Noc byla zvláštně tichá, jakoby všechny zvuky hučícího města chtěla stlačit do pozadí a prosadit tak jen svou nekonečnou vládu. Šel jsem tiše ve stopách zabijáka a opět cítil to prazvláštní vzrušení, které se dostavilo vždy, kdy jsem následoval Jeho cestu.
Bylo už po půlnoci, když jsme se dostali do Západní čtvrti poblíž doků. Vítr, který před chvílí vál, se náhle utišil a zavládlo dusivé ticho.Ticho přerušované jen šploucháním vody, vzdáleným hlukem z přístavních hospod a jeho kroky. Ty moje slyšet nebyly. Mechové podrážky mých bot tlumily jakýkoliv zvuk.
„Pane, prosím dej mi znamení,“zašeptal jsem neslyšně a zvedl oči k nebi. Když se dlouho nic nedělo, skoro jsem si oddechl a pohodil hlavou, která mě už zase začínala bolet. Jako v poslední době velmi často.
„Musíš ho zabít, je to démon,zabiják, nebezpečný vrah,“zaslechl jsem náhle něčí hlas ve své hlavě.
„Musím ho zabít,“ zopakoval jsem polohlasně. V ten samý okamžik se zablesklo a zároveň zahřmělo. Promiň mi Pane, že jsem pochyboval. Vyslal jsem ještě k nebesům tichou omluvu a znova vyrazil za svým cílem.
Dohnal jsem ho v jedné tmavé uličce. Když jsem ho konečně spatřil zdál se mi obrovský. Vytáhl jsem zbraň.
Kacíř, to bylo první slovo, které mě při pohledu na něj napadlo.
„Stůj. Ve jménu božím, stůj a braň se!“ Má slova práskla nocí jako bič. Musel mě slyšet a přesto se jako jiní nevrhl v otočce k zemi, ale klidně se otočil a vykročil ke mně. Viděl jsem jak sáhl pro pistoli a přece jsem nevystřelil. Zaduněl hrom. Něco bylo v nepořádku, byl a přece nebyl tím co jsem hledal. Nemohl jsem si to vysvětlit. Zatřepal jsem hlavou. Už zase mě bolela.
„Tak už střílej chlapče! Nebo se bojíš?!“ Jeho hlas se nesl úzkým prostorem a konečně mě probral ze strnulosti.
„Zemřeš kacíři,“vykřikl jsem a bez míření vystřelil. Věděl jsem, že jsem zasáhl stejně jistě, jako že on zasáhl mě. Moje rychlost s tím nemohla nic udělat. Zásah na pravém rameni příšerně bolel, ale já jsem tvrdohlavě odmítal pustit zbraň. To už byl u mě, pravé zápěstí mi drtil svým takřka ocelovým stiskem, jeho pravačka mi sevřela krk jako velký svěrák. Praštil se mnou o zeď. Visel jsem nad zemí, neschopen se nadechnout.
„A ty jsi připraven zemřít?“ Tichý hlas byl zbavený emocí. Díval se mi do očí a já v těch jeho viděl smrt. Vinu, lítost. Byly to oči vraha.
„Bude-li to Jeho vůle.“zašeptal jsem přiškrceně.
Pravačku mi stále drtil v sevření a když jsem se pokusil vzepřít, ještě víc přitlačil. Tiskl mé zápěstí stále silněji a silněji. Cítil jsem jak mi skřípou kosti a ani nezaregistroval, kdy mi pistole vypadla z prstů. Bože, nikdo přece nemůže být tak silný! Potom mé kosti praskly. Zasténal jsem bolestí. A pak, vší silou, která mi ještě zbývala jsem ho praštil levačkou ze strany do krku. Jiného bych tím možná i zabil.U něj mi bohatě stačilo, když pustil můj krk.
...ve chvíli, kdy jsem padal na zem, něco do mě vrazilo, vyhekl jsem bolestí a v zápětí si uvědomil, že je to ten muž se kterým jsem se pral. Začal se štrachat na nohy a já ve stejnou chvíli spatřil to, co ho odhodilo. Zatmělo se mi před očima a chtělo se mi zvracet. Byl to malý chlapec, tak dvanáct let...........jenže to co měl v očích to mě děsilo...ten chlapec, to skutečný démon. Ty oči, já je znal! Už jsem ho viděl…ve snu, ale tam se mi zdál starší…
"Pane Bože,"zašeptal jsem a rychle vstal. Kacíř už stál vedle mě. Předchozí věci byly zapomenuté. Musel to cítit, musel jinak si to nedokážu vysvětlit.
"Tak tohle je ten váš bůh?" zeptal se hromotluk.
Nevšímal jsem si ho a instinktivně sáhl po pistoli. V zápětí jsem skoro vykřikl bolestí. Démon najednou stál u mě a držel mě za zničené zápěstí.
„Ahoj Kazatelí už dlouho jsme se nevidělí, že?“šeptal démon.
Levou rukou jsem hmátl do kapsy pro postříbřeného boxera. Už dávno jsem zjistil, že na tyhle hajzly nemusí platit svěcená voda. Obecně to závisí na národu a náboženství ze kterého vzešli. Takovýho démona pocházejícího z indiána můžete ve křtitelnici klidně vykoupat a on si z toho nebude vůbec nic dělat .Zato se stříbrem je to jiné. To nesnáší všichni stejně. Sotva jsem ho navlékl na ruku, což bylo dílo okamžiku, rozpřáhl jsem se a praštil ho do obličeje. Zapotácel se a na chvilku už to vypadalo, že mě pustí. Ale pak jen škubl mou pravou rukou a kopnutím mi podrazil nohy. Vykřikl jsem bolestí. Zkusil jsem ho kopnout, ale uskočil a přitom, jen tak mimochodem praštil kacíře do podbřišku tak silně, že se ten kolos složil jak zavírací nůž. Ohnal jsem se po chlapci rukou s boxerem a zasáhl ho do břicha. A znovu a znovu. Konečně pustil mou ruku.Hromotluk se už zase zvedl a zaútočil. Ten chlapec ho chytil a mrštil s ním proti zdi. Dopadl nedaleko mé pistole, ale sáhl pro svou. Nějak jsem věděl, že stihne vystřelit, ale zároveň jsem tušil, že to nebude stačit, protože v ní určitě nemá stříbrné náboje. V té mojí byly. Rychle jsem se zvedl a běžel ke své zbrani. Jen tak jsem ho mohl zastavit na trvalo.
Chtěl jsem ji zvednou, už jsem se po ní natahoval, když mě něco praštilo do zad.
Demor!
„Lezeš někam Kazateli?“zařval za mnou známý hlas.
Bože ne! Jen tenhle ne!zaúpěl jsem v duchu, když mě chytl za límec a trhl se mnou. Kopl jsem nohou dozadu. Zařval bolestí a pustil můj límec. Otočil jsem se a praštil ho do břicha. On vzápětí udělal to samé a pak jsem dostal ránu do hlavy, která mě poslala k zemi. Před očima mi vybuchl svět, ale s boží pomocí, jsem to zvládl a vzápětí jsem zjistil, že On je mi opět nakloněn. Má pistole mi ležela nadosah. Rychle jsem po ní hmátl a stačil ji sevřít v dlani dřív, než mi ji demor odkopl z dosahu. Hned vzápětí jsem vystřelil. Věděl jsem, že nemůžu minout. Ne s boží pomocí, které se mi dostávalo a ne s touto zbraní, vyrobenou pro lov zplozenců pekel.
První kulkou jsem ho trefil do kolena, a když pod ním podkleslo, následovala hruď a potom hlava. Pak se konečně skácel k zemi. Ležel jsem na zemi a jen tiše pozoroval,tělo před sebou. Byl jsem unavený a hlava mi začínala třeštit. Až teď mi došlo, že ráno jsem si nevzal ty prášky, co mi předepsal doktor Heinz. Zamrkal jsem a snažil si vzpomenout, kdy jsem byl naposledy na těch vitamínových injekcích.Včera to nebylo!Bože, já zase zapomněl. Když pracuji, vždycky zapomínám.
Vzpamatoval mě vzteklý výkřik, s nímž se démon vrhl po kacíři. Ten se zatím držel, to jsem musel uznat.
„Kdopak jsi človíčku,“zasmál se chlapec-démon a vrhl se po kacíři. Tomu viditelně došly náboje a nemohl se bránit jinak než holýma rukama. Skočil po démonovi.
Je to kacíř a vrah, znělo mi v hlavě, když jsem pozvedl zbraň a namířil ji na bojující dvojici.
„Ale pomohl mi, Pane.“zašeptal jsem a stiskl spoušť. A ještě jednou.
Chlapec v hromotlukových rukou zvláčněl a pak padl k zemi. Byl mrtvý, to jsem cítil.
V ten sám okamžik se z velkým bleskem a zahřměním rozpršelo. Ve stejný okamžik mě něco praštilo do nohy. A vzápětí mě stejná síla udeřila do hrudi. Kulky, napadlo mě, ale to už jsem se propadal do tmy.
Je tohle smrt?
