Tamní Brázdavské lesy byly nekonečné, plné oparu a tajemna nezměrně. Sama Brázdava byla na šedesát mil dlouhá a její krajina byla víc než kde jinde nedotčená, členitá a hornatá, se studeným klimatem. Kapky deště dopadaly na rozbahněnou zem v pravidelných intervalech. Monotónní, čvachtavý zvuk naplňoval celé okolí a budil pochmurnou atmosféru. Déšť je uklidňující a konejšivý, ale doma u krbu a ne tady v létě, kdy v noci mrznou kaluže. Asi patnáct postav tudy procházelo, zkoumajíce okolí.
Řeka Rida, při jejímž šly proudu, šuměla v hloubi lesa. Šly v šlépějích prvního a byly oděny do dlouhých, šedých plášťů s kápěmi. Všechny nesly na zádech luk, batoh a toulec, plný šípů se sokolími pery. Co by tady mohly dělat, nebylo vůbec patrné, jak by taky mohlo? Vždyť se tudy mihly jako nic. Jakoby chodci tím, co očima viděné není, co se míhá. Muž v čele, který vedl patnáct zahalených, byl synem krále Ebriatha prvního a jmenoval se Sathis. Byl starší ze dvou synů. Trůn přenechal svému mladšímu bratrovi, který oplýval daleko lepšími vladařskými schopnostmi než Sathis. Nebyl ale zdaleka tak dobrý v orientaci v terénu a zálesáctví a Sathis sám chtěl být chodcem .
Nyní se zastavil. Přikrčil se a naslouchal přírodě. Rozhlížel se a jeho jestřábí oči zkoumaly les. Zvláštní se zde jevilo všechno: krčící se smrky, řeka, doprovázející je až z jihu nebo mlha co skrývala neznámé. Něco je chtělo zastavit, říkal mu to duch lesa. Bylo to však nanejvýš divné. Co ji doprovázeli z Jižních zemí, neměl dobrý pocit, jakoby šel v šlépějích něčeho divného, co jej špatně vedlo. Neustále měl pocit, že sešel ze stezky a tohle jej děsilo. Všiml si stop v půdě, jež vedly směrem do houští lesa. Všichni chodci se rozhlíželi na strany a bedlivě zkoumali terén.
Severy byl jedním z nich. Nejlepší lukostřelec, zahleděn do hlouby lesa, měl upřený zrak do mléčné mlhy. Zeď, jíž tvořila, jej činila slepým. Ale cítil je. Jako všichni držel svůj luk neustále v ruce. Někde tady jsou. Pomyslil si, pohrávaje si s tětivou. Chvíli všichni čekali a pak Ekora do Severyho šťouchl. Ten se rozhlédl a spatřil prince v podřepu gestikulujícího, aby k němu přišel. Když se tak stalo, tiše se zeptal: „Pane?“ a čekal. Stát na jednom místě nebylo nejlepší. Jednak to v mnoha případech nevěstilo nic dobrého a jednak si člověk uvědomil šepot deště, jenž byl všudypřítomný a mlel si pořád to samé. Dlouhou chvíli princ nic neříkal, pak se napřímil a jen se rozhlížel. Bylo zvláštní jej pozorovat. Byl to velice zkušený muž a dobrý chodec. Ruku měl neustále připravenou na jílci meče. Jeho obličej byl kamenný, úzký, s tvrdě řezanými rysy, do něhož mu padaly kaštanové vlasy. Zvýrazňovalo jej ostré, hnědé obočí, oči s pronikavým pohledem, lícní kosti a dlouhý nos. Ústa, která se smála jen málokdy, měla neutrální výraz. Drsný dojem ještě zdůrazňovala velká, zkosená brada.
Pojednou se jeho oči zastavily v protějším hájku, kterýžto křížil cestu malým údolím. Sám Severy byl zvědav. I přes značně tlustou dešťovou clonu bylo možno spatřit, jak se houští lesa začalo nenápadně hýbat. Oči všech se nyní upíraly tím směrem. Zanedlouho z něj vyšla osoba, celá v zeleném plášti. Splývala s lesem a jen stála na místě. Hlavu měla skloněnou, krytou velikou, širokou kápí, zpod níž se vymanily černé, zmoklé, havraní vlasy. Do obličeje jí však na tu dálku vidět nebylo. Přes záda měla přepásaný luk. Toulec nebyl tak plný, byla však vidět pestrá pera na konci šípů. Pak nebylo znatelné, zda stojí nebo jde. Vlnila se v dešti, jakoby mezi kapkami. Severymu cukala ruka k napřáhnutí pro šíp. Princi se na tváři objevil lehce pobavený a nepatrný úšklebek.
„Klid, Severy,“ zašeptal.
„Princi, kdo to k čertu je!“
„Přítel, nech toho, říkám ti,“
Osoba k nim přišla neslyšně, v pozadí šumotu deště. Mezitím si chodci mezi sebou snažili posunky sdělit, co se děje. Severy ji mohl vidět jen s profilu, takže neměl možnost podívat jí do tváře. Princ sledoval, jak si onen neznámý prohlíží všechny muže i tu dívku, na níž spočinul jeho pohled nejdéle. Poté se otočil, přistoupil k Sathisovi a odhrnul si kápi. I přes deštěm zvlhlé vlasy bylo poznat, že jsou vlnité. Jeho obličej byl taktéž úzký, měl hustší obočí, upřímné, ale chladné oči, úzký a dlouhý nos. Byl neoholený. Malá ústa prozrazovala jeho původ ze západu.
Promluvil drsně hlubokým a vznešeným hlasem: „Zdravím, princi,“ a lehce se uklonil.
Princ se taktéž uklonil. „Rád tě vidím, Anete. Děkuji, že jsi se objevil.“
Anet mlčky přitakal a pak řekl: „Vítr přinášel špatné zvěsti z tohoto cípu země. Předpokládal jsem, že procházíte někde tudy.“ Princ byl zamyšlen. Možná se ostýchal položit otázku
„Jsou tady? A jak daleko?“.
Zápaďan přelétl pohledem ze Severyho na prince. Pak řekl: „Jsou na dvě míle odtud. Jejich družiny obklíčily toto rozložité údolí. Jste, jsme v pasti…jak jsi asi správně předpokládal. Kryjí se dobře, výjimečně dobře. “
„To je zlé,“ řekl princ. Zahleděl se do lesů kolem sebe - nic tam nebylo. Lépe řečeno nic tam nebylo vidět. Byli skryti v závoji větví, deště a mlhy. Ta jejich magie, vpředená do korun stromů, zase je tady, zase ji cítil.Ten vtíravý pocit do mysli, otupující smysly.Ta pachuť krve, jež předvídal …
„Nechtěl jsem, aby došlo k jakémukoli střetu. Neměl jsem na výběr a jinak to nešlo. Nemohl jsem riskovat cestu přes Vlčí a Medvědí hory…“
„Dobře jsi udělal. Na jejich hřebenech kočují Ebishai. Jdete na Sever?“ zeptal se.
„Ano, směrem na Motaniny,“
Anet sklonil hlavu. Ve tváři měl znechucený výraz.
„Družiny vašich pronásledovatelů vypálily patnáct vesnic…“řekl a pokračoval: „…a všechny to byly královské dvorce, princi.“
Sathis nemohl neskrýt hněv. Královské dvorce totiž většinou dodávaly suroviny, potraviny a nebo nerostné suroviny. Obyvatelé dvorců měli právo na ochranu u panovníka. Už nyní bylo otcovo království v nevýhodě a princ byl znechucen.
„Co tedy uděláš, příteli?“ zeptal se Anet.
„Střetu se tedy už nevyhneme. Zkusíme lilijců pobít co nejvíc, aby jich po nás šlo nejmenší množství. Nemusím se ani ptát, zda mají po Brázdavě nasazených víc družin, že?“
Anet zase jen přitakal.
Princ řekl: „Dobrá, Severy, jdi s ním támhle na ten kopec. Najděte místo, odkud budou dobře na dostřel a až vám dojdou šípy, dorazte dolů, “a ukázal nalevo přes údolí mezi kopci .
Anet vrhl na Severyho nejistý pohled, chvíli stál, pak se otočil a rozběhl se k úpatí kopce .
„A ještě…buď má zadní vrátka.“ řekl Sathis. Severy se uklonil a vyrazil za zápaďanem .Rozhlížel se na všechny strany. Tady něco nehraje. Les je hustý a možná jich bude víc . Jsou ve skupinách, takže zaútočí z více stran .Doufám jen, že ví, co dělá. Pomyslil si. Běželi přes údolí bahnitou zemí. Blížili se k úpatí kopce a Severy zjistil že Anet je opravdu rychlý. Byl mu v patách a viděl pouze zelený plášť, zápolící ve větru, jenž nabíral na intenzitě. Běželi podél kopce, snažíce se najít co nejrychlejší cestu nahoru. Po bahně se do kopce však běželo s obtížemi.
„Kolik ti vůbec je, chlapče?“ zeptal se Anet. Severy utíkal do kopce, vyhýbaje se svěšeným větvím a od úst se mu kouřilo. „Sedmnáct…“
Zápaďan dál utíkal již po strmém svahu. Výstup se zezdola zdál být snadný a kopec mírný. Avšak svah byl strmější, než by oba odhadovali. Nyní zde ani nebylo tolik bahna. Severy byl na běh zvyklý, ale Anetovi nestačil. Byl daleko rychlejší a utíkal pořád stejně rychle, nehledě na náročnost terénu. Na hřebenu kopce byl tedy první. Teď k večeru byl nad hřebenem opar. Chlapec tam doběhl za chvíli udýchaný.
„To je ti dost málo, na princovy družiny,“ řekl Anet poté, co si našel úkryt ve svěšených větvích mohutného smrku. Klidně oddechoval a založil si ruce na prsou. Pak se zeptal znovu: „Kdo je ta dívka?“
„Nese věštbu, které rozumí jeden mnich právě na severu jižních zemí Lardanei. Musíme ji přivést do kláštera. Princ si myslí, že nese budoucnost naší země.“ řekl Severy a přikrčil se mezi dva stromy. Déšť prudce nabíral na intenzitě .
„Jistě, věštba . Ostroslepci jí nerozumí, avšak za každou cenu tu holku chtějí získat, je to tak?“
„Ano, když už nic, tak postaví do nevýhody nás.“
„To ještě není to nejhorší. Je jich všehovšudy třicet,“ řekl Anet a podíval se na Severyho. Ten se ušklíbl a znovu si začal pohrávat s tětivou a řekl: „Jsem nejlepší lukostřelec z princových družin…“
Anet přimhouřil oči a zadíval se na něj .…jeho pohled byl plný čehosi – jakési nevyřčené otázky, na jakou hoch věděl přesnou odpověď s nepřesným významem .
Nevím, kdo jsem …vpředl do svého pohledu. Hraničář znejistěl. Nedal to znát, ale velice znejistěl. Nic neříkal a znovu jej probodl pohledem. Značně zkoumavým, nedůvěřivým. Ten hoch měl v očích něco, co nedokázal pochopit. Jeho pohled byl hluboký, ostrý a zastřený, mlžný, krytý prvkem magie, jenž nebyla znát a plný kuráže …takovou nemůže mít člověk v jeho věku. Co je toho příčinou? Zabili mu snad někoho?
„To není možné…alespoň ne v tvém věku.“ Popravdě měl za to, že je ten chlapec v princových družinách pro milost. Na to si ale chtěl počkat. Nevěřil totiž, že tenhle chlapec dosahuje kvalit hraničářů králova syna. Všudypřítomný déšť je vytrhnul z očního kontaktu a zavedl pozornost dolů. Všichni tam byli schovaní u kraje lesa. Nejblíže dívce byl Ekora. Byl tím pověřen. Polovina družiny třímala v rukou meč a ta druhá luk s šípem .
Mlha začala obepínat prostor kolem celé skupiny. Severy byl zahleděn, smysly napjal, luk třímal. Les oživl, stíny se hnuly …pršelo ještě víc, celé cákance vody dopadaly na zem .Anet si sundal ze zad svůj dlouhý luk, pohladil jeho ohbí a z toulce vytáhl šíp. Zasadil jej do tětivy a čekal. Severy udělal to samé. Chvíle klidu, která vládla, byla předzvěstí nedalekého masakru. Vždycky to tak bylo. Ve vzduchu se vznášelo napětí a …strach.
„Kdy asi zaútočí ?“ šeptl zápaďan pod vousy. Severy klidně hleděl dolů do syté mlhy a po chvíli pronesl: „Tehdy, až se pohledy rozejdou, tlukot srdce zrychlí, strach znásobí. Kdy vrána zakráká a havran proletí, kdy les zasténá, až zapochybuješ a já zabiji.“
Anet spustil luk, zadíval se na Severyho a v tu chvíli bylo zezdola slyšet hulákání, které se neslo a ozývalo odevšad. Lučištníci se schovali za stromy a mířili svými luky na všechny strany. Pak se cosi náhle semlelo a Severy slyšel, jak Sathis rychle mluví a nervózně drtí jílec meče a přitom volá jména chodců. Nad stromy proletěla krákající vrána a kolem zápaďana havran. „Bohové!“ zvolal. Les zaduněl, stromy zapraštěly a zvedl se silný vítr, jež metal miliony kapek vody do všech stran, kdy nebylo možné prakticky vidět skoro nic, avšak Severy přece natáhl tětivu luku jak nejvíce mohl; kůže omotaná po obvodu ohbí zapraskala. Pero šípu jej zařezalo do líce a on přesně věděl, kam má pálit. Pustil tětivu a šíp hbitě zasvištěl mezi kapkami deště, jakoby nevrazil do jediné a vletěl přímo do syté mlhy nad hlavou prince a pak bylo jen slyšet heknutí a křečovitý sten. Následoval šílený řev ze všech stran .
Byl slyšet víc a víc. Princ dával rozkazy jednomu chodci za druhým a čekal, kdy bude vhodná doba na povel útoku. Mlha se začala rozestupovat. Něco ji hnalo hluboko do lesů.
Severy vytáhl další šíp z toulce a vystřelil jej znovu do neznámé mlhy. A znovu a znovu. „Nestřílej kam nevidíš !“ zahulákal Anet. Ale on neposlouchal a neomylně pálil.
Z mlhy začali vybíhat vojáci, urostlé postavy, s šátky kolem očí. Měli dlouhé meče a matné, černé brnění. Na jeho povrchu bylo velké množství malých, nestejně hlubokých dírek, které za deště slabě zněly, když na ně dopadaly kapky deště. Každý tón byl jiný. Na ramenou a zádech měly systém píšťalek, díky kterým slyšeli, byť i za slabého větříku, jako netopýři. Říkali si Ostroslepci. Z levé strany lesa u úpatí kopce se začali stavět do lučištnických formací další nepřátelští. Severy rychle odhadl jejich počet. Bylo jich možná deset. Rychle se podíval napravo a zjistil, že tam je jich zhruba stejný počet. Po těch už pálil zápaďan .
Než stačili lučištníci napnout jedinou kuš, dva z nich leželi na zemi s prostřelenými hlavami. Severy znovu napnul tětivu, zavřel oči.Věděl, koho zabije nyní. Viděl ho v mysli: Ostroslepec se bude snažit napnou tětivu kuše. Budou vedle něj dva stromy, za něž se bude snažit skrýt. Otevřel oči a spatřil ho, přesně tak, jak to viděl v mysli. Dřív, než se nepřítel stačil vzpamatovat, Severy vystřelil šíp, který jej zasáhl do hrudníku a srazil k zemi. Vzal další dva šípy a vypálil je do chumlu nepřátel. Další dva mrtvi. Hochovi se povedlo, co chtěl, a sice, že odlákal jejich pozornost od prince, takže začali pálit po něm. Šipky, vystřelené zezdola, letěly neomylně k němu a zarazily se do kůry smrku. Tentokrát už ale nepálili zbývající Ostroslepci jen z levé strany, nýbrž i z pravé po Anetovi. Oba byli jak v palebné linii. Jen taktak, že vyvázli. Šipky proletěly kolem nich, div jim nepoškrábaly záda .
Zbývajících pět lilijců dole pod Severym zastřelili hraničáři .
To už se ale princovi s meči bránili přesile. Dole byla spleť zelených a černých barev, jež se míhala mezi sebou, za doprovodu ohlušujících ran čepelí a hrdelních, uši rvoucích výkřiků. Vypadalo to jako krutě ladný dynamický tanec.
Slyšel jakési volání. Kdo to byl? Kdo potřebuje pomoc. Ve své mysli cítil tichý, slabý hlas a uviděl dívku, jež se snažila vymanit ze sevření nepřítele. Měl ještě šíp v hrudi. Jak to, že ještě není mrtev? řekl si. Nepřítel se z ní snažil strhnout oděv, ale ona sebou mrštně házela .No tak Ekoro !Kde jsi u Vševidoucího?! Vzal další šíp z toulce a namířil na ty dva. Čekal jestli se Ekora objeví. Neobjevil. Tlustá stěna deště mu znepříjemňovala míření. Ostroslepec se dívkou kryl. Věděl, že po něm bude Severy pálit znovu. Naneštěstí sebou dívka začala házet ještě víc. Severy napjal smysly…řekni, kdy mám pálit. Řekni mi, kdy mám šíp nechat letět . Nic, jen drzé nic. Žádný záhadný hlas, teď, když jej potřebuje. Věděl, že pokud se nestrefí, zabije dívku. Pořád nic. Byl už zoufalý. Ostroslepec táhl dívku do lesa. Pak se svět kolem něj zpomalil. Slyšel dopad každé kapky deště, každý dopad rány, každý výdech, tlukot srdce. Vnímal jinak, cítil tvary, cítil prostor, cítil cíl. Znal dráhu šípu, znal i sílu tětivy. On a luk byli nyní jedno a najednou se zpoza jeho mysli ozval ten známý hluboký hlas Teď! a Severy vypálil přesně do tváře dívky …Pro oči Vševidoucího… ne!Ne! To zoufalství vyprchalo rázem. Mohl jen spatřit, jak sebou naposled trhla a Ostroslepec skončil na zemi s prostřelenou hlavou. Severymu se podlomily nohy. Nechtěl si ani představit, jak těsné to bylo. Zabít ji by si nikdy neodpustil. Pokud není nemrtvý, už nevstane .
„Severy, nezvládnou to, je jich až příliš!“ hulákal Anet vedle něj .
Rychle se vymrštil na nohy a podíval se dolů. Vnitřnosti mu udělaly kotrmelec. Nedalo se spočítat, kolik se jich vyvalilo z pravého háje u úpatí. Anet vypálil poslední šíp a zvolal: „Rychle dolů, dolů!“ A snad na něj ani nečekal a rozběhl se z rozbahněného kopce. Severy si dal luk na záda rozběhl se za ním. Šípy ještě měl, ale teď přišel na řadu boj tváří v tvář. Bahno klouzalo a on si každou chvíli myslel, že upadne. Vyhýbal se větvím a každou chvíli si myslel, že už se mu Anet ztratí. Ta cesta dolů byla strašná, protože každá vteřina hrála obrovskou roli. Někdo nepěkně zakvílel v agónii. Jen doufal, že to není princ. Nesmí jej zklamat. To jej ještě zrychlilo a konečně už byl dole. Anet se hnal jako vítr. Vůbec nezastavoval a vzdaloval se od hocha rychlostí vypáleného šípu. V běhu vyskočil, zlomil vaz jednomu nepříteli a srazil na zem druhého, jemuž podřízl hrdlo. Hoch běžel pořád z plných plic, každým krokem zrychloval. Běžel snad nejrychleji v životě a blížil se k roztroušenému chumlu, v jehož středu už zápolil Anet a princ.
Vytasil meč, jakmile uviděl Ostroslepce, který se rozpřahoval válečným krumpáčem po princově hlavě zezadu. Blížil se k němu a proběhl mezi těma dvěma, přičemž nepříteli rozťal břicho. Ostrolepec vydal tlumené heknutí a svalil se na hromadu vyhřeznutých vnitřností. Severy dal do rány takovou sílu, že se málem svalil na zem. Cítil, že zezadu na něj běží další dva. Otočil se, taktak se stihl sklonit, když mačeta hvízdla nad jeho hlavou. Vrazil útočníkovi meč do břicha a odhodil umírajícího.
Dalšímu vyběhl vstříc. Nepřítel mu útočil po hlavě. Z jedné a pak z druhé strany. Potom uskočil a provedl výpad. Severy ustoupil do boku, roztočil se jako poryv větru, vykryl a máchnul mu zezadu po hlavě. Nepřítel vykryl. Ostroslepec zaútočil „střechou“svrchu po hlavě. Chlapec to vykryl, avšak podlomily se mu nohy, přesto mu stihl dát takovou ránu do břicha, až si myslel, že jej pozvrací.
Získal tím však čas, protože nepřítel ustupoval. Severy se rozběhl proti němu a začal řvát. Zaútočil zespodu po břichu. Ostroslepec nestihl ustoupit a vykryl, rána byla ale tak velká, že mu to rozhodilo postoj a co víc, málem mu to vyrazilo zbraň z ruky. Nestihl totiž dát do krytu protisílu.
Ještě v tu chvíli se Severy otočil a rázným švihnutím meče mu rozťal břicho; do vzduchu se rozstříkla krev, smíšená s deštěm. Hoch oddechoval a už k němu běžel další. V běhu mával lesklou mačetou. Severy už se špatně soustředil. Neutichající déšť byl pro něj dost nepříjemný. A naneštěstí ke všemu tomu, slyší Ostroslepci v bouři nejlépe. Běžel k němu tak suverénním způsobem, že to v hochovi vyvolávalo strach. Když byl skoro u něj, napřímil mačetu na Severyho hruď a provedl tak rychlý výpad, že jej Severy stačil vykrýt jen velice těsně.Zato mu stihl dát pořádnou ránu pod žebra. Přínosem bylo to, že se nepřítel nebyl schopen zastavit a nevydařený výpad odskákal Ostroslepec za Severym .
Dalším třem nepřátelům vyběhl vstříc a byl mrštný jako jelen. Neutržil jedinou ránu a jeho zkrvavený meč se zmítal ve vzduchu a prováděl chladné, pevně vedené seky, přičemž všechny zasáhly slabinu nepřítele. Z vyčerpání klesl k zemi v téže chvíli, co zasažení nepřátelé a těžce oddechoval, jako kdyby měl v plicích kámen. Lesklý krve mat ztvárnil tvář v kaluži krve. Ten obličej však Severyho nebyl. Možná to byl klam, možná z únavy přelud. To už je jedno. Zhrozil se nad tím, jelikož si připadal jako vrah. Zase zabíjel a přestože si na to zvyknul, bylo to povětšinou princovo rozhodnutí a pocit to v něm vyvolávalo pořád stejný
Narovnal se a spatřil, jak každý z chodců zabil posledního nepřítele. Všichni se sesuli na zem v téže chvíli. Pár chodců leželo na zemi mrtvých. Mezi nimi i Ekora, s mečem v hrudi. Vedle něj stála dívka, se zkroušeným výrazem ve tváři. Pak, když stál na jednom místě, byl zmoklý jako slípka, zvedl svůj meč. Byl celý zkrvavený a zjistil, že oči všech se upírají jeho směrem. Jak princovy, tak zápaďanovy i dívčiny. Pohledem zkoumal všechny. Nechápal, proč jej tak probodávají svými pohledy. Možná to bylo tím, že s princem uzavřel pouto Aniethanai, které je zoceleno záchranou života. A ten mu dnes zachránil. Ano tohle by bylo pochopitelné .
Zase ucítil tu pachuť krve, která se vznášela ve vzduchu a byla všudypřítomná, alespoň pro tuto chvíli a pak si toho všimnul. Leželo kolem něj sedm mrtvých, jejichž krev kolem něj vytvořila rudý kruh, v jehož středu se nacházel. Tuha chvíle načrtla do tváří třech nebožtíků výraz bolesti, jenž měl nyní před očima. Klekl si znovu a utřel si čepel meče do pláště mrtvoly, jejíž výraz jasně ukazoval bolest, jež pociťovala. Prohlédl si čistou čepel, na níž se rozprskly čisté kapky vody a zasunul jej do pochvy. Uklonil se princovi a dal mu tím jasně najevo, že jeho přání dnes splnil a další závazky k němu bude mít až další den .
Napřímil se a bylo mu velice smutno. Nechtěl to činit, ale jakýmsi zvláštním způsobem jej to naplňovalo. Znovu se nad sebou zhrozil. Rozbušilo se mu srdce, cítil šimrání ve slabinách a chlad na šíji. Sáhl po dýce, kterou měl v malé pochvě u stehna a vyhodil ji do úrovně očí, až se proti němu otočila střenkou. V tu chvíli ji chytil, otočil se a mrštil jí plnou silou do lesa za ním, až zahvízdla. Ještě v tu chvíli vykoukl poslední Ostroslepec s kuší zpoza stromu. V jeho tváři bylo vidět i na tu dálku zhrození, těsně před tím, než se mu dýka zarazila do lebky. Severy byl znechucen. Ne samotným masakrem, ale tím, že jej páchal. Teď s nimi soucítil. Teď, když byli mrtvi. Cítil pohled všech. Zase.
„Navrhuji rozdělat pořádný oheň, “ řekl vyrovnaně. Nikdo nic nenamítal.
Seděl u ohně a díval na dívku. Oheň ji barvil líčka. Byla tak milá a křehká. Je těžké uvěřit, že kvůli někomu tak nevinnému se prolije tolik krve. Vycítila jeho pohled a podívala se na něj.
V jejím pohledu byl možná vděk, možná obdiv, možná sklíčenost. Byl to pocit, ten nepopsatelný slovy. Slova by jej nevyjádřila, ale srážela. Potom se Severy zadíval do středu ohně. Uhlíky tančily, rozžhavené ďábelským žárem. Teplo sálalo a hladilo mu tváře. Nestál o něj. Jeho naplňoval chlad, jenž by neroztavil ani kotel lávy. Jiskřičky vylétávaly vysoko nad ohniště a špalky dřeva praskaly. Hučivý hlas ohně zněl vždy tak konejšivě, ale ne dnes. Dnes se cosi změnilo.
Vstal od ohniště a šel do lesa.
„Kam jdeš?“ zeptal se Olaf, jenž seděl otočený zády k ohništi, aby jím nebyl oslepen.
Severy neodpověděl. Ani by mu asi neřekl nic smysluplného. Jeho kroky byly tiché. Našlapoval ve vlhké půdě a věděl směr. Znal ho. Mlha se vznášela v korunách stromů a vzduch byl navlhlý. Cítil to, cítil magii lesa. Volal jej do jeho nitra, do jeho útrob. Tam, kam měl jít už dávno. Slyšel šum, divný, převelice divný šum. Jako by na něj mluvil. V pravidelnosti slyšel své jméno.
Severy…Severy…! Pojď sem…
Loudal se, až přišel k proudu řeky. Ta řeka byla rudá, jmenovala se Rida. Stoupl si na balvan, který čněl ze břehu. A pak najednou uslyšel jemnou hudbu. Lehký tón flétny naplňoval jeho duši. A pak se začal vznášet. Zatemnilo se mu před očima, nebyl schopen vnímat.
Ale ne, teď ne, nechci tam spadnout! Díval se tam, kam nechtěl, měl myšlenky, jež nechtěl, omdlel.
Stál na balvanu a díval se dolů. Z dálky slyšel řev a kvílení, dunění vody, rozrážející se o kameny. Spatřil jezdce, kteří byli z vody tvořeni. Přízraky se hnali k němu. Měli zvláštní, bílé oči, ty oči svítily. Jejich koně běželi tryskem. Byli hnáni nemilosrdně. Viděl zpomaleně každý dopad kopyta, rozrážející proud vody. Viděl rudé kapky. Jeli řekou, tou řekou, rudou řekou, řekou, již znal.
Projeli kolem něj do dáli a po chvíli už nebylo nic slyšet.
„Zase byla prolita krev,“ řekl. Les se začal probouzet a bylo chladněji.
„Zase…“ odpověděl mu čistý, něžný hlas.
„Tolik mrtvých kvůli někomu, kvůli jednomu člověku. Proč?“ zeptal se.
Jen šumění řeky naplňovalo široký les.
„Nevím. Nevím proč. To jen lidé tohle činí. Jen vy.“ Zazněl hlas.
„Kdo to byl? Ti jezdci, jedoucí v proudu?“ zeptal se.
„Je to vzpomínka na budoucnost. Ale kdo jsi ty?“
Zahleděl se na jiný balvan, omílaný řekou a na proud samotný, jež se začal formovat do krásného a spanilého ženského obličeje.
„Je krásné cítit vzduch, chlad, teplo, dýchat vůni lesa, vnímat strach a úzkost, stejně jako radost a štěstí…“ odvětil a pokračoval: „…stalo se toho až příliš od doby, co jsem naposled chodil po této zemi.“
Proud ladně dotvořil poslední jemnou očí křivku a ztratil se ve vodě. Hlava procitla a začala jej zkoumat.
„Jsem nejvyšší se všech panovníků, dávný král. Ten, který se vydal zástupům. Zástupům pošetilých.“
„To ale nejsi ty, koho jsem kdysi znala. Nebo ano? Vlčí králi?“
Hluboce se jí poklonil.
„Ano, jsem to já, přítelkyně.“
Na tváři se jí objevil úsměv, jenž jej pohladil po duši. Ovšem rázem se vytratil.
„To jsi byl ty, kdo dnes prolil krev?“ zeptala se tak čistým hlasem.
„Ne,“ odpověděl.
Zkoumala jej. Jeho postavu, zahleděla se mu do očí. Četla v něm a on se jí odhalil, chtěl se jí odhalit. Věděl, že jí to neutají a ani nechtěl. Byl to on a ona to věděla.
„Ach ne…“ řekla. „ …proč opanuješ mysl toho chlapce?“
Zahleděl se do hlouby lesa. Přes to vše, co zažil, přes to bloudění, přes to všechno se nikdy jedna věc nezmění. Lidské svědomí.
Pokračovala: „Cožpak nepovstalo skrze tebe dost bojovníků? Cožpak jich hodně nepadlo? Příteli…krve bylo dost“
Nechtělo se mu mluvit. Slova byla těžkými kameny v ústech. Až příliš, než aby se dala snadno vyslovit.
„Skrze mé tělo povstaly stovky bojovníků. Udatných a statečných synů lesů. A ještě mnohem víc jich povstalo skrze mé zlo, jenž jsem zatlačil do mysli, díky zradě a lži. Těch bylo víc. Proč jen? A skrze mou mysl, skrze skutky a mé vědomí povstal jeden jediný a ty chceš abych jej opustil? Jeho mysl je neochvějná. Je majákem, do něhož bijí vlny zkažené vody. Učím se skrze něj a on se učí skrze mne, jak svůj um a talent využít. Jsem jeho učitel …a otec. Neměl jsem syna, jak víš. Proč si myslíš, že je tak dobrý s mečem a lukem? Učím jej boji, učím jej mluvě a mravům. Dávám mu to, co jsem se naučil. On slyší můj hlas a já slyším ten jeho. Je jedinečný. Jsme jedineční.“
Sklonila hlavu, na tváři se jí objevil zarmoucený výraz a ukápla jí slza, stříbřitá, jež se okamžitě ztratila v proudu. Snědým lesem se neslo šumění listí.
„A nebylo toho utrpení kvůli tobě dost?“ zeptala se.
„Ano bylo. Vedl jsem svůj lid do války. Kdysi dávno. Dělal jsem to ale pro ně. Pro jejich zájmy a životy. Dělal jsem to proto, abych byl díky svým skutkům jednou nesmrtelný. A to jsem byl. Po několik staletí a tisíciletí jsem přežíval v povědomí lidí, v bájích, v příbězích. Ale netušil jsem, že jsem tak nesmrtelný, že se znovu po tolika tisíciletích…zrodím.
Řeka změnila barvu na modrou a začalo se z ní vynořovat ladné nahé ženské průzračné tělo.
Hleděl na tu krásu před sebou a neměl slov.
Nestárneš pomyslil si. Když před ním stanula v celé kráse, promluvila:
„Já doufám, příteli, že to, co děláš, je pro všeobecné dobro. Nerozumím tomu, nevím, proč jsi zde a ani ty to nevíš. Možná, že nastal věk, ten, který jsem očekávala. Je těžké tomu věřit, jelikož společenství všech lesů světa se domnívala, že nastane konec lidského rodu. Čas dávných hrdinů zde již byl a písky času se přesuly přes tuto zem.“
„Taky jsem si to myslel. Že se setkám znovu se svými padlými bratry. Jenže tomu tak není. Válka, již vedli předkové našich předků s prapředky jejich prapředků, neskončila. To byl pouhý začátek…na východě se rodí zkažení synové lesa, řeko. Je jich moc, až příliš. Jejich hněv přetrval a děsí mě. Od pokolení do pokolení v nich přetrvával a neutichal. Jsou to temní řádu Ghazagi. Rozsévají zkažené sémě. Je to hrozba. Čas hrdinů neskončil mou smrtí, ale začal mým příchodem.“
Podívala se na něj a udělala k němu krok; voda jí obtékala kolem štíhlých nohou.
„Ta dívka, příteli, co o ní víš?“ zeptala se a upřeně se na něj dívala.
„Ano, ta dívka. Je zvláštní, podobně jak Severy. Je něčím skvostná, ale nevím čím. Nedaří se mi to zjistit…“
Na tváři se jí znovu objevil široký úsměv.
„Co si pamatuješ o své ženě?“
„Moje žena, krásná, něžná. Ona…byla …byla…“
„…rozsela tvé tělo mezi stromovce. Ti ožili. Ona byla ta, díky níž tvůj lid přežil válku Třetivěku. Nazvala stromovce na počest tvého jména, můj příteli Ghadagi. Šla v tvých stopách.“
Po tolik tisíceletí to byla pro něj hádanka. Po své smrti nehleděl na události, jež následovaly. Až teprve po čase.
„Ghadagové…“ vydechnul.
„Písně o statečné bojovnici bez jména, která vedla národy do války, stejně jako ty, jsou známy na severu. Tvá žena je stejně nesmrtelná, jako ty…“
„Takže,“ řekl a ohlédl se přes rameno, kde viděl matnou zář ohniště a pokračoval: „ má milovaná je…“
„Znovu …“ řekla řeka a usmála se.
Ležel na zemi a slyšel proud řeky. Bolela jej hlava a vše mu připadalo falešné. Nevěděl, co tady vůbec dělá a zmocnil se jej strach. Postavil se a zahleděl se do řeky. Jakoby viděl v řece rysy ženské tváře. Byl do ní zahleděn. Již ho nepřepadala ta úzkost z předešlých činů.
Rozhlédl se po lese. Nikde nikdo. Neměl vůbec pojem o čase a jestli jej už princ nehledá. Otočil se od řeky a vydal se směrem k ohništi. Najednou se před ním objevil princ. Severy se lekl.
„Princi! Já, já jen…“ a zahleděl se do jeho tváře, jež měla zvláštní výraz. Jakoby zahlédl přízrak, a ne jeden.
„Děje se něco, můj pane?“ zeptal se pak
Princ jej zkoumal pohledem, který u něj neznal. Takovým bázlivým. Vypadalo to podivně. Jeho jestřábí oči vypadaly vyplašeně a snažily se mu nahlédnout do duše. Cítil to.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Prosím, princi? Nerozumím. Jsem Severy, syn Láiella z Trithu. Jsem váš chodec a odedneška i přítel, vázaný…“
„Dobrá, dobrá tedy. Měl by ses už vrátit k mužům…“ přerušil jej, pak pokračoval: „…shánějí se po tobě. A nejen oni.“
„Princi?“
„Ano, Anete?“
„Ten hoch, já…on je divný.“
„Je zvláštní, ano.“
„Nikdy jsem u nikoho neviděl takový výraz ve tváři. Takový pohled. Jeho oči…“
„Vím,“ odvětil princ.
„Každý válečník má výraz v očích. Buď chladný nebo krutý, někdy i smutný. Ten hoch v nich měl prázdnotu. Nic víc. Žádné zaujetí. Pohled měl skelný, jako neživý, jako duch.“
„Taky mě to děsí. Je v moci něčeho, z čeho mám úzko v srdci, příteli. Vždyť jsi viděl, jak už teď vládne luku a meči, jako my chůzi. Jednou bude mocný…“
U ohniště seděla plavovlasá dívka, která na Severyho bázlivě pohlédla. Něco v něm probudila. Jakoby si uvědomil až teď, jak vypadá a jak se dívá. Její pohled byl blažený, něžný. Znal jeho hloubku, odněkud ji znal věrně. Naplňoval ho a byl jeho součástí. Jeho duše plesala, když se na ni díval. Pochopil, že ta dívka je jeho součástí, ale nemohl vysvětlit proč. Znal ji teprve čtyři týdny a neprohodil s ní byť jediné slovo. Pak zase uslyšel hlas. Je tvoje družka a má žena. Strnul a usmál se.
„Princi?“
„Ano, Severy?“
„Mohu si Lennu vzít pod svou ochranu?“
Princ byl trochu překvapen. Její jméno znal pouze Ekora a princ. Nikdo jiný.
„Ale může tě čekat stejný osud, jako Ekoru, jsi si toho vědom?“
„Ano,“ odpověděl. Lenna vstala od ohně, přišla k Severymu, políbila jej na tvář a zašeptala mu přitom do ucha:
Taky si někdy povídáš s řekou?
