|
|
V místnosti bez oken slabě žhnulo narudlé světélko v lidských dlaních. Mdlá záře pronikala mezi prsty, stékala na zem při otočení dlaní. Plašila svým svitem věčnou temnotu, vytrhávala z ní mužský obličej a propůjčovala mu nadpozemskou barvu.
Ruce s živým ohněm se najednou zachvěly. Těžce, jako by je u sebe držela neviditelná síla, se dlaně rozevřely a osvobozené světélko vylétlo na všechny strany. Tma se s bezhlesým zakvílením stáhla ke kamenným stěnám, pryč od sloupu jasné záře. Světlo, nyní téměř bílé jako rozžhavené železo, ještě chvíli zuřilo v malém prostoru ohraničeném kruhem z pokroucených symbolů. Pak pohaslo. Po něm se opět vrátila temnota a obtočila se kolem hubeného těla muže jako nakopnutý pes.
Pomalé, opatrné kroky, doprovázené tichým klapotem, vnesly do místnosti vysokou postavu v černém hábitu. V čarodějově tváři byly vyryté hluboké vrásky, mnohem hlubší než jaké by si vyžádalo stáří. Vlasy na skráních mu teprve začínaly šedivět, přesto se opíral o vyřezávanou hůl, jako by ho chatrné tělo jen ztěží uneslo.
Několik dalších kroků a natažená ruka se dotkla sametového opěradla křesla. Čaroděj se do něj zabořil, sílící paprsky zimního slunce se zakously do tmavé látky šatů.
„Nenašel jsem ho,“ promluvil s pohledem upřeným na stěnu. „Buď je mrtvý, nebo z nějakého důvodu nechce čarovat.“
Z nedaleké lenošky se zvedly zelené oči, orámované dlouhými řasami.
„Tak se zeptej duchů, ti ho najdou. Třeba jen jeho mrtvou duši, ale nenechávej ho být.“
Čaroděj mlčel. Když ho zezadu objaly štíhlé paže, něžně se dotkl jejich studené, hebké pokožky.
„Máš v sobě příliš nenávisti, sestřičko,“ šeptnul. Inries se pokusila vytrhnout, ale Ezekielovy prsty ji pevně sevřely za zápěstí. „Nepřesvědčuj mě, že jsem sem přivedl zrůdu.“
Tentokrát pustil, prudké trhnutí by mu nejspíš vykloubilo ruku.
Roztřesený, mělký dech za jeho zády se rychle uklidnil. „Tak mi pomoz.“ Látka zašustila na dřevěné podlaze, jak se ženská postava svezla na zem vedle křesla. „Pomoz mi, ať uhasím ten pocit, který mi sžírá duši. Chci se pomstít tomu, kdo mě zabil.“ Dlaň, chladná jako mramor, vklouzla do čarodějovy. „Kio, nedokážu myslet na nic jiného, když vím že ten, co zavinil mou smrt je tam někde, živý, zatímco já.....“ Hlas se vytratil, o sametové opěradlo se roztříštila hořká slza.
Oheň praskající v krbu vykreslil v Ezekielově tváři hluboké rýhy, jak se čaroděj zasmušil. Dokázal překračovat hranice tohoto světa, dotýkat se duší živých i mrtvých. Věděl i o křehké hranici, která vymezovala jeho umění. O té, kterou překročil, když vyrval Inries z království smrti.
„Dej mi čas.“ Ezekiel zaklonil hlavu, aby cítil teplo slunečních paprsků na bledých tváří. „Musím zjistit, do jaké míry mi ubylo sil.“
Inries se spokojeně usmála. Odešla a nechala čaroděje, zahloubaného do svých myšlenek, kde rozum pomalu prohrával bitvu s láskou.
*
*
*
*
*
V hlubokých závějích, v místech, kterým se lidské cesty vyhýbaly, si razily cestu tři postavy. První z nich šla i ve vysokém sněhu lehkým, hravým krokem. Širokou brázdu za sebou nechával druhý muž, s hlavou skloněnou proti poletujícím vločkám. I jeho chůze byla jistá, prošlapával cestu se stejnou razancí jako na začátku, když opustili koně.
Tam, v jeho stopě, se plahočil poslední z nich, jeho sípavý dech se odrážel od zasněžených stromů, jako by dýchal za všechny tři.
Levigär se zakymácel, noha mu sjela z ušlapané cestičky a donutila klesnout na jedno koleno. Oba muži před ním šli dál. Čaroděj ze všech sil potlačil nutkání začít křičet, proklínat roky studia, které se podepsaly na jeho těle. Se zaťatými zuby se vyhrabal na nohy, šaty mokré a ztěžklé vodou jako by ho znova táhly k zemi.
Děláš mi to schválně, probodl ohledem postavu rázující v čele. Tetelící se obláček škodolibé radosti kolem půlelfova těla téměř viděl.
Dalo mu hodně práce promluvit normálním hlasem.
„Je to ještě daleko?“
Rionael´ se otočil. „Snad jsi nečekal, že elfy najdeme hned za kopečkem?“ zeptal se užasle. Čarodějův téměř smrtící pohled nedokázal smáznout vyzývavě nevinný výraz v jeho tváři.
„Můžeš si vyčarovat křidélka, to by pro takového velkého kouzelníka neměl být problém, ne?“
Levigär si nasupeně přitáhl plášť kolem těla, tvář jako vyřezanou ze dřeva.. Nedokázal v půlelfově chování najít jediný náznak lži, žádnou stopu klamu. Proto přešel jeho slova přezíravým pohledem černých očí. „Však já ti po připočítám,“ slíbil polohlasně a v duchu si uložil tuhle míšencovu drzost k ostatním ponížením, která musel překousnout.
„Rád bych, aby si mě dovedl do tvé vesnice.“
Půlelf, kroutící se v železném Kernově sevření, provokativně blýskl po čaroději očima. „A co takhle hezky poprosit?“
Levigär rozmrzele zamrkal. Elfská krev odolávala jeho vůli, nedovolovala mu našeptávat tak, jak to dokázal u lidí.
„Dobře, zkusíme to jinak. Co sázka?“
„Vsázím se jen se slušnými lidmi.“
Na čarodějovi tváři se usadil milý úsměv. Já musím být svatý, pomyslel si. „Když se mi nepodaří elfy přesvědčit o naléhavosti mé žádosti, odvezu tě zpátky na svém hřbetu,“ nahodil háček. Přesně podle jeho očekávání se půlelf zamyslel.
„To nezní špatně.“
Levigär neznatelně kývl a ruce kolem Rinova těla se odtáhly.
Půlelf přejel čaroděje hodnotícím pohledem, při kterém s sebou magikovy rysy zacukaly.
„Tak jo. Až tě vyrazej, tak se smíchy potrhám.“
Sněžení opět zhoustlo, obrovské vločky najednou ovládly veškerý prostor mezi nebem a zemí. Předkloněný Levigär narazil do Kernových zad. Když zvedl pohled, uviděl jejich průvodce, stojícího ve sněhu s mírně rozpačitým výrazem.
„Asi si oběhnu kolečko. Tak nějak si nejsem jistý kudy dál.“
„Kern tě doprovodí.“
„Když si ctihodný magik přeje.“
Levigär si přidřepl a rozladěně pozoroval mizející siluety. Kdyby si tak mohl alespoň zažehnout světélko, rozehřát promrzlé prsty. Ale magie mu nyní mohla víc ublížit, než prospět.
*
*
*
*
*
„To je nějaká zvláštní vlkodlačí vlastnost, která ti pomáhá snášet samolibý čaroděje?“
Kern se nenamáhal odpovědět, tak Rin jen pokrčil rameny.
„Už jsme skoro na místě.“ Půlelf kradmo mrkl Kernovým směrem. „Je to fakt malá cestička, lemují ji stromy. Když se trochu roztáhneme, nemůžeme ji minout.“
*
*
*
*
*
Sněžilo, sníh se valil a přikrýval větve stromů jako potrhaná pavučina.
„Jak ti mohl zmizet!“
Kern mlčky pozoroval vyšlapaný dolík kolem svých bot. Levigär, najednou až příliš rozpálený, ukopl vršek sněhové duny. „Ten zmetek nás nikdy nechtěl k elfům dovést! Celou dobu se mi smál do očí! Až ho dostanu do rukou, pošlu tu jeho křivou dušičku na dlouhý výlet po krásách sedmi pekel! Já-já-“ Čaroděj se zhroutil do sněhu, hlavu sklopenou k zemi. Cítil, že ztrácí kontrolu, jeho někdejší chladné sebeovládání se vypařovalo jako sen po probuzení. Bez své magie, uznání a pohodlného životu v Tichoru, jeho domě, tady vyvádí uprostřed ničeho. Vždycky dokázal číst v lidech, jak mohl takhle naletět! Rána na předloktí pálila, zatímco jeho já právě prožívalo existenční krizi.
Hrubé zatřesení zaplašilo temné světélko, dýmající za Levigärovýma očima. Čaroděj zvedl pohled, přímo do Kervovy zjizvené tváře. Vlkodlakův výraz byl podivně chápavý.
„Prohráváš sám se sebou,“ upozornil ho vážně.
Levigär se otřepal. „A co můžu dělat, když se všechno spiklo proti mě,“ šeptnul vztekle.
„Lituješ se?“
V čarodějových očích se zablýsklo vzdorem. „Ne.“
*
*
*
*
*
Stará cesta, stromy, všechno vypadalo stejně, jako když to tu opouštěl. Půlelf pocítil bodnutí nervozity, když se vynořily první domky. Tak dávno, tolik času uběhlo, přesto se vracely staré pocity, otvíraly se rány, které už měly být mrtvé.
Rin se zastavil. Nepůjde dál. Byla to hloupost, měl se tomuhle místu vyhnout, ne poslouchat hloupé nářky srdce, které se nedokáže poučit.
Zpoza jednoho stavení se vynořila postava. Vysoká a štíhlá, s kočičími pohyby. Její pohled se zastavil na váhajícím půlelfovi.
Teď už nemůžu zmizet.
Třeba mě nepoznal.
K jednomu elfovy se přidal druhý. V obou tvářích se zrcadlilo překvapení.
Taky vás rád vidim, pomyslel si Rin a poněkud prkenně donutil nohy jít přímo mezi ně. Pohledů přibývalo, známých, neměnných pouhými lety. Rionael´zastavil před jedním z mnoha domečků. Cítil, jak se mu srdce rozbušilo. Najednou přestal litovat, že našel odvahu sem jít.
Ruce se mu trošku třásly, když se natáhl po klice.
Dveře se rozletěly, než se jich stačil dotknout. Rin tak tak uskočil před plavovlasou elfkou. Její protáhlý obličej krabatily navztekané vrásky.
„Nazdar Yeretan,“ ušklíbl se Rionael´ rozpačitě. Jeho sestřenka ho sežehla pohledem. Jak se zdá, některé věci se nezmění nikdy.
„Co-tady-chceš,“ přeslabikovala rozčileně. Rin ji chytil kolem pasu a donutil se zatočit, jako by ho její reakce zbavila toho pocitu cizosti. Do očí se mu vkradla obvyklá drzost a sebejistota, se kterou tu přežil prvních pětadvacet let života.
„Mě se taky tak hrozně stýskalo,“ pronesl kousavým tónem. „Hrozně rád jsem tě viděl, ale promiň nemám moc času, možná příště...“
Yeretan ho chytla za ruku a znemožnila mu tak procpat se do dveří.
„Nemáš tu co dělat,“ zasyčela.
„Vím, že ráda zapomínáš, že máš se mnou něco společnýho, ale rád bych viděl svou-“
„Ne,“ Yeretan si stoupla před Rina, v očích led. „Nikoho tu nemáš, tak zmiz.“ Půlelf už už naštvaně otevíral ústa, tak trochu snížila hlas. „Když jsi odsud utekl k lidem, všem jsi dokázal, že míchání krve může naší rasu zničit. A všechna hanba padla na ní!“ Elfčina ruka odstrčila zmateného půlelfa o krok dozadu.
„Elissaya se tě zřekla. Ty jsi utekl, ale ona tady s tvojí zradou musela zůstat!“
Rin zvedl pohled, vyděšený jejími slovy. Tam za Yeretaninými zády se objevila druhá elfská žena, oči barvy nebe chvíli před rozedněním. Jeho oči. Zaleskly se v nich slzy, jen na okamžik, než je překryl závoj řas.
Půlelf chvíli zůstal stát, jako zkamenělý, socha bolestivé nevíry. Pak se otočil a s tváří z kamene, bez jediného pohledu stranou, zamířil zpátky k cestičce vedoucí do lidského světa. Teprve tam se rozeběhl, utíkal jako šílený a vítr mu rval slzy z očí.
*
*
*
*
*
Koně tiše oddechovali, hřívy pocukrované studenými vločkami. Vedle nich, dvě postavy v promočených pláštích, ztělesnění promrzlé odplaty.
Rin smykem zabrzdil a natáhl se do sněhu. Prudce oddechoval, nohy po dlouhém běhu roztřesené.
Jeden z čekajících mužů udělal krok dopředu. „Jak se zdá, tak elfové mi nepomohou, když jim dělá problémy přijmout jednoho z nich,“ pronesl zamyšleně.
Půlelfova tvář, zkroucená vyčerpáním, s očima přetékajícími hněvem a křivdou, se otočila na čaroděje. „I já znám jejich pověsti, můžu tě vzít, kam by oni nikdy nedovolili.“
Čaroděj se nepatrně usmál.
*
*
*
*
*
Zapadající slunce zapalovalo okolí zlatavě rudou barvou. Holé větve stromů se k nebi natahovaly jako kostnaté prsty, jako by chtěly vytáhnout z hořícího sněhu. Rionael´ se sklesle opíral o tmavý kmen jednoho z nich a zamračeně pozoroval Levigära. Čaroděj stál vně načrtnutého kruhu, vzduch kolem něj tančil a mihotal se jako nad plameny.
„Je si vědom, že jakmile se o něm elfové doví, nebudou mu moc zdvořile vysvětlovat nedotknutelnost tohohle místa?“ zeptal se bez zájmu. Kern k němu obrátil svůj znepokojující pohled.
„Raději zmiz Rine, už tu nebudeš k ničemu dobrý,“ doporučil mu.
„Jako bych měl zájem dělat rozhodčího pošahanýmu magikovi a bandě načuřenejch elfů. A že se budou vztekat, až zjistí, že jste sem vlezli.“ Půlelf se vyšvihl do sedla a obrátil zvíře k cestě, kudy přišli. „Tobě přeju hodně štěstí. On ať se s elfy klidně pozabíjí,“ zasyčel do vzduchu. Vítr mu jeho slova ještě chvíli nechal kroužit kolem hlavy, než se rozplynula.
Stopy už téměř zapadaly, než čaroděj konečně přerušil soustředění. Srdce mu sice stále divoce bušilo, ale pochyboval, že by ho kdy dokázal uklidnit.
Teď nebo nikdy. Cítil, jak ho uvězněná magie dráždí, pošťuchuje. Očima na okamžik zabloudil ke Kernovi. Vlkodlak ho pozoroval svým klidným, nehybným pohledem. Levigär nepatrně pozvedl koutky, tentokrát bez své obvyklé jízlivosti.
„Díky.“
Překvapení, které v zeleném pohledu problesklo, neviděl. Zaklínadlo se vzneslo k obloze a propuštěná magie otřásla čarodějovým tělem.
*
*
*
*
*
Pracovna, tichá a opuštěná, ožila bledým našedlým světlem.Temnota v ní zavířila a téměř s odporem se odlepila od pokrouceného těla hliněné sošky, jako by ji její záře pálila. O patro výš se Ezekiel prudce narovnal.
„Našli mi ho.“
O zem ťukl hřeben, vypadlý ze studených prstů. Inriesiny oči se rozšířily nadšením. „Tak jdeme!“
Ezekiel zarazil svou sestru zdviženou rukou.
„Zůstaneš tady. Tvojí smrt pomstím já.“ Čaroděj došel ke dveřím. Ten závan zloby, který z Inries vycítil, ho bodl u srdce. „Nechci, aby jsi si zničila zbytky člověka, které v tobě zůstaly.“
*
*
*
*
*
Vzduch se zavlnil a následně prudce smrštil. Objevilo se v něm zlatavé kolečko teleportu, stále větší. Levigär ucouvl. Když se do sněhu zabořil konec zdobené hole, vynechalo mu na okamžik srdce.
Muž měl na sobě černý hábit, barvu Zaklínačů smrti, nekromantů.
Podivně nehybné oči v bledé tváři se zvedly, upřely do černých Levigärových. Síla toho pohledu málem srazila mladého čaroděje na kolena. Levigär vší silou strhl pohled k zemi a zapotácel se několik kroků dozadu, až mu nízké větve zavadily o temeno hlavy. Ta krátká chvilka, kdy mu nekromant prolétl vědomím, jím otřásla.
Ezekiel stáhl svou mysl. Už věděl, co potřeboval.
„Můžeš zemřít rychle. Nevezmu si tvou duši,“ dodal po chvíli zaváhání směrem k Levigärovi, bledému jako sama smrt. „Tvá slaboučká magie se nemůže s tou mou rovnat.“
„Ne, to nemůže.“ Mladý čaroděj ovládl svůj hlas, dokázal do něj vložit zbytky hrdosti a sebedůvěry, které mu zůstaly.
Pak se usmál. Studeně, nepříčetně.
Ezekiel hořce sevřel hubené prsty kolem ohmataného dřeva. Nemusel vidět, cítil šílenství, které deformovalo Levigärovu tvář i duši.
Další, kdo si na něj počká v říši stínů.
Smrt na křídlech nevyřčené kletby prolétla vzduchem, vstříc svému cíli.
Větve stromů, propletených do sebe, se nad Levigärovou hlavou zatřásly. Vzduch se ani nehnul, mrtvý, tichý a mrazivý, jako by ho nic z jeho strnulosti nedokázalo vytrhnout. Jen kouzlo zmizelo. Ezekiel ucítil, jak jeho zbytky pulzují ve dřevě, vtažené do staletých, zvolna se probouzejících kmenů.
Za jeho zády se měkce, číhavě, mihl šedavý stín, srst na zádech naježenou jako hřebíky.
*
*
*
*
*
„Ne!“
Světélko svíčky vyděšeně blikalo, osvětlovalo kus podlahy, hliněné střepy rozbité sošky. Inries je nahrnula na hromádku. Uvězněný démon v nich byl pryč, vzal si s sebou informace o místě, kam poslal jejího bratra.
„Nenávidím tě!“ Svíčka prolétla vzduchem, rozlomila se o stěnu. „Nenávidím!“
Zklamání podlomilo ženě kolena, donutilo chladnou pěst udeřit do podlahy.
*
*
*
*
*
Na pokroucených větvích se nalily obrovské pupeny, praskaly a vybuchovaly v zelené záplavě křehkých lístků. Rozkvétaly, i když je noční mráz okamžitě sežehával. Elfské stromy ožívaly, čekaly na další vlnu magie, která je vyrušila ze zimního spánku.
Ezekiel ucouvl, zmatený a vyděšený. Těžký dusot za zády uslyšel téměř na poslední chvíli, když mu rychlý dech ovanul krk.
Mohutné vlkodlačí tělo srazilo čaroděje do sněhu, dřív než se ochranné zaklínadlo stačilo zformovat ve výkřiku. Vlk zaryl tesáky do tmavého hábitu a škubnutím vtáhl Ezekiela mezi čekající stromy. Bez magie, obklopený vířící temnotou, zaklesl se nekromant do vědomí bestie holou silou své vůle.
Bolestné zavytí naplnilo celou obloku, vylétlo prosit vstříc úzkému srpku měsíce.
Levigär se při tom zvuku otřásl. Lesklý pohledem přeskakoval střídavě ze vstávajícího nekromanta na Kerna, na tváři stále nepříčetný úsměv vyrytý použitou magií.
Nevydrží, nevydrží, zamlelo se mu v hlavě, v kousíčku uvažujícího rozumu, který vnímal nerovný zápas čaroděje a naříkající bestie. Ruka sevřená kolem šílící rány na předloktí ještě zesílila stisk, až se na kůži objevily rudé podlitiny. Nevydrží, protože nedokáže sílu vlkodlačího prokletí v sobě zkrotit.
On ne.
Prsty povolily, vědomí se rozplynulo, otevřelo cestu divokému šílenství, které se chopilo vlády nad Levigärovým tělem.
Nekromant se ve sněhu prudce otočil, vstříc místu, kde měl stát člověk. Namísto něj narazil na obrovský přízrak, s černočernou srstí a temnýma očima.
Tentokrát v jeho myšlenkách utonul.
*
*
*
*
*
O mozaiku podlahy se rozstříkla kapička krve. Inries zvedla pohled na svou dlaň. Místo čáry života, protínající ruku jako dráp, jí v dlani zela hluboká, rozšklebená rána. Její mramorový, zelený pohled se naplnil děsem.
Umírá.
Tma v pracovně jako by zhoustla. Inries ucouvla, ale krvavá čára ji následovala. Umírá.
Já umírám.
Řada hliněných sošek, uvězněných duchů, zablikala. I oni cítili, jak se vůle jejich věznitele vytrácí.
Dveře do chodby se rozletěly, ale nikdo z nich už nevyšel.
*
*
*
*
*
Svět se rozmazal do pachů a zvuků, koupal se v ostrých barvách, nových a tak výrazných v záři měsíčních paprsků. Cítil teplo v tlamě, explozi rozkoše, když se měkké maso poddalo jeho tesákům. Vůně strachu se pořád vznášela ve vzduchu a rozechvívala vlčí tělo jako hudebník strunu.
Ostrá bolest v zátylku donutila Levigära vyjeknout, čelisti silné jako ty jeho odtáhly černou bestii od její kořisti. Vlkodlak se zazmítal, v očích planoucí vraždu. Kern ale držel, tiskl svého druha do sněhu, dokud se měsíční paprsky nevzdaly vlády nad jeho tělem.
Obloha byla opět rudá, tentokrát úsvitem. Levigär zamrkal a zaclonil si oči rukou. Měsíc zmizel a vlkodlaka si vzal s sebou. Vzpomínky mu ale nechal, vypálené hluboko, tam, kde číhalo tiché noční šílenství.
Čaroděj si sevřel hlavu do dlaní. Bylo mu špatně. Ne z vůně krve všude kolem, ale z pocitů, které u něj vyvolávala.
„První přeměna je nejhorší.“ Čaroděj mrkl stranou na Kerna. Velký muž už ze sebe smyl všechny připomínky včerejší noci.
„Díky za pomoc.“ Levigär se postavil. „Uřízni mu prosím hlavu. Nikdo se nemusí dovědět, jak jsem ho zabil,“ poprosil ho a pevným krokem zamířil k malému pramínku, zavlažující obrovské stromy.
U něj, skrytý navátým sněhem, se pozvracel. Šla z něj krev a pohled na ni mu trhal tělem v dalších a dalších záchvatech. Po nekonečně dlouhé době se mu podařilo uklidnit. Zůstal ležet, opřený čelem o chladivý sníh. Přežil, schoval své vědomí do vlkodlačí zběsilosti, kterou čaroděj nepronikl. Zaplatil za to ale magií, která jeho démona probouzela a posilovala nad vůli člověka.
Kern zabalil nekromantovu hlavu do jednoho z vaků u svého sedla. Koně, schovaní a přivedení amulety téměř do stavu bezvědomí, přestáli celou noc bez jediného pohození hlavou.
Když se objevil čaroděj, něco z nejistoty usazené mu v žaludku povolilo. Pohled v černých očích byl Levigärův, ne stvůry, kterou mu zasel do duše, otiskl tesáky do předloktí.
„Vracíme se do Tichoru?“
Levigär přikývl. Teď se ho neodváží vyhodit.
Ne do doby, než zjistí, proč jim neodpovídá magií.
|
