek, které mne následně vtáhly do mnohem zajímavější konverzace okolo plesu na němž se měla sejít i smetánka z Ostrovů a možná se prý měl objevit i Mistr. Ples se měl konat do měsíce a být jen pro zvané.
Dobře, musel jsem tedy zařídit abych byl pozván.
To se mi po několika obratných manipulacích i povedlo, ale třebaže jsem měl možnost poznat takové jako byl Lucius Malfoy, Jakob Avery, Igor Karkarov,Pierre de Vessarieu, Patrik Černý, Dieter Stankhe a mezi dámami nechyběly Voldemortovu největší stoupenkyně jako Belatrix Blacková, Corra Pass-du-Tries, Izabela d´Erner, nebo Anna Friorovna Skanká, přece jen jsem byl trochu zklamaný. ON se neobjevil a ani jeho oblíbenec, jak se Malfoy zmínil o jistém Snapeovi, který se zde neukázal. Pravda byla že se mi na jedné straně dýchalo volněji, ale přesto... přesto jsem se cítil poněkud zklamaný.
Odhodil jsem prázdný kelímek do příhodného koše, vytáhl z kapsy kabátu postříbřené pouzdro s monogramem, vyndal z něj jednu z cigarilos a zapálil si. Další ze zvyků, co jsem se naučil od začátku mé práce na ministerstvu. Nemůžu se zatím rozhodnout zda příjemný či nikoliv.
Zhluboka jsem natáhl kouř do plic a potom požitkářsky vydechl a zadíval se do tmy před sebou. Poslední světla z Calais už dávno zmizela za obzorem a Dover ještě nebylo vidět. Kolem bylo jen moře a obloha posetá hvězdami. Nad hlavou se mi mihl stín ptáka hledajícího zřejmě cestu domů. Raději jsem hned z hlavy vypudil jakékoliv myšlenky na svůj domov a rychle potáhl z cigarila.
Cesta je bič, je zlá jak pouliční dáma,
má v ruce štítky a pase staniol,
A z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma,
dvě křehké snítky rudých gladiol …
Potom přišly problémy. Ten skrček z ministerstva mě začal vydírat a jak jsem se dověděl, tak začal podrývat mé místo i u Smrtijedů. Další věc, kterou jsem si nemohl dovolit tolerovat.
A pak, když se pokusil mě vyprovokovat k útoku na ministra, tehdy jsem ho zabil. Nebylo jiné cesty. Byl příliš nebezpečný. Pro ministerstvo, misi,..... pro mne.
Zuřivě jsem potáhl cigarety a odmítl vzpomínkám to zvrácené potěšení se vrátit do té tmavé uličky, v níž jsem mu zlomil vaz. Ještě teď, když si na to po letech vzpomenu, mnou projede chlad a tichá hrůza nad tím s jakým klidem jsem to tehdy provedl.
Jenže jsem se musel dívat dál. Tam za Doverem, v prastarém Londýně na mě čekala nejistá budoucnost. Reichberg se rozhodl, že mě on spolu s Corrou Pass-du-Tries představí Mistrovi. Konečně jsem měl stanou blíž svému cíli, než kdykoliv předtím.
Projelo mnou zimničné zachvění a jeho příčinnou nebyl jen chladný noční vánek.
Do Londýna jsem se dostal naštěstí rychle, stejně jako v něm jsem našel část, která byla normálnímu lidskému oku skryta. Tihle Angličané. Všechno musí mít tak tajemné. Dokonce se i tak tváří, až by si člověk myslel, že každý jasně uvažující „mudla“ by si musel něčeho všimnout. Jenže nevšimne. Ale to je zapříčiněno slepotou jíž se dnes lidé vyznačují. Schválně, kolik lidí se světlými vlasy jste dnes viděli na ulici? Kolik jich mělo kabát a kdo měl jen bundu? Jednoduché otázky, avšak složitá odpověď, že ano?
A tak je to se všemi lidmi. Nikdo si příliš nevšímá, a tak ho nesmíme upoutat přílišnou odlišností. Tak to alespoň děláme u nás. Proto ani hábity nejsou příliš populární. Spíš nenápadné střízlivé oblečení, dlouhý kabát, parka. Nežijeme sami, mudlové žijí kolem nás a nejsou tak hloupí. I když jsou slepí….někdy.
Můj doprovod mě čekal přesně tam, jak mi řekli.V hotelu U Merlina divomága. Velice vybrané místo. Velice vybrané. A taky velice drahé. Jsem rád, že moje výdaje platí ministerstvo. Moje vlastní kapsa by to nevydržela.
„Vypadáš dobře, Erichu,“zašvitořila mi do ucha Corra poté, co si mě spokojeně prohlídla. Byl jsem rád, že jsem ji mohl svým zjevem uspokojit. Corra měla krásné kaštanové vlasy, které jí v měkkých loknách padaly až do půli zad. Její tmavě zelený plášť krásně ladil s šaty stejné barvy a hermelínovým límcem, kterým měla šaty ozobené. Nebýt tak blízkou Voldemortovou žačkou, líbila by se mi.
Reichberg se svým černým hábitem a pláštěm s límcem z ocelota. Dost drahý špás. Já jsem vedle nich vypadal jako „chudej“ studentík. V černých kalhotách, bílé košili a černém projmutém saku bez jakýkoliv ozdob, plášť byl taktéž bez ozdob i kožešiny.
Ano, vypadal jsem přesně na svoje poměry. Nevybočoval jsem.
„Zkrátit ti vlasy a na límec dát insignie, vypadáš jako z náborového plakátu Waffen SS,“ usmál se na mě Reichberg.
„Jeden z mých příbuzných u nich sloužil.“
„To jsem netušil.“
Přikývl jsem. Můj strýc u zbraní SS skutečně sloužil. Dosáhl hodnosti sturmfürera a byl oceněn rytířským křížem za statečnost. Padl u Budapešti v posledních dnech druhé světové války.
„Víš, co bylo jejich heslem?“ Reinsteinův hlas mě vytrhl ze vzpomínek. Šlechtic však nemluvil ke mně, ptal se na záludnou otázku Corry. Ta jen zavrtěla hlavou.
„Netuším, drahý příteli.“
„Věrnost je mou ctí,“ odpověděl jsem za ni.
„Správně, Erichu,“ usmál se na mě Reichberg, ale pak se podíval se na velké stříbrné hodinky, které vytáhl z kapsičky, a poznamenal: „vyrazíme, mistr má rád dochvilnost.“
Tak jsme ho s Corrou poslušně následovali ven z hotelu a potom dál do stále tmavších uliček podzimního Londýna.
Za místo schůzky si Smrtijedi zvolili starý statek uprostřed pustiny. Smysl pro tajemno jsem jim tedy nemohl upřít.
Dveře domu byly pro normálního smrtelníka ze starého práchnivějícího dřeva, ale schopný čaroděj zde viděl nové dveře opatřené těžkým kováním a párem nepříjemně zákeřných kouzel. Reinstein si stejně jako Corra sundal rukavici a přiložil na ně holou ruku. Zaslechl jsem slabý bzukot, ale pak se dveře tiše otevřely. Vešli jsme dovnitř.
Vnitřek se od venku v mnohém lišil. Starý nábytek se jen leskl, na podlaze byly vysoké měkké koberce tmavě zelené barvy, stěny oplývaly množstvím vzácných obrazů mistrů kouzelnického světa. O mudly Pán zla nestál.
Naše kroky všude střežili ostatní v hloučcích postávající Smrtijedi. Napočítal jsem jich dvacet. Tedy něco jako vnitřní jádro organizace. Jeho nejvěrnější...
Všichni měli, ale na tvářích masky. Jako kdyby nevěděli, kdo se za nimi skrývá.
Své pláště jsme předali jednomu z Smrtijedů u dveří, který nás o ně požádal a vykročili dál. Corra i Reinhard už měli také nasazené masky. Skoro jsem ani nepostřehl, kdy si je nasadili, ale řekl bych, že to bylo už u dveří. Dál jsem nad tím nepřemýšlel a pozorně jsem se rozhlížel kolem.
Všichni se nahrnuli do velkého sálu, v němž stálo na vysokém podstavci na jeho konci pohodlné křeslo potažené zeleným sametem a ozdobené zlatou výšivkou vyvedenou do Voldemortovu znaku. Křeslo vladaře. Lorda.
Nádech, výdech zklidni se, Erichu. Začalo mě šimrat kolem žaludku a ten pocit nebyl tak příjemný jako jindy. Tady jsem byl v sídle samotného Voldemorta. Vše záviselo na tom, jak mě posoudí.
Zazněl gong a všichni se utišili jako mávnutím kouzelné hůlky.
„Už je čas, Erichu,“ řekla mi Corra a usmála se na mě.
Nasadil jsem sebejistý úsměv, jemně jsem se ji uklonil a stejně jako ostatní se otočil ke dveřím.Ty se pomalu otevřely a v nich stála vysoká postava černém hávu. Už jen jak tam stál, cítil jsem aureolu moci, která z něj vyzařovala.
Seržante, písek je bílý jak paže Daniely,
počkejte chvíli, mé oči uviděly
tu strašně dávnou vteřinu zapomnění,
Seržante, mávnou a budem zasvěceni
Morituri te salutant, Morituri te salutant!
Pán pomalu procházel mezi svými klanícími se služebníky ke svému trůnu a já ho po očku pozoroval.
Hleď, zde kráčí osud tvůj... mihlo se mi hlavou, ale než jsem si dokázal vzpomenout na autora oné věty, byla pryč. Můj pohled, byl stejně jako pohledy ostatních připoután k lordu Voldemortovi. Když stoupal ke svému trůnu, vyzařovala z něj skutečná majestátnost. Klidně se posadil a pak přejel očima shromáždění. Měl jsem pocit, že se jemně ušklíbl, ale mohla to být i hra světel z mihotajících se plamenů svící.
„Nuže, to by stačilo, mí věrní,“ pokynul rukou a Smrtijedi se narovnali.
„Svolal jsem vás, abych vám připomněl, jak mazaní zrádci mohou číhat v našich řadách! Přiveďte vězně!“ hlas práskl místností jako bič.
Dveře se opět otevřely a vešli dva Smrtijedi, kteří mezi sebou drželi jakousi zmlácenou a zkrvavenou postavu. Dovlekli ji až před Voldemortův trůn a tam ho hodili na zem. Muž zasykl bolestí.
„Tento muž, Helmut Dietr, mě zradil, moji věrní. Ach ano, zradil.“ Voldemort ztěžka potřásl hlavou, jako by muže před sebou považoval za dítě, které nepochopilo jasná pravidla světa dospělých. Pak zničeným hlasem pokračoval.
„A nejen mě, mí věrní! Nejen mě. Vždyť je to právě jeho vinou, proč zemřela Izabela d´Erner, proč lidé z Ministerstva chytili Johna Lema a několik našich dalších přátel. Ano, moji milí,“ Voldemortův hlas nabíral na síle, „ to všechno se stalo JEHO vinou!“ Poslední slova velkého mága se rozlehla místností jako kázání zfanatizovaného kněze španělských jezuitů při mši. A stejně mocně i zapůsobila. Cítil jsem jak mi přejel mráz po zádech. Měl jsem před sebou skutečného mistra.
„A za své činny bude také potrestán!“ vykřikl po několikavteřinové odmlce.
„ANO!“ rozezněl se celým sálem mnohohlasný souhlas. Křičel jsem s nimi, protože jinak jsem nemohl. Nebo nechtěl?
„A nyní,“ řekl Voldemort již znovu svým klidným hlasem, „přistup, Erichu Steinere.“
Corra mi naposledy stiskla jemně ruku, snad pro štěstí, a já vystoupil z davu. Stanul jsem před Voldemortem, srazil podpatky a sklonil hlavu. Tři metry ode mne ležel na zemi agent, kterého Voldemort, či jeho lidé odhalili. Tak jsem mohl skončit taky. Pokud udělám jedinou chybu.
„Můj pane, “ řekl jsem a zvedl hlavu.
„Mladý Steiner, tolik jsem o tobě už slyšel. Ach ano, mnoho dobrého.“ Jeho lidé ho samozřejmě informovali. O všem, co se o mě dozvěděli.
„Velmi sse mi líbíšš,“ zasyčel na mě v hadí řeči.
„To jssem velmi rád, můj pane,“ odpověděl jsem mu stejně, protože mi bylo jasné, že o této dědičné vlastnosti v mé rodině ví. Náš rod je po dlouhá staletí spojován s draky a hady, alespoň z otcovy strany.
Voldemort se potěšeně pousmál a pokračoval již zase anglicky.
„Škola v Norinberku, Pražská Královská universita, to všechno jsou skvělá doporučení.“
„Thank you, my lord.“
„Ještě nejsem tvůj pán. Zatím jsi pro mě sice udělal spoustu užitečných věcí, ale ještě jsem tě nepřijal do svých řad.“
„Co si tedy přejete, abych udělal, pane.“ řekl jsem, protože to ode mě čekal. Jenže jsem tušil, že se mi jeho odpověď nebude vůbec líbit.
„Chci, abys mi prokázal svou věrnost tím, že zabiješ tohoto zrádce!“ Pán zla ukázal na Dietra, který už se teď konečně postavil na vratké nohy a narovnal se. Byl to starší šedivý dlouhán, se smutnou tváří. Kdyby jste ho potkali na ulici, řekli by jste si o něm, že je to takový podivín, který nestojí za druhý pohled.Vzpomněl jsem si, že jsem ho jednou viděl u Reinsteina. Byl to nepochybně jeho agent. Jsem přesvědčen, že kdybych mu do ucha zašeptal své kódové jméno a správné heslo, poznal bych v něm svou spojku pro případ nejvyšší nouze.
Jenže, když jsem se mu zadíval do očí, bylo mi jasné, že z něj nějakým způsobem dostali nejen kdo je, ale že se tu má objevit druhý agent. Ale neznali jméno. A shodou okolností, já jsem nováček, kterého by zřejmě bylo radno vyzkoušet.
Sakra, co mám dělat?
Zabij mě! Nic jiného ti nezbývá!
Trochu jsem sebou škubnul, když se do mé mysli ten druhý hlas. Patřil Dietrovi, tím jsem si byl jist hned jak jsem po něm hodil pohledem a on očima přikývl. Krátké kývnutí. Připomínka, ať si dávám větší pozor.V ten okamžik jsem měl jsou mysl zase plně pod kontrolou, ale stejně mi košili na zádech promáčel studený pot.
„Rozumím, můj pane.“ řekl jsem jasně, ale tiše.
Bůh mi odpusť.
Pomalu jsem vytáhl hůlku.
„Tak si pospěš, příteli,“ usmál se přátelsky Voldemort, ale byl to úsměv hada. Za mnou si kdosi tiše odfrkl. Dovolil jsem si postraní pohled a spatřil vysokého bledého mladíka a uhlově černými vlasy, skobovitým nosem a pronikavýma tmavýma očima. Něco v mé mysli zacvaklo a já si uvědomil, že to je mladý Severus Snape. Podle všeho Voldemortova pravá ruka. Odvrátil jsem od něj pohled a podíval se na Dietra. Teď stál v pozoru a díval se mi zpříma do očí. Už nebylo proč si na něco hrát a tak odhodil masku.
Voják.
Druh ve zbrani.
Spojenec.
Dost,okřikl jsem se v tom uzavřeném koutku své mysli a pozvedl ruku s hůlkou.On ví, co dělá. Ví, co je jeho povinností.
Scvakl podpatky a německy vykřikl. „Alles für Deutschland.“
V tu stejnou chvíli já vyřkl zaklínadlo.
„Avada kedavra!“
Odpočívej v pokoji, válečníku.
Tou cestou dál jsem šel, kde na zemi se zmítá
a písek víří křídla holubí.
A marš mi hrál zvuk děl, co uklidnění skýtá,
a zvedá chmýří, které zahubí !
„Výborná práce, Steinere. Skutečně výborná.“ pochválil mě Voldemort.
„Děkuji, pane,“ řekl jsem a sklonil hlavu. Když jsem ji opět zvedl, mohl jsem si být jist, že má tvář neprozrazuje nic z mých skutečných pocitů.
Voldemort sestoupil ze svého trůnu a přešel ke mně.
„V jednu chvíli jsem si myslel, že jsi také špeh. Ale ty jsi mě teď přesvědčil, že tomu tak není.“ řekl opět hadím jazykem.
„Díky, pane.“
„Odteď můj pane, Erichu.“ pousmál se lord Voldemort.
„Můj pane,“ opravil jsem se spěšně.
„Vyhrň si levý rukáv.“ přikázal mi a já ho poslech. A přestože jsem měl stále hůlku v pravé ruce, nepoužil jsem ji. Za mnou stál Snape a spolu s Averym mě hlídali. Opatrnosti není nikdy dost. A já měl jiné poslání.
Příště. Slíbil jsem si v uzavřeném koutku své mysli.
Pán zla přiložil svou hůlku k mému předloktí a zašeptal. „Morsmordre!“
Z jeho hůlky vylétl černý dým, který se mi zakousl do ruky jako zrádný bazilišek. Stiskl jsem zuby. Pak jen pištivý svist, kůže na ruce se scelila a za pár okamžiků již na mé ruce žhnulo odporné Znamení Zla.
Stal se ze mě Smrtijed.
„Vítej mezi námi, Steinere.“
„Děkuji, můj pane.“ řekl jsem a uklonil se před ním.
„Věrnost je mou ctí.“
Cesta je tér a prach a udusaná hlína,
mosazná včelka od vlkodlaka.
Rezavý kvér, můj prach a sto let stará špína
a děsně velká bílá oblaka.
Seržante, písek je bílý jak paže Daniely,
počkejte chvíli, mé oči uviděly
tu strašně dávnou vteřinu zapomnění
Seržante, mávnou a budem zasvěceni.
Morituri te salutant, Morituri te salutant!
V textu byla použita píseň Karla Kryla, Morituri te salutant
