|
|
A měkký sníh tiše šustí a skřípá pod nohama.
Nízké závěje špinavého sněhu tlumí dusot kroků, roztávají ve chvílích klopýtnutí, když se do nich zaboří zpocené dlaně a přiblíží teplo lidské kůže.
Vstát, rychle, než se chlad zakousne hlouběji do necitlivých prstů. Vlastní dech vyplňuje celý vesmír, odráží se od tmavé oblohy, tak hlasitý.... Překřičí slabé sténání sněhu kdesi za zády. Sténání pod dalšími kroky, mnohem rychlejšími, jistějšími. Ty kroky nesou smrt, vyzařuje z pružného těla, odkapává z tesáků. Byla i v očích, krutých, hlubokých, na kratičký okamžik vytržených ze stínů, než roztřesená ruka upustila pochodeň a sníh zhasil její světlo. Teď jde jen utíkat, strach natahuje promrzlé nohy.
Strach a vůně čerstvé krve v měsíčních paprscích.
Tři ovce ležely v rozrytých brázdách, skleněné oči upřené do nebe. Zbytek stáda se tísnil v hloučku na druhé straně ohrady, co nejdál od mrtvých družek a zkrváceného sněhu.
Stejně jako lidé, ti, kteří se považují za pány tvorstva, i oni se tisknou k sobě, svázáni stejným strachem, stojí jako ty ovce a čekají, co udělám.
Čaroděj nehnutě pozoroval roztrhaná zvířata, jako by jim jejich momentální stav vyčítal.
„Byl to ďábel, pane.“ Už tak nejistý hlas se zakoktá, pohled černých očích ho na chvíli umlčí. „Ďábel, viděl jsem ho.“ Slova směřují k zemi, ke špičkám bot. „Žádné zvíře by nedokázalo udělat takovou spoušť, ani teď, v zimě.“
Posměšné odfrknutí zarazilo další úvahy.
„A co jsi viděl,“ ruka ve špinavě oranžovém hábitu mávne k zmrzlým tělům. „Přízraky nenechávají stopy. Když se díváš se strachem, tak ti i jediný vlk připadá jako démon.“ Levigär přejel očima celý dav shromážděných vesničanů. „Sníh už leží příliš dlouho, zvěř z lesů se stahuje blíž. Na tohle potřebujete lovce, ne magii.“ Čaroděj se otočil, doprovázený kradmými pohledy přihlížejících lidí.
„Nevypadali, že ti příliš věří. Už ne.“
Levigär se v sedle vztekle ošil. „To je jejich věc. Když se chtějí bát, ať se bojí. Já jim své řekl.“
Pohled schovaný v hlubinách pláštěnky zvážněl. „Nemůžeš mluvit o vlcích, když mají ovce rozházené po celé ohradě. Když jsou ve sněhu stopy velikosti medvěda.“
„Mohl bych jim vyprávět o létajících krysách a nikdo by se mě neodvážil nařknout ze lži,“ odsekl čaroděj. Chvíli jeli v tichu, každý ponořený ve vlastních myšlenkách. Vysoký čaroděj s úzkou, pánovitou tváří a rozložitá postava ztracená v ošoupaném plášti.
„Omlouvám se,“ prolomil mlčení Kern, s očima zarytýma do koňské hřívy.
Levigär jenom pokrčil rameny. „Kdo by se zajímal o strašidla v tomhle ztraceném kusu země.“ Čarodějův hlas o stupeň potemněl. „Nikdo,“ odpověděl si sám, s hořkostí v hlase. „Proto mě sem taky strčili, jako prašivého, otravného psa k boudě.“
Místností ze dřeva kmitají odlesky plamenů svíček, zasazených vysoko v lustru. Svítí lidským očím, planoucím naproti sobě.
„Dům patřil mému Mistrovi!“
Tři postavy v rudých hábitech stojí jako sochy, důstojné a povýšené.
„Patřil.“ Přes jednu tvář se mihne úšklebek. „Rada rozhodla, že tvé znalosti magie nejsou dostačující, abys mohl zastávat jeho místo. Až dospěješ, můžeš se o jeho post ucházet. Do té doby,“ -vrásčitá ruka jemně mávla ke dveřím - „ budeš sbírat zkušenosti jinde.“ Pohled čaroděje je pevný, neuhne před Levigärovýma tmavýma očima.
„To je kvůli ní.“ Ruce svírají opěradlo křesla, zaťaté bezmocným vztekem.
„Kvůli tobě.“
Tři muži odchází, nechávají za sebou mladého mága i s jeho pošlapanou pýchou.
Proud sněhu valícího se z nebe zhoustnul, vločky poletovaly a umíraly v horkém dechu obou mužů. Každý z nich si byl vědom, že druhou šanci Rada jen tak nedává a chyby neodpouští.
*
*
*
*
*
Nízký domek na kraji lesa se v chumelenici téměř ztrácel.
Vítejte doma, hrabě, pomyslel si Levigär trpce. Vzápětí ho za hábit drapla silná ruka a prudké škubnutí stáhlo čaroděje přes koňský zadek na zem. Zvířený sníh na okamžik zakryl celý svět. Levigär se navztekaně posadil, ale kletba mu zamrzla na rtech.
Dva jezdci na koních krouží kolem Kerna, jejich zvířata se staví na zadní, naříkají. Strach jim brání poslechnout povely svých pánů a přiblížit se k čarodějovi, zaštítěného Kernovým zvířetem. Přes šedavou clonu vloček připomínají postavy dravé ptáky, pláště nadýmá vítr jako nestvůrná křídla, v rukou se leskne ostří.
Zaklínači.
Čaroděj se začal urychleně hrabat na nohy, bušící srdce až v krku a v hlavě vír otázek, zmatených a vyděšených.
„Nechte ho být!“ Křik zaniká ve vánici, nevyslyšen. Najednou se Kernův kůň vzepjal, křik a těsná blízkost kopyt bijících vzduch zlomily moc uklidňujícího kouzla. Než stačil opět dopadnout na všechny čtyři, narazilo do něj bokem jedno ze zaklínačských zvířat. Levigär vyděšeně sledoval, jak pod padajícím koněm vybuchuje sníh, pohřbívá jeho i muže v sedle bílou vánicí.
„Přestaňte, jsem z cechu-“ hlas odumírá na rtech. Před ním ve sněhu trčí téměř pohřbená šipka, letky trčící k nebi. Levigär ucítil, jak mu vnitřnosti stiskla ledová ruka.
Ta střela měla kovový hrot, ocel zabíjí čaroděje.
„Vy bastardi,“ V černých očích se zle zablesklo a čaroděj se rozhodně postavil. Prudká rána ho zase srazila zpátky, krystalky sněhu se zakously do tváře. Bojovnost najednou zmizela, zahnána ledovým děsem. Teď to byl strach o vlastní život, který se chopil vlády nad jeho tělem.
Zaklínadlo beze slov prolétlo vzduchem a zaútočilo na muže rozkročeného nad ležícím čarodějem. Meč zakolísal, volná ruka v kožené rukavici se obtočila kolem zaklínačského medailonu, na chvíli žhavějšího než samo peklo. Trvalo to jen okamžik, jediný rychlý nádech. Příliš krátce, než aby se letící čepel zastavila.
Prudký pohyb vzduchu s sebou strhl padající vločky a vytvořil za ostřím bělostnou vlečku. Čaroděj zaťal prsty do sněhu, jak se mu do těla zabořila zaklínačská ocel. Jeho vlastní krev v mrazivém vzduchu tak zvláštně zavoněla, utíkala v rudých kapkách do sněhu. Magii ale s sebou nebrala, ta stále kolovala v žilách, horká a živoucí. Levigär cítil jak pulzuje, rozpaluje v jeho černých očích zuřivý oheň.
Zaklínač nalehl na meč a tělo pod ním se zkroutilo bolestí. Doutnající vatra vzteku pod víčky zhasla, spláchnutá bodavou agónií.
Mezi šepotavou píseň padajícího sněhu se vplet ryk koní, šílených hrůzou. Řičeli a utíkali, vyděšení pachem krve a prostým, zvířecím strachem. Z rozrytého sněhu se zvedla obrovská vlčí silueta, s planoucíma očima a krvavým úsměvem. Zaklínač stačil zvednou hlavu, než mu rozšklebená vlčí tvář zakryla celý svět. Lidský výkřik si postěžoval jen jedenkrát a krátce, skončil s bubláním a tesáky sevřených kolem hrdla. Do ledového vzduchu vystříkl další gejzír krve, propaloval se do závějí a barvil sníh, který ho lačně vsákl.
Paty ryjící bílou peřinu ztuhly, zmrtvěly. Ruka sevřená kolem jílce meče se zabořila do načechrané závěje, bez vlády a života.
Vlkodlak seskočil z těla, chlupy na zádech zježené jako drsný, šedivý kartáč. Kromě padajících vloček se nic nehýbalo. Zelenkavý pohled se na okamžik zamžil a vlk těžce žuchl do sněhu. Dech z otevřené tlamy se zrychlil, tlapy se zkroutily pod sebe. Sníh tál, ubýval pod teplým tělem a tvaroval se, chvíli podle vlka, pak člověka.
Kern se posadil na paty a vytrhl si z těla meč mrtvého zaklínače. Zaštípalo to jen krátce, ocel nedosáhne na život chráněný vlkodlačím prokletím. S každým pohybem se ozývala žebra, přimáčknutá koňským tělem. Kosti bolely, ale krev v krku pálila. Její chuť mu ještě zůstala v ústech, připomínala rozechvění, když tesáky protrhly kůži a zaplavily tlamu teplem. Rozmazaná po tváři příjemně hřála, stékala po krku a svou vůní přivolávala zpátky stvůru, zakousnutou hluboko v duši.
Vlkodlak se otřásl a rozhodným pohybem hřbetem ruky si otřel rty. Jeho oči našly čaroděje, choulícího se ve sněnu. Ten vytřeštěný pohled ho znervóznil.
„Levigäre?“
Čaroděj s sebou škubl, jako by na něj zakřičel.
„Chtěli mě zabít,“ dostal ze sebe nevěřícně, třesoucí pěsti přitisknuté k tělu. Roztržený hábit na zádech se černal krví. „Chtěli mě zabít.“
„Uklidni se,“ Kern se opatrně, pomaloučku přiblížil. Viděl temný ohníček v černých očích, rozdýmaný magií a nepříčetným strachem o život. Popadl čaroděje za ramena a donutil ho odtrhnout pohled od potrhaných těl.
*
*
*
*
*
V bílém poprašku sněhu se rýsovaly slabé čáry, spletené do složitého tvaru. Levigär dokončil poslední z linií a narovnal se, tvář stáhnutou bolestí.
Od dveří ho rozpačitě pozorovaly dvě zelené oči.
„Myslíš, že je dobrý nápad volat Radu?“
Levigär si rozčileně oddechl. „A co mám dělat! Někdo musel ty zaklínače poslat.“
„A když to byli oni?“ Kern se na okamžik odmlčel. „Možná to je kvůli mě,“ dokončil váhavě.
Čaroděj ho zpražil ostrým pohledem.
„Neměli stříbro, šli pro čaroděje, ne vlkodlaka.“ S tím se otočil tváří k nakreslenému pentagramu a soustředil se. Uvnitř obrazce se zvedl maličkatý vír. Usadil se v jeho středu a zvedal napadané vločky do spirálovitého sloupu. S každou otočkou jich některá z nich znehybněla, jakoby ulpívající na neviditelném obrysu člověka.
Tak jen pojďte.
Z tahů nakreslených ve sněhu začal stoupat slaboučký závoj páry, vločky dokreslily poslední linie tváře. Uvnitř kruhu teď stála bílá socha muže ve splývajícím rouchu.
Levigär k ní zvedl pohled, přímo do studených očích.
„Dnes mě napadli dva zaklínači,“vyštěkl bez pozdravu. „Chcete zabít?“
Rysy na tváři ze sněhu se rozzlobeně stáhly. „Požívat zaklínače proti vlastním lidem se příčí zákonům Rady! Stejně jako zabíjení členů vlastního společenství!“
Mladý čaroděj se zamyslel. „Dobře. V tom případě mě někdo chce mrtvého neoficiálně, za vašimi zády.“ Tmavé oči se nepatrně zúžily. „Už jste mě odkopli na okraj společenského žebříčku, za co to někomu připadá málo?“
Podobizna mága v pentagramu zaváhala. „Svůj osud si tvoříme sami,“ pronesla opatrně. „Ukousl jsi si příliš velké sousto, které tě zadávilo.“
Levigär sklopil pohled, najednou nejistý.
Místnost v podzemí je temná, tichá. Symboly ve dlažbě nepulzují, mrtvé a opuštěné.
Lahvička vypadlá z hrůzou ztuhlých prstů se rozlétá v tisíci střípcích. Vzduch za zády se pohnul, zastudí na tváři jako pohlazení ruky z kostí. Srdce tluče jako splašené, přestože hruď svírá strach železnou obručí. Otočit se je najednou tak těžké.
Jeden lehký, bleskový pohyb přitiskne dívčí tělo blíž, kolem zápěstí se sevřou drobné prstíky.
„Nečaruj, nechám tě být.“
Studené sevření drtí ruku, nutí poklesnout kolena.
„Život za život.“ Na krku hravě zalechtají dva ostré hroty.
„Ale jen protentokrát.“
„Udělal jsem chybu a platím za ni vyhnanstvím.“ Hlas je tichý, odměřený. „Vím že víte, Mistře. Rada si zaklínače hlídá.“ Černé oči se opět zvedly, tvrdé a rozzlobené na vlastní třesoucí se ruce. „Jako člen cechu vás žádám o vyšetření útoku na mou osobu a potrestání viníka.“
Obraz mága stál, nehybný, jako by nebyl víc než jen sněhová socha.
„Nemáme zprávy, že by kdokoliv z nás porušil naše pravidla.“
„Přirozeně,“ ušklíbl se mladý mág a tentokrát z jeho tónu odkapávalo znechucení jako jed z hadích zubů. „Kdo má zavřené oči, nesrovnalosti nevidí. Proto jste mě poslali na konec světa, aby vám nikdo nepředhodil mou mrtvolu?“
Postava ve středu pentagramu se rozlíceně napřímila, najednou hrozivá. „Jak si dovoluješ urážet-“
Slova odvál vítr, stejně jako nadýchané vločky. Levigär stáhl nohu, která přerušila linie jeho kouzla.
„Je to jeden z nich. Někdo příliš mocný, než aby se s ním Rada popotahovala.“ Čarodějův hlas byl navenek klidný, hněv se v něm třepotal jako muška lapená v pavučině. Levigär se opatrně dotkl místa, kde se mu do těla zaryl meč. Pocit zrady ránu znovu zapálil. Najednou si připadal podoben té ovci, která naivně vzhlíží k nízkému plotu, který ji má chránit. Věří v pár shnilých prken, co jí ohraničují svět, a neuvědomuje si, jak málo stačí k jeho překonání. Jeden jediný, drzý skok dostatečně velkého zvířete.
A pak si skleněné oči mohou postěžovat obloze.
Sníh za čarodějovými zády tiše zachřupal. Levigär si uvědomil zelený pohled v týle a narovnal ramena.
„Z nás dvou nejsem já tím, kdo potřebuje soucit,“ zarazil Kerna chladně dřív, než stačil promluvit.
Vlkodlak ztuhl, jako by mu čarodějova slova nacpala jeho vlastí zpátky do krku.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli mám jít do vesnice sehnat koně. Cesty odsud jsou zapadané, v tomhle počasí budeme potřebovat každou unci síly, abychom se dostali pryč,“ odpověděl po chvíli, oči sklopené do země, jako by zuřivý záblesk v nich byl jen pouhým přeludem.
*
*
*
*
*
Za okny zuřila vánice, ledový vítr cuchal větve stromů a shazoval jim bílé čepičky. V honosné místnosti bylo ticho, napjaté a studené, téměř jako počasí venku. Důstojné, mlčenlivé postavy seděly kolem dlouhého stolu, na tvářích masky skrývající veškeré emoce.
Dlaně rukou opřených o desku stolu se sevřely v pěst.„Chci jeho hlavu. Zabil mi sestru!“
Dlouhovousý čaroděj v čele stolu se zvedá, odkašlává si.
„Inries zemřela ve službě magii. Je nám opravdu líto, že souboj s upírkou nepřežila. Jménem Rady bych rád vyjádřil - “
„Nechte si svou lítost. Chci toho, kdo nemrtvou vypustil.“
Pohledy nad stolem uhýbají, sklápějí se. Starý mág si rozladěně uhlazuje bradku. „To by byla vražda. Je proti našim pravidlům zatahovat osobní spory do věcí Rady.“
„Budiž.“ Jemná látka zašustí jako křídla dravého ptáka. „Nebudu vás již zatěžovat.“
*
*
*
*
*
Slabá vůně kouře se v mrazivém vzduchu táhla jako neviditelný had. Civilizace, civilizace, tetelila se každičká částečka Levigärova těla. Čaroděj měl pod očima tmavé stíny a poněkud zapšklý výraz. Dnešní noci, poslední noci vlády úplňku, došly zásoby vlkodlačího lektvaru. Potřebuje chvíli klidu, aby připravil další, pokud nechce zase zažít souboj vůlí, kdy šílenství zaplaví rozum spolu se stříbrnými paprsky.
Levigär mrkl stranou na svého společníka. Tady, osamotě, si nezakrýval tvář. Stromy se za ním neotáčely, neměly oči, ve kterých by se odrážely rozpaky z dlouhých jizev, trhajících mu pravou tvář až na krk. Jakmile se ale přiblížili na dohled zasněžené hospody, zmizel Kern opět v náruči hluboké kapuce.
„Jsme tady.“ V čarodějově hlase se zachvělo trochu vzrušení. Viděl tohle stavení před několika měsíci, když ještě byl pánem Tichoru, ve vodní hladině napnuté v dřevěném rámu. Kern mlčel, odevzdaně vedl své zvíře za čarodějovým a bez poznámek zamířil do stáje, když Levigär zmizel ve dveřích pod zašlým štítem.
Uvnitř místnosti to vypadalo, jako by se tu vzduch rozdělil do několika oddělených skupinek. Nad stoly se tetelily vůně piva i silnějších destilátů, v těsném sousedství s pachem lidského potu a špíny. Úplně u stropu se kroutil kouř z krbu a vytvářel miniaturní mračna.
Levigär nakrčil nos. Kolem stolů se mačkala sbírka lidských existencí, které se mu donedávna dařilo zdárně přehlížet.
Jaký to hluboký pád, pomyslel si čaroděj znechuceně a začal si neurvale klestit cestu k jednomu z volnějších stolů. Dva muži u něj k hubenému snědému cizinci vzhlédli s jistou neochotou.
„Je tady volno?“ Při pohledu na úzký, chřestýší úsměv se jeden ze štangastů nepatrně zakuckal.
„Ehm. Jo?“
Druhý z mužů se na svého společníka trochu překvapeně podíval, ale pak se i on v těch černých očích utopil.
„Jo. Jasně,“ zamumlal nejistě.
Když se oba zvedli a vrávoravě zmizeli kdesi na druhém konci šenku, sesul se Levigär na čerstvě uvolněnou lavici a zavřel oči. Už zase v něm bublal vztek na všechny z Rady, kteří od něj jen tiše odvracejí oči.
Tak proč se držet pravidel, když chybí kontrolující pohled. Čaroděj se v duchu ušklíbl a bezděky si zamnul předloktí.
„Asi budeme muset opravit znamení nade dveřmi.“
Čaroděj s sebou trhl a prudce zamrkal. Naproti němu se na židli houpal plavovlasý mladík. Na jemné, pohledné tváři mu pohrával mírně přidrzlý škleb.
„Nejspíš se spálilo, když jsi sem vlezl,“ usmál se a tmavě modré oči se zlomyslně stáhly.
Levigär se důstojně napřímil. Radost, že našel objekt svého zájmu tak rychle, se rychle vytrácela.
„Ještě větu a bude ho následovat i tvůj jazyk,“ odpověděl odměřeně.
Půlelf před sebe natáhl v obraně ruce. „V klidu, čaroději. Nechceš na něco pozvat? Máme skvělej jed na krysy.“ Než se stačil Levigär nadechnout, nahnul se mladík blíž k němu.
„Bejt tebou, koukám zmizet,“ zasyčel. „Magikové tu nemají příliš dlouhou životnost. Většinou je zasazujeme do hlíny za stájema. “
Černé oči se stáhly do úzkých škvírek, jako by měly půlelfa na místě probodnout.
Na desku stolu padl rozložitý stín. Mladík se bleskově otočil a narazil do Kernova širokého hrudníku.
„Ehm, nazdar.“Půlelf se vysmekl a z bezpečné vzdálenosti předvedl hlubokou poklonu. „Ber to jako dobrou radu ze staré známosti,“ prohodil na rozloučenou, načež zmizel mezi lidmi.
Kern si přisedl k vztekem třesoucímu se čarodějovi. Ten slabě praštil sevřenou pěstí do hrany stolu.
„Kdybych mohl, vysmažil bych tomu míšenci mozek,“ šeptnul. „Potřebuji, aby poseděl alespoň na jeden delší rozhovor.“ Levigär se otočil ke svému společníkovi. „Když nebude chtít, tak mi ho chvilku podržíš,“ oznámil mu, aniž by vzal na vědomí Kernův nesouhlasný pohled.
„Nebudu mu moc šťourat v hlavě, jen ho trochu popostrčím,“ dodal velkomyslně.
„Levigäre-“
„Chceš zase běhat s měsícem a chlemtat krev?“ Kern sklopil hlavu. Čaroděj se opět opřel zády o nerovné dřevo. „Chci zůstat na živu a on mi v tom pomůže.“
Kousek nad jejich hlavami, na dřevěném balkónu, se zamyšleně stáhly dvě tmavé, modré oči. Elfským smyslům šepot neunikne.
Kdopak ti to dýchá na záda, Levigäre, pomyslel si Rionael´ zamračeně.
*
*
*
*
*
|
